Archiv štítku: osobnost

Osobnost v projektivních metodách

Na tuto knihu jsem se velmi těšila, neboť jsem ve své praxi měla možnost pracovat s některými projektivními metodami v rámci diagnostiky dětí. Byla jsem proto velmi zvědavá, co nového mi kniha přinese.

Na začátku knihy se autor věnuje organizačnímu schématu osobnosti za pomocí šesti základních domén. Autor následně rozvíjí charakteristiku jednotlivých domén a dává čtenáři možnost podívat se na jejich roli při vývoji osobnosti. Ačkoliv je text psaný velmi čtivě a srozumitelně, nalezneme v něm hojně psychoanalytické terminologie. Již od začátku je tedy patrné, že autor počítá alespoň s elementární znalostí psychoanalytických pojmů i teorií.

Je tedy jasné, že i ve stěžejní části se počítá se znalostmi jednotlivých projektivních metod. Čtenář zde najde rozbor testové baterie skládající se z Rorschachovy metody, dále z tematicko-apercepčního testu, testu nedokončených vět a testu volby zvířete.

Pro mě osobně byla nejnáročnější část věnována rozboru Rorschachovy metody, a to především proto, že se tak dobře neorientuji v systému skórování jednotlivých odpovědí. Autor také počítá s tím, že si čtenář vybrané projektivní metody „osahal“. U Rorschachovy metody dnes již není problém si jednotlivé tabule vygooglit a osvěžit si některé jejich detaily.

Podstatně náročnější je nalezení jednotlivých karet u tematicko-apercepčního testu (i když samo sebou dostupnost testových materiálů na internetu není pro diagnostiku zrovna výhodné). Já jsem s TAT v praxi nepracovala, neznám tedy všechny karty a tak jsem občas tápala a občas zapojovala fantazii. I přesto byl pro mě text srozumitelný.

Jednoznačným pozitivem knihy je její bohatost na příběhy z praxe, kterými autor přibližuje čtenáři aplikaci předložených rad a doporučení. V závěru knihy nám dává autor možnost nahlédnout, jak pracuje s celou testovou baterií na případové studii Nicholase. V závěru studie nechybí ani shrnutí diagnostických výstupů s důrazem nejen na slabá místa, ale také na silné stránky Nicholasovy osobnosti.

Ještě jednu věc bych na knize ráda ocenila, a to je autorova snaha podpořit a poradit začínajícím diagnostikům. Nejvíce mě oslovilo upozornění na tendence diagnostika vyvozovat závěry i z věcí nevyřčených (takové ty okamžiky, kdy si jsme téměř 100% jistí, že to klient sice neřekl, ale je to přeci tak zjevné!). Autor pak nabádá, abychom tyto své domněnky do diagnostiky nezahrnovali a nevytvářeli z nich hypotézy, a to alespoň do té doby, dokud tyto hypotézy nejsou podložené tvrdými daty. Nabízí tak možnost rozšířit předkládanou testovou baterii o takový test, u kterého se domníváme, že by mohl vytvořit z nevyřčeného vyřčené.

Jelikož je kniha zaměřená prakticky, doporučila bych jí lidem, kteří s projektivními metodami aktivně pracují. Obávám se, že pro nás ostatní, kteří aktuálně nevyužíváme projektivních metod v naší práci, mohou některé informace lehce zapadnout. A to si myslím, že je velká škoda.

Anatomie lidské destruktivity: Můžeme ovlivnit její podstatu a následky?

Je některým z nás destruktivní ničivá agrese a pomstychtivost vrozená? Jaký vztah měly k agresi osobnosti jako Josef Stalin, Heinrich Himmler či dokonce Adolf Hitler? Dřímá v každém z nás zlo, které při navození určitých specifických podmínek dokáže zcela nekontrolovatelně ovládnout a změnit naši osobnost? K čemu vůbec slouží lidská agrese?

Klasické dílo Anatomie lidské destruktivity od německého sociálního psychologa, sociologa, psychoanalytika, humanistického filozofa a demokratického socialisty Ericha Fromma řeší zásadní otázku, zda můžeme ovlivnit podstatu a následky lidské agrese. Kniha pojednává o různých aspektech agrese, a to za pomoci poznatků z lidské i zvířecí psychologie či antropologie.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

 

 

 

V úvodu knihy poskytuje autor základní terminologii, kdy rozlišuje agresi na benigní (reakce na útoky a obranu proti nim) a agresi maligní (jedná se o specificky lidskou vášeň ničit a mít absolutní kontrolu nad lidským životem. Kniha je následně rozdělena do tří dílů, a to:

 

 

 

 

První díl knihy se zabývá instinktivisty, čili představiteli pudové energie, autor porovnává teorii Konrada Lorenze (autora knihy Takzvané zlo) a Sigmunda Freuda. Dále se autor zabývá porovnáním mezi zastánci představiteli teorie prostředí a zastánci teorie chování, v této souvislosti autor zmiňuje i dobře známý Milgramův experiment. Závěry experimentu byly překvapující, první zjištění se týkalo síly sklonů k poslušnosti, které se v experimentu projevily. 26 ze 40 pokusných osob se podřídilo pokynům autoritativní osoby, i přesto, že tato nevládla žádnou zvláštní mocí k prosazení svých příkazů.

Druhé překvapivé zjištění se týkalo neobyčejného napětí, které Milgramův pokus v účastnících vyvolal. Experimentátoři očekávali, že pokusné osoby prostě přestanou spolupracovat, jakmile jim to svědomí nařídí. Stalo se však něco jiného. Objevily se velice silné reakce napětí a prudkých emocí. Velmi zajímavý mi připadal popis jednoho z experimentátorů, který doslovně popsal vliv pokusu na jednoho z účastníků:

Pozoroval jsem uvolněně působícího obchodníka středního věku, který přišel do laboratoře s úsměvem a sebejistě. Během dvaceti minut se z něj stala škubající se koktající troska, rychle se blížící stavu nervového zhroucení. Stále se potahoval za ušní lalůček a dělal nervózní gesta rukama. Jednou se uhodil pěstí do čela a mumlal: „Panebože, ať už to skončí!“ Ale i přesto reagoval na každý pokyn experimentátora a poslouchal ho až do konce.

Dále autor rozebírá další velmi dobře známý vězeňský experiment, a to experiment doktora Zimbarda. Účelem tohoto pokusu bylo zkoumat chování normálních lidí v experimentální situaci, kdy ve zdánlivém vězení hráli úlohu vězňů a dozorců. Obecná teze, o níž autoři experimentu věří, že byla pokusem potvrzena, zní, že většinu lidí lze pod tlakem situace přimět k jakémukoli chování, a to bez ohledu na jejich morální založení, osobní přesvědčení a hodnoty.

Druhý díl knihy se zabývá důkazy proti instiktivismu. V této části knihy je dopodrobna popsána neurofyziologie, chování zvířat a agrese či antropologický přístup k agresi. Autor všechny koncepce dopodrobna rozebírá na podkladě další odborné literatury a citací z ní. I když je tato část knihy spíše odborná a teoretická, je i pro běžného čtenáře velmi čtivá, jelikož autor používá mnoha příkladů a přirovnání k lepšímu pochopení textu. Zároveň věřím, že pokud čtenář pro psychologii méně zapálený tuto část knihy zcela přeskočí, vůbec nic se nestane, jelikož další část knihy na ni přímo nenavazuje a čtenář ani takzvaně neztratí nit, čili hlavní myšlenku knihy.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Třetí díl knihy se zabývá různými typy agrese a destruktivity a jejich předpoklady. Autor zde porovnává dva základní fenomény, a to benigní agresi (společnou pro zvířata i lidi) a maligní agresi (destruktivní sílu připisovanou pouze lidem). V této části knihy autor na konkrétních příkladech rozebírá ukázky maligní agrese u konkrétních osob z historie. Autor zde jako příklady uvádí Josefa Stalina, Heinricha Himmlera či Adolfa Hitlera. Jednotlivé příklady jsou rozebrány velmi podrobně s důrazem na vývoj osobnosti, vliv prostředí a podobné aspekty. Nejpodrobněji se autor zabývá osobností Adolfa Hitlera a jeho vztahem k agresi. Věřím, že tato část knihy je pro mnoho čtenářů tou nejzajímavější, jelikož autor se velmi podrobně věnuje osobnosti Adolfa Hitlera, jeho dětství, popisu jeho rodičů, jeho vztahu k ženám i třeba k popisu jeho nadání a talentu, osobně jsem tuto část knihy hltala doslova jedním dechem.

V závěru knihy se autor ještě zabývá Freudovou teorií pudu života a smrti a jejich kritikou, úplný závěr knihy je uzavřen doslovem JUDr. Jana Koska, PhD., který uvádí, že kniha Anatomie lidské destruktivity patří k těm nejlepším a zůstává až neuvěřitelnou inspirací k dalšímu přemýšlení a hledání životní cesty.

Sama tuto knihu pokládám za klasické dílo, které by si měl přečíst každý, koho zajímá původ lidské agrese, jelikož čtenář možná nemusí souhlasit s autorovým názorem, avšak v knize narazí na mnoho zajímavých citací z nespočetné odborné literatury, což vidím jako cennou přidanou hodnotu celého díla. Kniha je velmi čtivá a nutí k hlubšímu zamyšlení a případnému přečtení další odborné literatury, na kterou se autor ve svém díle odkazuje. Myslím, že i přes to, že kniha vyšla již v roce 1973, její poselství je i přes často již překonané názory velice aktuální i v dnešní době. Kniha je napsána velice čtivě, podrobně, fundovaně a přesto běžnému čtenáři velmi dostupně. Nutkání k hlubšímu zamyšlení, tento pocit ve mně kniha zanechala i velmi dlouho po svém přečtení. Neuvěřitelné množství popsaných experimentů i příkladů z další odborné literatury dává čtenáři možnost autorovy teze porovnat s dalšími odbornými názory. Kniha je velmi přínosným a cenným dílem, které by si měl přečíst každý, koho zajímá původ lidské agrese.

Introvertka v hlučném světě

Jak paří extraverti? Party, hudba, tanec … Jak paří introvertka Debbie? V posteli s knihou „Napětí stoupá. Fakt bláznivá noc!“

Introvertka v hlučném světě, kniha komixů britské autorky Debbie Tung, popisuje v krátkých příbězích boj introverta s touhou schovat se pod deku a touhou někam patřit. S krátkou zmínkou z dětství mapuje dobu studií na vysoké škole, psaní a dopsání diplomové práce, hledání prvního zaměstnání, práci v kanceláři typu „open space“ (což pro introverta rovná se peklo), odchod z ní a počátek podnikání; také vztahy s vrstevníky, první rande s partnerem až po jejich svatbu a soužití. Autorka se čtenářem sdílí upřímně a otevřeně i velmi intimní okamžiky, kupříkladu touhu schovat se a být chvíli bez lidí i na své svatbě. Některé pasáže z knihy a života autorky byly smutné (př. myšlenka „jsem nenormální“ vyvolaná četnými reakcemi učitelů v dětství), ke konci knihy ale převládá naděje a přijetí sebe sama: „Už se tolik neomlouvám. Jsem svobodná v tom, jaká jsem.“ Autorka si také ze sebe umí udělat legraci, jako v této posvatební úvaze: Myslím, že manželství s sebou nese spoustu kompromisů, a to od samého začátku. Manžel: „Nepůjdeš zhasnout?“ Debbie: „Ne. Byla jsem v posteli první. Udělej to ty.“

Troufám si tvrdit, že tato kniha přispívá ke zlepšení světa v několika ohledech:

  1. Jde o komix. Kniha přímo vybízí k prolistování i člověka, který se považuje za ne-čtenáře, nebo ty, které zajímá téma introverze, ale nemohou nebo se nechtějí pustit do knihy Ticho od Susan Kain (nebo jakékoliv jiné knihy k tomuto tématu).
  2. Introverti se na mnoha stránkách knihy najdou. Získají pocit „Jo! Nejsem divný/á, naopak, navíc mi někdo rozumí.“ Úlevný pocit.
  3. Extraverti díky knize lépe porozumí zdánlivě „antisociálnímu“ chování svých blízkých introvertů. Díky tomu si mohou uvědomit, že introvertovo odmítání účasti na setkáních s lidmi neznamená „nechci s tebou být“, nýbrž „sociální interakce mě vyšťavují a já potřebuji dobít baterky.“
  4. Pro všechny, a především pro ty, jež trápí komplexy méněcennosti, kniha přináší zprávu: „To, co se zdálo jako největší nedostatečnost/slabina se obrátilo v největší konkurenční výhodu. Autorčina nechuť „vyjít z domu a být s lidmi“, potřeba s lidmi navzdory tomu komunikovat plus odvaha vyjadřovat se nekonvenčním způsobem (protože slova často nestačila) vyústila ve sdílení pocitů a životních zkušeností autorky formou komixů v této knize.

Vnímám knihu jako cenné želízko v ohni v západním (extravertním) světě, která „těm tichým a plachým“ dává hlas a vyzdvihuje jejich hodnotu.

Zároveň chci ocenit práci překladatelky a/nebo editorů, především pro správné užívání slov extravert, namísto hojně a chybně užívaného extrovert v anotaci knihy (uvnitř knihy se do jednoho extraverta vloudilo óčko); a slova připadat (př. …výzvy, které extravertům připadají jako maličkost…) namísto v tomto kontextu příliš často užívaného slova přijít (výzvy nemají nožičky). Děkuji za všechny milovníky českého jazyka.

Ačkoliv jsem se snažila, má slova mohou těžko popsat kreslířský talent autorky a její obrázky, které řeknou více než tisíc slov. Proto si knihu raději prolistujte sami.

A mimochodem, těším se na české vydání autorčiny nejnovější knihy, v originále „Happily Ever After (and Everything in Between),“ ve které pokračuje ve sdílení svých zážitků z manželství a nejnověji také mateřství.

… jenom já jsem letadlo aneb váš průvodce každodenním šílenstvím

Je mým úkolem vám na následujících řádkách představit knihu Andrey Jolander. Autorka pochází z Německa a má dlouholetou psychoterapeutickou praxi. Na základě obsahu textu pravděpodobně vychází z hlubinně orientovaného přístupu.

Kniha má dvě části. Těžko se mi píše, o čem jsou, protože autorka hodně skáče, a tak jsou kapitoly směsí různých psychologických a neurologických poznatků proložených autorčinými postřehy, příběhy, doporučeními, úvahami, psychoanalytickými vysvětleními.

První část – Nové perspektivy – se věnuje dynamice fungování osobnosti člověka. V jedné kapitole se například věnuje nevědomí, od kterého přechází k trémě, změně našich návyků, joggingu mozku. V dalších kapitolách uvažuje o konceptech jako vazba (attachmentu) a zamilovanost, o tématech vztahů a výchovy dětí.

Druhá část – Růst – pro mne byla mnohem zajímavější. Někdy se mi zdálo, jako by se autorka proměnila v „rodiče“. Věnuje se posedlosti zdravým životním stylem, moderním médiím a dalším věcem, které podrobuje kritice. Zároveň zde nabízí mnohé postřehy a myšlenky o tom, co pro ni znamená být zralým člověkem. Toto téma je pro ni spojeno s našimi vztahy s rodiči, o kterých také hodně píše.

Autorka píše mnoho kategorických názorů, možná pro dramatičnost. Nebojí se říct svůj názor, ale někdy jsem v jejích vysvětleních nacházela pro sebe díry. Při čtení tedy doporučuji kritické myšlení. Občas jsem se zamýšlela nad tím, co jsou názory autorky a co jsou ověřená fakta – populárně naučná literatura s sebou nese bohužel i to, že chybí citované zdroje. Věřím tomu, že si z knihy každý odnese pár myšlenek, které ho něčím osloví a zaujmou.

Jak sama autorka píše, kniha je určena pro zájemce o psychologii, nikoliv pro odborníky. Pokud splňujete tuto podmínku, jistě se dozvíte spousty zajímavostí a rad. Pokud jste však odborníky / studenty psychologie, pravděpodobně pro vás bude většina popisovaných věcí známá.

Moudrost psychopatů: Má každý v sobě psychopatické sklony?

Je psychopatie rys osobnosti, nebo porucha při zpracovávání informací? V jakých oblastech života se vyplatí být psychopatem? Může být psychopatie přínosná? Jaké je to nemít svědomí?

Autorem knihy je britský psycholog Kevin Dutton, který v současné době působí na Oxfordu a ve svých výzkumech se věnuje zejména osobnosti a emocím, a to v různých oblastech lidské činnosti, např. v politice, armádě nebo chirurgie. Sám o sobě říká, že se rád věnuje jak výzkumům, tak psaní populárně naučných knih.

V první kapitole se autor celkem zeširoka věnuje tématům, která s fungováním psychopatů určitým způsobem souvisí – emocím, rizikům a strachu. Autor si pokládá otázku, zda může být úzkost výhodou a v čem by psychopatie mohla být pro život přínosná a užitečná.

Druhá kapitola se zaměřuje obecně na osobnost a ukazuje mnohé teorie, které se jí věnovaly od Hippokratovy po současné teorie. Díky tomuto přehledu můžeme vidět různé výzkumné pohledy na osobnost pachatele. Odkazů na různé studie a výzkumy je tolik, že jsem se v nich občas ztrácela – do strany 100 těch odkazů najdete více než 50.

Třetí kapitola nás zavede do historie psychopatie. Zjistíme, jaký má původ a jak se vyvíjela. Je mezilidská agrese přirozená? Potřebuje společnost lamače společenských pravidel pro přežití?  Autor pokládá zajímavé otázky, ale je nutné podotknout, že se vyjadřuje velice rozvláčně, často odbíhá od tématu, vypráví příběhy, které jsou sice zajímavé, ale čtenář rychle ztrácí nit s původně nastoleným zaměřením.

Čtvrtá kapitola ukazuje oblasti života, v nichž se vyplatí být psychopatem. Autor nás seznámí s několika zajímavými názory odborníků, přičemž jeden z nich provádí skutečně unikátní práci – Kent Kiehl, který objíždí věznice se svým kamionem vybaveným magnetickou rezonancí, kterou se snaží rozluštit nervové základy  psychopatie.

Pátá kapitola s názvem Proměňte mě v psychopata je lehce zavádějící. Nejdříve se musíme prokousat tradičně obsáhlým úvodem, než se po 27 stranách dostaneme do laboratoře, ve které si autor vyzkouší experiment sám na sobě a po 10 stranách je konec. Autor si díky speciálnímu přístroji vyzkouší, jaké to je nemít svědomí.

Šestá kapitola popisuje sedm dovedností, které ve své výbavě mají psychopaté a které, když se je naučíme správně aplikovat, nám mohou pomoci dosáhnout svého, aniž bychom museli jít doslova přes mrtvoly.

V poslední kapitole se pak můžeme podívat na historické osobnosti, o kterých byste jako o psychopatech možná nikdy neuvažovali.

Co mi na knize přišlo přinejmenším zvláštní, byl kontrast mezi jejím odborným zaměřením, zahrnujícím biologické aspekty (jak fungují různé části mozku), psychologické teorie a výzkumy a na druhé straně autorovou silnou vulgaritou. Od poloviny knihy se autorův styl změní ve více kamarádský a poněkud sprostý. Myslím, že přebal knihy tuto dichotomii skvěle vystihuje.

Knihu lze doporučit široké veřejnosti i studentům, kteří se zajímají o psychologii osobnosti.

Ilse Sand: Přecitlivělost není slabost

pictureproviderKniha Přecitlivělost není slabost dánské terapeutky Ilse Sand mimo jiné slibuje, že poskytne vysoce citlivým osobám tipy, jak se sebou zacházet v konkrétních situacích. Hned z prvních řádků je patrné, že se jedná o autorčino osobní téma – sama se k těmto lidem řadí. Z knihy je cítit velké pochopení pro popisované problémy. Již v úvodu ubezpečuje Ilse Sand čtenáře, že „zhruba každý pátý člověk je vysoce citlivý“. To jistě může dát čtenářům pocit, že v tom nejsou sami, škoda jen, že autorka nepodpírá své tvrzení žádnými daty.

Celý příspěvek