Archiv štítku: poruchy příjmu lásky

Deprese, panické ataky, PPP: XXIV. část

Utíkáš od něčeho nebo k něčemu?

https://www.pinterest.co.uk/pin/451767406347562263/Jsi moc hlučná, rychlá, optimistická, pesimistická, naivní, hodná, samaritánská. Moc všechno prožíváš. Moc se stresuješ. Jsi moc hodná. Moc pomáháš druhým, koukej taky na sebe. Moc se upínáš na druhé lidi. Věty, které slýchám téměř denně.
Lidé si neuvědomují, že tohle jsem prostě já. Moje osobnost. Smířila jsem se, že jsem ve všem MOC a PŘÍLIŠ.

Ze všech stran na váš křičí slogany typu: „Měj se ráda“, „10 kroků, jak se mít ráda“, „přijmi se taková jaká jsi“. Proč to tedy není tak jednoduché? Proč celý život bojuji s pocitem, že je se mnou něco špatně? Proč si nepřijdu dost dobrá? Proč od sebe utíkám? Před 6 lety jsem zvolila útěk do nemoci. Útěk od života a od sebe samé. Měla jsem pocit, že jedině tak se schovám před sebou samotnou.

Postupem času si začala uvědomovat, jaká vlastně jsem. A sice, ve všem trochu MOC. Extremista. Všechno nebo nic. Smířila jsem se s tím, že jsem ve všem moc rychlá (pokud mě někdy uvidíte jít po ulici, tak za mnou nejspíš bude ohnivá čára), většinou dělám deset věcí naráz, protože jedna mě nudí (tak proč dělat jednu, když můžu deset?!), moc hlučná (no, spíš bych řekla, že mě je všude plno), moc ukecaná (víte, jak žraloci musí pořád plavat jinak zemřou? Tak nějak to mám já s mluvením), moc optimistická nebo naopak pesimistická (jsem opravdu hodně emotivní, tudíž všechno prožívám tak trochu příliš. Příliš šťastná nebo naopak příliš smutná. Jedno je ale jisté, nikdo se se mnou nenudí:)), moc hodná (možná jsem naivní, ale věřím, že s laskavostí a srdcem na dlani nejdál dojdeš), moc samaritánská (možná je to pravda, nicméně nedokážu se dívat na to, když se lidé kolem mě trápí. Mám takový nutkavý pocit pomoci, ať se děje cokoliv. Možná jsem podle ostatních moc samaritánská, ale raději budu moc samaritánská než moc sobecká), moc empatická (občas si říkám, že mě ta moje empatie zabije – cítím trápení a utrpení druhých příliš silně. Potom se trápím, jako by se to všechno dělo mně. Naopak se dokážu vcítit do druhých lidí, a chápu, co prožívají, jako bych to prožívala já), moc umělec a pisálek (někde jsem četla, že umělci mají neklidné duše, což bude nejspíš pravda. Miluju zpěv a hudbu, která se dotýká srdce. Miluju kreslení, které mi pomůže zpracovat všechny emoce). Jsem moc pečlivá, moc zodpovědná.

Když to tak píšu, tak si říkám, jestli je nějaká stránka, ve které nejsem tak nějak MOC. Zatím jsem ji teda neobjevila. Nejdůležitější pro mě bylo uvědomit si, jaká vlastně jsem.

SEBELÁSKA. Slovo skloňované ve všech pádech. Časopisy ho používají téměř v každém druhém článku. Jen co otevřu ráno internet, tak na mě vyskočí pět článků na téma sebeláska.
Jak je tedy možné, že je čím dál víc lidí, kteří se nemají rádi, ačkoliv máme tolik dobrých rad a návodů jak mít rád sám sebe?

Dlouhou dobu se snažím přijmout to, jaká jsem. Ač je to se mnou někdy dost náročné a o nervy, tak to stojí za to. Věřím v to, jaká jsem. Snažím se také věřit, že i druzí lidé mě budou mít rádi přesně takovou, jaká jsem.  Snažím se uvědomit si, že útěkem od sebe nic nevyřeším. Uvědomila jsem si, že se nikdy nezměním, a pokud ano, tak to nebudu já. A tohle prostě nedovolím.

Deprese, panické ataky, PPP: XX. část

Láska

landscapes manly unitedstatesKdyž jsem se rozhodla psát tento článek, zaplavil mě nepopsatelný pocit vděčnosti.
Vděčnosti za to, že jsem nikdy nepřestala milovat. Ani v těch nejhorších chvílích, ani v sebetěžší situaci. Poznala jsem, co je to skutečná vděčnost. Za to, co mám. Za to, že můžeme milovat. Proč této schopnosti nevyužíváme více?

Ačkoliv jsem se dotkla nejhlubšího dna vlastní existence, nikdy jsem nepřestala věřit v to, že láska je silnější než kterékoliv trápení a starost. Netvrdím, že je to lehká a bezbolestná cesta. Je plná pádů a zakopnutí. Cesta, která vede k životu. Jste však o něco bohatší než ostatní. Poznali jste, jaké to je, když člověk netouží po ničem jiném, než po klidu. Klidu od života. V neposlední řadě mě to naučilo milovat. Mít, jak se říká, „srdce na dlani“, protože věřím, že to má smysl. Věřím, že milovat je to nejkrásnější, co člověk dokáže. Nemyslím pouze lásku partnerskou. Myslím tím také lásku k rodičům, známým a přátelům.

Naučila jsem se ukazovat, jak moc miluji blízké. Ráda o sobě říkám, že jsem takový „věrný pes“. Neumím ani popsat, jak moc takové lidi miluji. Cítím obrovskou vděčnost, že tu se mnou jsou. Přesně okamžiky jako jsou ty, kdy je vám ouvej, vám ukážou, kdo stojí za vaši lásku. Možná jsem naivní, ale já věřím, že se vyplatí být na sebe hodní a milí. Vždy, když jsem se k někomu chovala hezky, tak se mi také stejné chování vrátilo. Je mi neskutečně líto lidí, kteří jsou nešťastní z vlastního života a nejsou schopni lásky. Dělá jim potěšení urážet druhé jen proto, aby si mohli říct, že někdo jiný má také problémy. Jsem vděčná za to, že nejsem a nikdy nebudu jedním z nich.

Je jedna věc, kterou nenahradí žádné peníze ani úspěch světa. Když vidím, že jsou lidé, které mám ráda, šťastní, usmívají se, mají radost ze života. K čemu je úspěch, pokud nemáme kolem sebe lidi, kteří by nás neměli rádi? K čemu se pachtíme za úspěchem? Proto, abychom se cítili šťastní? I když žijeme ve společnosti, kde se lidé dívají spíše na sebe, než na ostatní, nepřestala jsem věřit, že hodní lidé existují. Nepřestala jsem věřit, že k sobě lidé dokážou být hodní a vstřícní. Nepřestala jsem věřit, že zázraky se dějí.

Daydreamer

Moje rodina a přátelé mi každým dnem dokazují, že všechno to, co jsem napsala, má smysl. Má smysl se ohlížet na druhé, protože právě oni jsou ti, kteří tu pro vás vždycky jsou. Nezáleží na pomluvách a jedovatých poznámkách okolí, které si tím chce jen ulevit svému vlastnímu trápení. Nezáleží na hádkách a závisti. Nezáleží na tom, co lidé říkají o společnosti. Jediné, na čem opravdu záleží, je věřit. Věřit a chovat se tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám, protože jsem na vlastní kůži pocítila, že se vám to vrátí jedině v dobrém. Zažila jsem i situaci, kdy jsem špatně odhadla lidi, kterým jsem důvěřovala a zranili mě takovým způsobem jako ještě nikdo. Dali mi neskutečnou lekci do života. Tenkrát jsem uvěřila, že mají pravdu. Že bych se měla stydět za to, co jsem prožila. Za to, co prožívám a pravděpodobně ještě prožiji. Ublížilo mi to takovým způsobem, že pokaždé když na to pomyslím, tak mě bolí u srdce. Po čase jsem si ale díky svým skutečným přátelům uvědomila, že tohle nebyl můj problém, ale jejich.

Všechny špatné i dobré zkušenosti mě v životě obrovsky posunuly a ovlivnily. Pomohlo mi to k tomu, abych si uvědomila, že úspěch, peníze a ostatní povrchní věci nejsou to, co by mi přineslo štěstí. Štěstí mi přinese jedině láska. Láska k druhým. Srdci na dlani a dobré skutky, za které nic neočekávám. Jsem vlastně ten nejšťastnější člověk, protože cítím lásku. A nikdy se jí nevzdám, ať se děje cokoliv. Nebojte se milovat, stojí to za to.