Sedíte se svým dítkem na pískovišti, když vtom mu jiné dítě vytrhne hračku a uteče. Pak jdete na houpačku, přičemž na ni to stejné dítě skočí a poťouchle se na vás usmívá. Zatímco utěšujete svou ratolest, hledáte rodiče daného dítěte doufajíc, že svému dítěti vysvětlí, proč je třeba se dělit. K vaší hrůze vidíte, jak se rodič vůbec nedívá nebo se na své dítě dokonce usmívá. Zní to jako horor, že? Bohužel, takhle může vypadat setkání s panovačným dítětem (a jeho rodičem).

Po knize „Výchova panovačného dítěte“ jsem sáhla s touhou zorientovat se v tématu a předejít výchovnému kiksu na svém vlastním dítku. Odnáším si některé základní informace, avšak i smíšené pocity z formy knihy.

Knihu Výchova panovačného dítěte s podtitulem “Rady pro rodiče” napsala dvojice autorů: speciální pedagogové a psychologové doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová, PhD. a PaeDr. Zděněk Martínek. Oceňuji volbu tématu, které je velmi aktuální a má nejen v naší společnosti vzrůstající tendenci. Z (naštěstí až) druhé ruky jsem už panovačných dětí poznala několik. Kniha má také široký záběr. Poskytuje velmi propracovanou definici panovačného dítěte, což je úkol značně nesnadný, zvlášť když doposud žádná oficiální a jediná neexistuje. Kniha dále rozpracovává panovačnost v různých souvislostech a z různých úhlů, například jako součást některých diagnóz, v rodině, škole, apod. Oceňuji snahu autorů dané téma nejpoctivěji zpracovat. 

Na druhou stranu mám dojem, jako by autoři ještě neměli vypsanou literární ruku. Chyběla mi větší srozumitelnost a jasnost. Víckrát je zmíněná odborná metoda nebo výraz bez patřičného vysvětlení (například hipoterapie, canisterapie – ne každý ví, se kterými zvířaty dané terapie probíhají. Přece jen, nenazývají se koňoterapie a psoterapie.:-)). Přála bych si také více příkladů, například metoda paradoxní intervence je popsána tak, že uděláme opak toho, co dítě očekává. Co si pod tím ale představit? Pomohl by příklad.

V 6. kapitole jsou zmíněny teorie Zdeňků Heluse a Matějčka, chybělo mi tu ale propojení s tématem knihy, jinými slovy jak tyto teorie souvisí s panovačností u dítěte. 

Asi vás nepřekvapí, že na knize nejvíce oceňuji konkrétní a jasná vysvětlení. Bavila mě tzv. „odborná okénka“ – souhrn probíraného tématu, stručně a jasně. Dále „příklady z praxe“ – kazuistiky a tedy konkrétní příklady. Ty mě osobně většinou baví nejvíce, zde tomu bylo nejinak. V neposlední řadě jsou užitečné také všechny metody práce s panovačným dítětem i celým rodinným systémem, těch je v knize zmíněno a popsáno opravdu velmi mnoho. Celkově bych knize přála „doučesání“ v podobě přidání vysvětlení a příkladů v dalším vydání, to by ji podle mě velmi prospělo.

Z knihy si odnáším především poznatek o tom, že je třeba s dětmi komunikovat respektujícím způsobem a dávat jim hranice. Tzn. neustupovat vzteku dítěte, naopak ho vhodnými komunikačními strategiemi zmíněnými v knize ustát a přesměrovat ke spolupráci a vzájemnému respektu. Mimochodem, jak se panovačné dítě projevuje? Dle autorů je bezohledné, ignorující požadavky zvenčí, naopak samo má mnoho požadavků na okolí a přehnané vědomí vlastní jedinečnosti. Mnoho času a pozornosti věnuje zajišťování moci nad druhými a neumí prohrávat. Více se dočtete v knize.

Knihu bych doporučila poučeným rodičům či lidem pracujících s dětmi. Věřím, že minimálně kapitoly s metodami práce (6. a 7.) budou přínosné.