Z každé stránky knihy Psychoanalytická formulace případu dýchá autorčina láska k řemeslu a pedagogická preciznost. Nancy McWilliams umí své zkušenosti předávat tak, aby z nich mohli čerpat i další terapeuti. V této knize nás nechává nahlédnout do své terapeutické kuchyně a ukazuje, jak přemýšlí o pacientech na začátku léčby a jak si postupně vytváří představu o jejich jedinečném psychickém fungování.
Jelikož je McWilliams psychoanalytička, terapii říká léčba a klientům pacienti. Já jsem zaměřením gestalt terapeutka, a proto obvykle mluvím o terapii a klientech, zde v recenzi se nicméně držím většinou jazyka autorky. To jen mimochodem pro vysvětlení čtenářům, kteří si mohou rozdílného názvosloví všimnout.
Nancy McWilliams (*1945) je americká psycholožka, psychoanalytička a supervizorka, emeritní profesorka na Rutgersově univerzitě a autorka několika významných odborných knih. Věnuje se mimo jiné psychodiagnostice, osobnostní struktuře a psychoterapii. Čeští čtenáři mohou znát její knihy Psychoanalytická diagnóza a Psychoanalytická psychoterapie. Obě, zejména však druhá jmenovaná, mě zaujaly natolik, že jsem se s chutí pustila i do této nejnovější knihy.
Na jednom příkladu autorka dobře ukazuje, v čem se její přístup liší od pouhého přiřazení diagnózy. Účastnila se dizertační studie, v níž bylo úkolem sledovat video s pacientkou popisující své obtíže a posléze stanovit její diagnózu. McWilliams se chtěla držet svého obvyklého postupu: nevnímat člověka jen skrze popisované symptomy, ale navnímat ho jako celek, včetně toho, jak se sama jako terapeutka v jeho přítomnosti cítí. Už od začátku měla dojem, že ve videu před ní nesedí skutečná pacientka, ale herečka. Její podezření se potvrdilo, přesto po ní studentka vedoucí studii dál požadovala diagnózu. Když McWilliams odmítla diagnózu stanovit, byla ze studie rozhořčeně vyloučena.
Právě v tom podle mě spočívá jedna z hlavních myšlenek knihy. Nejde jen o to nalepit na klienta či pacienta diagnózu podle DSM nebo MKN (zkratky pro diagnostické manuály), ale snažit se porozumět člověku jako celku. Autorka o svém způsobu práce mluví: …„diagnostikovat“ svým obvyklým způsobem klinického úsudku – tedy empatickým ponořením se do subjektivní zkušenosti člověka, který vyhledává odborné posouzení psychoterapeuta, a důsledným zkoumáním toho, co tento člověk vyvolává v mé vlastní subjektivitě (s. 16).
Vážím si autorčiny otevřenosti. Nezůstává u obecných doporučení, ale ukazuje, co přesně pacientům na začátku léčby říká. Na konci knihy dokonce sdílí celé znění svého informovaného souhlasu, který pacientům předkládá. Takové konkrétní ukázky mi připadají velmi užitečné, protože umožňují nahlédnout nejen do autorčina uvažování, ale i do její každodenní praxe.
Velmi oceňuji také způsob, jakým je kniha vystavěná. Už v úvodu autorka nastíní, čemu se bude v jednotlivých kapitolách věnovat, na začátku každé kapitoly čtenáře uvede do tématu a na jejím konci shrne nejdůležitější body. Toto opakování mi pomohlo lépe si informace zapamatovat. Mám také ráda věcný rejstřík důležitých pojmů i rejstřík autorů – s takto přehledným zpracováním jsem se v odborné literatuře setkala naposledy… no, ani nevím kdy. V neposlední řadě zde najdeme četné kazuistiky, které mám v odborných knihách ráda.
Po pravdě se mi o něco více líbila autorčina předchozí kniha Psychoanalytická psychoterapie. Možná to bylo i tím, že byla delší, poskytovala více prostoru pro jednotlivá témata a obsahovala více kazuistik. Autorka v ní také doporučovala řadu dalších knih a ke každé připsala, proč ji čtenářům doporučuje. I v publikaci Psychoanalytická formulace případu však najdeme kvalitní citace, bohatý rejstřík a hlavně cenné vhledy a informace, kvůli nimž se ke knize stojí za to vracet i později.
Text je místy trochu těžkopádný. Například jsem se zasekla u věty „Bettelheim (1960) si jako první všiml, že pokud jde o starší osoby, nacistické koncentrační tábory nejlepším způsobem nepřečkali lidé, které by psychoanalytici označili za nejzdravější“ (s. 90). Složitější větné konstrukce jsem zaznamenala už u autorčiny předchozí knihy. Český překlad se mi nicméně líbí, text povětšinou hezky plyne a při čtení nedrhne.
McWilliams je hlasem mnoha terapeutů, kteří s obavami a rozhořčením sledují, jak se psychoterapie hrazená pojišťovnami zkracuje a jak jsou upřednostňovány co nejkratší terapeutické přístupy. Autorka popisuje situaci ve Spojených státech, ale její argumenty jsou srozumitelné i v našem prostředí. Mě nemusí přesvědčovat, že zejména u vážných duševních obtíží několik sezení sotva může přinést dlouhodobou změnu. Díky bohu lze v Česku najít časově neohraničené terapie hrazené pojišťovnou, byť jich není mnoho, zejména těch určených dětem. Hloubka a tempo terapie se musí odvíjet od člověka a jeho potíží, ne pouze od snahy dosáhnout výsledku v co nejkratším čase. Držím psychoterapii ve Spojených státech palce! Nancy McWilliams pro ni dělá nejen svými publikacemi hodně.
Knihu doporučuji studentům psychologie, psychoterapeutům a pochopitelně zejména psychoanalytikům. Nabízí možnost učit se od zkušené odbornice, která své řemeslo nejen dobře ovládá, ale dokáže také otevřeně a s pedagogickou precizností ukázat, jak o své práci přemýšlí.
