Archiv štítku: porucha osobnosti

Poruchy osobnosti v 21. století: Diagnostika v teorii a praxi

Široký název knihy napovídá, že by se mohlo jednat o mnohasetstránkovou publikaci, kde jsou rozebrány jednotlivé části do nejmenších podrobností. Pravda je to částečná. Jde skutečně o zevrubný náhled na tak komplikovanou oblast, jako jsou poruchy osobnosti, ovšem mýlkou je velikost. Autoři na 240 stranách dostáli všemu, co v nadpisu oznamovali.

Doktor Karel D. Riegel se zabývá poruchami osobnosti a závislostními poruchami. Působí jako terapeut s výcvikem v TFP a zároveň jako vysokoškolský pedagog a výzkumník. Docent Kamil Kalina je psychiatr se specializací na závislostní poruchy a je rovněž lékařským ředitelem sdružení SANIM. Posledním autorem je doktor Ondřej Peč, psychiatr, psychoanalytik a ředitel Psychoterapeutické a psychosomatické kliniky ESET.

V úvodu se seznámíme s teoretickými východisky diagnostiky poruch osobnosti. Vše je bráno z gruntu – tedy i psychologického. Autoři neopomínají zmínit Freuda a jeho vývojová stádia, ale také Bowlbyho a jeho citovou vazbu. Uvědomují si, že jejich patologie je jednou z možných prvních příčin vzniku poruch osobnosti. V druhé části se zaměří na vztah poruch osobnosti a poruch příjmu potravy a závislostní poruchy – tedy tzv. duální poruchy. V posledním oddíle se autoři zaobírají praxí, dimenzionální diagnostikou a způsobem, jak sdělit klientovi jeho diagnózu. Vše je doplněné kazuistikou, na které jsou představené kroky, jakým způsobem je směřováno vyšetření a odůvodnění použitých metod, což považuji jako krásné vypointování celé knihy.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha je čtivá i přesto, že je napsána odborným jazykem. Díky dělení do podrobných kapitol je přehledná a snadněji uchopitelná. Autoři v knize odkazují na bohatou literaturu a užívají množství zkratek. Jakožto čtenář jsem ocenila hned na počátku knihy přehledný seznam. Text je doplněn množstvím obrázků, tabulek, ale i citací.

Jako velkou nevýhodu považuji poznámky, které jsou pro změnu až na konci knihy. Pro souvislé čtení textu a udržení myšlenky to považuji za poněkud náročnější. Osobně bych volila častější verzi užití poznámek pod čarou. Nicméně i tento nápad je zajímavý a spíše je to o zvyku, než nějaký hrubý nedostatek ze strany vydavatelství.

Vcelku je to vydařené dílo, které se v knihovně bude hodit každému psychologovi, psychiatrovi, terapeutovi, ale i zapálenému laikovi. Ukazuje náhled, jakým způsobem postupuje diagnostika nejen u nás v Evropě, ale také v USA, kde se na rozdíl od MKN užívá DSM. Čtenář tak má příležitost nahlédnout pod pokličku, jakým směrem se ubírala diagnostika poruch osobnosti v průběhu času. Rozhodně není na škodu mít vlastní výtisk knihy, neboť se jedná o zdařilý návrat ke kořenům, doplněný porovnáním se současným náhledem.

Jerold J. Kreisman, Hal Straus: Nenávidím tě, neopouštěj mě!

  • „Jmenuje se Carol, kamaráda od základní školy. Kvůli nějaké drobnosti vás obviní, že jste jí vrazili kudlu do zad, a sdělí vám, že jste nikdy ve skutečnosti její kamarádkou/kamarádem nebyli. O pár týdnů později či měsíců později je Carol zase zpátky, milá a blazeovaná, jakoby se mezi vámi nic nepřihodilo.“
  • „Jmenuje se Bob, váš šéf v kanceláři. Jeden den Bob pěje chválu na vaše výkony při rutinním úkolu; další den vám spílá za bezvýznamnou chybičku.“
  • „Jmenuje se Arlene, přítelkyně vašeho syna. Jeden večer se s vaším synem rozejde, a jen o pár hodin později se objeví a přísahá mu nekonečnou oddanost.“

hpo

Všechny tyto jedince a jejich příběhy, resp. životy spojuje jeden rys: nestálost. Nestálost jako projev hraniční poruchy osobnosti.
Hraniční porucha osobnosti (dále jen HPO) není v naší společnosti nijak neobvyklým úkazem. Naopak se jedná o nejčastější poruchu osobnosti (její primární symptomy vykazuje téměř 6 % americké populace). Nadto tato porucha často koexistuje s dalšími duševními poruchami; alespoň jednu další závažnou psychiatrickou diagnózu vykazuje zhruba 90 % pacientů s HPO. Jedná se mnohdy o deprese, úzkosti, bipolární poruchu, somatizační poruchy, poruchy pozornosti a hyperaktivity aj. Mnohdy je tato porucha osobnosti spojována také s poruchami příjmu potravy – u hospitalizovaných pacientů s PPP se ostatně objevuje téměř v 50 %! Jedná se přitom o závažnou poruchu, jejíž vážnost snadno ilustruje skutečnost, že nejméně 70 % pacientů s HPO se pokusí o sebevraždu.

„Občas přemýšlím, jestli mě neposedl ďábel. (…) Nerozumím sama sobě. Vím jen, že tahle moje hraniční osobnost mě přivedla k životu, od něhož jsem všechny odstřihla. Takže je hodně, hodně osamělý.“

Knížka Nenávidím tě, neopouštěj mě je proto téměř nezbytnou výbavou pro všechny, kteří se orientují do psychoterapeutické praxe či se zaměřují na obdobnou práci s lidmi.

V úvodních kapitolách detailně seznamuje s touto poruchou a jejími projevy. Jaké je její historie? Jak se klasifikovala v minulosti a jak se vymezuje nyní? Jaké jsou podmínky pro udělení této diagnózy? Jaké jsou vůbec teorie týkající se vzniku této poruchy? A její časté projevy? Na to vše první kapitoly velmi podrobně odpovídají, přičemž svá tvrzení dokládají patřičnými studiemi a kazuistikami.

V následujících kapitolách již kniha přechází do praxe, kdy čtenáře seznamuje s možnostmi komunikace s jedincem s HPO, pomocí tomuto jedinci a prací s ním, jakož i s možnostmi terapie; ty přitom popisuje s ohledem na jednotlivé směry a jejich možnosti a uplatnění při léčbě této poruchy. Nevynechává ani kapitolu zaměřenou na psychofarmakologickou léčbu.

 „Většinou jsem v pořádku. (…) Mám ale i jinou stránku, která někdy získává navrch a ovládá mě. Jsem dobrá matka. Jenže má druhá stránka za mě dělá děvku: nutí mě jednat šíleně!“

Publikace představuje skutečně velmi podrobné seznámení s HPO. Popisuje samotné možné příčiny jejího vzniku, její projevy, jakož i následnou práci s jedinci s touto poruchou a možnosti terapie či léčby. Jedná se tedy o velmi komplexní publikaci, kterou bych jistě doporučila všem, kteří se mohou v rámci své praxe s jedinci s HPO setkat (tedy všem psychoterapeuticky či obdobně pracujícím s lidmi), těm, kteří mají dojem, že by rysy této poruchy mohl vykazovat někdo z jejich blízkého okolí, případně kteří sami obdobnými nejistotami a nestálostí trpí.

Kniha, ačkoli se jedná o publikaci odbornou, je psána velmi čtivě, čemuž napomáhají četné příklady z praxe. Je proto vhodná i pro laiky, které do této problematiky mj. výborně uvede.

Stáž v terapeutické komunitě Kaleidoskop

Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z pobytové stáže v terapeutické komunitě Kaleidoskop, která je určená pro klienty s hraniční poruchou osobnosti. Terapeutická komunita sídlí v Solenicích, hned pod přehradou Orlík. Klienti tam bydlí po celý týden a maximální délka pobytu je až 18 měsíců.

logo_200

Stážisté mají možnost v komunitě strávit 5 dní, s tím že od pondělí do středy zaujmou roli klienta v režimu F0 (v F0 jsou nováčci během prvního měsíce pobytu, mají více omezení, nezastávají v komunitě žádné funkce a scházejí se v samostatné terapeutické skupině). Od středy do pátku už stážista může být mezi terapeuty a účastní se skupin velké komunity starších klientů. Za těchto 5 dní stážista zaplatí poplatek 2500 Kč, který zahrnuje i náklady na stravu a ubytování v samostatném pokoji.

Čekací doba záleží na aktuálním množství zájemců o stáž. Já jsem v Solenicích byla první týden v únoru, a to prý bývá volno, studenti se hlásí hlavně ke konci akademického roku. Žádné výběrové řízení se nekoná, to pokud vím dělají jen se zájemci o dlouhodobou stáž (půl roku nebo rok).

Komunita je do velké míry postavená na práci a zodpovědnosti klientů. Mají velmi strukturovaný rozvrh, jasně daná pravidla a sankce za jejich porušování. Starší klienti mají v rámci komunity různé funkce, které jsou zásadní pro existenci funkční terapeutické skupiny. Důležitou součástí pobytu klienta v komunitě jsou samozřejmě terapeutické skupiny, individuální pohovory s přiděleným terapeutem a také výuka DBT (dialektická-behaviorální terapie).

Stážista se v prvních třech dnech účastní programu jako klienti v režimu F0, takže se řídí jejich rozvrhem, společně s klienty pracuje a platí pro něj i příslušná omezení (např. nesmí do kuchyně, nesmí sám klepat na pokoj terapeutů nebo sám opouštět budovu komunity). Na skupinách nesmí mluvit, sdělovat klientům zpětnou vazbu nebo přicházet na skupinu se svými problémy. Stážista by klientům neměl svěřovat příliš soukromé informace o sobě a nesmí s nimi rozebírat ani jejich problémy.

Zbytek stáže je stážistovi umožněno strávit mezi terapeuty, s tím že se účastní setkání velké komunity, ale stále jako tichý pozorovatel. Podmínkou udělení potvrzení stáže (počítá se 8 hodin za den) je odevzdání krátké reflexe.

Osobně považuji stáž za velmi prospěšnou, i když musím přiznat, že prvních pár hodin bylo docela krušných. Přijela jsem večer, zaplatila poplatek a odevzdala SIM kartu a léky. Od terapeutů (kteří byli sotva starší než já) jsem se nedozvěděla o moc víc, než že mám na programu mlčet a s klienty nic hlubšího nerozebírat. Pak jsem už byla svěřena do péče „delegátů“ (starší členové komunity, kteří mají na starosti nováčky), kteří mě a jedné nově příchozí klientce všechno vysvětlovali. Pravidla komunity jsou opravdu velmi složitá, na první pohled vypadají jako zbytečná „buzerace“ a člověku trvá dlouho, než se v nich zorientuje. Hned první večer mě vytáhli z postele na mimořádnou komunitu naší skupiny, kterou si klienti můžou po dohodě s delegáty kdykoli svolat. Byla jsem plná zážitků a emocí, v hlavě mi vířila pravidla a sankce…Terapeuti mě ignorovali úplně, klienti sice ne, ale taky měli svých povinností dost.

Během těch tří dnů jsem mezi klienty docela zapadla a skoro se mi do velké komunity nechtělo. Bylo docela těžké se ze skupiny klientů přeladit na pobyt mezi terapeuty. Mezi terapeuty jsem měla možnost nahlédnout do deníku a více se ptát na podrobnosti chodu komunity. Terapeuti se střídají, na každou skupinu je jeden. Do Solenic přijíždějí brzy ráno, stráví noc a večer zase odjedou. Někteří jsou v pracovním poměru, jiní na dlouhodobé stáži.

Budoucím stážistům doporučuji nebát se se ptát a drze chtít informace o fungování komunity předem. Pragmaticky taky doporučuji vzít si nějaké vlastní jídlo, protože možnost odcházet z komunity do obchodu moc není. Také zvažte období, kdy do Solenic přijedete. V únoru tam bylo pořádně ponuro.

Zjistěte si také podmínky pro uznávání stáží na vaší škole, protože podepsaný papír o stáži jsem sice dostala, ale když jsem odjížděla, nebyl v objektu nikdo s hotovým magistrem, natož psycholog s pětiletou praxí.