Archiv autora: Veronika Stočesová

Mapy mých pocitů

Napsat komentář

Sbalíme si batůžek, hlavně pořádnou svačinu, nazujeme si pořádné boty a vyrazíme na dalekou a dobrodružnou pouť do říše emocí i hlubokých citů. Čeká nás obtížná cesta plná vrcholů i údolí, tajemných lesů i záhadných oceánů, mystických jezer i nevyzpytatelných pohoří, plná barev i černobílých chvilek. A teď už nastavme své kompasy do hlubin svého nitra a pojďme prozkoumat své blahodárné nebo možná i podivné pocity.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Takhle nějak by mohla začínat kniha Mapy mých pocitů, pokud by se Bimba Landmann rozhodla své čarokrásné obrazy doplnit o pár řádek textu. Autorka se však rozhodla dát naprosto volný průběh naší fantazii, a proto v této knize najdeme slov jen poskromnu. Do rukou se nám tak vlastně dostává barevně ilustrovaný atlas základních emocí a pocitů se všemi zeměpisnými úrovněmi a pojmy. Procházíme zde přes hrady, zámky, paláce, vyhlídky, propasti, přístavy, zátoky, kopce, města, ostrovy, souostroví, moře, země a kontinenty. Průvodcem je nám po celou dobu malé dítě, které se na své cestě setkává s nejrůznějšími bytostmi a obyvateli jednotlivých končin. Jedná se o dobrotivé tvory, které jsou dítěti nápomocni na jeho cestě, i o temné příšery, jež se mu naopak snaží plán trasy překazit.

Úchvatná, vzrušující a dechberoucí výprava začíná v zemi Naděje, pokračuje přes země Strachu, Znechucení, Radosti, Hněvu, Studu, Úžasu, Žárlivosti, Smutku, a končí na ostrově Lásky. Pochopitelně by se zde dalo najít mnoho metafor, poučení, i příběhů. To však závisí na kreativitě a představivosti každého z nás a nerada bych vás ovlivnila svou obrazotvorností. Publikace probouzí smysly a vnímavost. Oceňuji, jak si autorka hraje s názvy jednotlivých pocitů, jak nás citlivě provází po celou dobu a zároveň ponechává dostatek prostoru pro „domýšlení“. Mnohé výjevy by jistě bylo možné použít k různým druhům imaginace či jiným terapeutickým technikám. Pokud bych měla najít nějakou slabinu tak snad jedině, že tuto knihu do kabelky jen tak snadno neschováte (pokud tedy nenosíte obr brašnu).

Jak lépe zvládat nepříjemné situace a konflikty: Cesta k odolnější a vyrovnanější mysli

Napsat komentář

„Tuto knihu jste otevřeli, protože jste ve stresu.“

Tak toto je úplně první věta, kterou si v knize přečtete. Hned vzápětí na vás autorka vychrlí celý výčet věcí, jež vás mohou stresovat. Pokud jste až doteď ve stresu nebyli, tento úvod to může rychle změnit. Přiznám se, že já jsem knihu otevřela se zcela jiným očekáváním a z jiného důvodu. Podle názvu jsem se (unáhleně) domnívala, že budu číst spíše něco o komunikaci a řešení konfliktních situací mezi lidmi. A proto mě dost překvapilo, že následující stránky budou o stresu. Ale život je přece samé překvapení a stres je velmi aktuální téma, takže žádný stres a jdeme na to.

„Tato kniha nás naučí techniky zvládání stresu, založené na fungování mozku a zaměřené na zvýšení jeho odolnosti.“

Autorka velmi příjemně a lidsky vysvětluje, jak funguje stres, co se při něm odehrává, jaká je fyziologie stresu, i to, jak stres efektivně uklidnit. A i když se text hemží slovy jako amygdala, prefrontální kortex apod., tak vše pochopí i naprostý laik. Kniha má tři hlavní části: v první čtenář poznává svůj stres, jsou zde vysvětleny základní věci o stresu atd.; v druhé části jde především o uvolnění a oproštění se od stresu; a třetí se zaměřuje na zvyšování odolnosti vůči budoucím stresovým podnětům.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Hlavním poselstvím knihy je myšlenka, že změna je možná. Pravděpodobně i z toho důvodu je text často prokládán nejrůznějšími praktickými cvičeními, které si čtenář může ihned vyzkoušet a z nich získané dovednosti může dál používat při překonávání každodenních stresorů a výzev. Nutno podotknout, že v cvičeních se objevují skutečně trefné a hezky formulované otázky, které vedou k hlubokému zamyšlení (či dokonce k AHA efektu). Nicméně se domnívám, že některé z těchto otázek se hodí spíše do terapeutického procesu. Člověk bez zkušeností s terapií se v nich může lehce ztratit a nemusí vést k žádoucímu efektu.

„Když nebudete brát zřetel na své pocity, hrozí, že stres prostě akceptujete, místo abyste se s ním vypořádali.“

Na knize oceňuji její široký záběr, jedna z kapitol se například zabývá všímavostí, další práci s emocemi, jiná soucitu (se sebou) a v neposlední řadě i vytváření pozitivního myšlení nebo třeba správné životosprávě při stresu. Všechna témata jsou však vztažena k ústřední linii – a to stresu. Kniha je tak vlastně ucelenou příručkou, jak se účinně vypořádat s každodenní zátěží a přijmout stres jako součást života, aniž by nám ubližoval, ale naopak jako možnost ke zlepšení a růstu.

Psychopat ve vaší posteli: Manipulace a psychický teror ve vztahu

Napsat komentář

Psychopat ve vaší posteli – už jen tento název má sílu vytáhnout vás z vaší postele, začíst se do hustě popsaných stránek a přemýšlet, zda vedle vás náhodou nespí jeden z barvitě vylíčených manipulátorů. Kdo se rozhodne pro četbu této publikace, měl by počítat s tím, že může zažít záplavu hlubokých emocí. Málokterá kniha dokáže vyvolat tak intenzivní citové prožitky jako tahle. Vztek, strach, nejistota, bezmoc a úzkost jsou jen špičkou ledovce pocitů, kterým budete vystaveni. A možná i vy (stejně jako já) budete mít chuť křičet na psychopaty v knize, ve svém okolí i ty z minulosti. Možná se budete chtít tvrdě bránit a zároveň si budete připadat slabí a bezmocní. A možná zažijete prohru, tuhý boj a v konečné fázi vítězství nad vaším psychopatem.

Kniha má několik stěžejních částí. Na prvních devadesáti stránkách je čtenář seznamován s otázkou „Kdo je to vlastně ten psychopat?“, resp. je seznamován s odpověďmi na tuto otázku. Hned na začátku jistě zaujme seznam třiceti signálů, jež ukazují na tzv. toxické chování ve vztahu. Autor předkládá velmi podrobný a dosti věrohodný odraz chování psychopatů a manipulátorů. Například to, jak si nás psychopati testují, připravují, jak narušují naše hranice, apod. První část knihy zachycuje skutečně značné množství detailů o životě psychopata.

„Psychopati se vždycky považují za oběti, bez ohledu na to, jak špatně se zachovali k někomu jinému. Nic nikdy není jejich vina.“

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Nicméně pro člověka, který prožil vztah s manipulátorem, může být čtení těchto řádek bolestné a nepříjemné. Proč by si měli číst o tom, co už sami prožili..? Pro tyto lidi jsou tu však další dvě části knihy, které si kladou za cíl dovést čtenáře k uzdravení a k vymanění se z toxického vztahu. Autor nás citlivě provází jednotlivými kroky, jež na své cestě k uzdravení musíme absolvovat, abychom byli opět svobodní a získali zpět sebeúctu, sílu a případně i novu lásku. V závěru knihy jsou užitečné odkazy vedoucí k dalším informacím o psychopatech a zajímavou přílohou je potom test psychopatie.

Oceňuji, že pan MacKenzie promlouvá přímo ke svým čtenářům a kniha tím pádem působí velmi osobním dojmem. Autor se však zaměřuje především na lidi, jež se stali obětí psychopata (na ty, kteří se snaží „uzdravit“ své já) a zdá se, že zapomíná na všechny, kteří knihu otevřou třeba jen tak ze zvědavosti.

„Skutečnost, že čtete tuto knihu, není žádná náhoda – vy hledáte pravdu, jste rozhodnuti zjistit, co se vám právě přihodilo.“

I přes autentický a velmi detailní popis psychopatů a procesu, který vede k uzdravení, mi chybí podložení odbornými zdroji. Respektive v textu je pár zdrojů uvedeno, nicméně v závěru knihy nejspíš došlo k chybě a zdrojový dokument nebyl otisknut (byť v obsahu je uveden). Jinak má kniha svižný spád, je čtivá a srozumitelná.

Jakou otázku máte nejradši?: Jednoduché i rafinované způsoby ptaní v seminářích, trénincích a workshopech

Napsat komentář

Zamysleli jste se někdy nad tím, kolik otázek denně vyslovíme? A především jakým způsobem je pokládáme? Otázky jsou neodmyslitelnou součástí každodenního života snad všech lidí na naší planetě. Někdo bádá nad otázkami smyslu života, jiný chce jen vědět, co bude k obědu. Autoři se zaměřili na otázky, jimiž je vhodné prokládat průběh workshopů, seminářů a tréninků.

„Otázka patří k nejmocnějším nástrojům. Otázka může věc podpořit – nebo také poškodit.“

Jak už název napovídá otázky a otazníky v této knize najdeme na každém rohu, tedy na každé stránce. Proto je důležité počáteční vysvětlení, proč právě otázky. Autoři jsou přesvědčeni, že otázky mají bezprostřední poselství, ale i obsáhlejší podtext, že jsou ústředním nástrojem působení na druhé lidi i vnější situace, rovněž věří, že otázky jsou projevem procesu hledání. Vzpomeňme například na tříleté děti, jejich nejčastější slova jsou „A proč..?“. Zkrátka:

„Na počátku je vždy otázka – na konci stojí nějaké VÍC: víc poznatků, víc jasnosti, víc jistoty, víc životní kvality, víc štěstí.“

Otázka je v podstatě aktivní výzva. Je těžké zůstat pasivní, když se nás někdo ptá. A jedna dobře položená otázka může nastalou situaci posunout kupředu daleko snáz než duchaplný, leč zdlouhavý proslov. Z toho důvodu nám autoři předkládají celou řadu tipů, jak klást otázky a učí nás, že při kladení otázek je nejdůležitější mít neustále na paměti cíl, resp. co si přejeme jejím položením vyvolat.

První část knihy se zaměřuje na konkrétní situace a k nim přikládá vždy jednu vhodnou otázku. U každé otázky pak zodpovídají několik bodů: kam otázka patří; cíl otázky; půvab otázky; tipy jak zacházet s odpověďmi; co otázka nedokáže. Díky této struktuře je publikace velmi přehledná. Na druhou stranu každá otázka je rozepsána přibližně na stránku a malý kousek k tomu, čímž dochází k tomu, že zbytek stránky je prázdný a nevyužitý. To znamená, že platíte za 199 stran, ale ve skutečnosti si jich přečtete o něco méně.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Druhá část knihy je v podstatě takové shrnutí a zopakování první části, protože se jedná o „otázkové kombinace“ pro různé příležitosti. Autoři chtějí sdělit, že jiné otázky se používají na rozjezd, jiné na zakončení a další třeba s cílem překvapit či rozbít zajeté struktury. Třetí část je potom vyhrazena komunikačním a sociálním hrám vhodných pro oživení workshopů a seminářů. Tyto hry se zaměřují například na to, jak otázky fungují či na nácvik kladení otázek.

 

 

 

 

 

Za mě je sympatické, že se autoři řídí praxí a jsou si vědomi, že je mnoho dalších efektivních otázek. Upozorňují na to, že o účinnosti otázky rozhodují nepatrné drobnosti (odlišná formulace, tón otázky, apod.). Vhodně položená otázka podle nich dveře otevírá, nevhodná je přibouchává. Nicméně za sebe podotýkám, že jsem občas nad vhodností formulace otázek autorů poměrně dost přemýšlela. Na můj vkus byly některé příliš vyzývavé (např. „Co mi tím chcete říci?“) a u mě by se dveře docela jistě zaklaply. Interpretace však může být zkreslena nekvalitním, občas nelogickým překladem a množstvím překlepů.

Tak takhle ne! Úspěšná sebeobrana proti manipulaci

Napsat komentář

Už zase s vámi šéf manipuluje? Už zase se po setkání s kamarádkou cítíte, jak vymačkaný citrón? Už zase máte knedlík v puse namísto trefných slov, kterými byste zarazili kolegu v jeho nepříjemnostech? Už zase vás rozhodil stejný typ lidí, byť jste byli nejpřipravenější, jak jen to šlo? TAK TAKHLE NE! To si řekly i dvě německé koučky, které nám předkládají nejen typologii lidí, kteří nám berou řeč, ale i účinný návod, jak v takových situacích jednat efektivněji.

„Hlavní je nepřítele identifikovat a pohlédnout mu do očí.“

Kniha je svým způsobem rozdělena do třech částí. Úkolem první části je seznámit čtenáře s tajuplným pozadím, v němž se skrývá odpověď na otázku: „Jak je možné, že mě zrovna tenhle člověk dokáže pokaždé tolik vyvést z míry?“ Představuje nám situace, ve kterých ke ztrátě naší suverenity dochází. Co přesně v nás vyvolává bezmoc, proč tomu tak je, co se v nás odehrává na emoční úrovni, z čeho naše reakce pramení a mnoho dalšího.

Druhá část je v zásadě výčet nejběžnějších typů lidí, kteří spolehlivě vyvedou druhého člověka z konceptu.

Poslední (třetí) úsek knihy je zaměřen čistě prakticky a je věnován konkrétním podnětům pro zvýšení mentální síly, odolnosti a pružnosti.

„Teprve když člověk pochopí smysl svého způsobu chování a akceptuje ho, může z toho povstat něco použitelného“

Na knize oceňuji, že jde opravdu do hloubky (podstaty problému) a neklouže po povrchu. Autorky se nesnaží o instantní rady (rychlá, snadná, ale málokdy účinná řešení), kterých je plný internet, ani v čtenáři nevzbuzují dojem, že změna bude jednoduchá. Naopak upozorňují, že změna je dlouhá cesta, avšak nabízejí nám, že nás na této cestě povedou, abychom se neshrbili a zachovali si sílu i tváří tvář manipulátorovi. Vedou nás krok za krokem k trvalému přenastavení reakcí. Vše probíhá pod drobnohledem (v širších souvislostech) a vede především k pochopení a poznání sebe sama.

„Pomocí příkladů směřujeme vaši pozornost k vnitřním prožitkům, abychom vám nabídly podněty pro vaši vlastní průzkumnou cestu.“

Celkově z textu čiší zkušenost, obzvlášť z typologie manipulátorů. Po několika málo stránkách se k autorkám připojují další postavy (bývalí klienti a klientky), na jejichž příkladech jsou vysvětlovány právě nejrůznější typy osob se sklony k manipulativnímu jednání. Samotnou typologii lze číst od začátku do konce nebo se nechat inspirovat názvy kapitolek a přečíst si zkrátka to, co nás oslovuje nejvíc (Např. Primadona, Pirát silnic, Guerillový bojovník, Ledová kněžna, apod.). Příklady jsou úmyslně vylíčeny dramaticky, nebezpečně a někdy až groteskně (přehnaně), aby odráželi prožitek osob, které se cítí vydány napospas manipulátorovi.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Co jde autorkám nadmíru dobře, je umění promlouvat k čtenáři skrze osobní otázky a drobná cvičení. Za mě by mohla být poslední část rozsáhlejší a obohacena o další techniky, ale to jen drobnost, nad kterou lze přimhouřit oko. Moc se mi líbí, že kniha je laskavá ke svému čtenáři. Nikdo nikam nikoho netlačí. Naopak poslední řádky knihy přímo vybízejí k tomu, abychom sami na sebe byli hodní, nechali si dostatek času na vstřebání nových informací a nevyvíjeli na sebe zbytečný nátlak spojený s aplikací návodů do běžného života.

„A jaký typ lidí funguje jako spouštěč u vás? Jakmile tohle zjistíte, máte z velké části vyhráno.“

Člověče, nevztekej se!

Napsat komentář

Pojmy domácí či partnerské násilí se v poslední době skloňují ve všech pádech. Mnozí poukazují na nutnost zastavit tento fenomén. Někteří bádají nad tvorbou zákonů proti domácímu násilí. Další hlásají potřebu ochránit a „opečovat“ oběť domácího násilí. Jiní volají po přísnějších trestech pro pachatele domácího násilí. Zřizují se azylové domy, vznikají nové a nové organizace na podporu obětí, a tak dále, a tak dále. My se však dnes zaměříme na kurz, po jehož absolvování budete moci nabízet pomoc původcům násilí.

Zdroj: Liga otevřených mužů a autorka textu

Ano, čtete správně, záměrem Výcviku v metodě zvládání vzteku je především vyškolit odborníky, jež budou nabízet pomoc a podporu původcům násilí a lidem nezvládající svou agresi a vztek. Pokud sdílíte myšlenku, že násilí se musí začít řešit od „zdroje“ (tedy od původce), zvu vás na tento odborný 40 hodinový kurz.

Z výše napsaného vyplývá, že výcvik je velmi specificky zaměřen a je určen zejména již působícím odborníkům (psychologům, psychiatrům, sociálním pracovníkům, pedagogům, vychovatelům atd.), kteří si chtějí rozšířit své znalosti a možnosti práce; anebo studentům z vyšších ročníků, jež se o problematiku zajímají a uvažují například o otevření seberozvojové skupiny, kde se bude pracovat se vztekem a jeho zvládáním.

Kurz organizuje Liga otevřených mužů a je rozvržen do tří dvoudenních setkání a zhruba po půl roce následuje jednodenní supervizní výcvik. Výcvik má edukační i sebezkušenostní charakter. To znamená, že se naučíte nejenom užitečné metody, techniky a nástroje (jež jsou snadno a ihned použitelné ve vaší praxi), ale budete mít šanci do určité míry prozkoumat vlastní vztek a postoj k násilí. Mimochodem naučené techniky jsou dobře aplikovatelné i na vlastní vztek (a kdo se nikdy řádně nevzteknul, že..?).

Jedním z lektorů je (jak mnohé potěší) PhDr. David Čáp, Ph.D. působící na Katedře psychologie (FFUK), druhým lektorem je Mgr. Evžen Nový. Společně tvoří ideální dvojku nejen k edukaci a nácviku, ale rovněž k vytvoření přátelské atmosféry a bezpečného prostředí. Oba dlouhodobě vedou Kurzy zvládání vzteku a mají tudíž mnohaleté zkušenosti, jež ochotně předávají dál. Pokud bych měla něco vytknout, tak to bude vyšší cena. Na druhou stranu je kurz akreditován MPSV, dostanete ucelenou metodiku Anger managementu a načerpáte nejnovější informace a „zvyklosti“ ze zahraničí v této oblasti.

Kam zahnout na rozcestí…?

Napsat komentář

Že se na rozcestí mohou ocitnout jen dospělí..? Že děti neřeší žádné složitosti..? O ničem se nerozhodují, protože to za ně udělají rodiče..? Tak to je, vážení čtenáři, velká mýlka. I děti si volí své cestičky životem a někdy na jejím konci najdou pytel štěstí a jindy zabloudí rovnou do neštěstí. Své o tom ví Daniela Kroluppová, která ve své knize ukazuje dětem, jak se nedostat na scestí.

Předložená publikace je určena především dětským čtenářům a je velmi zajímavě a především důmyslně rozdělena na dvě poloviny. První polovina je ta temná vzdalující nás od štěstí a po zrcadlovém obrácení najdeme druhou půlku směřující rovnou za světlem štěstí. Přičemž k optickému rozdělení těchto částí napomáhá barevnost stránek a rozdílné oslovení malého hrdiny. Zatímco od štěstí vede tmavě modrá barva a hlavní postava je nazývána Jiříkem, ke štěstí se jde po žlutohnědé značce a z Jiříka se stává Jirka.

Celá knížka se skládá z krátkých příběhů o jednotlivých nectnostech (podle autorky slabostech) člověka. A aby bylo jednoznačně znázorněno a zdůrazněno, že lidský tvor má právo „volby“ (resp. může si vybrat, po které trase se vydá), tak je každý příběh uveden dvakrát. Pochopitelně v tmavé části zažijeme pochmurný konec a Jiříkovi bolístky. Není však potřeba mít strach, jen co knihu převrátíme vzhůru nohama, dočkáme se happy endu i s poučením.

Kromě poutavých a (pro dětskou duši) emočně nabitých příběhů, zde nalezneme i krátká shrnutí a doplňující otázky vedoucí k hlubšímu zamyšlení. Nicméně mezi těmito dvěma slohovými útvary vyvstává výrazná ambivalence. Jirkovo (Jiříkovo) vyprávění je snadno pochopitelné, psáno v krátkých, ale výstižných až úderných větách. Prezentované situace jsou vybírány tak, aby dětem byly co nejvíce blízké, a jsou verbalizovány velmi autenticky. Oproti tomu „dodatky“ spíše připomínají hluboké, ale málo srozumitelné abstrakty plné složitých pojmů (jako například slovo „opanuje“ či „samolibost“). Zde se hodí podotknout, že kniha bude náročná především pro rodiče, kteří se zapotí při vysvětlování nejednoznačných termínů a zodpovídání závěrečných otázek (např. „Jaký je rozdíl mezi pýchou a hrdostí?“ nebo „Je lakomý někdo, kdo má strach o svoje věci?“).

Knížka celkově působí příjemným dojmem, je zajímavá, poučná a čtivá. Dětskému čtenáři může přinést návod, jak nakládat s některými složitými životními situacemi. Doporučuji však knížku číst s někým z dospělých a podrobněji o jednotlivých tématech debatovat.

Děti a svět pohádek – znovu podlehněte kouzlu pohádek

Napsat komentář

Ty čteš pohádky..? Nejsi na to už trochu stará..? Ach, kolikrát jen jsem tyto a podobné otázky slyšela. Nicméně po přečtení předložené knížky mohu s čistým svědomím konstatovat, že nikdy nebudu dost stará na to, abych si přečetla pohádku. Pojednání Michala Černouška je jednoznačným důkazem, že pohádky mohou být přínosem, inspirací a obohacujícím aspektem i dospělému čtenáři.

Černoušek_přebal

Svět pohádek je zde prezentován jako můstek linoucí se nad propastí mezi dospělým a dětským způsobem myšlení. Autor nám poodhaluje tajemství toho, jak děti uvažují nad pohádkovým děním, kladnými hrdiny i zápornými bytostmi, nad zápasem mezi dobrem a zlem, nadpřirozenými schopnostmi a dalšími typickými prvky pohádek. Pan Černoušek rovněž předkládá zajímavou úvahu o potřebě ústně předávaného vyprávění pohádek, jež je v posledních letech upozaďováno a do popředí se jako krtečkova raketa řítí televizní, vysoce moderní a technická prezentace pohádkové říše. Souzním s autorovým zklamáním nad přetechnizovanou společností, jež zaujímá víceméně odmítavý postoj k pohádkám a považuje je za přežitek z doby „nebreč“. Proto oceňuji s jakou odhodlaností a neutuchajícím optimismem je usilováno o (znovu)podnícení k četbě klasické pohádkové tvorby.

Nedocenitelné je taktéž propojování světa pohádek s vývojovou (dětskou) psychologií. Zdůrazňuje se působení pohádek na rozvoj myšlení, inteligence, poznávacích schopností, zvídavosti, představivosti, fantazie, etických principů a mnoha dalších oblastí. S lehkostí tak lze uvěřit, že pohádky svým způsobem kopírují vývojové problémy, s nimiž se dítě musí na své cestě k dospělosti vyrovnat. Z pohádek dítě čerpá informace o životních hodnotách, významech mezilidské interakce, mravních otázkách, důsledcích dobrého či zlého chování. Autor se také často dotýká otázek identifikace s pohádkovými bytostmi a možností osvojit si optimistické vidění světa (protože v pohádkách dobro vždycky zvítězí nad zlem). Kniha tudíž nenápadně podsouvá i odborné poznatky z pole ontogenetické psychologie a předkládá je ve stravitelné formě i psychologií zcela nepolíbenému „mudlovi“.

Celá publikace je protkána síťovinou metafor, jež se objevují právě v pohádkách, a které mají pro dětského posluchače potenciál utvořit z všudypřítomného „dospěláckého“ chaosu nějaký smysluplný řád. Jinak řečeno, díky pohádkám si dítě může lépe strukturovat pro něj dosud nepochopitelnou skutečnost. Klasické pohádky (oproti těm moderním) podle autora obsahují důležité konfrontace s nejrůznějšími stádii psychického vývoje dítěte, proto je nezbytné zabývat se výkladem pohádek. Sám autor nabízí interpretaci několika všeobecně známých pohádek (např. Popelky, Červené Karkulky, Sněhurky, Perníkové chaloupky a dalších).

Rušivým elementem může být autorovo zabíhání do širších výkladových vod (což vytváří iluzi, že se čtenář zamotal v temném, kouzly oživlém lese, z něhož není návratu), pan Černoušek se však nikdy nezapomene vrátit na tu správnou pěšinku. Samotný výklad pohádek se občas až příliš drží jedné linie a opomíjí další roviny pohádky. Na druhou stranu to přidává na hloubce představovaného fenoménu. Kniha je psaná svěžím, čtivým dojmem a naplňuje čtenáře nostalgickou náladou, která může vést až k tomu, že otevřete starou skříň na půdě a budete hledat nesmrtelné pohádky Karla Jaromíra Erbena či Boženy Němcové.

3, 2, 1 … RELAX

Napsat komentář

Ze všech stran se ozývá, ze všech stran slyšíš – Dýchej! Uvolni se! Naslouchej svému tělu! Relaxuj! Medituj! A ty na ně jen bezradně voláš – Ale jak ..? Jak se to mám naučit ..? Přečetl jsi už desítky článků s instantními radami, jak najít svůj vnitřní klid. Narazil jsi na stovky zaručených tipů, jak se přestat stresovat a naprosto se zrelaxovat. A přesto to nějak nezabírá. Tak co s tím ..?

Zdroj: Hélio centrum

Přesně v tomhle ti může pomoci Hélio centrum pro duševní zdraví a jeho roční Výcvik v relaxačních technikách. Absolvuješ celkem šest víkendových setkání (přesněji od pátečního odpoledne do nedělního odpoledne) a to by bylo, aby ses na chvíli nezastavil, nezaměřil se na sebe a nehodil se do klidu. V každé z šesti víkendovek se naučíš jinou sérii relaxačních technik. Začneš u dechových cvičení, budeš pokračovat přes cestu Jacobsonovi progresivní relaxace, zastavíš se u autogenního tréninku, nakoukneš do světa imaginace a vizualizace, a svou pouť zakončíš hlubokými meditacemi. Ze všech témat dostaneš stručná skripta s uceleným popisem relaxačních technik, takže se nemusíš bát, že něco zapomeneš a nebudeš se k tomu moci vrátit.

Musíš však vědět, že krom relaxací, budeš poznávat sám sebe a někdy do hodně hlubokých vrstev. Prozkoumáš své hranice, jaké jsou, proč je vyžaduješ, co se stane, když ti je někdo naruší. Nacítíš se na své tělo, co ti říká, co potřebuje, co pro něj můžeš udělat, kde máš tzv. blokády. Rozproudíš dech a pustíš ho i do stinných koutů, kde mírumilovně vymete pavučiny a prach. Ale žádné obavy, vše si řídíš sám a jdeš jen tam, kam právě chceš. Dobrovolnost, důvěra a bezpečné prostředí (které lektorky skutečně umí navodit) ti tuto průzkumnou cestu zaručeně usnadní.

Lektorský tým se skládá z MUDr. Miry Babiákové a Dagmar Jančové. Obě ženy jsou velmi zkušené a propojují nácvik s praktickými otázkami, takže byť je výcvik víceméně sebezkušenostní, můžeš tyto techniky směle použít i ve své praxi s klienty. Lektorky jsou spíše tvými průvodci na cestě, rády ti napovědí možné směry, kam se vydat, když zabloudíš, ale nikdo ti nebude diktovat tvou trasu.

Cena je jen o kapičku vyšší než obdobně dlouhý kurz krizové intervence. Prostory, ve kterých výcvik probíhá, jsou příjemné, vzdušné a lektorky se starají o dobře zajištěné zázemí nejen v podobě občerstvení (káva, čaj, ovoce, sušenky, apod.), ale i formou pohodlných polštářků, dek na přikrytí a podložek na zem. Protože přece nebudeš celý víkend sedět na židličkách nebo na studené podlaze, že ..? 🙂

Ještě váháš ..? Tak neotálej dlouho! Další běh se rozbíhá už na jaře 2020.

Hélio centrum – výcvik v relaxačních technikách

Když už na ničem nezáleží: rádce pro dospívající s depresí a poruchami nálad

Napsat komentář

Kdo by neznal Nirvanu a smutný osud Kurta Cobaina – frontmana jedné z nejslavnějších skupin, který v důsledku závislosti na omamných látkách a vleklé deprese ukončil svůj život. Verzí tohoto příběhu je nesčetně a jeden z úhlů pohledu nabízí i kniha Když už na ničem nezáleží, kterou stvořila sestřenice výše zmíněného hudebníka – Bev Cobain.

když už

Kniha si klade několik cílů. Jedním z nich je přiblížit dospívajícímu jedinci, co je vlastně deprese, jaké mohou být příčiny, druhy deprese, jak deprese souvisí se sebevraždou či zneužíváním návykových látek. Předložená publikace boří zeď mlčení a vyvrací mýty točící se kolem této problematiky. Dalším úkolem je názorně předvést, že v tom potencionální „depresivní“ čtenář není sám. Hlavním cílem autorky však zůstává přání, aby osoba, jež si příručku přečte, dokázala včas rozpoznat příznaky deprese (u sebe i ostatních) a vyhledala odbornou pomoc (pro sebe či druhého).

 

Jako krizová interventka velice oceňuji „normalizaci“ emocí a práci s nimi – přečtené řádky jednoznačně říkají, že cítit smutek, vyčerpání, vztek i sklíčenost je normální a běžná součást lidského života. Zároveň je srozumitelně vysvětlení rozdíl mezi krátkodobou situací (aktuální náladou) a vleklým stavem (dlouhodobou depresí). Naopak se zamýšlím, zda je efektivní každých zhruba pět stránek opakovat magickou formulku o tom, je naprosto nezbytné, aby se teenager s depresí ihned svěřil dospělé osobě, které důvěřuje. Samozřejmě smekám klobouk před množstvím kontaktů (dokonce do českého vydání byly zařazeny kontakty na české instituce) a návodů, jak situaci řešit, ale přehnaně opakovaná věta o svěřování dospělému mě brzy začala odrazovat od realizování tohoto jistě užitečného doporučení.

 

Bev Cobainová se maximálně snaží přizpůsobit svůj jazyk a přístup dospívajícímu klientovi. Používá přirozené pojmy na místo odborné terminologie, využívá konkrétních příkladů a především autentických kazuistik jedinců, jež si obdobnou situací prošli. Důležitá fakta se tak prolínají s příběhy „obyčejných“ lidí. Předkládá jednoduché tipy, které se dají uskutečnit ihned po odložení knihy na noční stolek. Mluví otevřeně, bez zbytečných „tabu“ a promlouvá přímo ke čtenáři jako by s ním vedla dialog v ordinaci. Zmiňuje i překážky na cestě k odborné pomoci a předchází jim opět souborem návrhů a doporučení. Vše je velice konkrétní a praktické, což člověk s poklesem energie a neschopností uvažovat v jiném než depresivním modu jistě docení.

Celkově na mě kniha působí jako zjednodušená encyklopedie o depresi s cílovou skupinu – dospívající. Na závěr stojí rozhodně za zmínku, že autorka se pokusila vytvořit síť podpory pro tuto skupinu lidí (kontakty na linky důvěry, krizová centra, doporučení na další knihy, apod.) namísto konkurence či povyšování své knihy nad ostatní.

Absorbující mysl: vývoj a výchova dětí od narození do šesti let podle Marie Montessori

Napsat komentář

Výchova dětí byla, je a bude v(d)ěčné téma, o kterém lze psát od A po Z, a přesto žádný autor nevyčerpá tuto bezednou studnici. Bylo vydáno mnoho knih o tom, jak se stát nejlepším rodičem. Bylo zdůrazňováno nesčetně rad, na co nezapomenout při rozvoji našich nejmenších. Rovněž bylo vytvořeno množství tabulek, podle kterých si kontrolujeme správný vývoj a znervózníme okamžitě, co zjistíme, že naše Anička roste mimo všechny normy. Proč bychom si tedy měli vzít do rukou a přečíst si právě Absorbující mysl?

Montessori_přebal

Jednou ze záruk kvality je samozřejmě jméno Marie Montessori, která je považována za přední odbornici v alternativních směrech výchovy a vzdělávání. Autorka se navíc ve své knize věnuje (jako jedna z mála) „vzděláváním“ novorozeňátek. Pokračuje přes kojenecký a batolecí věk a završuje svou pouť s koncem předškolního věku – tedy tam, kde většina pisatelů o vzdělávání a výchově psát začíná.

Její oslova raného dětství jako zářné budoucnosti je tak poutavá, zajímavá a nakažlivá, že i já mám chuť pořídit si miminko hned zítra. Obdivuji autorčin přehled a přesah do nejrozmanitějších oborů. Často jsou zmiňovány poznatky z embryologie, evoluce, psychologie, ekologie, geologie, přírodopisu, jazykovědy, apod. Na druhou stranu čtenář se občas může v nepřeberném množství informací ztrácet a na mysl mu může vyvstat otázka, co je vlastně smyslem tohoto propojování různorodých nauk.

Z prvních kapitol do mě vstupoval duch odhodlaného revolucionáře, který právě poslouchá motivační projev svého velitele. Projev kritizující současné školství, pranýřující stávající vzdělávací systém, neschvalující opomíjení prvních roků života dítěte, ale zároveň projev plný naděje, naděje na změnu. Stručně řečeno madam Montessori nás v knize citlivě vede k pochopení důležitosti vzdělávat děti už od bodu zrození, učí nás nahlédnout do absorbující mysli malého dítěte, která je pro nás dospělé neuchopitelná a je nám průvodcem na této cestě stejně jako bychom měli být my průvodcem při „vytváření“ nového člověka.

Některá tvrzení se v různých podobách neustále opakují. Například se klade důraz na domněnku, že dítě má inteligenci nevědomého druhu, která umožňuje, aby se dítě učilo, aniž by vědělo, že se učí. Nebo je opakovaně připomínána potřeba péče o duševní život novorozence a nejen o ten tělesný (hygienický). Znovu a znovu je čtenáři předkládáno, jaké velkého pokroku dítě dosáhne během prvního roku života. Tento velký skok je potom přirovnáván k zázraku. Z počátku je příjemné si základní fakta pořád připomínat, ale když už to čtete po x-té začíná to působit rušivě a vyvolává to dojem, že obsah knihy se příliš kupředu neposouvá.

Celkově je kniha přínosná pro všechny (nastávající) rodiče, kteří chtějí děti vychovávat jinak než většinová společnost. Užitek přinese i pokrokovým vychovatelům, inovátorským učitelům, profesionálním hlídacím tetám a všem, kdo hledají prostor pro změnu soudobého vzdělávacího systému.