Archiv autora: Laura Bechyňová

Otázky soudobé psychoanalýzy: Tradice a současnost

Názory na psychoanalýzu jsou různé a někdy mohou být polarizované. Vladimír Vavrda, český psycholog a psychoterapeut, si ve své nové knize Otázky soudobé psychoanalýzy klade za cíl seznámit čtenáře s tématy soudobé psychoanalýzy. Ta je představena zejména jako způsob uvažování o lidské psychice a podstatě jejího fungování. Cílem tak není představit všechna témata psychoanalýzy, to by zřejmě 263 stran nestačilo. Vybírá to nejzajímavější a pozornost věnuje spíše poznatkům o paměti a attachmentu, které by měly být základem při porozumění tradiční psychoanalýze přesnějším a modernějším způsobem.

Kniha je členěna do dvou částí. První obsahuje právě teoretické poznatky o paměti (např. explicitní paměť či implicitní paměť, která je důležitá v procesu změny), attachmentu, mentalizaci ad. Někteří terapeuti podle Vavrdy pracují psychoanalyticky ve smyslu „zde a nyní“. Řeší jen to, co se aktuálně odehrává v terapeutickém procesu, ačkoli vnímají vliv minulosti. Vavrda považuje za důležité zabývat se tím, co se odehrává zde a nyní, ale v kontextu osobní historie jedince. Skloubením obojích aspektů může dojít k rekonstrukci reprezentace attachmentových vztahů. Takové rekonstrukce podle autora mohou umožnit větší pochopení toho, proč se jedinec k dané adaptaci uchýlil. Vavrda popisuje, že aby se člověk mohl konfrontovat se starou, bolestivou či dokonce traumatickou vzpomínkou, potřebuje bezpečné prostředí terapeutického vztahu. A často je zážitek terapeuta (např. jakým způsobem s ním klient nakládá v terapii) jediným způsobem, jak se dozvědět něco o svých formativních zkušenostech.

Vavrda píše, že způsob, jakým člověk reaguje, představuje výsledek jeho zkušeností s attachmentovými figurami se všemi možnými distorzemi. Terapeut pomocí interpretace klientovi zvědomuje tyto modely. Vzhledem k neopominutelné důležitosti attachmentu (nejen v dětství) Vavrda v knize popisuje teoretický základ pro vztahový rámec, ve kterém se vyvíjí psychika a ve kterém probíhá terapie. Soudobá psychoanalýza se dívá na rané vztahy jedince a jejich povahy, v kontextu attachmentových vztahů se vyvíjí i mentalizace, čili schopnost činit svět, jeho fantazie, myšlenky aj., psychickými. Takovými, o kterých můžeme vnitřně přemýšlet a které nám umožňují nakládat s vnitřními stavy na psychické úrovni. V této části knihy Vavrda podtrhuje význam zrcadlení pro regulaci afektivních stavů a píše o důsledcích v případě ztráty této schopnosti.

Neméně cennou kapitolou je porozumění self jako zdroji aktivity a jeho pěti postupně se rozvíjejících úrovní prožitku self. První část je pak uzavřena kapitolou o psychopatologii v kontextu teorie attachmentu.

Druhá část knihy se věnuje klinickým otázkám v alternativním světle a otevírá ji kapitola o smysluplné terapii. Jako v každé jiné terapii, má i psychoanalýza svůj řád a pravidla. Jde tu zejména o to, aby sám terapeut si byl vědom pohnutek, které jej vedou ke konkrétním krokům. Stejně tak terapeutická intervence by měla být vedena jako intencionální akt, ve kterém je terapeut konzistentní a rozumí podobě a smyslu své intervence.

Jako mnohé další směry, které hovoří o tom, že osobnost terapeuta je nástrojem samotné terapie, v psychoanalýze je terapeut popisován jako zrcadlo. Základem psychoanalytické práce je podle Vavrdy porozumění klientovi, které následně neslouží jen terapeutovi, ale také samotnému klientovi, který se v tomto zrcadlu může pozorovat, a na jehož základě může měnit své vzorce chování.

Nejobsáhlejší kapitola celé knihy je věnována tématu interpretace jakožto jedné ze zásadních technik, která si také prošla bouřlivým vývojem a mnohými definicemi. V současné době je možné říct, že jejím základem je porozumění klientovi a tomu, co se vněm odehrává. Tyto znalosti jsou neúplné a zpravidla redukující a je potřeba je operacionalizovat, a to pomocí získání interpretací do podoby hypotéz, které lze potvrdit či vyvrátit. Vavrda popisuje interpretativní proces, roli nevědomí či emocí a seznamuje čtenáře s pojmy jako je interpretující introjekt, interpretace prvního a druhého řádu či reprezentace třetího řádu.

Jedním z hlavních pilířů psychoanalýzy je přenos. Vavrda proto otevírá kapitolu o jeho analýze a interpretaci. Za další praktické téma můžeme považovat rekonstrukce implicitních vztahových modelů v terapii, kdy interakce terapeut – klient obsahuje řadu „přítomných okamžiků“ (stejně jako interakce rodič – dítě). K těmto okamžikům setkání vede dlouhá terapeutická cesta, nicméně to je prostor, ve kterém se dějí drobné změny subjektivních prožitků. Terapeut zde působí na rovině implicitní paměti, a tím dochází k propojení úvodních poznatků. Kniha dává prostor i narativitě, významu narativní funkce (či jejímu narušení), která může poskytnout porozumění interakci implicitního a explicitního v terapii.

V knize je cítit odborný jazyk, který je záhy vždy dobře vysvětlen a dán do širšího kontextu, příp. jsou uvedené příklady. Na mnohých místech autor připojil kazuistiky ze své odborné praxe. Kapitoly na sebe plynule navazují a vybraná témata souvisejí s moderním pohledem na psychoanalytickou práci, která svým čtenářům oznamuje, že psychoanalýza má v historii své pevné místo, které je zasloužené. Knihu bych doporučila psychoterapeutům, a to nejen těm psychoanalyticky orientovaným.

Držme se pevně – párová terapie zaměřená na emoce

 „V reakci na bolest svých rodičů jsem se zapřísahala, že se nikdy nevdám. Rozhodla jsem se, že romantická láska je iluze a past. Udělám lépe, když zůstanu sama, svobodná a volná. Pak jsem se ale samozřejmě zamilovala a vdala. Láska mě vtáhla do svých tenat, i když jsem ji od sebe odháněla,“ píše Sue Johnson, kanadská psycholožka, psychoterapeutka a autorka knihy Držme se pevně – párová terapie zaměřená na emoce.

Johnson_přebal

Vztahy a láska jsou témata, která zřejmě nikdy nezestárnou. Sue Johnson nabízí osvěžující pohled na párovou terapii skrz terapii zaměřenou na emoce (EFT čili emotion focused therapy) pocházející od Lese Greenberga. EFT je v Americe uznaná jako empiricky osvědčená metoda párové terapie, kdy až 75 % párů absolvujících EFT se zotaví z distresu a vykazují větší míru dlouhodobé spokojenosti. EFT tak sklízí lepší výsledky než třeba behaviorální terapie.

Základní myšlenky autorky je, že vztahy jsou citová pouta, v nichž jedinec hledá bezpečí. Silné emoce objevující se na sezení tak nejsou iracionální, naopak vychází z hlubokých a základních potřeb. Johnson vychází z Bowlbyho teorie vazby a říká, že milostný vztah je svou hloubkou a intenzitou obdobou attachmentu. Stejně jako děti v raném vývoji potřebují zejména pevnou a bezpečnou vazbu se svojí matkou, lidé ve vztazích potřebují citovou blízkost se svým partnerem. Máme-li pevnou vazbu, pevný vztah, je snadné se na druhého obrátit a lidé mohou být nezávislí. Cítíme-li nejistotu či úzkost, hněváme se a snažíme se jeden druhého kontrolovat nebo se naopak kontaktu vyhnout a být odtažití, stejně jako se chovají děti s nejistou vazbou ke svým matkám (viz studie Johna Bowlbyho a Mary Ainsworth).

Dokud nezaměříme svou pozornost na základní potřebu spojení a strach z jeho ztráty, pak nám standardní techniky (jako nácvik řešení problému, komunikační dovednosti, sexuální techniky aj.) nebudou moc platné. EFT se proto zaměřuje na vytvoření a posílení citového pouta tím, že identifikuje a transformuje klíčové momenty. Jejím základem je dostupnost (mám tě na dosah?), schopnost reagovat (mohu se spolehnout, že na mě budeš emočně reagovat?) a emoční angažovanost (vím, že mi zůstaneš na blízku?).

Kniha je rozdělena do tří částí, z nichž první se zabývá otázkou, co je to láska. V druhé části podává autorka zjednodušenou verzi EFT a předkládá čtenářovi 7 rozhovorů zachycujících klíčové momenty milostného vztahu, závěrečná část je věnována síle lásky, která se může ve vztahu znovu-objevit. Právě druhá část nám ukazuje, že čím déle mají partneři pocit ztraceného kontaktu s druhým, tím negativnější jsou jejich interakce. Třem základním autorka přezdívá „ďábelské dialogy“. Zde se hodí říct, proč název knihy Držme se pevně – Johnson vnímá pohyb ve vztahu jako tanec, a je na partnerech, jestli tančí v synchronicitě, či ne. Pak je potřeba odhalit, jaké kroky každý z partnerů tančí.

První ďábelský rozhovor nese jméno Najít padoucha, což je většinou bludný kruh obviňování, jehož účelem je např. sebeobrana. Terapeut zde může být pro pár jako pevný bod, kdo je upozorní na opakující se vzorec a kdo je přiměje se podívat na motivy jejich hádek. Druhým rozhovorem je Protestní polka, kdy jde zejména o vyvolání reakce, partneři se v tomto tanci často kritizují a brání či se stahují. Jeden z partnerů se pak domáhá jakékoli reakce, o které se domnívá, že bude lepší než partnerovo mlčení. Okamžiky blízkosti slábnou. A co s tímto tancem? Jak vypadá? Co vypovídá o vztahu? A jak moje kroky vtahují toho druhého? Třetím rozhovorem je Zamrznout a utéct, což je stav, kdy nikdo netancuje. Partneři mlčí, oba jsou stažení a snaží se chovat, jakoby nic nepotřebovali a nic necítili.

Kniha je pro mne volání po upřímné a intimní komunikaci mezi partnery. O tom, že každý si neseme nějaké bolavé místo, vůči kterému jsme hypersenzitivní a které, když je zasaženo, bráníme útokem či se stáhneme. Autorka kritizuje klasická řešení, která se domnívají, že spory v partnerství jsou spory o moc. Podle autorky jsou to často tahle bolavá místa, která mohou být spouštěčem ďábelských dialogů.

V knize se kanadská autorka zabývá i tím, jak vyhlásit v konfliktu mír, jak sladit své snahy o omezení negativních dialogů a rozptýlit pocit nejistoty. Je potřeba se naučit pozitivním vzorcům, aby partneři mohli navázat ztracené spojení, a vědět, že někdy i malé události mají velké následky a to, že se partneři hádají, nevadí. Žádný pár není imunní vůči zraněním, důležité je umět se o ně postarat a odpustit si je. Johnson se také zabývá tím, jakou roli hraje sex v dlouhodobém partnerském vztahu a v závěru se zamýšlí nad trvanlivostí lásky. Sama ji vnímá jako kontinuální proces a živý organismus.

Knihu považuji za velmi komplexní, doprovází desítky příkladů, kazuistik a přepsaných rozhovorů. Kniha díky tomu není zahlcující příručkou teorie, ale velmi praktickým pomocníkem. V každé kapitole nalezneme sekci „Nácvik a praxe“, kde jsou obsaženy návodné otázky. Terapeuti stojící na prahu párové terapie zde najdou řadu scénářů, jak své klienty mohou na této cestě doprovázet a být jim oporou v těžkých a odhalujících chvílích a jak je podpořit v jejich angažovanosti. Partneři zde mohou najít prostor k zamyšlení, reflexi vztahu. Knihu bych jednoznačně doporučila všem párovým terapeutům a díky lehkosti, s jakou je kniha psaná, i široké veřejnosti. Nevhodná je podle autorky jen pro lidi s těžší formou závislosti, v násilných vztazích a pro lidi s mimomanželskými vztahy, které narušují pozitivní atmosféru vztahu.

Tak, a jak tancujete ve vztahu vy…?

Pověz mi: Jak vést profesionální rozhovor s dětmi mezi 4 a 12 lety

„Posloucháš mě!?“  je otázka, kterou děti často slýchávají, a to nejen od svých rodičů. Stejnou otázkou začíná nizozemská autorka Martine F. Delfos svou knihu Pověz mi. Autorka má dlouholetou praxi v práci s dětmi, mladistvými i mladými dospělými, a specializovala se mj. na vztahovou terapii, poruchy autistického spektra či poruchy příjmu potravy. V její knize se otevírá prostor na zamyšlení, zda i rodiče a další dospělí poslouchají děti a zda se jich umí ptát. A co vy, umíte se dětí ptát a mluvit s nimi o těžkých tématech?

Pověz mi

Kniha se zaměřuje zejména na vedení otevřených rozhovorů s dětmi, jejichž cílem je, aby děti mohly sdělit svůj názor, prožívání a potřeby. Autorka klade důraz na respekt vůči dítěti a skromnost ze strany dospělého. Oboje je založeno na předpokladu, že samo dítě je expertem na sebe sama.

Pověz mi obsahuje 6 kapitol, včetně úvodu, kde autorka ukazuje na dominanci jazyka jako zásadního lidského dorozumívacího prostředku, a epilogu, kde Delfos nabízí drobné zamyšlení nad tím, jak je možné se dívat na způsoby komunikace stran dětí osvěžujícím způsobem. Začátek knihy je přehledně věnován psychosociálnímu vývoji dětí od 4 do 12 let, který nám pomáhá dát si do kontextu, co vše se podílí na rozhovoru, ač si to v první chvíli nemusíme uvědomovat (např. vývoj paměti).

Podmínky pro vedení rozhovoru se liší podle věku dětí. U dětí kolem 4 let a méně podle Delfos nelze zcela mluvit o vedení rozhovoru, protože teprve dochází ke správnému osvojování jazyka. Autorka zde hovoří o komunikaci, a to i té neverbální. Zohlednit je pak třeba i mentální věk. Jeho odhad není třeba provádět na základě zdlouhavého psychologického vyšetření, nýbrž na základě znalostí správného vývoje. Tento náš závěr samozřejmě nesmí sloužit jako diagnostické kritérium, jeho cílem je navodit lepší vztah s dítětem a nastavit správnou úroveň společného rozhovoru. Prvky, které jsou podle Delfos při vedení rozhovoru specifické pro věk, a tudíž jim patří naše pozornost, se řadí do 6 okruhů: a) metakomunikace, b) forma, v níž se rozhovor uskutečňuje, c) verbální a d) neverbální aspekty, e) techniky ptaní a f) motivace.

V rozhovorech, které s dětmi vede ať už sociální pracovník, vyšetřovatel nebo terapeut, máme určité cíle. Ty většinou ve vztahu dítě – dospělý stanovuje právě dospělý, a takových cílů pak může být dosahováno manipulativním způsobem, který si omlouváme dobrým úmyslem. Vždy je dobré se na věc podívat očima dítěte (s jeho schopnostmi a možnostmi). Když např. vidíme, že dítě má potřebu při rozhovoru často chodit po místnosti, nemusíme to vždy svádět na ADHD, ale je dobré mít na paměti, že úplně jednoduše jsme zrovna s dítětem narazili na téma, které je pro něj náročné, a toto své napětí ventiluje motoricky, stejně jako si my občas hrajeme s propiskou či rovnáme papíry na stole.

Kniha normalizuje různé situace, se kterými je možné se v každodenní praxi potkat. A zároveň vybízí k přemýšlení, jakým způsobem klademe otázky. Zda příliš nedoplňujeme za dítě, nevkládáme svá slova do jeho úst. Zda moc nemyslíme za něj a nechováme se jako vševědoucí odborníci.

Čtenáři jistě ocení i kapitolu věnovanou technikám rozhovoru, která je založena na již zmíněném respektu vůči dítěti, a pečlivě vedené struktuře. Máme různé druhy otázek – vedle klasických otevřených a uzavřených nás autorka upozorňuje na vícečetné otázky, sugestivní, ale např. i otázky „proč“, které směřují opačně, než jsme zvyklí (tedy od dítěte k dospělému). Putují od dospělých směrem k dětem, obvykle s úmyslem změnit chování, kterým se dítě projevuje.

Dalo by se říct, že kniha je interaktivní. Kromě množství ukázek a kazuistik, jsou v příloze k dispozici i cvičení, na které je v průběhu četby odkazováno. Každá kapitola také nabízí shrnutí v podobě nejdůležitějších bodů. Knihu lze doporučit dospělým, kteří přichází do kontaktu s dětmi a kteří by jim chtěli lépe rozumět. Patří tak do školního prostředí, ale i do oblasti forenzní psychologie, sociální práce či psychoterapie.

Knihu Pověz mi vnímám jako důležitý přírůstek, který je dobré mít při ruce. Osobně oceňuji hodnoty, o které se kniha zasazuje a které shledávám užitečné ve své práci s dětmi. Kniha se mi líbila a díky příkladům se četla lehce. Jednou z nejpodstatnějších věcí pro mne bylo uvědomění, že dítě často ví, co potřebuje, a že je dobré mu v tom věřit a dát prostor. Nebýt rychlejší než ono samo, nedokončovat za něj věty a být trpěliví.

Zmíněné principy se mohou některým zdát logické a intuitivní, přesto se domnívám, že je k užitku si je občas připomenout, uvědomit se, že žádná kouzla, co se týče vedení rozhovoru s dětmi, nejsou, a je třeba se vrátit k základům. K naslouchání, prostoru a respektu.

 

Jak přežít, když nerozumím emocím

Kniha Jak přežít, když nerozumím emocím autorek Judith M. Glasser a Jill M. Kuschner vyšla v Portálu po vzoru svých předešlých titulů jako je např. Jak přežít, když se bojím nebo Jak přežít, když mě všechno štve. Každá kniha je napsaná jinými autory, ale spojuje je jejich smysl – pomoct dětem ve chvílích, kdy mohou zažívat těžkosti.

Jak přežít emoce

Jak název napovídá, autorky si kladou za cíl, aby děti (zejména děti s ADHD) porozuměly empatii a našly cestu, jak ji rozvíjet. Kniha je proto určena přímo dětem a zábavnou a odlehčenou formou se věnuje pojmu empatie.

Kniha jemným způsobem normalizuje dětem situace, kdy např. nevychází s ostatními kvůli svému impulzivnímu jednání, a říká jim: je to OK, a pojďme se na to společně podívat. Kniha je strukturovaná do osmi kapitol, které se soustředí na postupný vývoj – porozumění pojmu empatie, emoce u mne, emoce u druhých. Není to manuál „když něco, tak tohle“, spíše dětem nabízí možnosti, učí je různorodosti pohledů i prožívání emocí. Každý jsme jiný a různé situace v nás vyvolávají různé pocity.

Autorky se zaměřují na hlavní pocity jako štěstí, překvapení, strach, smutek a hněv. Tyto pocity pak mapují na rovině osobního prožívání (kdy jste naposledy cítili překvapení?), tzn. klade se důraz na pochopení vlastních emocí a pocitů. Poté autorky nabízí, jak se v takových situacích mohou cítit jiní lidé a jak to mohou vyjadřovat, ať už slovně (např. jaké obraty se používají) či neverbálně. Kniha také pracuje s KBT rozlišením pocitu a myšlenky, přičemž ukazuje, jak se naše pocity mohou změnit na základě toho, jakými informacemi disponujeme či jak zacházíme s myšlením.

Průběžné ilustrace a komiksy dopřávají lehkou čtivost, praktické příklady zase prostor k aktivnímu zamyšlení dítěte a interakci. Kniha obsahuje také několik tzv. přestávek; věcí, které příliš nesouvisí s tématem, a jejichž cílem je dopřát dítěti „time-off“. Závěrem pak kniha poskytuje tipy na knihy pro rodiče či děti, ale i tipy na filmy jako je např. populární animovaný film V hlavě.

Knihu bych doporučila školním psychologům, ale i rodičům, učitelům a jiným, kteří pracují s dětmi a kteří si chtějí více osvojit jednoduchý jazyk, díky kterému mohou dětem přiblížit emoce a empatii, příp. je odkázat na přečtení samotné publikace.

Stephen R., Kaplan S. G., Rutschman R.: Motivační rozhovory ve škole

Kde nefunguje poukazování na důsledky, měly by fungovat motivační rozhovory, slibují autoři Stephen Rollnick, Sebastian G. Kaplan a Richard Rutschman. Ve své knize Motivační rozhovory ve škole se pouští do tématu komunikace – co dětem ve škole říkáme a jak jim to říkáme. Lepší známky, méně pozdních příchodů, méně problémového chování nebo prostě větší spokojenost ve škole – zde všude je prostor pro motivační rozhovory.

motivace

Kniha je rozdělena do čtyř částí, z nichž první popisuje obecně motivační rozhovory (MR), kterým se u nás věnuje také např. Jan Soukup, a tedy by to minimálně v poradenském odvětví neměla být žádná novinka. Ve zkratce můžeme říct, že MR je určitý styl a soubor dovedností používaných při rozhovoru – v tomto případě – s žákem. Jeho cílem je pomoci při rozvoji a změně. Přístup založený na legitimním prožívání a respektu nám pomáhá budovat empatický vztah, a tak jemně směřovat rozhovor užitečným směrem (tomu říkáme evokace). MR nás učí, jak se vyhnout tzv. napravovacímu reflexu (tuto část obzvlášť doporučuji!) a oblíbené hře „ano, ale“, jak klást otevřené otázky či jak pracovat s reflexí u žáků. Důležitou částí je řeč změny, problikávající moment, kdy žák projeví chuť něco změnit, který je potřeba zachytit v pravou chvíli a posunout ho k samotné akci.

Druhá část knihy přináší názorné ukázky, jak motivační rozhovor může vypadat – ve třídě či na chodbě –, a předestírá tabulku témat, která se objevují ve školním prostředí (problémy s učením, problematické chování, hádka mezi spolužáky, hodina vedené s podporou MR,…). Třetí část mapuje uplatnění MR v situacích, které jsou náročné pro žáky i učitele. Řeč je zejména o šikaně, která se nikdy netýká jen agresora a oběti a která se nedá zastavit jednoduchými radami a číslem na Linku bezpečí. Školy k šikaně obvykle přistupují dvěma způsoby: prevencí a cílenými zásahy, kterými jsou často tresty. Jak zde může pomoct MR? Součástí zmíněných reakcí na šikanu je nějaká forma rozhovoru. A jen přirozený rozdíl mezi represivním rozhovorem a rozhovorem motivačním má za výsledek i jiný přístup k žáka k řešení dané situace.

Při MR vkládáme energii do inspirativních otázek spíše než do ukládání rad (ač dobře míněných). Jako jinde platí zásada, že to, na co si dítě přijde samo, je pro něj cennější než to, co mu dospělý řekne či nakáže. Kniha obsahuje řadu cvičení, které je možno cvičit samostatně na sobě nebo ve třídě se žáky. A jak jinak si lépe osvojit MR než praxí.

Když přemýšlím nad tím, co mi motivační rozhovor připomíná, vkrádá se mi na mysl asociace motivačního rozhovoru jako průvodce, který může vám i dítěti osvětlit, co vlastně chce a co např. potřebuje k tomu, aby se mohl lépe učit/fungovat/neposmívat se druhým. V MR jde také o to, jak vnímáme žáka – jestli svou pozornost zaměřujeme na pozitivní a silné stránky, nebo vidíme jen problém a slabiny.

Motivační rozhovor je však stále jen prostředek. A jako takový neexistuje „jeden správný a nezaměnitelný“. Nikdo vám nedá návod, jak se to dělá. Rollnick, Kaplan a Rutschman nicméně dávají svým čtenářům nástroje, díky kterým je přinejmenším možné rozšířit optiku, s kterou hledíme na problematické situace ve školním prostředí. Kniha je vhodná nejen pro pedagogy a školní psychology, ale i pro ty ostatní, kteří s dětmi přichází do kontaktu. Nicméně pedagogové jsou tak nějak „první na ráně“, kteří mohou žáky podporovat na jejich cestě. Škola by stále měla být i místem výchovy a osobního růstu a vše může začít u slov, která mají velkou moc.

Anton Hergenhan: Agresivní dítě?

Autor knihy Agresivní dítě? Anton Hergenhan je psycholog věnující se zejména systemické psychoterapii. A právě z tohoto úhlu pohledu je zde nahlíženo na projevovanou agresivitu u dětí. Hergenhan vychází ze své dlouholeté praxe s dětmi s problémovým chováním. Jeho začátky stojí na behaviorální praxi a obdivu k Freudově psychoanalýze. Sám proklamuje, že nechce nabízet knihu receptů, jak zvládnout agresivní dítě, ale spíš předkládá své zkušenosti ze speciálně pedagogické poradny a dětského stacionáře.

604_bg

Hergenhan upozorňuje, že agresivita není jen obraz určitého agresivního chování a otázky proč… (jsi to udělal, jsi někoho zmlátil,…) nejsou zcela směrodatné a spíše než na cíl nás vedou oklikou k nekonečné kauzalitě (udeřil jsem, protože mi shodil lego – shodil jsem lego, protože mi řekl, že jsem hloupý – řekl jsem, že je hloupý, protože…). Autor svým laskavým slovem a systemickým přístupem orientovaným na řešení čtenáře vybízí, aby se spolu s ním podíval na agresivitu širší optikou. Proto se nebojí do rozboru agresivní situace, které bylo přítomno více lidí, zapojit všechny zúčastněné, či ty, kterých se to týká. Autor těmto situacím dává jasnou důležitost už jen tím, že je nepřejde např. pouhým napomenutím dětí na hřišti, ale věnuje tomu čas a svůj zájem.

Systemická speciální pedagogika zde staví na několika principech, které jsou důležité pro terapeutickou práci. Patří sem např. osobní přítomnost, vedení, které umožňuje dítěti být svéprávným a respektuje ho, či např. identifikace schopností a pozitivní nahlížení na symptom. Co systemická práce pak považuje za zásadní, je vztahová soustava dítěte. Lidé se vyskytují minimálně ve dvou a „stávají se“ pouze mezi lidmi, proto jakýsi radikální individualismus ztroskotává na skutečnosti, že nejsme sami, a děti se tohle potřebují naučit. I k hádce jsou pak zapotřebí dva. Důraz na tento sociální aspekt má za cíl nebát se problém otevřít ve skupině a naučit se řešit konflikty přímo.

Před samotným agresivním výpadem se často objevuje verbální agrese. Autor obecně přisuzuje jazyku velkou sílu – nejen, že se těmito slovy mohou lidé zranit, ale jsou to také slova, která mají silný terapeutický účinek. Zároveň je účinné s dětmi mluvit ve slovech, které samy používají, a rozebírat, jak takovým slovům rozumí a co jimi všechno míní (autor zde pracuje zejména s nadávkami, kterými děti nešetří). Kniha tak obsahuje ukázky rozhovorů skupinové terapie doplněné o autorovy komentáře, které se opírají o základní principy systemické práce – respekt, vztahová rovina či přítomnost, která se zakládá na jiném principu, než je princip moci, což je častý motiv agrese.

Kniha pojednává i o důležitosti hranic pro děti, jejich absence značí spíše než cokoli jiného absenci lásky. Podle autora je to pro dítě signál, že mu vše projde a že je tedy rodiči lhostejné nejen chování dítěte, ale i ono samotné. A ke stanovení správných hranic pro dítě je důležité mít na paměti i své (rodičovské/pedagogické) hranice.

Ráda bych se vrátila na začátek, konkrétně k otazníku v názvu knihy. Je agresivní dítě agresivní ze své podstaty, nebo za vztek maskuje svůj strach a bezradnost? Kdo je pro vás agresivní dítě? Knihu doporučuji všem, kteří pracují s dětmi s problémovým chováním a rádi by si svou praxi osvěžili trochu jiným, netradičním, systemickým pohledem.

Jana Bílková: Trénink mentální kondice: Cvičení a hry se slovy pro každý věk

Psycholožka Jana Bílková přednáší na univerzitách třetího věku a věnuje se mj. aktivizačním programům pro seniory. Její nová kniha Trénink mentální kondice – cvičení a hry se slovy pro každý věk tak rozšiřuje stávají repertoár takto zaměřených publikací.

trenink_mantalni_kondice_obalka_final.cdr

Jak již název napovídá, cvičení si kladou za cíl zlepšit mentální kondici, tzn. soustředí se na verbální inteligenci, otestují vaši pozornost a kreativitu. Autorka knihy vybízí, aby byl čtenář vytrvalý, neboť ne každá úloha je vyřešitelná napoprvé. Na některá cvičení se podíváte a řešení jsou patrná, jiná potřebují delší logickou úvahu. Ke každému cvičení je krátké vysvětlení v smyslu, co je očekáváno, na konci knihy jsou pak dostupná všechna řešení.

Knihu mohu doporučit zcela komukoli. Mýtus, že paměť potřebují procvičovat jen lidé staršího věku, je snad již dávno přežitý. V dnešní době, kdy je na člověka vyvíjen obrovský tlak na výkon a mentální kapacitu, je někdy dobré se zklidnit a cíleně stimulovat mozkové funkce u konkrétních a uchopitelných cvičení, a to i např. u mladých lidí, kteří doposud neoslavili ani 25. narozeniny. Zároveň knihu považuji za dobré vodítko např. při kognitivním tréninku lidí trpících různými duševními onemocnění, a je tedy vhodná pro terapeuty, speciální pedagogy či psychology.

techniky1

techniky2

Barbora Bazalová: Autismus v edukační praxi

Povědomí o autismu, či obecně o poruchách autistického spektra (PAS), je bohužel stále nedostatečné, ačkoli knih byla vydána již spousta. S touto neinformovaností sepictureprovider (20) setkáváme v laické, ale i v profesní populaci.  V čem se liší kniha Autismus v edukační praxi české autorky Barbory Bazalové?

Celý příspěvek

Pozvánka na přednášku – I/racionalita kauzálního usuzování

Polovina listopadu si žádá o připomenutí Společnosti pro kognitivní vědu a filosofii (SCSP), která pořádá další přednášku. Ta se koná ve čtvrtek 24. 11. 2016 od 18 h a představí téma I/racionalita kauzálního usuzování na základě vnímané koincidence událostí.

scsf

S příspěvkem vystoupí PhDr. Luděk Stehlík z Filosofické fakulty UK, kde se věnuje postgraduálnímu studiu se zaměřením na matematické modelování poznávacích funkcí a kde také působí jako vyučující zejména obecné psychologie, kterou se svým neotřelým přístupem snaží studentům ukázat v tom nejlepším možném světle. Vedle vědeckého působení se věnuje oblasti HR, kde pracuje jako analytik, konzultant a lektor.

Jak název napovídá, pozornost bude zaměřena na otázku racionality člověka. Jako v jiných oblastech, i zde jdou myšlenkové proudy proti sobě. Jak vysvětlit existenci interindividuálních rozdílů a iracionálního chování mezi lidmi? To bude Luděk Stehlík ilustrovat na modelu vnímání koincidencí, které nás často vedou k zcela chybným závěrům. Jako naivní vědci většinou potřebujeme pro události v našem okolí vysvětlení a hledáme kauzalitu i tam, kde se vyskytuje poněkud odlišně. Specifikem zmíněného modelu je kombinace racionálních principů a lidské tendence podléhat iluzím. Představeny budou zároveň výsledky výzkumu, který ověřoval model těchto předpovědí.

Po zhruba hodinové přednášeje vymezen půlhodinový prostor pro diskuzi, otázky a komentáře. Kdybyste si chtěli vytvořit bližší představu, můžete se podívat na záznamy již proběhlých přednášek, které proběhly pod záštitou SCSP zde.

Přednáška se uskuteční ve čtvrtek 24. 11. 2016 od 18h na Filozofické fakultě UK, nám. Jana Palacha 2. Pro více informací sledujte Facebook události a nebojte se dorazit.

Martin Buber: Já a Ty

Svět je pro člověka dvojí, neboť i jepictureprovider0ho postoj je dvojí. Tak začíná knihu Já a Ty Martin Buber, židovský filosof ovlivněný Feuerbachem, Kierkegaardem a chasidskými příběhy. Jeho koncepce patří do oblasti filosofie dialogu, filosofie individuálního vztahu s druhou osobou. Takové setkávání se podle něj děje ve dvou modech, jimž zasvětil právě tuto knihou. Nakladatelství Portál vydává její 4., přepracované a doplněné vydání.

Celý příspěvek

Nina Schautová: Rozhodování a intuice

Kniha Rozhodování a intuice poskytuje ucelený přehled o rozhodování jako o kritickém procesu naší psyché a jeho dopadu na náš život. Autorka hlásá po revitalizaci zavržepictureproviderné intuice a slibuje praktické tipy podporující zlepšení v rozhodování. Zaměřuje se na rozhodování v jeho širším kontextu, co mu předchází a co následuje. Vše je doplněno názornými příklady.

Celý příspěvek