Archiv štítku: poruchy příjmu

Deprese, panické ataky, PPP: XXI. část

new york new personsProč si nedovolíme být svobodní?

Svoboda, slovo mnoha významů. Sedím a přemýšlím nad tím, proč je pro nás tolik těžké nebát se být svobodní? Odjakživa jsem byla typ člověka, který je zvyklý jednat podle nějakých pravidel, které mu někdo určil. Slýchávala jsem větu, jež se pro mě postupem času stala zaklínadlem: „Tady jde o princip!“ Až doposud jsem nechápala správný význam slova svoboda.

Svoboda je pro mě svoboda myšlení. Svoboda rozhodovat sama za sebe. Rozhodovat podle toho, co cítím srdcem. Protože srdce je to jediné, které nám nikdy nelže. Pokud jednáme podle vlastního srdce, jsme svobodní. Měla jsem velký problém s tím, abych si dovolila být svobodná. Vždycky jsem potřebovala, co by mi určovalo nějaké hranice, dávalo smysl, pořádek a zmírňovalo nejistotu, které jsem se tolik bála. Bála jsem se cítit srdcem. Vždycky jsem zvážila všechna pro a proti a racionálně vyhodnotila, jak se mám chovat a co mám udělat. Nedovolila jsem si jednat podle sebe, ale podle toho, co mi někdo určil jako správné. Jenže to, co může být správné pro někoho druhého, nemusí být správné pro mě. Naprosto jsem se s takovým postojem ztotožnila a myslela si, že tohle je moje skutečné já. Problém byl však v tom, že jsem se necítila šťastně. Nedokázala jsem prožívat radost ani štěstí. Snažila jsem se dosáhnout nějakého cíle, který by mi nahradil tento pocit. Vůbec jsem si však neuvědomovala, že hledám na nesprávném místě.

free girl happy person

Jednou mi jedna paní řekla: „Nezapomeň, že tam uvnitř je pořád ta malá Lucinka, která si hrála a smála se, zkus ji občas obejmout.“ Stejně tak, jako jsme největší kritici k sobě samým, zkusme se taky občas obejmout. Obejmout se a pohladit se za to, co se nám povedlo, ale i za to, co se nám nepovedlo.

Pochopila jsem, že dokážu být šťastná jedině tehdy, pokud budu dělat to, co tam někde uvnitř cítím jako správné já. Ve svých 20 letech jsem objevila, kdo skutečně jsem. Stále se hledám a objevuji, jaká vlastně jsem, a hrozně mě to baví. Jsem milovník kávy (nebo káva miluje mě?), pisálek, který si potřebuje vylít srdíčko, milovník tetování (ale už končím, slibuju!), vegan, který se znovu učí jíst a objevuje, že jídlo vlastně není tak špatné J, člověk, který bezmezně miluje a nezáleží mu na tom, co o něm říká okolí. Sluníčkář, který věří, že vše se v dobré obrátí a nic se neděje jen tak. Milovník všeho alternativního od meditace, přes čakry až k ajurvédě (jo, možná jsem divná, ale jsem to já). Holka, která miluje všechno, co je odlišné, protože jinak by to byla nuda. Milovník osobitého stylu a lidí, kteří nejdou slepě s davem. Člověk, který nesnáší přetvářku, upjatost a křivé lidi. Holka, která nesnáší podprsenky a opije se po skleničce šampaňského. Holka, která zpívá i ze spánku. Holka, která miluje tanec (kdykoliv a kdekoliv). Holka, která má bláznivé nápady, kterých se chytnou její nejlepší kamarádky. Holka, která se naučila cítit srdcem.

Chci malovat

Chci zpívat

Chci tančit

Zůstat svá.

Událost I.: Beseda o mentální bulimii s Vlastinou Svátkovou

Zdravím všechny, jmenuji se Terka, jsem studentkou prváku psychologie na FF UK. Vzhledem k tomu, že osobně postrádám volně psané články se zaměřením na recenze všelijakých zajímavých přednášek, besed a sezeních souvisejících s psychologií, rozhodla jsem se, že do éteru vnesu kousky svého písemnictví a zkusím čas od času poreferovat o zajímavé události, kterou jsem navštívila. Mým cílem je představit téma přednášky/besedy (případně přednášející/přednášejícího), pohovořit o svých poznatcích, podotknout, co mě zaujalo, co mi případně chybělo a celkově vás na chvíli zavést do místa, na které jste se možná chtěli dostat, ale neměli jste tu možnost, a přesto by vás zajímalo, jak ona událost proběhla (a jestli jste opravdu o něco přišli).

do mannequins dream of electric bulimia?

První na programu je beseda od projektu Psychobraní, který vznikl z iniciativ studentů FSS na Masarykově univerzitě v Brně a organizuje události spojené s psychologickou problematikou pro studenty či zájemce o tento obor. Letošní první psycho-akcí zaměřenou na osoby, které trpěly či trpí mentálními poruchami a jsou schopny se o nich otevřeně bavit, byla beseda o mentální bulimii s herečkou Vlastinou Svátkovou. Paní Vlastinu jste měli možnost vidět ve filmech Gangster KA, Ženy v pokušení či v bondovce Casino Royale. S vysokým očekáváním jsem se na besedu úspěšně registrovala a byla jsem zvědava, jak bude pojata a zda dostatečně pokryje téma, jež je pro mě stále aktuálnějším a důležitějším.

Po příchodu do Skautského institutu, krátké dezorientaci a mačkanici s mnoha lidmi, jsem zasedla hned do druhé řady a z blízkosti jsem mohla sledovat krátký úvod do přednášky se stručným představením mentální bulimie jako takové Lucii Froncovou, organizátorkou Psychobraní v Praze. Úvodní řeč plynule přešla v rozhovor Vlastiny s Lucií. No, plynule asi není vhodně zvoleným slovem; z počátku bylo Vlastinino vyprávění přerušováno nově příchozími, takže místností zněly skřípající židle a šustící bundy a kabáty (následovala roztomilá stopka s miminkem, které se rozhodlo na sebe hlasitě upozornit před přednášející maminkou, a tak zase počalo zvedání a šustění a tvoření prostoru pro odchod otce s kočárkem). Vlastina popisovala začátek nemoci, jak se z normálně spokojené holky stal nešťastný, uzavřený a depresivní člověk trpící nutkavou potřebou přejídání, zvracení a excesivního cvičení. Hovořila o reakcích její rodiny a blízkých, k čemuž dodávala, že mentální bulimie je záležitostí velmi diskrétní a bylo obtížné se o ní vůbec někomu otevřít, natož si nechávat radit (a poté si od přítele poslechnout větu „Tak budeme zvracet spolu“). Překvapilo mě, když jsem vyslechla, že se Vlastina po snad sedmiletém boji s nemocí vyléčila, a to díky otěhotnění a uvědomění, že ve svém těle nosí nový život a je zodpovědná za zdraví někoho dalšího. Uvedla, že čas od času brala i antidepresiva a zpočátku docházela na psychoterapie, které však dle jejích slov nepokládala za užitečné a antidepresiva sama postupně vysadila, takže se v podstatě jednalo o samoléčbu (přiznala, že začátkem těhotenství zažila dvakrát nebo třikrát krátký relaps, ale poté už nesešla ze své cesty za zdravým životem a tělem).

Rozhovor se přesunul k téměř hodinové debatě s mnoha otázkami na uvedené téma. Lidé se ptali především na způsob, jakým se vlastně vyléčila, jestli by nějak poradila, jak zachytit nemoc v rané fázi, zdali ji ještě nějak ovlivňují bulvární články nebo řeči okolí. Na dotazy Vlastina odpovídala otevřeně a dle vlastních zkušeností, mnoho pověděla o jejím „propojení s vlastním tělem“, ke kterému došlo právě během prvního těhotenství a především při samotném porodu.

Co bych uvítala? Možná by neuškodil náhled psychologa (či pokročilejšího studenta psychologie), který by pomohl usměrnit problematiku nemoci a nějak odborně ji definovat, případně osvětlit, co její zahrnuje etiologii, symptomy a léčbu (či pohovořit o dalších případech z praxe). Přece jenom každá žena/dívka trpící bulimií nemůže spoléhat na to, že otěhotnění bude tou pravou formou léčby. Z publika zazněly z úst dívek i konkrétní a osobní problémy a především dotazy, co dělat či nedělat; nutno dodat, že se nedočkaly onoho pohledu odborníka či alespoň doporučení psychoterapie, což by možná bylo ještě přínosnější.

Budu-li upřímná, z důvodu probírané problematiky jsem se předpřipravila na vyslechnutí informací z profese, pro kterou je tato nemoc denním chlebem, včetně rad či varovných signálů. Nicméně nešlo o odbornou psychologickou přednášku, ale o příjemnou a inspirativní debatu a odcházela jsem víceméně spokojená. Už jen proto, že někdo známý vystoupil před řadu převážně ženského osazenstva a promluvil o tak závažném tématu. Jsem nadmíru vděčná, že se lidé se zkušenostmi s PPP otevírají a doufám, že budou i dál. A pokud beseda pomohla jednomu tápajícímu člověku, účel byl splněn.

Děkuji Psychobraní, paní Vlastině a Vám.

Tak zase někdy. Terka L.