Archiv autora: Petr Kosík

Steve de Shazer: Klíče k řešení v krátké terapii

Kniha Klíč k řešení v krátké terapii od autora Steva de Shazera představuje rozšíření české systemicky orientované terapeutické literatury. Jedná se o uvedení do myšlenkového rámce, způsobů práce a specifických intervencí tzv. krátké terapie či terapie orientované na řešení. Publikace čtenáře seznamuje s tímto proudem systemické psychoterapie coby specifickým terapeutickým přístupem, který na rozdíl od problémů věnuje primární pozornost řešením a v rámci kterého terapeut dbá na to, aby terapie byla ukončena co nejdříve, a snaží se proto co nejefektivněji využít čas, který je jemu a klientovi dán k dispozici.

klic

Autor nejprve podává základní vymezení krátké terapie, poskytuje velmi stručnou informaci o jejích historických kořenech v 60. až 80. letech minulého století a jejích dvou školách, přičemž svůj výklad doplňuje vsuvkami ohledně vlastního působení a působení jeho kolegů v souvislosti s historickým vývojem tohoto směru. Dále jsou v knize předloženy jednotlivé základní předpoklady krátké terapie týkající se chápání a konceptualizace obtíží klienta, jejich možných aspektů, způsobu jejich udržování a nakonec specifik řešení, které může vést k vymizení příslušného klientova problému. Kniha také zahrnuje kapitoly pojednávající o dílčích teoretických oblastech a důrazech krátké terapie a nakonec v ní lze také najít části věnované jednotlivým technikám a také v pojetí autora univerzálně účinným terapeutickým intervencím, které krátká terapie přináší.

Zajímavou skutečností v souvislosti s touto knihou je fakt, že je napříč jejím textem uvedena řada poměrně kontroverzních tvrzení. Mimo jiné lze jmenovat například předpoklad, že účinná terapeutická intervence nemusí s klientovou obtíží nijak významněji souviset – že stačí, když bude do klientovy problémové situace „pasovat“ jako klíč do zámku. Autor také soudí, že pro vyřešení klientova problému není nutné mít podrobnější znalosti o pozadí dané obtíže – žádné informace o minulosti klienta, původu daného problému, ale de facto nutně ani o faktorech, které aktuálně daný problém udržují. Kontroverzi také může vyvolávat premisa, že existují určité univerzální intervence, které lze uplatnit pro řešení řady druhů vzájemně zcela odlišných problémů, anebo předpoklad, že terapeutická intervence rozhodně nemusí být stejně složitá jako problém, který se snaží řešit – naopak může být často velmi jednoduchou. A nakonec může jako sporný působit i fakt, že směr krátké terapie nepracuje s žádnou vlastní psychologickou teorií osobnosti či psychopatologie. Pro konceptualizaci problému klienta nevnímá tento fakt jako nezbytně nutný.

Pokud jde o zhodnocení publikace, je třeba nejprve říct, že zcela jistě ve svých pro řadu jiných terapeutických přístupů kontroverzních výrocích poskytuje výrazně nový a potenciálně přínosný pohled na terapii a práci s klientem jako celek. Ukazuje čtenáři nový a odlišný pohled na určité situace v terapii, aspekty terapie či aspekty klientova problému. Nežádoucí symptomy nevnímá jako něco nutného k odstranění, ale jako informaci o tom, že určitá potřeba je v klientově životě naplňována maladaptivním způsobem – totiž pomocí příslušného problémového chování. Podobně nesplnění zadaného úkolu nevidí jako výraz odporu klienta v terapii spolupracovat, ale informaci o jeho způsobu fungování a způsobu práce.

Velmi kladně lze na knize hodnotit také její čtivost a fakt, že předkládá velké množství příkladů a kazuistik ilustrujících jednotlivé obecněji pojednávané terapeutické principy a teoretická východiska.

Kniha je také souborem v řadě ohledů užitečných podnětů pro realizaci terapie a souborem dílčích potenciálně uplatnitelných terapeutických technik.

Jako negativum však vyčnívá fakt, že většina předkládaných terapeutických postupů a metod postrádá jasnější teoretické zázemí. A v případě, že jsou nějaká teoretická východiska dané intervence nastíněna, nejsou často domyšlena do důsledku a celkově netvoří plně koherentní systém. Například v některých pasážích textu autor akcentuje, že „pacientem“, resp. hlavním předmětem zájmu krátké terapie není osoba, ale problém; v dalších zas tvrdí, že se krátká terapie nezajímá o problémy, ale o jejich řešení.

Tak či tak, pokud již je předložen teoreticky smysluplný systém stojící za danou terapeutickou intervencí, není nijak doložena účinnost těchto postupů příslušnou výzkumnou evidencí. Autor odkazuje čistě na vlastní kazuistickou zkušenost, aniž by si uvědomoval metodologický nedostatek tohoto počínání. Navíc u jednotlivých intervencí s ohledem na způsob jejich předkládání klientovi často nelze odlišit efekt dané specifické intervence od efektu jiných proměnných, s nimiž se zadávání daných intervencí pojí. Mnohdy je totiž u jednotlivých technik řečeno, že je má terapeut klientovi prezentovat s jistotou a přesvědčením o jejich účinnosti. Otázkou je tedy poté, nakolik se na účinnosti dané techniky spíše nepodílí určitá nepřímá sugesce či pozitivní očekávání podpořené tímto terapeutovým postojem než vlastní užití daných terapeutických technik.

Obecně se dá také říci, že autor místy z relativně běžných a dílčích aspektů terapeutické práce činí specifické a někdy až zcela ústřední terapeutické techniky, které si téměř přisvojuje jako svůj jakýsi vynález. Například hledání tzv. „minulých úspěchů“ – tj. momentů v minulosti, kdy se klient s příslušným problémem nepotýkal, a tedy jakési mapování určitých protektivních faktorů autor, jak se zdá, povyšuje na specifickou techniku, která sama o sobě má být hlavním prostředkem pro řešení klientových obtíží a která je uváděna jako jedna z univerzálně účinných intervencí. Zdá se mi však, že je takto přílišně zjednodušován a redukován obsah psychoterapie. Mapování protektivních faktorů jistě může být důležitým aspektem terapeutické práce, rozhodně je ale nelze vnímat jako jedinou součást psychoterapie či je generalizovat jako jakousi všespásnou terapeutickou metodu.

Zároveň s tímto označováním běžných aspektů terapeutické práce se mi zdá, jako by autor nadměrně a uměle psychoterapii „přetechnizovával“. Často vytváří umělé koncepty a technické termíny, snad jen aby dodal vlastní argumentaci jakéhosi puncu odbornosti. Autor navíc při vytváření nových termínů či označení pro vlastní intervence a koncepty užívá výrazů působících často jakýmsi, řekněme, magickým dojmem. Jako příklad lze uvést techniku křišťálové koule, zázračnou otázku nebo podivnou smyčku. Není jasné, zda je záměrem navodit dojem určité zvláštnosti či výjimečnosti daných technik, nicméně paradoxně se za nimi nic vůbec zvláštního nenachází. Například podivná smyčka není ničím jiným než označením složité interpersonální situace, v níž totéž chování může vést ke dvěma vzájemně protichůdným důsledkům. Volba uvedené terminologie tedy zůstává jistou záhadou.

Jako zvláštní se také jeví fakt, že jsou v knize pro relativně samozřejmé principy terapeutické práce vytvářeny a předkládány nadměrně složité modely. Například pro vyjádření zásady, že je třeba s klientem pracovat tak, aby mu spolupráce s terapeutem vyhovovala, je uvedeno několikastupňové schéma různých potenciálních reakcí klienta na úkol a adekvátních odezev terapeuta na ně. Ačkoliv je tedy v knize mj. pojednána i Occamova břitva, nedá se říct, že by se jí autor ve svém výkladu řídil.

Nakonec je ještě potřeba dodat, že autor v některých svých teoretických východiscích vychází ze značně nesamozřejmých předpokladů. Například je nepřímo předloženo tvrzení, že klient vždy zaujímá nějakým způsobem chybný pohled na vlastní situace či problém, a že tedy odlišná konceptualizace jeho situace je poměrně jistou cestou k řešení daných obtíží. Nebo se také předpokládá, že klientovo smýšlení o vlastní situaci a jeho chování v ní je vždy nějakým způsobem rigidní – klient se vždy uchyluje k týmž vzorcům chování a jednání. Jde tedy o poměrně zásadní výroky, které by měly být doloženy další evidencí, což však autor nečiní.

Pokud jde o formální stránku knihy, jako pozitivní lze hodnotit strukturovaný výklad jednotlivých základních předpokladů krátké terapie. Negativem je však přílišná vágnost projevující se v řadě momentů autorova výkladu. Pro autora je typická tendence vyjadřovat základní postuláty krátké terapie v metaforách, které však často nejsou podrobněji rozvedeny, a tak zcela zásadní prohlášení často zůstávají pouze na rovině dosti nepřesných a často poměrně obtížně uchopitelných obrazů.

Nepříjemnou je také při četbě skutečnost, že ne všechny názvy kapitol a zejména podkapitol odpovídající následujícímu obsahu či s ním souvisejí velmi vzdáleně. Jako by označení jednotlivých kapitol nebylo vytvořeno podle nějakého smysluplného klíče.

Celkové hodnocení knihy je nakonec takové, že má jistě smysl využít knihu coby prostředek pro seznámení se s terapeutickým směrem krátké terapie coby výrazně odlišným a potenciálně podnětným pohledem na provozování terapeutické práce. Kniha tedy může posloužit jako zdroj inspirace pro studenty psychologie, klinicky orientované psychology, psychoterapeuty či i laické zájemce o psychoterapii. Na druhou stranu ji dle mého názoru rozhodně nelze vzhledem k teoretickým, ale také metodologickým nedostatkům předloženého systému nahlížet jako soubor principů a způsobů práce, jimiž by se měl potenciální terapeut s jistotou jejich smysluplnosti či efektivnosti řídit. Zároveň také s ohledem na vágnost v autorově vyjadřování je možná žádoucí zvolit coby četbu jinou systemicky orientovanou literaturu. Přesto ale kniha ukazuje rukopis jednoho ze zakládajících osob krátké terapie a minimálně v tomto smyslu a pro tento účel je hodnou zvážení.

Jan Hendl a Jiří Remr: Metody výzkumu a evaluace

Kniha Metody výzkumu a evaluace od autorů Jana Hendla a Jiřího Remra je novou publikací rozšiřující českou metodologickou literaturu v oblasti sociálních věd. Jde o systematický přehled základních informací týkajících se realizace empirického výzkumu a jednotlivých výzkumných plánů a metod se speciálním zaměřením na evaluační typ výzkumu.

879_bg

Kniha sestává z pomyslných dvou částí. První se zabývá nejprve hnutím praxe podporované vědeckou evidencí v jednotlivých sociálně-vědeckých disciplínách a poté obecnými metodologickými otázkami jako např. hlavními typy vědeckého výzkumu či způsoby vytváření vědeckých teorií. Také se věnuje jednotlivým etapám realizace výzkumu, metodám sběru dat a vybraným výzkumným designům – předně statistickým šetřením, experimentální a případové studii.

Druhá část je věnována výhradně evaluačnímu výzkumu, tedy druhu výzkumného projektu, který slouží primárně pro posouzení efektivity příslušných intervencí či programů realizovaných v sociální sféře.

Jako dodatek kniha ještě přikládá stručnou kapitolu o způsobu vyhledávání literatury a srovnání současných software pro správu a organizaci citací.

Co se týká kladných stránek publikace, je nutné vyzdvihnout její přehlednost a systematičnost. Organizace jednotlivých kapitol a podkapitol je srozumitelná. Čtenář ocení jasnou strukturu textu, ve které se dá velmi dobře orientovat.

Z hlediska obsahu knihy lze také pozitivně hodnotit zpracování přehledu jednotlivých výzkumných plánů v kvalitativním a kvantitativním výzkumu. U každého výzkumného projektu je vystihnuta jeho podstata a zároveň jsou také z výkladu zjevné vzájemné rozdíly mezi jednotlivým výzkumnými plány. Kvalitně je také podán popis celkové realizace výzkumu. Čtenář si na základě textu dokáže vytvořit plastickou představu o jednotlivých krocích, které musí výzkumník v rámci svého výzkumného úsilí podniknout. Výklad je orientován především na kvantitativní výzkumné strategie, nicméně je také možné si udělat i poměrně dobrou představu o realizaci výzkumů kvalitativního charakteru.

Jako pozitivum lze také nepochybně vnímat základní teoretické zpracování problematiky moderátorových a mediátorových proměnných, které v české literatuře nebyla věnována příliš velká pozornost.

Po grafické stránce je možné také pochválit jednotlivé shrnující tabulky podávající v řadě případů přehledný a souhrnný obraz o pojednávané problematice (zejm. tabulku srovnávající jednotlivé evaluační přístupy či tabulku shrnující jednotlivé body vědecké zprávy o realizaci randomizovaného experimentu).

Nyní k méně pozitivním aspektům publikace. Jako výrazné negativum jsem po celou dobu četby vnímal často přítomnou a čtenářsky nadmíru nepříjemnou tendenci autorů nedostatečně rozvádět velké množství předložených termínů, konceptů a metod. S vysokou frekvencí se v knize objevovaly de facto pouhé výčty různých pojmů bez jejich dalšího objasnění (např. vyjmenování druhů evidencí v rámci metody process tracingu bez jejich jasnější specifikace). Takovéto počínání by mohlo dávat smysl v případě, že by autoři v takovýchto situacích odkazovali na další literaturu, ve které by čtenář mohl příslušnou problematiku dostudovat; žádné takovéto odkazy však v textu přítomné nebyly. Jako čtenář jsem měl proto často dojem umělého vyplňování textu, který mohl být využit užitečnějším způsobem. Takovéto informace jsem vnímal jako zdržující a zcela nerelevantní, neboť nijak pojednávanou problematiku blíže neosvětlovaly.

Obecně se v knize také nadměrně často objevují obecná či abstraktní tvrzení, která by si zasloužila jednak jasnějšího rozvedení a jednak také ilustrování názornými příklady. S ohledem na to, že by kniha měla sloužit mj. jako učební text, je v ní příkladů značný nedostatek. Navíc pokud jsou uvedeny, je tomu tak dle mého názoru v ne zcela přiměřené podobě. Například pro ilustraci poměrně zjevného pojmu „teorie“ jsou vyčleněny prakticky tři celé kapitoly; naproti tomu u jednotlivých metod statistické analýzy by se čtenář marně dohledal alespoň nějakého příkladu, který by objasňoval, v jakých konkrétních situacích je který typ analýzy vhodný. Pro osoby bez širšího, a to zejména statistického zázemí, může být poté text místy ne zcela jasný.

Co se týká srozumitelnosti textu, jako iritující jsem také vnímal sklon autorů se při vysvětlování obtížnějších teoretických konceptů uchylovat k opakování týchž základních a relativně zjevných tvrzení a spolu s tím naopak tendenci až k přílišné stručnosti v obtížnějších momentech výkladu. Autoři v nemálo případech podrobněji daný koncept nerozvíjejí a zůstávají opět jen na rovině abstraktnějších či obecnějších prohlášení.

Z praktických důvodů je také velmi nepříjemná skutečnost, že v knize není přítomna jakákoliv forma rejstříku. Dohledávání dílčích informací na základě klíčových slov, což v rámci využití knihy pro studijní účely může být poměrně běžnou situací, se stává velmi nepohodlným a zbytečně zdlouhavým.

Celkový verdikt je tedy takový, že pokud je čtenář teprve začátečníkem v oblasti vědeckého výzkumu a jeho cílem je seznámit se základní problematikou vědecké metodologie, je na místě použít jiné existující publikace v české literatuře. Užitečnou je pro takovéhoto čtenáře kniha jen ve výše uvedených oblastech; v dalších je nutné širší statistické či často i obecně teoretické zázemí, které je možné získat srozumitelnější, ilustrativnější a podrobnější cestou v jiných zdrojích. Na druhu stranu je ale kniha obecně využitelná, pokud se čtenář chce dozvědět více o evaluačním typu výzkumu či problematice moderace a mediace. V takovémto případě ji ocení řada studentů i odborníků.