Chtěla bych napsat něco o místě, kde jsem strávila jedenáct měsíců. Podělit se o dojmy z téhle autonomní severské části Španělska. Můžete si z toho vzít, co chcete. Můj text se dá číst jako Průvodce po Galicii, pokud byste plánovali dovolenou. Můžete si odnést moji zkušenost, jaké pro mě bylo zažít v Santiagu de Compostela Erasmus. Odnést si tipy, jaká je univerzita, kam se dá zajít, co je v okolí. Text se nabízí i jako inspirace na Camino, známou poutní cestu, která končí právě v hlavním městě Galicie, Santiagu de Compostela.
Španělské spojené státy…
Říká se, že v každé zemi jsou v podstatě země dvě; Sever a Jih. Už i v tak malé zemi jako je Česká Republika, jsou rozdíly očividné. Pro mě Seveřana jsou Moraváci téměř jiný národ. Mají své nářečí, „jiný jazyk“ a oproti nám chladnějším, uzavřenějším seveřanům si jako typického obyvatele Jihu představím bodrého strejdu z vinného sklípku.
Ve Španělsku je těch „národů“ mnohem víc. Galicijec Vám řekne, že ne, on není Španěl, ale Galicijec. Nedávno ve Vagonu na koncertě jsem zaslechla španělštinu. Rozjařeně jsem směrem ke skupince křikla „Espaňa!“. Otočil se na mě vousatý tmavý Španěl a s vážným výrazem řekl „No, País Vasco.“. V překladu „Baskicko“. A tak bychom mohli pokračovat s Katalánci a obyvateli Granady… Oficiální jazyky jsou španělština (kastilština), galicijština, katalánština a baskičtina.
Sever Španělska, tedy Galicie, je oproti suchému Jihu celá zelená. Protože pořád prší. Jestli si představujete horké Španělsko s mořem a koktejly, věřte, že jedna z prvních věcí, co jsem si kupovala v Santiagu, byly holinky.
Camino de Santiago
Moje poznávání Španělska začalo v Kantábrii, v Santanderu. Tam jsem začala měsíční pouť, jeden z bláznivých nápadů, který vznikl s mými spolubydlícími v Praze po státnicích. Myšlenka dojít si na vlastní Erasmus, se mi zalíbila natolik, že jsem na celý nejistý podnik nad vínem kývla. Koupili jsme letenky a nebylo cesty zpět. Sedm kilo na zádech a dvě český holky s sebou.
Druhou zastávkou byla Asturie. Můj úplně první dojem ze dne, kdy jsme překročily hranice Asturie a vešly na půdu Galicie, je z mlhavého rána. Procházely jsme kolem hřbitovů s úzkými gotickými věžičkami, které v ranním oparu vypadaly magicky. Chyběl už jen duch nějakého španělského zombie, který by se protahoval ve své zamlžené hrobce. Hned v první vesnici byla fontána ve tvaru deštníku. To se jim musí nechat, varují už předem.
Následovaly fontány a pomníky lodí připomínající velkolepou historii této mořské velmoci a časy, kdy španělská Neporazitelná Armáda (Armada invencible) brázdila Atlantik. Vesnice za vesnicí, téměř žádná větší města. Kolem vesnic se do dáli táhly pole zelené, takové té světlé šťavnaté zelené. Krávy, ovce, kozy. Traktory. Vesničtí lidé ochotně ukazující cestu a zapřádající dlouhé hovory, kterým jsme nerozuměly. Galicijština. Zatím stačil jazyk úsměvů a kývání hlavou a musel stačit ještě další dva měsíce, než jsem byla schopná vyloudit ze sebe slušnější větu.
Santiago de Compostela, quo vadis poutníku
Po příchodu do Santiaga de Compostela, konce poutní cesty (pzn. ve skutečnosti 0 km je až na mysu Fisterra, konci světa – Římané si opravdu mysleli, že tam končí svět) a hlavního města Galicie, mi hlavou prolétla zděšená myšlenka: “Tak tady budu studovat rok? Ježiši proč jsem radši nezůstala sedět na zadku v krásné historické Praze.”. Abyste mě pochopili, přišly jsme do Santiaga kolem deváté ráno v neděli. Všechny obchody byly zavřené a město spící. Bylo chladné pošmourné ráno a foukal vítr. My v lehkých šatech a šortkách na počasí zářijového Santiaga nebyly připravené. A po 600 km čekáte něco opravdu speciálního v cíli cesty, camina.
Naštěstí kolem desáté se v Santiagu život probudil, lidi vyšli do ulic a pouliční muzikanti začali hrát, aby dostáli pověsti Santiaga. Otevřely se vonící pekárny a pomalu vysvitlo slunko. Zašly jsme na poutnickou mši do Katedrály sv. Jakuba, která je obrovská a nádherná a začala se stavět už v 9. století, kde hlásili mezi všemožnými národnostmi, že do Santiaga došla i República Checa. V katedrále musíte vidět Pórtico de la Gloria, pravděpodobně nejdůležitější sochařská kompozice románského stylu, kromě umělecké hodnoty má navíc největší sbírku středověkých hudebních nástrojů.
Na mši jsme potkaly Italy z camina, kteří nás večer pozvali na výborné španělské víno (od eura pitelné, vyzkoušeno!) a typický dort Tarta de Santiago z mandlí se svatojakubským křížem vysypaným cukrem.
V luxusní kavárničce byla na programu Queimada, španělská pálenka, při jejíž přípravě se provádí obřad a zaříkávání proti zlým duchům a čarodějnicím. Připravoval ji Španělák v kněžské kutně (viděla jsem ji pak ještě jednou v ezoterickém hotelu Acuario, akorát majitel hostelu si místo kutny oblékl růžový sametový župan). Queimada se pálila v keramickém kotli s ovocem a voněla po celém baru. No jako voní pálenka.
Pokračovali jsme na koncert na největší náměstí vedle katedrály Plaza de Quintana. Za Erasmus jsme tam strávili pěknou řádku slunečných dní za zvuku kytary zahaleného legendárního jazzmana. Ani v třicetistupňovém vedru nesundal svou černou kápi na uctění odkazu černošských muzikantů, kteří kápi nosili proti diskriminaci a snižování černošské hudby. Z východní strany náměstí stojí klášter, kde žijí jeptišky a dobrovolně tráví svůj život v jeho zdech, které nikdy neopouštějí. Mí španělští přátelé mě poučili, že pokud jsou v zamřížovaném okně kytky, je to proto, že jeptiška “folla” (pzn. slušný překlad: sexuálně žije) a nechce být vidět.
Magie Santiaga
Santiago kromě toho, že je známé jako poutní místo, je magické. Do každého průvodce se dá napsat o jakémkoli místě, že je kouzelné, magické a perla mezi perlami. Santiago ale skutečně je magické. V prvních dnech, kdy jsem už byla zabydlená, jsem vyrazila na průzkum okolí. Santiago je plné úzkých spletitých uliček a zvlášť, pokud jste přijeli před pár dny, je hrozně snadné se ztratit. Což se stalo mně. Už se stmívalo, ve vzduchu visel mlžný opar přerušovaný pouličními lampami. Mrholilo. Nasávala jsem večerní atmosféru a kochala se tím nostalgicky poetickým počasím. Vlhko a mokré oblečení už tak poetické nebylo, začala jsem se rozhlížet, kudy zpátky. Ulička mi začínala být povědomá. Hledala jsem její název na zdech, mezitím jsem došla k černým domovním dveřím, mým dveřím. Překvapeně jsem na ně zazírala. Magie Santiaga!
Později jsme na jednom čtení viděli s mou belgickou spolubydlící hodně přitažlivého kluka, mezi sebou jsme mu dali jméno guapo (hezký, hezoun). Chtěli jsme ho oslovit, ale on nám zmizel. Hledali jsme ho po celém Santiagu ve všech barech. Už zoufalé jsme skončili hledání v baru Casa de las Cretchas a smutek zapíjeli galicijským národním pivem Estrella Galicia, když vtom se objevil ve dveřích! A tak jsme se seznámili. Jak se k nám přišel vysprchovat a hrál nám na kytaru, to už je jiná historka. Magie Santiaga!
Kam zajít
Kromě nádherné katedrály je v Santiagu spoustu parků, které stojí za to navštívit. A bary! 
Bary s večerními koncerty; A gramola s galicijskou hudbou, Casa de las Cretchas (kde si můžete zatančit muiňeiru, galicijský tanec), Paradiso perdido (Ztracený ráj), Borriquita de Belém (Oslíček z Betlému) a Mudo s likérem café za euro, ze kterého vás bolí hlava, ale nalévá ho hodně pěkný číšník. A Tita s nejgeniálnější tortillou de patatas v Santiagu, kterou dávají i jako tapas. Tapas je galicijský fenomén, k alkoholu a limonádám (refresco) vám v barech dají něco malého k jídlu. Někde vám dají tolik, že už ani nemusíte večeřet.
Není to zvyk jen galicijský, s tapas se můžete setkat i v jiných částech Španělska a jižanských státech (např. v Řecku). V luxusnějších a turistických barech si občas za tapas musíte připlatit. Většinou však platí, že jsou zdarma. Jsou bary, které jsou typické svým tapas a některé nabídku obměňují. Můj oblíbený byl Caballo blanco, do kterého jsem nikdy nemohla trefit. Jako tapas nabízeli kousky empanady a skvělé pečené brambory. Když necháte spropitné, zazvoní vám na zvonek. Jinak není moc zvykem nechávat spropitné. Každý správný erasmák se umění orientace v barech a jejich tapas rychle naučí. Měla jsme i vytipované kavárny, kde dávají ke kafi sušenky, půlky croissantů, lentilky nebo kostičky čokolády.
Typickým jídlem je chobotnice (podle galicijského receptu pulpo a feirá), chocolate con churros (horká čokoláda s koblihovým pečivem, které se do ní namáčí), ryby, mořské plody a na trhu si dokonce můžete koupit žraloka. Nebo svatojakubskou mušli, kterou obvykle poutníci nosí na batozích (už snědenou). V restauracích podávají také vařené prasečí uši (orejas).
Na výlet do okolí Santiaga bych doporučila Playa de las catedrales. Pláž s ohromnými skalnatými útesy, do kterých se dá vejít různými průchody a uvnitř si opravdu připadáte jako v katedrále. Dejte si pozor, abyste přijeli ve správnou dobu, když je příliv, skoro nic není vidět, voda sahá vysoko a vyplňuje skalnaté “katedrály”.
Za deštivých chladných dní je nejlepší vyrazit do Ourense na horké prameny. Můžete si pak v klidu sedět v kamenném bazénu u řeky v horké vodě do noci a pozorovat hvězdy na obloze, zatímco ostatní venku moknou pod kapkami deště. Za keltskou minulostí se můžete zajet podívat na Castro de Varoňa, ruiny keltského obydlí. Do dvou hodin autem nebo autobusem je dostupné portugalské Porto, kde si můžete dát legendární portské víno a posadit se do jedné z kavárniček vedle malých barevných domků s kachličkami místo omítky. Za prohlídku stojí místní knihovna ve stylu Harry Pottera.
Dál stojí za to navštívit Ferrol a prozkoumat všechny jeho pláže. Já byla nejvíc odpálená z divoké pláže, kde v písku prosvítají kmeny fosilních stromů. Pár menších fosilií, schránek prvního života na zemi, ve formě naoranžovělých mušlí si můžete nasbírat na památku. Pláž Esmelle nabízí vyžití pro milovníky všech vodních a létacích sportů od surfování, kite surfingu a windsurfingu seskokem ze skalního útesu. Romantická Santa Comba nabízí mnohá zákoutí, kde se můžete schovat a užívat si samoty ve dvou s výhledem na ostrov s malým kostelíkem z 11. století. Blízko Ferrolu je krásná příroda, např. A Capella a Caňones del Eume.
Acantilados de Garita de Herbeira nebo Vixía de Herbeira jsou pobřežní útesy poblíž vesničky Cedeira. Ze Santiaga jsou v dojezdové vzdálenosti do dvou hodin. Můžete si pronajmout auto a jet ze Santiaga směrem na Ferrol, za ním je cesta dále dobře označená. Útesy jsou nejvyšším bodem nad mořem v celé kontinentální Evropě, nejvyšší měří 860 m. Navíc v Cedeiře je geniální galicijská restaurace Kilowatio, za skvělé ceny si můžete nacpat břicha čerstvými rybami a mořskými plody. Největší pochoutkou podniku je žralok (maraxo). Nahoře na útesech se připravte na nestálé počasí, kvůli výšce a studenému větru přicházejícímu od moře se může slunečný den snadno změnit na mlhavý se studeným foukajícím větrem.
Na útesech se nachází vesnice San Andrés de Teixido, která se vynořuje jakoby odnikud.
Bílý ostrov (opravdu všechny domy jsou bílé) v záplavě zelené divoké přírody. Cestou do vesnice potkáte volně se procházející a pobíhající divoké krávy a koně. Já jsem si získala přátelství koňské těhule, která mi zvědavě olizovala ruku a na oplátku jsem jí mohla pohladit rozcuchanou hřívu.
San Andrés je magické a mytologické místo v galicijském folklóru. Nepsaný a všemi respektovaný zákon zde zakazuje zabíjet zvířata. Legenda vypráví, že loď Sv. Ondřeje (San Andrés) přistála právě tady a proto by měl každý navštívit jeho kapli, a kdo to nestihne jako živý, vrátí se sem jeho duch po smrti reinkarnovaný do zvířete. Víra velmi zvláštní pro křesťanství, přesto pro svojí popularitu respektovaná. V kapli najdete různé části lidského těla vylité z vosku a fotografie ztracených lidí a utopených námořníků, o kterých místní věří, že se vrátí právě sem. Vesnice je plná magických pramenů, které vám vyléčí všechno možné. Na památku si můžete koupit chlebové figurky, které by vám měli přinést štěstí v různých oblastech života (kotva je pro cestování, srdíčko pro zdraví a další, vysvětlení vám dodají ochotně prodávající babičky).
Velmi blízko je také jeden z nejhezčích mysů Pyrenejského poloostrova, Cabo Ortegal. Povinný výlet pro milovníky ptáků, právě podle tohoto bodu se orientují migrující ptáci.
Je toho hodně a dá se využít i nabídky studentských organizací, třeba ESN. Dělají výlety na Las Islas Cies (nádherné ostrovy otevřené jen část roku, mají jediného obyvatele, který si tam zapsal trvalé bydliště, a jeho syn zde pořádá VIP fiesty, na které si musíte dojet jachtou), můžete si s nimi projít kus camina anebo rovnou odletět do Maroka.:)
Studium
Fakulta psychologie je blízko historického centra, projdete parkem Alameda, který hrozně krásně voní, když kvete a kvete skoro celý rok. Jsou v něm různá zákoutí, např. kamenná půlkruhová lavička vhodná pro nesmělé milence. Najdete ji poblíž zdobeného altánu. Vy se posadíte na jeden konec a partner na druhý. Mluvíte do kamenných otvorů za vašimi zády a člověk na druhém konci slyší každé vaše slovo. Takže si můžete romanticky šeptat do ouška a přitom být několik metrů od sebe. Dobrý trénink i pro vztah na dálku po skončení Erasmu.
Dál pokračujete parkem, míjíte tryskající fontány a barevné stormy až dojdete k pomníku Rosalie de Castro, galicijské básnířky. Za ní je vyhlídka na celý jižní kampus (campus sur). Zůstat na západ slunce stojí za to. Kampus je rozsáhlý a zahrnuje množství fakult, z nichž každá z nich má svojí kavárnu. Psychologie má svojí vlastní fakultu a je až na konci kampusu (kampus přímou cestou projdete za deset minut). Fakulta je moderní budova, uvnitř vás uvítá příjemný hudba (klasické podmiňování, spojení s příjemným podnětem zaručí, abyste chodili na přednášky rádi). Na chodbách jsou vystaveny různé psychologické pomůcky ke slavným experimentům, např. Skinnerův box.
Profesoři jsou až na výjimky ochotní a milí. Celá fakulta Psychologie je zaměřená na KBT. Přednášky jsou pouze ve španělštině. Z deseti předmětů mi jen jeden profesor nabídl zkoušku v angličtině. Smiřte se s tím, že Španěláci anglicky moc neumí a profesoři na tom nejsou líp. Profesoři vedou přednášky především výkladem a ke každému předmětu je interakční hodina. Ty hodiny jsem měla nejradši, opravdu se dělá něco praktického a není to jen obměněný výklad. Hodiny jsou dynamické, což je dáno i povahou Španělů. I když jsou Galicijci oproti jižanům klidnější a uzavřenější. Sami o sobě tvrdí, že jižan si za minutu stihne udělat několik přátelství, která nevydrží, kdežto ke Galicijci si člověk chvíli hledá cestu, za to vás on jen tak neopustí.
Hodně se mi líbil předmět Psychologie skupin, kde profesorka na první hodině pustila film Dvanáct rozhněvaných mužů (kde mimochodem hraje Jiří Voskovec) a v dalších hodinách jsme ho rozebírali podle psychologických teorií.
Autorka: Mgr. Andrea Kučerová, studentka doktorského studia na FF UK obor Sociální Psychologie. Vystudovaný psycholog (jednooborová psychologie na FF UK), nyní školní psycholožka na Akademickém Gymnáziu Štěpánská. Předchozí praxi absolvovala jako konzultant na krizové lince Linka Bezpečí (klienti do 26 let) a krizové lince Psychopomoci. V moderní rehabilitaci ERGO Aktiv na pozici psychologa vedla rodinné konference a konzultace pro klienty.
U dívek se fyzické změny projevují zvýšením tělesného tuku a rozšířením boků, čímž je oddalují od současného tzv. ideálu krásy v momentě, kdy sebedůvěra dospívajícího má přímý vztah k jeho fyzickému vzhledu.
explicitních informací o pohlavním styku a slasti, ačkoli mluví s dívkami více o „sexuálních faktech“ (Raffaelli & Green, 2003). Matky také probírají antikoncepci (Regnerus, 2005; Raffaelli, Bogenschneider, & Flood, 1998) a sexuálně přenosné nemoci (Raffaelli, Bogenschneider, & Flood, 1998) více s dívkami. Rodiče zcela zřejmě mluví více s dívkami o sociálně-sexuálních tématech jako je „randění“ a vztahy (Raffaelli & Green, 2003), dívky jsou také více vystavené diskuzím o morálce, přednostech panenství, ztrácení respektu skrz sexuální styk a názoru rodičů, zda schvalují teenagerovský sex (Regnerus, 2005). Rodiče pravděpodobněji budou debatovat (a výzkumníci se budou ptát) s dívkami než s chlapci o sexuálním útoku, ačkoli dokonce i mezi dívkami pouze přibližně jedna čtvrtina z nich uváděla, že jejich rodiče s nimi mluvili o sexuálním útoku (Omar a kol., 2003 podle Martin & Luke, 2010).
nevyváženost básně Maminka od Jiřího Žáčka, jeho příspěvek sdílely desítky lidí. Řada z nich byla textem básně pohoršena. Po jejím přečtení je totiž zřejmé, že pracuje s genderovými stereotypy. Ženy automaticky staví do role, kdy jejich hlavním posláním je postarat se o děti. „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Aby nás měl kdo pohladit a povědět nám pohádku. Proto jsou tady maminky, aby náš svět byl v pořádku,“ stojí v básni Jiřího Žáčka. Předávání genderových stereotypů jsem v práci vyhradila místo z hlediska role genderových stereotypů v sexuální edukaci.