Archiv autora: Zuzana Kalousová

Síla nevysloveného: Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících

Po knížce s názvem Síla nevysloveného – Příběhy z psychoterapie dětí a dospívajících jsem sáhla ve snaze rozšířit si jako psycholožka obzory v oblasti dětské psychoterapie. Publikace mě však k mému překvapení oslovila na několika úrovních. Prakticky hned po přečtení prvních stránek jsem si začala uvědomovat, že její četbu nebudu řadit pouze do kolonky “profesionální růst”, ale vrátím se k ní i v čase vyčleněném na zábavu. Příběhy, které autor otevírá, rozmotává a proplétá jako pět různě barevných vláken, mě totiž pohltily a dojaly i (nebo možná především) na osobní úrovni.

Autorem publikace je Mudr. Peter Pöthe, psychiatr a psychoterapeut působící v Praze. Je autorem mnoha odborných článků a monografií. Mezi nimi jsou například: Dítě v ohrožení nebo Emoční poruchy v dětství a dospívání. Věnuje se psychoterapii dětí a dospívajících, jezdí pomáhat traumatizovaným dětem a rodičům do uprchlických táborů, přednáší na konferencích, organizuje a vede výcvik dětské psychoterapie atd.

V této knize se mu podařilo docílit zdařilého spojení poutavého a poučného. Vyprávění jednotlivých osudů je takřka beletristické. Čtenář se zřídkakdy dozví o jednom charakteru více informací najednou, podobně jako v psychoterapii, hodilo by se možná dodat. S koncem popisu každého sezení se vyprávění přesune k dalšímu příběhu, a tak čtenář napjatě otáčí stránku za stránkou v očekávání, jestli se dozví, jak bude osud jednoho hrdiny pokračovat, jenomže mezitím se začte do dál, a brzy je úplně ponořený do textu, od kterého se nemůže odtrhnout.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Jako psycholožka jsem velmi ocenila možnost nahlédnout “do dílny” zkušeného odborníka a seznámit se s tím, jak používá psychoterapeutické techniky, staví se k procesu psychoterapie, udržování hranic ve spolupráci s klienty, komunikaci s rodiči, ale i jak nakládá s praktickými záležitostmi jako je zacházení s místem, časem, prostorem i vybavením.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ačkoli se v anotaci píše o pěti protagonistech: Honzíkovi, Sandře, Oliverovi, Romanovi a Alici, já osobně jich napočítala šest. Vzhledem k tomu, že je kniha psaná v první osobě z pohledu odborníka, je totiž šestým hlavním hrdinou autor sám, když nám skrz příběhy svých klientů přináší i střípky svého vlastního. Jedním z největších přínosů knihy je dle mého názoru právě autorova ochota sdílet se čtenářem svůj vnitřní svět, ukázat tu tenkou hranici mezi profesionálním a osobním, jenž snad každý pracovník v pomáhajícím oboru hledá jako Svatý grál.

Publikace Síla nevysloveného je velmi pěkně zpracovaná po všech stránkách. Čtenářovu pozornost na první pohled upoutá už barevná obálka, na níž je použitý obraz s názvem Kouzelník malířky Veroniky Holcové. Za sebe musím říci, že nechat se nalákat a zvednout knížku z regálu rozhodně stojí za to. Má potenciál zaujmout, a to jak profesionály z oboru, tak širokou veřejnost. Poskytuje vhledy do procesu psychoterapie a cesty k uzdravení, které, troufám si tvrdit, přijdou k užitku úplně každému.

Britta Hahn: Ale já chci tohle, mami

Být rodičem je krásné, naplňující, dobrodružné a vyčerpávající zároveň. Pravděpodobně všichni si jako dospívající krásné osoby nalháváme, že svoje děti budeme vychovávat jinak, nebudeme používat ty trapné a otřepané fráze svých rodičů, nebudeme se vztekat, křičet, stresovat. Potom ale přijde první, druhá, třetí hysterická scéna našeho miláčka v obchoďáku, když nedostane zmrzlinu, a je to tady:

„Nezlob! Přestaň ječet! Už jsem řekla! Okamžitě se uklidni! Nech toho, nebo bude sekec!“ apod. Bez ohledu na podobu repliky, které mohou nabývat vskutku bizarních podob, pravděpodobně téměř každý jednoho dne uslyší sám sebe opakovat je svým dětem. A právě na tyto výchovné hrubky útočí Britta Hahn ve své příručce pro rodiče s názvem: Ale já chci tohle, mami.

máma

Kniha je založená na konceptu nenásilné komunikace. Autorka vychází z teorií Thomase Gordona a Marshalla Rosenberga.

Autorka prozkoumává a odhaluje zákoutí vztahu rodič – dítě. Navrací čtenáře k základním kamenům rodičovství, tedy k bezpodmínečné lásce vůči potomkovi. Učí čtenáře podporovat volní jednání dítěte, respektovat jeho přání a celkově s ním jednat jako se samostatnou a svobodnou bytostí. Kniha začíná srovnáním výchovných stylů a vyvrácením předsudků našich rodičů a prarodičů. Autorka nahrazuje slovo výchova výrazem doprovázení a snaží se oprostit rodiče od strachu, že z jejich dítěte vyroste špatný člověk, pokud ho nebudou za každou cenu cepovat k naprosté poslušnosti.

Nedá se říct, že by kniha byla plná výroků, které by se daly tesat do kamene, ale je to určitě důstojný konkurent jiných publikací zabývajících se výchovou dítěte. Člověk, který se již předtím zajímal o vývojovou psychologii, se sice nedočte nic moc nového, ale opakování je matka moudrosti, že? Naopak pro někoho, kdo se poprvé setkává s já-výroky, konceptem nenásilné komunikace apod. to může být publikace, která mu otevře oči a obrátí jeho postoj k životu s dětmi o 180 stupňů.

Některé kapitoly se čtou jedním dechem, jiné čtenář vnímá jako takové zdlouhavější opáakování toho, co už dávno věděl nebo alespoň tušil, ale ne vždy dokázal uvést do praxe. Text je protkaný příklady ze života a ukázkami nenásilné komunikace v každodenních interakcích. Překlad ukázkových rozhovorů z německého originálu českého čtenáře sice někdy chytne za uši, ale nakonec je důležitý hlavně obsah, nikoli forma. A tím je poselství, že svoje děti bychom měli víc doprovázet než vychovávat, rozvíjet jejich svobodnou vůli a respektovat jejich emoce v celé škále, nejen ty pozitivní.

Erving Goffman: Všichni hrajeme divadlo

Všichni hrajeme divadlo. Když se zamýšlím nad tím, jak popsat tuto knihu, napadají mě slova jako klasický, tradiční, nesmrtelný. Dílo slavného sociologa Ervinga Goffmana se stalo tak významným, že se ho učíme ve školách a jeho výroky citujeme u zkoušek. Publikace Všichni hrajeme divadlo je jednou z těch, které by neměly chybět v žádné větší knihovně. A pokud ji tam doposud nemáme, nakladatelství Portál nám nyní dává šanci tento nedostatek napravit.

divadlo

Podle Ervinga Goffmana jsou všechny sociální situace především příležitostí k hraní rolí. Každý z nás ztvárňuje mnohé role, drží se předepsaných scénářů a jako divák dennodenně sleduje divadýlka osob, se kterými se setkává. Autor používá divadelní metafory a přirovnává činnost prováděnou mezi lidmi k představení, standardní výrazové vybavení jako fasádu, místo, kde se činnost odehrává, jako scénu apod. Goffman dodává, že není bez souvislosti, že slovo person (osoba) původně znamená maska.

Všichni lidé se potom podle autora pohybují na pomyslné škále, jejímž jedním koncem je úplné ztotožnění s právě předváděnou rolí a druhým extrémem je bohapustý cynismus.

Kniha Všichni hrajeme divadlo prezentuje teorii dramaturgické sociologie, ale také čtenáře baví. Baví ho kousavými připomínkami, zajímavými podpovrchovými postřehy a vtipnými příklady ze života. I když je publikace napsaná na konci 50. let, je stále živá a aktuální. Třeba příklad s šamanem, který si tak napůl je a není vědom toho, že předvádí secvičené triky a vlastně své obecenstvo veskrze dost podvádí, více než málo rezonuje s aktuálními případy samozvaných léčitelů, u nichž nikdy není naprosto jasné, jestli opravdu věří, že klienti, jimž změří jakési vnitřní karmické energie, zamávají před očima kyvadlem nebo přiloží ruku (v lepším případě) na čelo, opravdu dosáhnou uzdravení, nebo jim stačí tahat z nich peníze.

Kniha všichni hrajeme divadlo je kouzelně lehká a vtipná a hravá. Nastavuje zrcadlo společnosti, v níž zřídkakdy spatříme originalitu a neotřelost. Nutí nás zamýšlet se nad svými vlastními rolemi a ptát se, zda jsme opravdu režiséry svých vlastních životů, v jakém žánru se pohybujeme, které role nám stojí za tu námahu a které nikoliv.

Recenze: Fifty Shades of Grey

Prvoplánový brak, nebo mistrovské dílo? Řeč je o knize, kterou snad ani není třeba představovat. Za téměř nudně znějícím názvem, v českém překladu Padesát odstínů šedi, se schovává román, který by se dal přirovnat k mnoha různým barvám, ale rozhodně by to nebyly odstíny šedé.      Celý příspěvek

Jak přežít státnice

Vzhledem k tomu, že náš ročník v letošním roce více či méně úspěšně přečkal státnicové období, mám možnost seznámit naše čtenáře s některými strategiemi, které jsme si v průběhu tohoto extrémně náročného období vyvinuli k přežití. Varování: četba na vlastní nebezpečí aneb neručím za zjištění informací, které jste doposud namáhavě potlačovali. Celý příspěvek

Zakázané ovoce aneb milostné poměry v psychoterapii

Je to ostuda, že široká veřejnost, místo aby se dozvídala o úspěších psychologické vědy, častěji přetřásá její „úlety“. Otázka intimních vztahů mezi psychologem a jeho klientem už byla předmětem tolika zapálených diskuzí, že se z ní stalo klišé. Proč je tedy stále tak živým tématem? Celý příspěvek

Rozhovor s doc. PhDr. Ilonou Gillernovou, CSc.

Jako malá chtěla být učitelkou, rozhodnutí věnovat se psychologii nikdy nelitovala a za udržení nestrukturovaného studia bojovala do poslední chvíle. To o sobě řekla vedoucí katedry psychologie FF UK, doc. PhDr. Ilona Gillernová, CSc., v rozhovoru, za který bych jí tímto ráda moc poděkovala. Celý příspěvek