Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je psychické onemocnění, jenž je možné charakterizovat nutkavými myšlenkami (obsesemi), které se proti vůli člověka vtírají na mysl, čímž způsobují výraznou nepohodu. Tu se pak snaží daný jedinec mírnit různými způsoby nutkavého chování (kompulze, rituály). OCD trpí 3 % populace a první příznaky se objevují již v období dospívání a mladé dospělosti. Ukazuje se, že toto onemocnění dobře reaguje na farmakoterapii a kognitivně-behaviorální terapii (KBT). To a mnohem více je popsáno v knize Obsedantně-kompulzivní porucha autorského kolektivu Jána Praška, Aleše Grambala, Miloše Šlepeckého a Jany Vyskočilové.

                Kniha vznikla s ohledem na nedostatek literatury věnující se tomuto tématu na českém trhu a je členěna do tří částí, mezi které patří diagnostika a etiopatogeneze u OCD, léčba OCD a poslední kapitolu tvoří doporučené postupy v léčbě OCD. Jedná se o velmi přehlednou a pro čtenáře dobře strukturovanou publikaci, která umožňuje snadnou orientaci a porozumění problematice. Spojujícím prvkem knihy jsou kazuistiky, které trefně dokreslují zmíněné informace a které vycházejí z velké klinické zkušenosti autorského kolektivu.

                V úvodu se autoři mj. zamýšlí nad tím, kdy už je možné mluvit o OCD. Magické myšlení či rituály jsou běžnou součástí mnoha kultur a v malé míře nemusí znamenat žádnou patologii ani v dospělosti. Klíčovou otázkou je, zda obsese či kompulze činí jedinci potíže či nepříznivě ovlivňují jeho každodenní fungování. Autoři popisují OCD jako spektrum; je mnoho jedinců, kteří mají OCD, ale neléčí se, vždy záleží na míře symptomatiky a na tom, zda projevy onemocnění překáží v životě. Někdy se pak může stát, že se potíže stupňují a volání o pomoc přichází až v krajních situacích (např. když se lidé nechávají zamykat svými blízkými, aby měli jistotu, že nikomu neublíží). Někdy může být iniciátorem léčby právě okolí, pro které se příznaky OCD stávají nežitelnými.

                Nezbytným krokem k léčbě je diagnostika OCD, které se věnuje první kapitola, v níž je mimo základní projevy obsesí a kompulzí popsán průběh neutralizace napětí pomocí kompulzivního chování. Okem psychiatrie jsou uvedeny specifika diagnostických kritérií dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) a dle Diagnostického a statistického manuálu (DSM-5), spolu s poruchami OCD spektra. Pozornost je dále věnována tématu stigmatizace a sebestigmatizace, etiopatogenezi a neurobiologických aspektů onemocnění. Za velmi praktickou část pro odborníky považuji popis diagnostického rozhovoru a vyšetření OCD (zde např. popis oblastí, které je dobré zmapovat, základní otázky, které slouží ke zjištění stavu klienta) či psychologickou diagnostiku OCD. Spolu s diferenciální diagnostikou a komorbiditou tvoří vodítko užitečné pro stanovení diagnózy a započetí léčby. Uvedeny jsou i nejpoužívanější dotazníky či další hodnotící nástroje.

Zdroj: Nakladatelství Grada

                 Třetí část nabízí krátké shrnutí toho, jak se dá v léčbě OCD postupovat. Léčba by měla být vždy individuální s ohledem na konkrétní projevy a potíže, promyšlená by měla být kombinace farmakoterapie a psychoterapie, jejíž efekt se ukazuje jako vysoký u středně těžké až těžké symptomatiky, nikoliv však u mírných projevů (např. uvedeny jsou příklady léčebných doporučení u OCD). Podrobně je rozepsána část kognitivně-behaviorální terapie (např. příklady expozicí, úkolů, nácviků, práce s jádrovými schématy, kognitivní restrukturalizací ad.) Autoři dále popisují, co může léčbu komplikovat. Kapitola je schematicky shrnuta do grafů a tabulek, kromě kazuistik jsou zde použity i přepisy rozhovorů s terapeuty, které poskytují náhled do možné podoby sezení s klientem. V závěru autoři naznačují důležité kroky do budoucnosti, mezi které patří role rodinných příslušníků v rituálech, hledání terapeutických strategií pro rodinu, párová terapie OCD, internetová psychoterapie či aplikace v mobilních telefonech.

                Ráda bych ocenila zejména názornost, s jakou je kniha psaná – je zde množství kazuistik, tabulek a grafů, které pomáhají větší představě o onemocnění. Zdroje rozpínající se na 60 stranách zdárně ukazují na odborný charakter knihy, jež vychází kromě vlastních klinických zkušeností také z informací založených na důkazech. Knihu lze pro svou odbornost doporučit psychoterapeutům, psychologům, psychiatrům, ale i praktickým lékařům a pro své snadné čtení lze knihu doporučit i lidem s vlastní zkušeností s OCD či jejich blízké.