Archiv rubriky: Psychorecenze

Kam zahnout na rozcestí…?

Že se na rozcestí mohou ocitnout jen dospělí..? Že děti neřeší žádné složitosti..? O ničem se nerozhodují, protože to za ně udělají rodiče..? Tak to je, vážení čtenáři, velká mýlka. I děti si volí své cestičky životem a někdy na jejím konci najdou pytel štěstí a jindy zabloudí rovnou do neštěstí. Své o tom ví Daniela Kroluppová, která ve své knize ukazuje dětem, jak se nedostat na scestí.

Předložená publikace je určena především dětským čtenářům a je velmi zajímavě a především důmyslně rozdělena na dvě poloviny. První polovina je ta temná vzdalující nás od štěstí a po zrcadlovém obrácení najdeme druhou půlku směřující rovnou za světlem štěstí. Přičemž k optickému rozdělení těchto částí napomáhá barevnost stránek a rozdílné oslovení malého hrdiny. Zatímco od štěstí vede tmavě modrá barva a hlavní postava je nazývána Jiříkem, ke štěstí se jde po žlutohnědé značce a z Jiříka se stává Jirka.

Celá knížka se skládá z krátkých příběhů o jednotlivých nectnostech (podle autorky slabostech) člověka. A aby bylo jednoznačně znázorněno a zdůrazněno, že lidský tvor má právo „volby“ (resp. může si vybrat, po které trase se vydá), tak je každý příběh uveden dvakrát. Pochopitelně v tmavé části zažijeme pochmurný konec a Jiříkovi bolístky. Není však potřeba mít strach, jen co knihu převrátíme vzhůru nohama, dočkáme se happy endu i s poučením.

Kromě poutavých a (pro dětskou duši) emočně nabitých příběhů, zde nalezneme i krátká shrnutí a doplňující otázky vedoucí k hlubšímu zamyšlení. Nicméně mezi těmito dvěma slohovými útvary vyvstává výrazná ambivalence. Jirkovo (Jiříkovo) vyprávění je snadno pochopitelné, psáno v krátkých, ale výstižných až úderných větách. Prezentované situace jsou vybírány tak, aby dětem byly co nejvíce blízké, a jsou verbalizovány velmi autenticky. Oproti tomu „dodatky“ spíše připomínají hluboké, ale málo srozumitelné abstrakty plné složitých pojmů (jako například slovo „opanuje“ či „samolibost“). Zde se hodí podotknout, že kniha bude náročná především pro rodiče, kteří se zapotí při vysvětlování nejednoznačných termínů a zodpovídání závěrečných otázek (např. „Jaký je rozdíl mezi pýchou a hrdostí?“ nebo „Je lakomý někdo, kdo má strach o svoje věci?“).

Knížka celkově působí příjemným dojmem, je zajímavá, poučná a čtivá. Dětskému čtenáři může přinést návod, jak nakládat s některými složitými životními situacemi. Doporučuji však knížku číst s někým z dospělých a podrobněji o jednotlivých tématech debatovat.

Můj hlas půjde s tebou: Terapeutické příběhy Miltona H. Ericksona

Nově vydaná kniha nám nabízí možnost nahlédnout do terapeutické místnosti (a možná trochu i do hlavy) jednomu z velkých mistrů psychoterapie – Miltonovi H. Ericksonovi – skrze příběhy sesbírané a převyprávěné jeho žákem Sidney Rosenem. Tomu se podařilo různá vyprávění sepsat a uspořádat do několika témat – kniha obsahuje například motivační příběhy, historky, které vedou člověka k důvěře v sebe sama, vyprávění o možnostech překonání navyklých omezení apod.

Milton Erickson používal své příběhy k tomu, aby umožnil svým pacientům (či klientům, chcete-li) nově nahlédnout na situaci, v níž se právě ocitají, a pomoci jim nalézt cestu v situacích, kdy to vypadá, že snad ani neexistuje. Na místě je poznamenat, že někdy uváděl své pacienty do stavu hypnózy, ve které jim příběhy vyprávěl, a proto se některé z nich mohou zdát během čtení primitivní či nelogické – to pro mne bylo v začátku knihy odrazující. V takových případech byly do určité míry nápomocné komentáře, kterými Sidney Rosen příběhy opatřil, aby pomohl i člověku, který s hypnózou zkušenost nemá, pochopit jejich význam a způsob, jakým Erickson myslel a pracoval. Vyplatí se ale vydržet.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Za přečtení stojí i doslov Juraje Barbariče, který skládá dohromady několik střípků z hlediska širšího psychoterapeutického kontextu – ukazuje význam Ericksonova přístupu pro současné psychoterapeutické směry a na několika výrocích představuje Ericksonova základní přesvědčení o procesu psychoterapie a lidském potenciálu změny.

Příběhy pro mne byly ilustrací toho, co to znamená myslet “out of the box”. Myslím, že může být inspirativní pro psychoterapeuty, kouče, i běžného člověka, který rád přemýšlí o sobě a o světě.

Karel Nešpor: Střízlivě, většinou vesele. Postřehy, vzpomínky i něco praktického

Útlá knížka je souborem anekdot, kratičkých příběhů, zamyšlení a návodů. Jsou velmi volně řazeny do kapitol. Rozpětí témat je od střízlivosti a “střízlivých přátel” v první kapitole k srdci a emocím v poslední. Celou knihu prostupuje Nešporův optimismus a radost ze života.

 Nešpor_přebal

Nešpora, dlouholetého primáře Psychiatrické nemocnice Bohnice a známého odborníka v oblasti návykového chování, netřeba dlouze představovat. Píše s laskavostí a humorem, což jsou zároveň dva typy chování, které ve své knížce často vyzdvihuje.

Knížka je vhodná zejména k příležitostné dávce povzbudivého či inspirujícího zamyšlení. Dá se otevřít kdekoliv a věnovat jí třeba jen pár minut. Některé příběhy zahřejí, nad většinou se dá dlouze zamyslet. Některé se prostě jen staly. Dále se v ní nachází rady, pojednání o různých druzích smíchu či tipy na relaxační techniky.

Osobně se mi knížka četla hezky. Ráda se k ní párkrát vrátím a najdu si třeba inspiraci k různým druhům meditace “milující laskavosti” či jak na “dobrozvyky”. Velmi si vážím toho, že ač je Nešpor dlouholetý odborník, píše velmi lidsky a pokorně.

Knížka se hodí pro každého od malých po velké a od psychologů po naprosté laiky. Pro – i budoucí – psychology bych ráda vyzdvihla celkovou náladu a přístup k lidem a hlavně klientům. Osobně tam cítím inspirující lehkost, pokoru, lidskost, dětskou zvídavost a schopnost skutečného setkání. Schopnost být odborníkem, ale zároveň se s klientem setkat úplně lidsky.

Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci?

Samotný titulek knihy Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci? by sám o sobě stačil pro vysvětlení, s čím se skrze příběh jedné dánské rodiny rozhodnuté pro život v souladu s přírodou můžeme seznámit. Autorka knihy Andrea Hejlskov předkládá na jednotlivých stránkách svoji zkušenost od samotného počátku vznikaní rozhodnutí o životě mimo civilizaci až ke všem praktickým i filosofickým otázkám samotného světa v divočině.

Na konci recenze si můžete přečíst rozhovor s autorkou knihy.

 Hejlskov_přebal

Andrea Hejlskov je autorkou blogu a tento styl psaní je vlastní i předkládané beletristicky psané knize. Vyjádření autorky je nutně spjaté s tím, že jejím bývalým povoláním zůstává psychologie, i díky tomu knize nechybí především zaměření se na reflexi prožitků jednotlivých členů rodiny, než návod na přežití. Čtenáři ocení jednoduchou strukturu textu společně s napětím, zda rodina svoje rozhodnutí ustojí a zvládne dosáhnout vytyčeného cíle. A tak možná na mysli vytanou stejné sázky pro či proti, jako probíhaly v nejbližší vesnici mezi domorodými osadníky na to, zda šestičlenná rodina krutý boj navzdory přírodě zvládne.

Kniha přímo vybízí k diskuzi, otevírá obrovský prostor pro polemiku nad současným konzumním světem a možnostmi, jak se proti tomuto světu vymezit. V knize se seznamujeme s tím, jak autorka se svým mužem společnost hodnotí, chtějí se vůči ní vymezit, nechtějí být svázáni nastavenými pravidly a chováním. Jedná se o jistý paradox vymezení se vůči společnosti jako masy lidí a zároveň jsou to členové té samé společnosti, které si knihu čtou. Na druhou stranu, jak jinak společnosti nastavit zrcadlo než v přímém kontrastu? Autorka pojímá svoji zkušenost jako obohacující a i takovým způsobem ji předává dále.

Vlastní příběh knihy je prostý. Rodina se přestěhovala do švédských lesů, ve kterých se snaží co nejvíce respektovat přírodu a žít s ní v souladu. I technické vymoženosti naší doby jsou začleněny do běžného života v lese tak, aby byly využívány s rozmyslem a neškodily. I to je vysvětlení, jak si autorka udržuje kontakt se společností skrze blog. Velmi zajímavou část tvoří prožívání čtyř dětí, je registrován posun v jejich chování díky životu v přírodě, ale i vymezování se vůči tomuto způsobu života.  Možná může přijít až pošetilé, že střet jednoho dítěte s vlkem je popsán jako jeden z normálních příběhů na pár řádcích – kolik reportáží by asi bylo natočeno a shlédnuto o takové příhodě v běžné civilizaci?

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ač se jedná o subjektivní vnímání autorky, navíc jako matky dětí, která své rozhodnutí musí ustát, na knize lze ocenit především snahu předat nezkreslený příběh ve smyslu nezatajování stinných stránek tohoto rozhodnutí. Předně jde o neshody rodiny, které jsou běžnou součástí a které bychom předpokládali, že by mohly zmizet s tím, jak zmizí stres z hektického způsobu života. Nezmizí. Naopak. Problémy, konflikty, zrady, pocity viny se musí řešit, jelikož není kam jinam utéci, ať už do jiného pokoje či k technice. Obohacující je však proces řešení těchto neshod a odnášení si zkušenosti do dalšího života. Jde o příběhy, které se nutně pojí s tím, co je pro člověka bazálně důležité.

Nechybí ani popis běžných dnů naplněné prací, stavbou, odpočinkem nebo kontaktem s dalšími lidmi. Důležitý moment je provázanost lidí, kteří jsou nějak spjatí s rodinou tím, že volí stejný nebo podobný způsob života. V knize je patrná určitá závislost na společnosti a širších příbuzných, bez kterých by rodina fungovat pravděpodobně nemohla. Nicméně ani to nesnižuje váhu vyjádření orientovaných na život s větším ohledem na přírodu.

Kniha se může stát inspirací v dnešním světě pro citlivější vnímání přírody, kritickému hodnocení konzumního způsobu života či zamyšlení se nad vztahy mezi lidmi.

Rozhovor s autorkou knihy:

Vymanit se ze škatulek a prožít život až na dřeň

Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi

Zadní obálka knihy slibuje prolínající se pohledy odborníků různých profesí na otázku problémového chování obohacenou řadou kazuistik, a právě to bylo vnadidlo, které mě na knihu nalákalo. Bohužel má očekávání byla naplněna jen částečně.

Reálně se totiž setkáme jen se 4 kazuistikami okomentovanými 4 různými odborníky (dětskou psychiatričkou, dětskou psycholožkou, sociální pracovnicí a pedagožkou), a to hned na začátku knihy. Kazuistiky jsou popsány v kontextu osobním, rodinném, školním a každý odborník se k němu vyjadřuje ze své profesní pozice, které dobře rozumí.

Dále se publikace věnuje převážně teoretickým poznatkům jako jsou příčiny, projevy a důsledky problémového chování. Ty jsou skvěle popsány, je vidět, že autorka ví, o čem píše a vyhledala opravdu zajímavé teoretické poznatky z jiných děl, skvěle je například vypracována kapitola o agresi, která vychází z nespočet odborných literárních kousků. Dále je jedna z nejrozšířenějších kapitol věnována ADHD a ADD, zabíhá do podrobností, které se mohou stát rádcem nejen pro rodiče k tomu, jak předcházet problémům.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ve výsledku jsem pravděpodobně čekala více kazuistik. Naštěstí jsem si ale našla i části, které můj názor na knížku dost zlepšily. Jedná se především o poslední kapitolu, kde se autorka věnuje Feuersteinovu programu instrumentálního obohacení a metodě PATHS.

Program instrumentálního obohacení Reuvena Feuersteina, kterému jsem dřív nikdy nevěnovala pozornost, protože jsme myslela, že je určen pro pedagogy, nese motto ,,učíme se učit se‘‘. Díky němu jsem pochopila, že jde o metodu, která má široké využití, a pokud se mi někdy v budoucnu naskytne možnost účasti na kurzu věnovanému právě tomuto programu, nebudu váhat. Nejúsměvnější je poslední část, kde jsou citovány odpovědi dětí od 10 do 16 let na otázku, jak jim tato metoda pomohla. Odpovědi se rozhodně nevztahují jen na školní prostředí.

Metoda PATHS je pak určena pro učitele, podle mě má ale také možnost širšího dopadu. Pomáhá s vedením zodpovědnosti za své chování, rozpoznávání a porozumění toho, jak chování jednotlivce ovlivňuje ostatní a pomáhá s rozvojem kreativity.

Kniha mi sice nepřinesla to, co jsem od ní očekávala, nakonec mi ale přišla zajímavá. Překvapila mě řada poznámek pod čarou, které měly legislativní charakter, díky nim bylo vysvětleno, proč se jaká situace daným způsobem řešila.

Publikaci bych doporučila především školním psychologům a pedagogům, jelikož více než na kohokoliv jiného, je cíleno na ně, a to například radami, jak pracovat s třídním klimatem, volba vhodných kázeňských prostředků, a především kvůli porozumění zlobivých dětí, se kterými občas také pracují. 😊

Introvertka v hlučném světě

Jak paří extraverti? Party, hudba, tanec … Jak paří introvertka Debbie? V posteli s knihou „Napětí stoupá. Fakt bláznivá noc!“

Introvertka v hlučném světě, kniha komixů britské autorky Debbie Tung, popisuje v krátkých příbězích boj introverta s touhou schovat se pod deku a touhou někam patřit. S krátkou zmínkou z dětství mapuje dobu studií na vysoké škole, psaní a dopsání diplomové práce, hledání prvního zaměstnání, práci v kanceláři typu „open space“ (což pro introverta rovná se peklo), odchod z ní a počátek podnikání; také vztahy s vrstevníky, první rande s partnerem až po jejich svatbu a soužití. Autorka se čtenářem sdílí upřímně a otevřeně i velmi intimní okamžiky, kupříkladu touhu schovat se a být chvíli bez lidí i na své svatbě. Některé pasáže z knihy a života autorky byly smutné (př. myšlenka „jsem nenormální“ vyvolaná četnými reakcemi učitelů v dětství), ke konci knihy ale převládá naděje a přijetí sebe sama: „Už se tolik neomlouvám. Jsem svobodná v tom, jaká jsem.“ Autorka si také ze sebe umí udělat legraci, jako v této posvatební úvaze: Myslím, že manželství s sebou nese spoustu kompromisů, a to od samého začátku. Manžel: „Nepůjdeš zhasnout?“ Debbie: „Ne. Byla jsem v posteli první. Udělej to ty.“

Troufám si tvrdit, že tato kniha přispívá ke zlepšení světa v několika ohledech:

  1. Jde o komix. Kniha přímo vybízí k prolistování i člověka, který se považuje za ne-čtenáře, nebo ty, které zajímá téma introverze, ale nemohou nebo se nechtějí pustit do knihy Ticho od Susan Kain (nebo jakékoliv jiné knihy k tomuto tématu).
  2. Introverti se na mnoha stránkách knihy najdou. Získají pocit „Jo! Nejsem divný/á, naopak, navíc mi někdo rozumí.“ Úlevný pocit.
  3. Extraverti díky knize lépe porozumí zdánlivě „antisociálnímu“ chování svých blízkých introvertů. Díky tomu si mohou uvědomit, že introvertovo odmítání účasti na setkáních s lidmi neznamená „nechci s tebou být“, nýbrž „sociální interakce mě vyšťavují a já potřebuji dobít baterky.“
  4. Pro všechny, a především pro ty, jež trápí komplexy méněcennosti, kniha přináší zprávu: „To, co se zdálo jako největší nedostatečnost/slabina se obrátilo v největší konkurenční výhodu. Autorčina nechuť „vyjít z domu a být s lidmi“, potřeba s lidmi navzdory tomu komunikovat plus odvaha vyjadřovat se nekonvenčním způsobem (protože slova často nestačila) vyústila ve sdílení pocitů a životních zkušeností autorky formou komixů v této knize.

Vnímám knihu jako cenné želízko v ohni v západním (extravertním) světě, která „těm tichým a plachým“ dává hlas a vyzdvihuje jejich hodnotu.

Zároveň chci ocenit práci překladatelky a/nebo editorů, především pro správné užívání slov extravert, namísto hojně a chybně užívaného extrovert v anotaci knihy (uvnitř knihy se do jednoho extraverta vloudilo óčko); a slova připadat (př. …výzvy, které extravertům připadají jako maličkost…) namísto v tomto kontextu příliš často užívaného slova přijít (výzvy nemají nožičky). Děkuji za všechny milovníky českého jazyka.

Ačkoliv jsem se snažila, má slova mohou těžko popsat kreslířský talent autorky a její obrázky, které řeknou více než tisíc slov. Proto si knihu raději prolistujte sami.

A mimochodem, těším se na české vydání autorčiny nejnovější knihy, v originále „Happily Ever After (and Everything in Between),“ ve které pokračuje ve sdílení svých zážitků z manželství a nejnověji také mateřství.

Imunologie: stručně, jasně, přehledně

Jedna z nejlepších investic za poslední dobu, pomyslíte si možná, až budete listovat Imunologií od doktora farmacie, Petra Jílka. Druhé, rozšířené a přepracované, vydání z roku 2019 je jistě jedna z uživatelsky nejpřívětivějších učebnic imunologie, které jsou na českém trhu dostupné.

„Především očkování zachránilo stamiliony lidských životů, to se nedá říci o žádném jiném zdravotnickém oboru.“

Místy je shodná s „klasickými“ učebnicemi, tedy narazíte i na pasáže, které jsou vám ze studijních let důvěrně známé. Text ovšem nezahlcuje. Co se týče obsahu, dostane se vám plnohodnotných znalostí ze základů imunologie, které by jistě neměly minout nejen studenty medicíny, psychologie, farmacie či jiných zdravotnických oborů. Není ovšem na místě odrazovat od četby jakékoli zájemce o pochopení homeostázy a vůbec základních mechanismů, díky kterým ještě stále existujeme.

Jako byste konečně drželi v rukou skripta, po kterých bažíte již několikátý semestr. Účinné shrnutí, na něž se budete moci spolehnout. Které budete moci kdykoli znovu otevřít, nahlédnout do něj… Shrnutí, jež ve vaší knihovně nesmí chybět, do kterého si můžete vepisovat poznámky, mnemotechnické pomůcky i zoufalé výkřiky do tmy (zkouškové se zase blíží, ale papír to snese).

Až budete například u imunitních dějů vykonávaných lymfocyty T, četbu zpestří barevné nákresy a schémata. Jako příjemné doplnění poslouží modré sloupce na kraji každé strany, poskytující různé zajímavosti a doplnění k právě rozebíranému tématu. Aktualizované vydání čtenáře také seznámí s některými nejnovějšími vědeckými výzkumy.

Nezapomeňme na podtitul knihy, trojice „stručně, jasně, přehledně“ naznačuje, že pro pochopení základních faktů poslouží publikace více než dobře. Zorientujete se v ní nejenom díky barevnému obsahu, systematickému rejstříku a srozumitelně řazeným kapitolám. Doporučuji knihu každému, kdo shání přívětivé imunologické seznámení. Naopak vy, kteří bažíte po „vyšší dívčí,“ sáhněte spíše po rozsáhlejší knížce, která bude více připomínat učebnici a méně poznámky premianta třídy. Imunologii také srdečně doporučuji zájemcům o bližší seznámení s – dnes tolik populární – psychosomatikou. Nezapomínejme na to, že CNS komunikuje s imunitním systémem, který je hormonálně a nervově regulován. Ale o tom více již přímo v knize…

Když všechno, co jste kdy chtěli, pořád nestačí

Harold S. Kuhsner je americkým rabínem původem z New Yorku, který se ve svých padesáti letech začíná obracet za svým životním dílem, rodinou, prací a předně pohledem na konec rýsující se v dáli; toto vše je facilitováno otázkou, jak žít život, který dává smysl a proč to, po čem prahneme, nestačí.

Jakožto rabín se Kushner setkal s mnoha lidmi, kteří s ním sdíleli svoje nejniternější trápení, svůj zmar a obavy, ale také ty nejlepší okamžiky svého života. Sám autor si prošel ztrátou, když jeho syn – ještě velice mladý – zemřel. Všechny zkušenosti, ať už nabité vlastním životem, setkáními s rozličnými lidmi nebo rozmluvami s jinak nábožensky orientovanými mysliteli, využívá, aby pomohl lidem pochopit, co je trápí a jak by to šlo změnit.

Jeho knihy se dostaly na seznamy jako New York Times bestseller a není tedy pochyb, že jakožto spisovatel je velice kompetentní, což tato publikace potvrzuje. Svojí vlastní zkušenost s knihou bych mohl popsat jakožto „loď, jenž pluje po klidných vodách.“ Jinak řečeno: od začátku do konce je kniha stejně zajímavá, plyne a nepustí vás; jednotlivá dělení do podkapitol s názvem by nejspíše mohla být smazána a nijak by to nenarušilo pochopitelnost knihy.

Samotný obsah vypovídá o autorově širokém rozhledu v oblastech psychologie, náboženství, sociologie a spirituality. Takřka na každé stránce se najde nějaký citát, který je následně autorem rozvit a když se nejedná o citát či odkaz na knihu, tak jsou to autorovy osobní zkušenosti. Je zde citován například Freud, Piaget, Erikson a mnoho dalších.

Celá kniha je prosycena náboženskými myšlenkami, ale dle mého názoru je přístupná pro všechny, tedy i pro nevěřící; úryvky z bible a jiných textů jsou vždy důkladně a jasně vysvětleny. Probírají se zde velice lidské otázky, které si někdy v životě položil – nebo teprve položí – snad každý. Kdo jsem? Žil jsem dobrý život? Má můj život smysl? Co mě dělá šťastným?

… jenom já jsem letadlo aneb váš průvodce každodenním šílenstvím

Je mým úkolem vám na následujících řádkách představit knihu Andrey Jolander. Autorka pochází z Německa a má dlouholetou psychoterapeutickou praxi. Na základě obsahu textu pravděpodobně vychází z hlubinně orientovaného přístupu.

Kniha má dvě části. Těžko se mi píše, o čem jsou, protože autorka hodně skáče, a tak jsou kapitoly směsí různých psychologických a neurologických poznatků proložených autorčinými postřehy, příběhy, doporučeními, úvahami, psychoanalytickými vysvětleními.

První část – Nové perspektivy – se věnuje dynamice fungování osobnosti člověka. V jedné kapitole se například věnuje nevědomí, od kterého přechází k trémě, změně našich návyků, joggingu mozku. V dalších kapitolách uvažuje o konceptech jako vazba (attachmentu) a zamilovanost, o tématech vztahů a výchovy dětí.

Druhá část – Růst – pro mne byla mnohem zajímavější. Někdy se mi zdálo, jako by se autorka proměnila v „rodiče“. Věnuje se posedlosti zdravým životním stylem, moderním médiím a dalším věcem, které podrobuje kritice. Zároveň zde nabízí mnohé postřehy a myšlenky o tom, co pro ni znamená být zralým člověkem. Toto téma je pro ni spojeno s našimi vztahy s rodiči, o kterých také hodně píše.

Autorka píše mnoho kategorických názorů, možná pro dramatičnost. Nebojí se říct svůj názor, ale někdy jsem v jejích vysvětleních nacházela pro sebe díry. Při čtení tedy doporučuji kritické myšlení. Občas jsem se zamýšlela nad tím, co jsou názory autorky a co jsou ověřená fakta – populárně naučná literatura s sebou nese bohužel i to, že chybí citované zdroje. Věřím tomu, že si z knihy každý odnese pár myšlenek, které ho něčím osloví a zaujmou.

Jak sama autorka píše, kniha je určena pro zájemce o psychologii, nikoliv pro odborníky. Pokud splňujete tuto podmínku, jistě se dozvíte spousty zajímavostí a rad. Pokud jste však odborníky / studenty psychologie, pravděpodobně pro vás bude většina popisovaných věcí známá.

Nenásilná komunikace a moc: V institucích, společnosti i rodině

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se to stane, že se lidé mezi sebou dlouhodobě hádají, aniž by našli východisko ze svízelné situace? Řešili jste někdy, jak vyjednat se zastupiteli vaší obce výstavbu nového hřiště namísto nového parkoviště? Snažili jste se někdy domluvit s dospívajícím synem o tom, proč nechce chodit do školy? Řešili jste někdy s partnerem nějaký nešvar, který vás vytáčí doběla, řekněme třeba odkládání oblečení v bytě? A jak se vám v takové situaci dařilo? Měli jste pocit, že vás ten druhý pochopil? A chápali jste vy jeho?

Na tyto a mnoho dalších otázek a situací z každodenního života se můžete podívat díky knize Nenásilná komunikace a moc novou a pravděpodobně pro vás nezvyklou optikou. Nejspíš byste měli tendenci onomu dospívajícímu synovi vysvětlovat, proč je pro něj jediné správné řešení, aby do školy prostě chodil. Protože se to musí. Tečka. Nebo byste se donekonečna přetahovali s partnerem argumenty, co děláte vy nebo on, co se tomu druhému nelíbí, ale pravděpodobně by se v míře odkládání věcí nic nezměnilo. Kniha však představuje metodu, způsob komunikace, či spíše způsob naslouchání, který by vám umožnil pochopit, jakými motivy a potřebami je to či ono chování jiné osoby či osob vedeno.

Čtenáři se postupně seznamují s tím, jak méně sledovat řečená slova a jejich význam a více se zaměřovat na pocity a potřeby, která slova ukrývají. Co je skutečně v pozadí toho, co lidé dělají, co jim jejich aktuální chování přináší, byť z objektivního hlediska není správné? Jedině tím, že pochopíme, co druhý člověk skutečně potřebuje, můžeme společně hledat cestu, jak naplnit jeho potřeby tak, aby zároveň byly naplněny i potřeby naše.

Kniha je psána velmi prakticky – na konkrétních příkladech, situacích a modelech rozhovorů seznamuje čtenáře s principy „nenásilné komunikace“ a ukazuje možnosti jejich praktického využití při komunikaci v různých problémových situacích. Pro ilustraci vkládám krátkou ukázku:

Posluchač: “Řekl jsi něco, co mi ublížilo.“

B. Rosenberg: „ Ne! Teď jsi v koncích, úplně v koncích, protože používáš techniku viny, odsuzuješ a obviňuješ druhého člověka za svoje city, zdůrazňuješ, že ti to ubližuje. Nikdy nepředávej informaci, že může být druhý člověk příčinou tvých pocitů. Kdykoli vyjádříš pocit, musíš říct slova „protože já“, protože příčinou našich pocitů jsme my sami a ne druhý člověk, naše pocity jsou zapříčiněny našimi potřebami; naše potřeby jsou vždy příčinou našich pocitů.

Takže nespojujme svoje pocity s tím, co dělají druzí, spojujme svoje pocity se svými potřebami. Které potřeby nejsou tedy naplněny, když na tebe (druhý člověk) mluví tímto způsobem?“

Posluchač: „Potřeba respektu.“

 Struktura knihy je poměrně netradiční, je psána jako záznam z přednášky, kde jsou zachyceny dotazy posluchačů a odpovědi autora. Tím může být zpočátku orientace v textu pro čtenáře složitější, ale velmi rychle si lze na tuto strukturu textu zvyknout i díky tomu, že budete pravděpodobně velmi zvědaví na to, jak bude autor v dané situaci reagovat.

Jak jsem již nastínila v úvodu, kniha může být přínosná prakticky pro každého, protože způsob komunikace, jaký kniha představuje, lze využívat v nejrůznějších situacích nejen v profesi, prakticky v jakékoli oblasti práce s lidmi, ale i v každodenní realitě osobního života a mezilidských vztahů.

Alfred Adler: Člověk, jaký je – základy individuální psychologie

Píše se listopad roku 1926 a Alfred Adler dopisuje svoji předmluvu ke knize Člověk, jaký je – základy individuální psychologie, aby mohla být následujícího roku představena širokému publiku. Od doby prvního publikování uplynulo přes devadesát let, ve kterých kniha prošla řadou revizí, aby nakonec byla znovu vydána v českém překladu.

 Adler_přebal

Individuální psychologie Alfreda Adlera je založena na jeho brilantním pozorování okolního světa a lidí v něm. Autor v začátku své knihy představuje toto dílo jako souhrn proběhnutých přednášek k teorii individuální psychologie a nabádá k obezřetnosti v poznávání lidí, které může hlubší a přesnější pochopení psychiky člověka napomoci. Adler velmi obratně pracuje s jazykem, jeho vyjádření nepostrádají hloubku a řadu metafor. Ač mu bývá právem přisuzována schopnost vládnout písemnému projevu, čtenář se k některým myšlenkám pravděpodobně bude vracet i opakovaně, aby plně pochopil šíři sdělení. Významnou součástí celé knihy jsou i konkrétní příběhy pacientů, na kterých Adler demonstruje své závěry.

Předložený titul je členěn do dvou hlavních částí. První z nich se nazývá všeobecnou, poskytuje nám seznámení se s Adlerovým pojetím lidské duše a důležitosti pochopení cíle jedince. Nevynechán není ani pohled autora na společenské působení na člověka, nechybí podrobné vysvětlení pocitu méněcennosti ani příspěvek k roli sourozeneckého pořadí. Zajímavým pohledem na tehdejší společnost mohou být poznatky o vnímání ne-rovnosti mužů a žen a z nich plynoucích důsledků pro psychiku člověka.

Druhá část knihy obrací pozornost k charakteru a jednotlivým typům povahy člověka. Zevrubně je zde popsáno široké spektrum povahových rysů, se kterými se můžeme setkat v běžném životě. Závěrečná kapitola je doplněna o část věnující se afektům, které autor člení na spojující a rozlučující.

Závěr knihy je obohacen komentářem pana profesora Zbyňka Vybírala, který přináší zhodnocení některých názorů, se kterými se v knize seznamujeme, s ohledem na pokračující výzkum a vývoj teorií v oblasti psychologie osobnosti.

Předložená kniha patří ke klasickým dílům psychologie počátků dvacátého století. Psychodynamické zaměření poznání člověka u Adlera nelze pominout, ač v řadě myšlenek bychom již mohli spatřovat i humanistický pohled na duševní život jedince. I v dnešní době Adlerovo dílo může předkládat poznatky, které s jistou mírou obezřetnosti, mohou přinést obohacení pro lepší pochopení některých jevů člověčenstva.

Obsedantně-kompulzivní porucha

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je psychické onemocnění, jenž je možné charakterizovat nutkavými myšlenkami (obsesemi), které se proti vůli člověka vtírají na mysl, čímž způsobují výraznou nepohodu. Tu se pak snaží daný jedinec mírnit různými způsoby nutkavého chování (kompulze, rituály). OCD trpí 3 % populace a první příznaky se objevují již v období dospívání a mladé dospělosti. Ukazuje se, že toto onemocnění dobře reaguje na farmakoterapii a kognitivně-behaviorální terapii (KBT). To a mnohem více je popsáno v knize Obsedantně-kompulzivní porucha autorského kolektivu Jána Praška, Aleše Grambala, Miloše Šlepeckého a Jany Vyskočilové.

                Kniha vznikla s ohledem na nedostatek literatury věnující se tomuto tématu na českém trhu a je členěna do tří částí, mezi které patří diagnostika a etiopatogeneze u OCD, léčba OCD a poslední kapitolu tvoří doporučené postupy v léčbě OCD. Jedná se o velmi přehlednou a pro čtenáře dobře strukturovanou publikaci, která umožňuje snadnou orientaci a porozumění problematice. Spojujícím prvkem knihy jsou kazuistiky, které trefně dokreslují zmíněné informace a které vycházejí z velké klinické zkušenosti autorského kolektivu.

                V úvodu se autoři mj. zamýšlí nad tím, kdy už je možné mluvit o OCD. Magické myšlení či rituály jsou běžnou součástí mnoha kultur a v malé míře nemusí znamenat žádnou patologii ani v dospělosti. Klíčovou otázkou je, zda obsese či kompulze činí jedinci potíže či nepříznivě ovlivňují jeho každodenní fungování. Autoři popisují OCD jako spektrum; je mnoho jedinců, kteří mají OCD, ale neléčí se, vždy záleží na míře symptomatiky a na tom, zda projevy onemocnění překáží v životě. Někdy se pak může stát, že se potíže stupňují a volání o pomoc přichází až v krajních situacích (např. když se lidé nechávají zamykat svými blízkými, aby měli jistotu, že nikomu neublíží). Někdy může být iniciátorem léčby právě okolí, pro které se příznaky OCD stávají nežitelnými.

                Nezbytným krokem k léčbě je diagnostika OCD, které se věnuje první kapitola, v níž je mimo základní projevy obsesí a kompulzí popsán průběh neutralizace napětí pomocí kompulzivního chování. Okem psychiatrie jsou uvedeny specifika diagnostických kritérií dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a dle Diagnostického a statistického manuálu (DSM-5), spolu s poruchami OCD spektra. Pozornost je dále věnována tématu stigmatizace a sebestigmatizace, etiopatogenezi a neurobiologických aspektů onemocnění. Za velmi praktickou část pro odborníky považuji popis diagnostického rozhovoru a vyšetření OCD (zde např. popis oblastí, které je dobré zmapovat, základní otázky, které slouží ke zjištění stavu klienta) či psychologickou diagnostiku OCD. Spolu s diferenciální diagnostikou a komorbiditou tvoří vodítko užitečné pro stanovení diagnózy a započetí léčby. Uvedeny jsou i nejpoužívanější dotazníky či další hodnotící nástroje.

Zdroj: Nakladatelství Grada

                 Třetí část nabízí krátké shrnutí toho, jak se dá v léčbě OCD postupovat. Léčba by měla být vždy individuální s ohledem na konkrétní projevy a potíže, promyšlená by měla být kombinace farmakoterapie a psychoterapie, jejíž efekt se ukazuje jako vysoký u středně těžké až těžké symptomatiky, nikoliv však u mírných projevů (např. uvedeny jsou příklady léčebných doporučení u OCD). Podrobně je rozepsána část kognitivně-behaviorální terapie (např. příklady expozicí, úkolů, nácviků, práce s jádrovými schématy, kognitivní restrukturalizací ad.) Autoři dále popisují, co může léčbu komplikovat. Kapitola je schematicky shrnuta do grafů a tabulek, kromě kazuistik jsou zde použity i přepisy rozhovorů s terapeuty, které poskytují náhled do možné podoby sezení s klientem. V závěru autoři naznačují důležité kroky do budoucnosti, mezi které patří role rodinných příslušníků v rituálech, hledání terapeutických strategií pro rodinu, párová terapie OCD, internetová psychoterapie či aplikace v mobilních telefonech.

                Ráda bych ocenila zejména názornost, s jakou je kniha psaná – je zde množství kazuistik, tabulek a grafů, které pomáhají větší představě o onemocnění. Zdroje rozpínající se na 60 stranách zdárně ukazují na odborný charakter knihy, jež vychází kromě vlastních klinických zkušeností také z informací založených na důkazech. Knihu lze pro svou odbornost doporučit psychoterapeutům, psychologům, psychiatrům, ale i praktickým lékařům a pro své snadné čtení lze knihu doporučit i lidem s vlastní zkušeností s OCD či jejich blízké.