Archiv štítku: lži

M. Scott Peck: Lidé lži

Morgan Scott Peck byl americký psychiatr, jenž ve světové literatuře proslul především svým dílem Nevyšlapanou cestou. Peckovy úvahy jsou ovlivněny jak jeho dlouholetou praxí psychoanalytického terapeuta, tak studiem psychiatrie a psychologie, ale i křesťanským vyznáním, které knihám propůjčuje nedílnou součást jeho úvah. Kniha Lidé lži, psychologie lidského zla předkládá bezpochyby další dílo hodné pozornosti nejen odborníkům, ale i lidem, kteří chtějí blíže pochopit, co se skrývá za stinnou stránkou lidské osobnosti.

lidélži

Autor v začátku své knihy upozorňuje na úskalí tohoto díla spojené s nebezpečností uplatnění poznatků proti dalším lidem. Samotné čtení není pro čtenáře jednoduchou záležitostí, jelikož se seznamujeme s těmi nejstinnějšími stránkami lidské psychiky, se kterými se autor za svoji dlouholetou terapeutickou praxi setkal. Z jednotlivých stránek čtenář postupuje společně autorem spletitou cestou lidského zla, aniž by získal jasnou a přesnou odpověď na otázky po jeho původu a projevech. Autor knihy se především zamýšlí nad tím, co doposud sám objevil, a vše podrobuje kritickým úvahám. S mnoha vyjádřeními je možné souhlasit, u dalších nás budou napadat kritické otázky. Jelikož ale sám autor zpochybňuje, že by existovala vědecky podložená základna psychologie zla, je na nás samotných, jak budeme o tématu uvažovat a k jakým závěrům sami dospějeme. Autor knihy se snaží upozornit především na to, že lidské zlo je přítomné a měla by mu být věnována pozornost, abychom s ním uměli co nejlépe zacházet.

Jak již bylo naznačeno, kniha není jednoduchým čtením. Čtenáři se vynořují značné emoce při setkávání se s konkrétními příklady z praxe. Zpočátku jsou příběhy zaměřené na jedince, nenápadné osoby ve světě, které projevují chování na první pohled možná logické a pochopitelné. Při bližším seznámení však dospíváme k závěru, že jednají proti lidské přirozenosti vůle k osobnímu růstu. Od příběhů jednotlivců autor knihy pokračuje dále ke kolektivním projevům zla a diskutuje nad otázkou důležitosti boje proti lenosti a narcismu, které mohou být jedním z možných vysvětlení přítomnosti tohoto fenoménu.

Mimo vlastní terapeutickou praxi se autor dále zabývá otázkou exorcismu, uvádí své vlastní zážitky z přítomnosti u tohoto procesu a nastiňuje možné vysvobození lidí od posedlosti zlým duchem. V danou chvíli se však snaží udržet i vědeckou stránku poznání, a jeho úvahy tak nejsou pouze subjektivní zkušeností.

Jistou životní moudrostí autora zůstává poslední kapitola, ve které spatřuje naději, že se zlem se dá bojovat. Naší šancí, jak se vypořádat se zlem, je dle autora láska. Díky velké otevřenosti závěrů autora, zůstává především na čtenáři, jak pojem lásky uchopí a naloží s ním v rámci svého osobního života.

Kniha stojí za povšimnutí mimo jiné terapeutům, kteří se setkávají s lidmi, u nichž pociťují velký odpor. Je možnost připuštění lidského zla jako samostatné diagnózy tím možným náhledem na práci s těmito klienty? Kniha Lidé lži může v těchto úvahách poodkrýt nový pohled, který můžeme dále podroboval vědeckému zkoumání, jak to i sám autor zamýšlel.

Brad Blanton: Radikální upřímnost

„Jsem v pořádku, děkuji.“

„Rád bych přišel, bohužel už ale mám na víkend plány.“

„Kdepak, vypadáš v těch šatech skvěle!“

Žijeme v době, kdy je říkání lží či polopravd naší každodenní součástí. Kolikrát si ani neuvědomíme, že jsme nebyli tak zcela upřímní. Lhaní se stalo životním stylem. Zalžeme ze strachu, zalžeme z pohodlnosti, zalžeme z milosrdnosti, zalžeme záměrně. Společnost nás k tomuto vychovává. Dělají to tak všichni. A současně i všichni tyto drobné lži od druhých očekávají, a tedy se nad nimi ani nepozastaví. Znamená to však, že je to tak v pořádku?

radikalni-uprimnost-jpg

Sami upřímnost a pravdu vyžadujeme. Chceme slyšet upřímné názory druhých, proto přeci otázky pokládáme. Uvědomujeme si, že upřímná komunikace je základem kvalitních mezilidských vztahů a intimity, že by bez ní nemohly existovat. Pokud však sami stojíme před rozhodnutím, zda říct pravdu, nebo si skutečnost mírně poupravit, snadno sklouzneme k druhé z možností.

Pravda nás přitom k druhým lidem přibližuje. Nemusí se jim vždy líbit, co jim říkáme. Vědí ale, že říkáme pravdu, a tedy že nám mohou důvěřovat a že se na nás mohou spolehnout. Pokud druhým lžeme, není to projevem lásky. Ani respektu.

Pokud jde o říkání pravdy, neexistují podle Brada Blantona žádné kompromisy. Pravdivě je potřeba říkat zcela všechno. Neexistují žádná tabu. Půjčili jste si v osmnácti bez dovolení od rodičů auto? Řekněte jim to! Podvedli jste před dvěma lety na večírku svého partnera? Řekněte mu to! A do detailů mu popište, co konkrétně jste dělali a jak se vám to líbilo.

Buďte upřímní k ostatním lidem.

Říkejte jim pravdu úplně o všem.

Buďte upřímní v každé situaci.

Kniha je jakýmsi přehledem toho, jak jsme se do kolotoče neustálého lhaní a zatajování dostali. A současně návodem, jak se z něho osvobodit. Pomůže převzít zodpovědnost za své myšlenky i činy.

Nemohu říci, že se ztotožňuji se všemi autorovými myšlenkami. Představa stoprocentní upřímnosti za všech okolností mi (alespoň v tuto chvíli) není zcela blízká. Je přeci jen nutné rozlišovat mezi okamžiky, kdy říkání pravdy na místě je, a okamžiky, kdy pravdou jen zcela zbytečně druhým ubližujeme. Podobně si nejsem jista, zda je možné neupřímnosti či lhaní přisuzovat tak velký vliv, jaký jim přisuzuje autor, tedy například tvrdit, že jsou zdrojem fyzické bolesti aj.

Přesto pro mě byla kniha velmi inspirativní a k přečtení (s otevřenou myslí) bych ji rozhodně doporučila téměř každému. Vhodná bude i pro jedince směřující k psychoterapii, neboť nabízí mnoho podnětných myšlenek. Ostatně sám Brad Blanton psychoterapeutem je. A právě radikální upřímnost ve vztahu ke svým klientům uplatňuje. A také ji od svých klientů vyžaduje. Jen je potřeba počítat s tím, že zřejmě někomu nesedne nejen pro velmi silné názory, ale také pro velmi silné výrazy. Autor si zkrátka nebere servítky a pro ostrá slova nechodí příliš daleko.