„Mnozí lidé nesprávně soudí, že prudký nárůst úzkosti je známkou toho, že se něco udělalo špatně. Není to pravda. Nárůst úzkosti naopak označuje, že škodlivé obrany jsou v daném okamžiku méně aktivní.“ (s. 122)

Terapeutické příběhy jsou knihy, které mám ze všech nejradši. Dřív to byly detektivky… dnes jsou to terapeutické příběhy, které jsou jim vlastně dost podobné – také v nich probíhá pátrání, jen se nehledá pachatel, ale porozumění tomu, co se děje uvnitř člověka.

Michelle M. May je americká psychoterapeutka působící ve Washingtonu, D.C. a Virginii. Specializuje se na intenzivní krátkodobou dynamickou psychoterapii (ISTDP), vyučuje na New Washington School of Psychiatry a tato kniha je její prvotinou.

Kniha mě zaujala hned na první pohled neotřelým řazením kapitol. Sledujeme v ní příběhy tří lidí – terapeutky a jejích dvou klientů – ale neodděleně. Kniha tvoří 41 krátkých kapitol, ve kterých se perspektivy aktérů střídají na přeskáčku (terapeutka, klient č. 1, terapeutka, klient č. 2 a znovu). Tento způsob vyprávění je neobvyklý – tleskám za odvahu.

I díky této struktuře působí kniha jako živý proces. Zároveň je ale velmi didaktická – jednotlivé terapeutické momenty jsou prokládány vysvětlujícími pasážemi, které pomáhají orientaci v ISTDP přístupu.

Jedna z hlavních myšlenek knihy je, že emoce je třeba opravdu procítit a všímat si mechanismů, které nás před nimi chrání – například bagatelizace („to nic není“) nebo shazování sebe sama. Důležité je emoci vnímat i tělesně, dát jí prostor a průchod. A po silných emočních představách, například spojených s hněvem, je podle autorky důležité prožít i „zdravou vinu“, která ukazuje, že nám na vztazích záleží. S tímto pohledem velmi souzním.

Při čtení mě opakovaně napadalo slovo odvaha. Odvaha klientky vstupovat do kontaktu se svými obranami, bolestivými emocemi a nefunkčními přesvědčeními, ale i odvaha terapeutky tyto procesy zachytit u klientů.

Zároveň jsem měla místy pocit, že text není úplně plynulý. Může to souviset s tím, že jde o přepis skutečných terapeutických sezení, která si autorka nahrávala – a živá řeč zkrátka nemá literární rytmus. V některých pasážích je pak text spíše hutný, teoretický, jinde zase fragmentovaný. A nelze vyloučit ani vliv překladu, který na některých místech působí méně přirozeně.

Od posledních kapitol (zhruba pět závěrečných) na mě kniha působila slabším dojmem. Závěr se mi zdál méně sevřený a místy uspěchaný oproti silnému začátku, který mě vtáhl nejvíc.

Celkově ale převažuje pozitivní dojem. Oceňuji pevnou vazbu se záložkou i didaktickou strukturu, která dává čtenáři oporu v poměrně náročném materiálu. V textu jsem si všimla i drobných chyb (například „nevyhnutné“ místo „nevyhnutelné“), ale šlo o ojedinělosti, které celkový dojem neruší.

Knihu bych doporučila především terapeutům. Velmi dobře ukazuje význam osobního prožitku a nutnost práce s vlastními tématy v terapeutické praxi. Své si v ní ale najdou i lidé, kteří jsou ochotni zkoumat sebe a své emoce.