“A jsou zde neustále nové a nové prahy, které je třeba překračovat, práh léta nebo zimy, ..měsíce nebo noci, práh narození, dospívaní nebo zralého věku, práh stáří, práh smrti, práh jiného života – pro ty, co v něj věří.”
Knížka pojednává o teoretickém a historickém pojetí přechodových rituálů. Jedná se o celkem útlou, ale hutnou knížku. Je v ní spousta příkladů a popisů různých rituálů a společenství. Publikace je vhodná, pokud se čtenář chce dozvědět o různých typech rituálů, vidět určité srovnání a zamyslet se nad tématem v jeho teoretické šíři. Zvláště dobře je zde vidět jejich velká rozmanitost a různorodost, ale i překvapivé podobnosti jednotlivých rituálů a oblastí mezi rozdílnými skupinami. Vedle sebe se tak ocitají rituály z Austrálie, starého Říma či křesťanské Evropy. Text je starý kolem sta let a jejím autorem je francouzský religionista a etnolog Arnold van Gennep.
Prvních pár stránek knížky mě překvapilo, poněkud nepříjemně, v tom, jak je knížka teoretická. Poté jsem se do ní ale začetla a našla jsem spoustu látky k inspiraci, a to i z psychologického hlediska.
Samotné zamyšlení se nad přechodovými rituály a jejich rolí je fascinující. Dá se v nich vidět oslava změn, které čekají každého v rámci jeho života. Minulé kultury tyto přechody uctívaly a prožívaly často veřejněji než my teď. Tato kniha mi tento aspekt mnohem víc zvědomila a ukázala ho na desítkách případů.
Na začátku je načrtnuté základní dělení a poté následují jednotlivé kapitoly, věnující se základním oblastem, jako jsou “Těhotenství a porod” či “Iniciační rituály”.
Autor klade velký důraz na sekvence rituálů – zaměřuje se tedy na popis činností či obřadů tak, jak jdou za sebou. Vymezuje se tak vůči vytržení a zkoumání jen jednotlivého rituálního aktu (např. přestřihnutí pásky), byť může být vrcholem obřadu a nejvýraznějším prvkem. Věnuje velkou pozornost tomu, co se děje před ním i potom. Každé části rituálu věnuje stejnou pozornost. To mu pomáhá nacházet podobnosti rituálů tam, kde je jiní přehlédli.
Přechodový rituál předkládá jako uskupování různých rituálů odlučovacích, pomezních a slučovacích. Na konkrétním příkladu iniciace jinochů v indiánském kmeni to mohlo vypadat takto: odlučovací rituál – ostříhání vlasů a odchod od rodiny; pomezní r. – pobyt mimo kmen, ve zvláštní chýši či v lesích; slučovací r.- tetování, příslušící dospělému a tím začlenění do dospělé společnosti.
Slovy autora: “Pro skupiny, stejně jako pro jednotlivce je žití neustálé rozpadání a obnovování, neustálé změny stavu a podoby, umírání a znovuzrozování”. Pod tyto procesy spadá pro autora – a společnosti, které pro ně měli zvláštní rituály – i střídaní dne a noci, stárnutí či formování rodin (někdo odchází, někdo přichází, mnoha způsoby).
Chci tedy podpořit potenciální čtenáře v tom s knížkou chvilku vydržet. Mně přišla inspirace v podobě funkce a ohraničování přechodových rituálů nakonec velmi přínosná. Rituály přeci sloužily mnohým společenstvím k přechodům z jedné významné etapy do další – ať se už jednalo z dětství do dospívání; z prvního porození dítěte zpět do běžné společnosti či z jednoho území do druhého.
Autor předkládá nashromážděná fakta z množství zdrojů, dává je do souvislostí a nastiňuje jejich zařazení. Naopak v knize čtenář nenajde dlouhé psychologické rozbory, tím méně návod pro osobní použití. Autor se občas, i když velmi zřídka, dotkne i “dnešní doby”, což nicméně znamená přelom 19./20. století a Francii. Čtenář tedy nenajde logicky nic o dnešních podobách rituálů či cokoliv z České republiky.
Nejedná se úplně o jednoduchý text, zároveň je ale poté, co si čtenář zvykne na autorův styl celkem čtivý. Mírně, ale ne přehnaně, rušivé může pro čtenáře být vymezování se vůči jiným autorům a etnologům z konce 19. století, ale vyskytuje se převážně jen v závěru knihy a občas slouží jako podklad pro zajímavé postřehy autora.
Pro psychology, stávající i budoucí, chci vypíchnout, že autor klade silný důraz na jednotlivce a na transformační procesy, kterými prochází a způsoby, jak se s nimi vyrovnává okolí. Spousta rituálů mi takto skrz psychologizující optiku připadá jako prostor a způsob si začlenit životní změny a potenciálně náročné situace.
axi je útlá příručka představující a rozvíjející nejdůležitější kompetence v oblasti mezilidských vztahů. Je zaměřena převážně na pracovní oblast. Pojmenovává základy, které by měl každý znát a ovládat.
dek je dnes již klasický text, který poprvé vyšel roku 1976. Přináší psychoanalytický pohled na nejoblíbenější pohádky a na pohádkový svět obecně.
– název, který shrnuje celoživotní dílo George Herberta Meada v jedné (a jediné) publikaci.
ích stránek měla pocit, že to bude další “
jako manuál. Snaží se přinést ucelený pohled na problematiku, s odpovídajícím právním podkladem a ukotvením v rámci našeho státního systému. Je ale oživena konkrétními příběhy a kazuistikami (samozřejmě citlivě pozměněnými, aby nemohlo dojít k identifikaci protagonistů). Kniha, jak jsem vnímala i při čtení, je především psána pro sociální pracovníky, zaměřuje se spíš na předložení a vysvětlení možností a limitů našeho systému a na to, jaké faktory je nutné brát v potaz, než na hloubkovou analýzu pocitů. Což neznamená, že by v ní nebyly zajímavé věci jak pro psychology, tak pro studenty psychologie.
jeho příbězích jsou často lidé bez domova, lidé s problémy s alkoholem, s dluhy. U něj to není žádná skupina vytržená z kontextu, na efekt, ale lidé, se kterýma se každodenně stýká, pracuje a nechává se inspirovat. Jeviště příběhů je všude: na veřejných záchodcích, v Římě, v hospodě, na festivalu Trutnov Open Air… Otec Heryán se nebojí ani odhalit podrobnosti ze svého vlastního života, které není jednoduché přiznat, zvláště pro kněze. V příběhu „Když se kněz ožení“ vypráví o složitém období, kdy se jako kněz zamiloval. V zamyšlení „Nejsvětější trojice v hospodě“ zas ukazuje, že momenty bezmoci, beznaděje a zklamání se nevyhýbají ani knězům. Kniha se věnuje aktuálním tématům, je poznat, že byla napsaná v posledních letech.Ústřední téma milosrdenství se zde prolíná s tématem imigrace a českým postojem k uprchlíkům.