Archiv štítku: dítě

Dítě s dyskalkulií ve škole

Kniha Dítě s dyskalkulií ve škole přináší poměrně komplexní soubor informací, které mohou být velmi užitečné jak pro pedagogy a další profesionály pracující s dětmi, tak i pro rodiče, jejichž dítě má s čísly obtíže. Zároveň si troufám tvrdit, že kniha může být velmi přínosná i pro ty, kteří pracují s mladšími dětmi, protože obsahuje řadu informací a praktických tipů, které lze velmi dobře využít při práci s dětmi, které si základní představu o číslech teprve vytvářejí.

dítě s dyskalkulií ve škole

 

Kniha je přehledně členěna do několika kapitol, které čtenáře postupně seznamují s tím, co to dyskalkulie je, jak se může projevovat, jaké potíže s ní souvisejí a co to vlastně v praxi znamená, když má jedinec dyskalkulii. Kniha se věnuje i tomu, jak lze dyskalkulii rozpoznat a jak lze odhadnout míru jejího rizika u konkrétního dítěte. Dále kniha představuje základní principy práce s dítětem s dyskalkulií – přínos této části vidím zejména v oblasti pedagogické a školní, kdy kniha navrhuje základní strukturu a členění hodin a probírané látky tak, aby na sebe učivo jednotlivých hodin logicky navazovalo a znalosti dítěte se postupně rozšiřovaly s využitím již zvládnutého učiva. Důraz je kladen také na jasné stanovení cílů dané hodiny, které pak umožní společně s dětmi ověřit, zda se podařilo cíle dané hodiny naplnit.

Velmi přínosné jsou zejména kapitoly, které se věnují výukovým metodám a přinášejí konkrétní návody na postupy a „hry“, které mohou dětem pomoci v pochopení čísel a mechanismů jejich fungování. Aktivity, které kniha přináší, mohou být dobře využitelné jak ve školní praxi, tak i individuálně při domácí přípravě dítěte do školy. Rovněž je možné některé hry využít i pro rozvoj představy o číslech u zvídavých předškolních dětí.

Závěr knihy je pak věnován právě rodičům a představuje jakéhosi stručného průvodce tím, jak mohou rodiče svým dětem v jednotlivých životních etapách v oblasti čísel a práce s nimi pomoci. Celá kniha je psána velmi čtivou a srozumitelnou formou a lze ji využít i jako příručku, do které lze občas „sáhnout“ pro nápad nebo radu, je-li to potřeba.

Britta Hahn: Ale já chci tohle, mami

Být rodičem je krásné, naplňující, dobrodružné a vyčerpávající zároveň. Pravděpodobně všichni si jako dospívající krásné osoby nalháváme, že svoje děti budeme vychovávat jinak, nebudeme používat ty trapné a otřepané fráze svých rodičů, nebudeme se vztekat, křičet, stresovat. Potom ale přijde první, druhá, třetí hysterická scéna našeho miláčka v obchoďáku, když nedostane zmrzlinu, a je to tady:

„Nezlob! Přestaň ječet! Už jsem řekla! Okamžitě se uklidni! Nech toho, nebo bude sekec!“ apod. Bez ohledu na podobu repliky, které mohou nabývat vskutku bizarních podob, pravděpodobně téměř každý jednoho dne uslyší sám sebe opakovat je svým dětem. A právě na tyto výchovné hrubky útočí Britta Hahn ve své příručce pro rodiče s názvem: Ale já chci tohle, mami.

máma

Kniha je založená na konceptu nenásilné komunikace. Autorka vychází z teorií Thomase Gordona a Marshalla Rosenberga.

Autorka prozkoumává a odhaluje zákoutí vztahu rodič – dítě. Navrací čtenáře k základním kamenům rodičovství, tedy k bezpodmínečné lásce vůči potomkovi. Učí čtenáře podporovat volní jednání dítěte, respektovat jeho přání a celkově s ním jednat jako se samostatnou a svobodnou bytostí. Kniha začíná srovnáním výchovných stylů a vyvrácením předsudků našich rodičů a prarodičů. Autorka nahrazuje slovo výchova výrazem doprovázení a snaží se oprostit rodiče od strachu, že z jejich dítěte vyroste špatný člověk, pokud ho nebudou za každou cenu cepovat k naprosté poslušnosti.

Nedá se říct, že by kniha byla plná výroků, které by se daly tesat do kamene, ale je to určitě důstojný konkurent jiných publikací zabývajících se výchovou dítěte. Člověk, který se již předtím zajímal o vývojovou psychologii, se sice nedočte nic moc nového, ale opakování je matka moudrosti, že? Naopak pro někoho, kdo se poprvé setkává s já-výroky, konceptem nenásilné komunikace apod. to může být publikace, která mu otevře oči a obrátí jeho postoj k životu s dětmi o 180 stupňů.

Některé kapitoly se čtou jedním dechem, jiné čtenář vnímá jako takové zdlouhavější opáakování toho, co už dávno věděl nebo alespoň tušil, ale ne vždy dokázal uvést do praxe. Text je protkaný příklady ze života a ukázkami nenásilné komunikace v každodenních interakcích. Překlad ukázkových rozhovorů z německého originálu českého čtenáře sice někdy chytne za uši, ale nakonec je důležitý hlavně obsah, nikoli forma. A tím je poselství, že svoje děti bychom měli víc doprovázet než vychovávat, rozvíjet jejich svobodnou vůli a respektovat jejich emoce v celé škále, nejen ty pozitivní.

Anton Hergenhan: Agresivní dítě?

Autor knihy Agresivní dítě? Anton Hergenhan je psycholog věnující se zejména systemické psychoterapii. A právě z tohoto úhlu pohledu je zde nahlíženo na projevovanou agresivitu u dětí. Hergenhan vychází ze své dlouholeté praxe s dětmi s problémovým chováním. Jeho začátky stojí na behaviorální praxi a obdivu k Freudově psychoanalýze. Sám proklamuje, že nechce nabízet knihu receptů, jak zvládnout agresivní dítě, ale spíš předkládá své zkušenosti ze speciálně pedagogické poradny a dětského stacionáře.

604_bg

Hergenhan upozorňuje, že agresivita není jen obraz určitého agresivního chování a otázky proč… (jsi to udělal, jsi někoho zmlátil,…) nejsou zcela směrodatné a spíše než na cíl nás vedou oklikou k nekonečné kauzalitě (udeřil jsem, protože mi shodil lego – shodil jsem lego, protože mi řekl, že jsem hloupý – řekl jsem, že je hloupý, protože…). Autor svým laskavým slovem a systemickým přístupem orientovaným na řešení čtenáře vybízí, aby se spolu s ním podíval na agresivitu širší optikou. Proto se nebojí do rozboru agresivní situace, které bylo přítomno více lidí, zapojit všechny zúčastněné, či ty, kterých se to týká. Autor těmto situacím dává jasnou důležitost už jen tím, že je nepřejde např. pouhým napomenutím dětí na hřišti, ale věnuje tomu čas a svůj zájem.

Systemická speciální pedagogika zde staví na několika principech, které jsou důležité pro terapeutickou práci. Patří sem např. osobní přítomnost, vedení, které umožňuje dítěti být svéprávným a respektuje ho, či např. identifikace schopností a pozitivní nahlížení na symptom. Co systemická práce pak považuje za zásadní, je vztahová soustava dítěte. Lidé se vyskytují minimálně ve dvou a „stávají se“ pouze mezi lidmi, proto jakýsi radikální individualismus ztroskotává na skutečnosti, že nejsme sami, a děti se tohle potřebují naučit. I k hádce jsou pak zapotřebí dva. Důraz na tento sociální aspekt má za cíl nebát se problém otevřít ve skupině a naučit se řešit konflikty přímo.

Před samotným agresivním výpadem se často objevuje verbální agrese. Autor obecně přisuzuje jazyku velkou sílu – nejen, že se těmito slovy mohou lidé zranit, ale jsou to také slova, která mají silný terapeutický účinek. Zároveň je účinné s dětmi mluvit ve slovech, které samy používají, a rozebírat, jak takovým slovům rozumí a co jimi všechno míní (autor zde pracuje zejména s nadávkami, kterými děti nešetří). Kniha tak obsahuje ukázky rozhovorů skupinové terapie doplněné o autorovy komentáře, které se opírají o základní principy systemické práce – respekt, vztahová rovina či přítomnost, která se zakládá na jiném principu, než je princip moci, což je častý motiv agrese.

Kniha pojednává i o důležitosti hranic pro děti, jejich absence značí spíše než cokoli jiného absenci lásky. Podle autora je to pro dítě signál, že mu vše projde a že je tedy rodiči lhostejné nejen chování dítěte, ale i ono samotné. A ke stanovení správných hranic pro dítě je důležité mít na paměti i své (rodičovské/pedagogické) hranice.

Ráda bych se vrátila na začátek, konkrétně k otazníku v názvu knihy. Je agresivní dítě agresivní ze své podstaty, nebo za vztek maskuje svůj strach a bezradnost? Kdo je pro vás agresivní dítě? Knihu doporučuji všem, kteří pracují s dětmi s problémovým chováním a rádi by si svou praxi osvěžili trochu jiným, netradičním, systemickým pohledem.