Jiří Paděvet (*1966) je český spisovatel, nakladatel a knihkupec, od roku 2006 ředitel vydavatelství Academia. Jeho kniha Český bestiář je publikace popisující životy osmi českých mužů, kteří v naší nedávné historii protektorátu a komunismu udělali větší či menší “přešlapy” – lakonicky řečeno.

Autor strávil v archivech své mladí, aby čtenáři přinesl až neuvěřitelné osudy lidí, kteří chybovali. Seznamte se s Miroslavem Hnátem, Jaroslavem Čermákem, Jindřichem Cinkem, Josefem Rejtharem, Ludvíkem Špirkem, Milošem Cettlem, Vladimírem Smrčinou a Jaroslavem Nachtmannem.

Název Český bestiář je podle mě povedený. Autor se (možná nevědomky, ale kdo ví) svezl na vlně popularity knihy s podobným názvem od Barbary Nesvadbové. Titul zní chytlavě, protože připomíná název díla z červené knihovny. Tím ale veškerá podobnost s tímto žánrem končí.

Kniha obsahuje mnoho dobových fotografií a fotodokumentace, ty lze najít na bezmála polovině knihy. Je vidět, že si autor či jeho kolegové, dali s rešeršemi informací velkou práci, to je patrné na množství zdrojů a odkazů.

Český bestiář se čte skoro sám. Zpočátku působí jako zajímavá biografie, kterou jsem četla před spaním. S přibývajícími stránkami ovšem atmosféra houstne a kniha se stává děsivou, což jí však neubírá na poutavosti. Podle mě je pořadí vybraných mužů zvoleno záměrně – od nejmenší po největší “bestii”. Poslední z nich, Jaroslav Nachtmann, dostal prostor téměř 100 stran. To se mi nečetlo snadno, zejména kvůli konci jeho života: po všech zločinec dožil jako spokojený důchodce v Bavorsku.

Autor nechává na čtenáři hodnocení, kdo z popsaných mužů byl větší “bestie”. Připomíná nám také, že potenciál k páchání zla číhá v každém z nás a záleží na okolnostech, zda se projeví. To mi evokovalo známé experimenty sociální psychologie Stanleyho Milgrama (experiment poslušnosti k autoritě) a Philipa Zimbarda (stanfordský vězeňský experiment). Souhlasím s autorem, že nejpodezřelejší jsou ti, kteří tento potenciál smetávají ze stolu se slovy “já nikdy.”

Kniha obsahuje několik nepřesností, které by si zasloužily pozornější oko editora, například: „Čermák podle Kiesewettera Norberta Fabiána Čapka udal, protože byl přátelsky nakloněn říši…(s. 71).“ Ale kdo? Nebo: „Od roku 1921 žil Jaroslav Čermák v Praze a bydlel u své nastávající manželky, s níž uzavřel sňatek 6. září 1920 (s. 45).“

Autor je očividně fanoušek dlouhých souvětí. To chápu, taky jsem. Někdy by si ale dlouhé věty v knize zasloužily rozdělit na kratší, pro snazší čtivost. To jsou však detaily.

Knihu doporučuji všem. Dozvíte se něco o nedávné historii naší vlasti zajímavěji, než to umí leckterý učitel dějepisu.