Archiv štítku: agrese

Anatomie lidské destruktivity: Můžeme ovlivnit její podstatu a následky?

Je některým z nás destruktivní ničivá agrese a pomstychtivost vrozená? Jaký vztah měly k agresi osobnosti jako Josef Stalin, Heinrich Himmler či dokonce Adolf Hitler? Dřímá v každém z nás zlo, které při navození určitých specifických podmínek dokáže zcela nekontrolovatelně ovládnout a změnit naši osobnost? K čemu vůbec slouží lidská agrese?

Klasické dílo Anatomie lidské destruktivity od německého sociálního psychologa, sociologa, psychoanalytika, humanistického filozofa a demokratického socialisty Ericha Fromma řeší zásadní otázku, zda můžeme ovlivnit podstatu a následky lidské agrese. Kniha pojednává o různých aspektech agrese, a to za pomoci poznatků z lidské i zvířecí psychologie či antropologie.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

 

 

 

V úvodu knihy poskytuje autor základní terminologii, kdy rozlišuje agresi na benigní (reakce na útoky a obranu proti nim) a agresi maligní (jedná se o specificky lidskou vášeň ničit a mít absolutní kontrolu nad lidským životem. Kniha je následně rozdělena do tří dílů, a to:

 

 

 

 

První díl knihy se zabývá instinktivisty, čili představiteli pudové energie, autor porovnává teorii Konrada Lorenze (autora knihy Takzvané zlo) a Sigmunda Freuda. Dále se autor zabývá porovnáním mezi zastánci představiteli teorie prostředí a zastánci teorie chování, v této souvislosti autor zmiňuje i dobře známý Milgramův experiment. Závěry experimentu byly překvapující, první zjištění se týkalo síly sklonů k poslušnosti, které se v experimentu projevily. 26 ze 40 pokusných osob se podřídilo pokynům autoritativní osoby, i přesto, že tato nevládla žádnou zvláštní mocí k prosazení svých příkazů.

Druhé překvapivé zjištění se týkalo neobyčejného napětí, které Milgramův pokus v účastnících vyvolal. Experimentátoři očekávali, že pokusné osoby prostě přestanou spolupracovat, jakmile jim to svědomí nařídí. Stalo se však něco jiného. Objevily se velice silné reakce napětí a prudkých emocí. Velmi zajímavý mi připadal popis jednoho z experimentátorů, který doslovně popsal vliv pokusu na jednoho z účastníků:

Pozoroval jsem uvolněně působícího obchodníka středního věku, který přišel do laboratoře s úsměvem a sebejistě. Během dvaceti minut se z něj stala škubající se koktající troska, rychle se blížící stavu nervového zhroucení. Stále se potahoval za ušní lalůček a dělal nervózní gesta rukama. Jednou se uhodil pěstí do čela a mumlal: „Panebože, ať už to skončí!“ Ale i přesto reagoval na každý pokyn experimentátora a poslouchal ho až do konce.

Dále autor rozebírá další velmi dobře známý vězeňský experiment, a to experiment doktora Zimbarda. Účelem tohoto pokusu bylo zkoumat chování normálních lidí v experimentální situaci, kdy ve zdánlivém vězení hráli úlohu vězňů a dozorců. Obecná teze, o níž autoři experimentu věří, že byla pokusem potvrzena, zní, že většinu lidí lze pod tlakem situace přimět k jakémukoli chování, a to bez ohledu na jejich morální založení, osobní přesvědčení a hodnoty.

Druhý díl knihy se zabývá důkazy proti instiktivismu. V této části knihy je dopodrobna popsána neurofyziologie, chování zvířat a agrese či antropologický přístup k agresi. Autor všechny koncepce dopodrobna rozebírá na podkladě další odborné literatury a citací z ní. I když je tato část knihy spíše odborná a teoretická, je i pro běžného čtenáře velmi čtivá, jelikož autor používá mnoha příkladů a přirovnání k lepšímu pochopení textu. Zároveň věřím, že pokud čtenář pro psychologii méně zapálený tuto část knihy zcela přeskočí, vůbec nic se nestane, jelikož další část knihy na ni přímo nenavazuje a čtenář ani takzvaně neztratí nit, čili hlavní myšlenku knihy.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Třetí díl knihy se zabývá různými typy agrese a destruktivity a jejich předpoklady. Autor zde porovnává dva základní fenomény, a to benigní agresi (společnou pro zvířata i lidi) a maligní agresi (destruktivní sílu připisovanou pouze lidem). V této části knihy autor na konkrétních příkladech rozebírá ukázky maligní agrese u konkrétních osob z historie. Autor zde jako příklady uvádí Josefa Stalina, Heinricha Himmlera či Adolfa Hitlera. Jednotlivé příklady jsou rozebrány velmi podrobně s důrazem na vývoj osobnosti, vliv prostředí a podobné aspekty. Nejpodrobněji se autor zabývá osobností Adolfa Hitlera a jeho vztahem k agresi. Věřím, že tato část knihy je pro mnoho čtenářů tou nejzajímavější, jelikož autor se velmi podrobně věnuje osobnosti Adolfa Hitlera, jeho dětství, popisu jeho rodičů, jeho vztahu k ženám i třeba k popisu jeho nadání a talentu, osobně jsem tuto část knihy hltala doslova jedním dechem.

V závěru knihy se autor ještě zabývá Freudovou teorií pudu života a smrti a jejich kritikou, úplný závěr knihy je uzavřen doslovem JUDr. Jana Koska, PhD., který uvádí, že kniha Anatomie lidské destruktivity patří k těm nejlepším a zůstává až neuvěřitelnou inspirací k dalšímu přemýšlení a hledání životní cesty.

Sama tuto knihu pokládám za klasické dílo, které by si měl přečíst každý, koho zajímá původ lidské agrese, jelikož čtenář možná nemusí souhlasit s autorovým názorem, avšak v knize narazí na mnoho zajímavých citací z nespočetné odborné literatury, což vidím jako cennou přidanou hodnotu celého díla. Kniha je velmi čtivá a nutí k hlubšímu zamyšlení a případnému přečtení další odborné literatury, na kterou se autor ve svém díle odkazuje. Myslím, že i přes to, že kniha vyšla již v roce 1973, její poselství je i přes často již překonané názory velice aktuální i v dnešní době. Kniha je napsána velice čtivě, podrobně, fundovaně a přesto běžnému čtenáři velmi dostupně. Nutkání k hlubšímu zamyšlení, tento pocit ve mně kniha zanechala i velmi dlouho po svém přečtení. Neuvěřitelné množství popsaných experimentů i příkladů z další odborné literatury dává čtenáři možnost autorovy teze porovnat s dalšími odbornými názory. Kniha je velmi přínosným a cenným dílem, které by si měl přečíst každý, koho zajímá původ lidské agrese.

Radka Gottwaldová: Jak na pasivní agresi

V dnešní rychlé a hektické době je téma agrese – ať již „skryté“ či přímé – velmi na místě. Většina z nás se setkala s verbální či fyzickou osobně, tedy v rámci akce-reakce; pasivní agrese je pak o něco důmyslnější.

agrese2

Pro mnoho lidí je tento pojem nesrozumitelný. „Skutečně můžeme v souvislosti s agresivitou hovořit o neaktivitě?“ Můžeme. A právě o všech možných projevech tohoto typu agrese kniha pojednává; mohou sem spadat i jinak kladné projevy, u kterých bychom neodhadli, že by mohly vyjadřovat hněv či útok, například humor, resp. jeho temná tvář – sarkasmus, uštěpačné poznámky či zesměšňování a ponižování druhých.

Publikace je přehlednou teoretickou základnou pro širokou veřejnost a objasňuje mnohé otázky, například „Co člověku vlastně takový typ agrese přinese?“ Je dobrým průvodcem pro všechny, kteří hledají definici této problematiky, zároveň poskytuje příklady z praxe pomáhající dokreslit některé užité termíny. Jednotlivé kazuistiky čtenáři lépe umožní představit si, jak konkrétní situace může vypadat. Jsou cenným předáním osobní zkušenosti, kterou již možná má i samotný čtenář, jen si to zatím dostatečně neuvědomil/nechtěl uvědomit.

Pasivní agrese není záležitostí vázanou na pohlaví, víru, barvu pleti či na věk. Může se týkat úplně každého – prostě proto, že je lidskou bytostí a má své emoce (jako například vztek), ego, obranné mechanismy (jako například potlačení) a sociální interakce (kde se pravděpodobně pasivní agrese projevuje).

Kniha není zatížena zbytečnými ilustracemi, pouze doplněna o několik tabulek či názorných grafů pro lepší představu daného tématu. I přes nepříliš příjemné téma se četla lehce a plynule. Kapitoly jsou řazeny logicky: nejprve je definován pojem pasivní agrese, který je taktéž vymezen vůči jiným termínům, se kterými je často chybně zaměňován, postupně se kapitoly dostávají až k jádru příčin vzniku tohoto chování, k popisu typických situací, kde se s ní můžeme setkat, až po návrhy řešení, jak s tím „bojovat“, či spíše jak se k tomuto projevu chování stavět a jak konstruktivně řešit vzniklé situace pomocí asertivity.

Kniha je pravidelně doplněna o testy (sadu návodných otázek), na které může být zajímavé si odpovědět a zjistit, jak na tom jste vy sami.

Líbí se mi, že kniha končí pozitivním tématem, a tím je empatie. O té již bylo napsáno hodně, přesto se mi zdá, že ji spousta lidí podceňuje či minimálně nedoceňuje. V rámci této knihy mi připadá jakýmsi odlehčením tématu agrese, tedy něčeho negativního.

Jako velmi potřebnou a aktuální hodnotím také část související s pasivní agresí v rámci sociálních médií, kam spadá například stalking. Slýcháme o něm často, možná si však plně neuvědomujeme všechny souvislosti.

Velmi se mi také na knize líbí, že se věnuje i přidruženým souvisejícím fenoménům, jakými je například rozdíl mezi introverty a pasivně agresivními jedinci. Lidé (i odborně vzdělaní v této oblasti) často podobné pojmy zaměňují, což poté vede k mnoha nesprávným názorům šířícím se v celé společnosti.

Kniha má co nabídnout jak čtenářům zdatným v psychologii, tak i laické populaci, pro kterou jsou určená četná vysvětlení. Doporučila bych ji všem, kteří se s pasivní agresí setkali, ať již z pozice agresora, či pozice sociálního okolí člověka takto se projevujícího. Knihu ocení obě skupiny. První skupině pomůže zorientovat se ve svých pocitech a ve svém jednání; přispěje také k získání náhledu. Druhé skupině možná umožní lépe porozumět lidem používajícím tento typ neupřímné a vyhýbavé komunikace a zároveň nabízí jakýsi návod, jak se vypořádat s konfliktními situacemi správnou cestou.