Román Skladiště je druhou knihou pro dospělé od Petry Štarkové, která je známá především jako autorka knih pro děti a psycholožka. I tato její profesní zkušenost je v textu místy patrná – ne však v podobě hluboké analýzy, spíše v citlivosti k tématům, která si vybírá.

Název knihy odkazuje k místu, kde se odehrává většina děje: ke skladišti, které si pronajímají drobní podnikatelé. Právě tady se potkávají postavy s různými životními příběhy – a kniha je sleduje v krátkých, střídajících se kapitolách. Každá nese jméno jedné z postav, někdy dvou, pokud se jejich osudy protnou.

Postav je tentokrát méně, zhruba šest, a jejich příběhy se přehledně prolínají. Každý z nich si nese vlastní, více či méně tíživou zkušenost – a právě sdílený prostor skladiště se stává místem, kde dochází k drobným posunům. Ne k velkým zlomům, spíše k nenápadným změnám v prožívání i vztazích.

Čtenářsky je kniha velmi přístupná. Děj plyne klidně, bez výrazných zvratů, a přesto má schopnost vtáhnout. Není to napětí, co drží pozornost, ale spíše zájem o jednotlivé postavy a jejich další směřování. Konec pak nepůsobí jako jednoznačné uzavření – zůstává lehce otevřený, spíše naznačující než definitivní.

Autorka na svých stránkách uvádí, že román ocení čtenáři hledající společenský přesah, reflexi vztahů a psychologickou hloubku bez patosu – a zároveň že nejde o lehké, odpočinkové čtení s jednoznačným vyústěním. Moje čtenářská zkušenost se s tím částečně potkává, ale v něčem se liší. Kniha bezpochyby má psychologický rozměr a pro mnoho čtenářů bude pravděpodobně i dostatečně hluboká. Já ji ale čtu i optikou své profese – psychoterapie.

Rozdíl může být v tom, odkud se na „hloubku“ díváme. Psychologické poradenství se zpravidla zaměřuje na orientaci v problému, podporu a hledání praktických řešení. Psychoterapie jde často dál – více do prožívání, nevědomých souvislostí a dlouhodobé práce s vnitřním světem. A právě tuto druhou rovinu jako čtenář i terapeut vyhledávám. Skladiště zůstává spíše blíže té první.

To se ukazuje i v některých silných tématech, která kniha otevírá. Například linka pracující s násilím zůstává spíše naznačená a její emoční dopad není plně rozvinutý. Text se tak místy pohybuje po povrchu, i když má potenciál jít hlouběji.

Při čtení se mi vybavila tvorba Patrika Hartla, konkrétně jeho román Malý pražský erotikon. Obě knihy pracují s více postavami a proplétáním jejich osudů, ale zatímco Hartl své postavy modeluje s větší psychologickou plasticitou, Štarková zůstává střídmější.

Je ale fér dodat, že jde o autorčinu teprve druhou knihu pro dospělé. Její styl se pravděpodobně bude dál vyvíjet a hledat pevnější polohu.

Skladiště pro mě bylo čtením na jedno odpoledne – knihou, která nabídla klid, plynutí a možnost na chvíli nahlédnout do životů druhých. Možná nešla tak hluboko, jak bych si místy přála, ale právě v tom může být pro řadu čtenářů její síla.

Doporučila bych ji těm, kdo hledají civilní, vztahový román s více postavami, jemnou atmosférou a otevřenějším koncem.