Archiv štítku: PPP

Deprese, panické ataky, PPP: VIII. část

Síla vnitřního kritika

Pretending to be happy.. :): Odmalička jsem tak trochu extremista. Myslela jsem si, že věci jsou pouze dobré a špatné. Já jsem tedy buď perfektní, nebo naopak úplně k ničemu. Mezi těmito dvěma extrémy pro mě nic neexistovalo. Neuvědomovala jsem si, že na světě jsou i jiné barvy. Když se díváte na svět takto černobíle, pak není divu, že se dostane do deprese.

Na základní škole jsem slovo „perfektní“ příliš neřešila, protože učení mi šlo téměř samo a nebyl problém vyniknout. Na střední jsem svoji touhu po dokonalosti dotáhla do extrému. Začala jsem naprosto ignorovat svoje základní životní potřeby. Moje paní doktorka mi říkala: „Lucko, ty bys chtěla být víla, která nepotřebuje jíst, pít, spát a nic neváží.“ A měla pravdu. Bývala jsem velký spáč, což se radikálně změnilo. Myslela jsem si, že dokonalost spočívá v tom, že budu vždy perfektně naučená do školy, budu spát do 5 hodin ráno (protože „Kdo spí, ten nežije!“), budu perfektně vypadat a ještě budu věčně plná optimismu. A moje dokonalost? Ta je přece přirozená a bez námahy. Postupem času jsem začala být neskutečně unavená (kupodivu). Ne fyzicky, ale psychicky. Okolí ode mě očekávalo 200% výkon a ještě s noblesou. Nikdo však neviděl odvrácenou stranu mojí věčně optimistické tváře. 

Jediné, po čem jsem opravdu toužila, bylo bezpodmínečné přijetí a láska ostatních. Je neuvěřitelně frustrující, jak ve skrytu duše toužíte po tom, aby se o vás druzí občas postarali, aby vám pomohli, poskytli vám rameno, když se chcete vybrečet, ale místo toho působíte nezávisle a nepřístupně.
Odjakživa jsem velký kritik. S oblibou ale zdůrazňuji, že největší kritik jsem sama k sobě. Nazvala bych to spíš vnitřním sebemrskačem, který mi našeptává, že nejsem dost dobrá a měla bych být lepší.

Snažím se být k sobě laskavější a hodnější. Krůček po krůčku. Paní doktorka mi říká: „Chovej se k sobě tak, jako by ses chovala ke svým kamarádkám a k lidem, které máš ráda.“ Je to velice paradoxní, ale pro druhé lidi bych se rozdala. Pokud se však jedná o mě, dokážu k sobě být nepřiměřeně tvrdá.

„Já chci žít nonstop!“

A výsledky jsou následovné – hroutíme se, jsme vyčerpaní do té doby, než nám tělo vypoví službu. Život se tedy stává maratonem, který se snažíme přežít.
Než jsem si uvědomila tuhle skutečnost, téměř jsem neznala slovo relax a odpočinek. Neustálý shon kvůli výkonům a dosažením cílů. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat – psychika vypověděla službu (a ani se jí nedivím, protože moje tempo je skutečně vražedné).

Největší hrozbou je pro mě fakt, když musím jen tak BÝT SAMA SE SEBOU. Vždy, když se zastavím v tom nekonečném koloběhu aktivit, uvědomuji si, že mi začíná být psychicky zle. Upadám do beznaděje a bezvýchodnosti. Zjistila jsem totiž, že najednou přemýšlím nad věcmi, které jsem dříve vytěsňovala a potlačovala, protože jsem jim nechtěla čelit. Věděla jsem, že je pro mě pohodlnější je neřešit a raději zaměstnat mozek, aby neměl čas odpočívat a už vůbec ne přemýšlet.
Ale když jsem se zastavila, tak tu najednou byly – nepříjemné a frustrující.

„Večer jsem šla opět k psychiatričce. Seděla jsem v čekárně, pořád dokola jsem si četla nápis „Dětská a dorostová psychiatrie“ a bylo mi šíleně do breku. Jen co jsem vešla a řekla první větu, tak jsem brečela. Předepsala mi antidepresiva, protože pořád brečím a nemůžu spát. Tyto tři týdny byly vážně strašné! Mraky písemek, deprese, průjmy, vstávání ve čtyři hodiny ráno…“

Výsledek obrázku pro pretending to be happy
Mám opravdu neuvěřitelně silnou vůli, a to ve všech ohledech. Někteří lidé mají slabou vůli a učí se, jak ji mít silnější. Já se snažím o pravý opak. Učím se svoji vůli občas povolit a dát také prostor mojí vlastní intuici a potřebám. Může se to zdát úsměvné, ale mám povinně naordinovaný odpočinek a relaxaci, kterou jsem si tak dlouho odepírala.
Myslím, že nás takové to nic nedělání děsí, protože bychom konečně slyšeli sami sebe.
Opravdu se tolik bojíme svých myšlenek?

Můj dosavadní život probíhal ve dvou barvách – černé a bílé. Mezi tím vším pesimismem a trápením se občas vyskytly světlejší okamžiky, které mě na chvíli vrátily do normálního života. Postupem času jsem si začala uvědomovat, že největším a zaručeným lékem jsou bezprostřední a pohodoví lidé, kteří mi dají lásku a pocit, že někam patřím. Dříve jsem byla přesvědčená o své emancipaci a nezávislosti. Myslela jsem si, že vše zvládnu sama bez pomoci druhých. Dnes už vím, že to byl pouze můj štít, který mě měl ochránit. Přestala jsem se bát požádat o pomoc, vybrečet se druhým na rameni a hlavně – nebát se přiznat slabost. Nikdy jsem nechtěla přiznat, že něco nedokážu. Myslela jsem si, že je to projev nedostatečné vůle a slabosti.

Nikdo není perfektní. A po dlouhých letech si konečně začínám uvědomovat, že ať se snažím sebevíc, ani já to nebudu.

Deprese, panické ataky, PPP: VII. část

Jídlo není problém

„Bez ohledu na to, co dneska zvládnu, nebo nezvládnu, jsem dostatečně dobrý. Ano, jsem nedokonalý a zranitelný a někdy mám strach, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem taky statečný, hodný lásky a toho, abych někam patřil.“Daisy, Heart, Flowers, Flower Heart, Spring

V dětství jsem často mívala pocit, že nikam nepatřím, že jsem jiná než ostatní. Cítila jsem se nepochopená a zoufale jsem se snažila najít sebe samu. Nikdy jsem nevnímala věci stejným způsobem jako ostatní. Od jisté doby jsem si usmyslela, že mám hodnotu jedině tehdy, pokud v životě něco dokážu. Je celkem jednoduché bezpodmínečně milovat druhé, ale proč je tak těžké obrátit toto milosrdenství na sebe? Jak jsem procházela obdobím hledání sebe sama, tak jsem onemocněla. Onemocněla jsem anorexií, posedlostí, která mi už 5 let nedá spát.

Ze začátku se může zdát, že hlavním problémem je jídlo, ale tak to není. Jídlo je pouze zástupným problémem. Tuto skutečnost si uvědomuji vždy, když mě přepadne „záchvat tloušťky“. Je to celkem jednoduché. Ráno se probudím, podívám se do zrcadla a chytnu paniku, jak vypadám, začnu hystericky brečet a ani nedokážu popsat to vnitřní zhnusení, které cítím. Tyto záchvaty jsou hrozně silné a vypozorovala jsem, že přicházejí vždy po stresové situaci či nějaké jiné události, která mě zasáhla a nevím si s ní rady. První myšlenka, která se objeví ve stresové situaci je „musíš okamžitě zhubnout“. Anorexie a hladovění se tak stalo mým obranným mechanismem. Když hladovíte, jediné, na co dokážete myslet, je jídlo. Ostatní problémy doma, ve škole, v práci, ve vztazích jako by zmizely mávnutím kouzelného proutku. Máte pocit, že ovládáte svůj život, ale je to přesně naopak – nemoc ovládá vás. Nicméně úleva, kterou přináší, je pouze dočasná. Vnitřní stres narůstá a narušené chování v jídle se stupňuje. Skutečné problémy se tak nevyřeší.

Možná tohle je ten důvod, proč se anorexie bojím vzdát. Vzhledem k tomu, že s nemocí žiju dost dlouho, začala jsem ji brát jako svoji součást a je neuvěřitelně těžké ji opustit. Mám totiž strach, že nedokážu řešit problémy normální způsobem. Anorexie se stala mým obranným štítem, aby mi lidé neubližovali. Myslím, že se bojím zklamání. Bojím se, že když svůj štít odhodím, budu zranitelná.

Celou dobu jsem se snažila přijít na příčinu mého onemocnění. Myslela jsem si, že když přijdu na její kořeny, tak se vyléčím, což se bohužel nestalo. Téměř po roce onemocnění jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Dodnes si pamatuji ten pocit, když jsem si uvědomila, že se děje něco nekontrolovatelného. Něco, co se ovládá. Problémem byl fakt, že jsem nevěděla, co to je. Začala jsem sledovat dokumenty a číst knihy s tématikou psychických onemocnění a anorexie. V tu dobu jsem již věděla, že většina příznaků na mě podezřele sedí.
Do svého deníku jsem si v té době zapsala:
„Rozhodla jsem se jít k psychiatričce. Snědla jsem celý banánový chlebíček, klepu se v rohu a brečím. Už nemůžu. Moje diagnóza zní F50 – mentální anorexie. Řekla mi, že hranice hospitalizace je 49 kg.“

Síla vnitřního hlasu

Zezačátku jsem se snažila svoje onemocnění pochopit. Čím více jsem ji začala chápat, tím více jsem ji začala brát jako „společnici, která tu pro mě vždy bude“. Společnice na život a na smrt. Dnes už vím o poruchách příjmu potravy naprosto vše. Jak je tedy možné, že se mě anorexie neustále nechce pustit? Uvědomila jsem si, že jsem hledala v literatuře, filmech a dokumentech, ale nikdy jsem nehledala v sobě samotné. Všechny zdroje poznání pocházely z vnějšku, ale nikdy jsem se nesnažila poslouchat sama sebe. Vždy, když se vydám do knihkupectví, tak mě rozčílí svépomocné manuály – „jak být šťastný, jak být bohatý, jak poznat sám sebe, sebekoučink, ovládněte svou mysl,…“ V knihkupectvích je nepřeberné množství knih, které slibují, že nám pomůžou změnit svůj život.
Chceme na všechno návod. Mám pocit, že se nechceme cítit nepohodlně. Chceme seznam kroků, jak se snadno a rychle dostat ke štěstí. Čeho se vlastně bojíme? Bojíme se vlastního pocitu nepohodlí?
Nebo jen máme strach nahlédnout do sebe samých a zjistit, co nás skutečně trápí?

Můžeme očekávat, že zakusíme strach ze své bolesti. Projevovat bolest je troufalé. Znamená to uvolnit se a dovolit sobě samým směřovat k tomu, co nás děsí. Milovat druhé lidi s jejich nedostatky je jednodušší než obracet toto milosrdenství na sebe.

Proč nedokážeme chovat stejný soucit i k sobě samým? Proč posloucháme hlas vnitřního kritika v nás?

Je zvláštní, jak se někdy cítíme vzdáleni od svého těla. Jako by bylo cizí. Máte pocit, jako by Vaše tělo byla jen pouhá živoucí schránka bez duše. Vnitřní prázdno. Vnitřní chlad. Necítíte nic. Nemůžete plakat, nemůžete se smát. Snažíte se vnitřní pocity potlačit, aby Vám bylo lépe. Pokud však emoce potlačíme, hromadí se uvnitř a dříve nebo později se stejně objeví. Ve společnosti jste šťastní a plni radosti. Nakonec když jste jen sami se sebou, tak upadnete do rutinního prázdna. Snažíte se zaměstnat mozek, který Vám nedovolí odpočívat.

Uvědomíte si, že neumíte jen tak BÝT.

Deprese, panické ataky, PPP: V. část

Altruismus nebo sebedestrukce?

Model„Chtěla být hubená jako modelka.“Věta, kterou slýchám velmi často. Jedná se o jeden velký rozšířený omyl, a proto jsem se rozhodla tomuto tématu věnovat celý článek.

Je velký rozdíl mezi snahou být štíhlá a mezi snahou být hubenější a hubenější, abych nakonec zemřela. Jedná se o pomalý způsob sebevraždy. Velmi často si říkám: „Nechci zemřít, ale nevím, jak mám žít. Nakonec jsem chtěla úplně zmizet ze světa, který vypadal tak nepříjemně a nepřátelsky.“ Neustále slyším ten hrubý hlas v mé hlavě, který mi říká, že jsem k ničemu a že jsem neudělala dost pro to, abych ostatním pomohla.
Často slýchám: „Lidé trpící poruchou příjmu potravy jsou sobci. Je třeba, aby prostě pokračovali ve svém životě a přestali ničit životy ostatních lidí.“ – Doufám, že jsem dostatečně vysvětlila, že lidé trpící PPP jsou pravým opakem sobce. Bývají altruisty nejvyššího stupně.

Co se mě týče, uvědomila jsem si, že si odjakživa nesu pocit přílišné odpovědnosti.  Okolí o mě vždy mluvilo jako o „té nejhodnější, nejzodpovědnější“, ale nikdo už neviděl odvrácenou stranu mojí osobnosti.
Patřím k těm, kteří jsou velmi citliví k potřebám lidí kolem sebe – ať už na úrovni rodiny a přátel, či celosvětově. Takoví lidé jsou těmi nejpříkladnějším humanisty, ať už jde o problémy životního prostředí, chudobu, hlad, lovení velryb. Jediné, co opomíjejí, jsou VLASTNÍ POTŘEBY.
Často se trápím věcmi, které nemůžu změnit – terorismem, chudobou, nemocemi a neštěstím mnoha lidí. Obětovala jsem vlastní potřeby ve jménu pokusu o záchranu světa. Nepřála jsem si nic jiného než zmírnit utrpení na světě – je tím důvodem fakt, že nedokážu pomoci sama sobě, a nechci, aby se ostatní cítili stejně jako já?
Nyní si již částečně uvědomuji marnost své snahy, avšak tuto snahu jsem nahradila snahou o zdokonalení sebe sama. Vždy jsem chtěla být co nejlepším člověkem – touha po vynikajících známkách, výkonnosti a úspěchu. Největším paradoxem na tom je, že právě tato snaha brání ve formování vlastní osobnosti.
Bohužel jsem si neuvědomila, že svět často nesdílí moji lásku a dobrou vůli. Selhání plodí selhání. Považujete se za méněcenné jen proto, že nejste schopni vyřešit tyto velké problémy – podvědomě se rozhodnete všechno vzdát. Jste zoufalí ze svého vnímání společnosti. Můj vnitřní hlas mi stále říkal, že jsem neudělala dost pro to, abych ostatním pomohla.

Otázkou však zůstává, kdo tedy nakonec spasí mě. Krůček po krůčku se snažím myslet na své vlastní potřeby. Byla bych schopná darovat krev, ačkoliv bych spíše potřebovala, aby ji do mě pumpovali. Byla bych schopná se psychicky vyčerpat jen proto, aby ostatním bylo lépe. Problém však je, že jsem energii již nezískala zpět.

Je důležité pomáhat ostatním, ale pokud nejprve nepomůžeme sobě, jsme ztraceni, protože NA NÁS SAMÝCH ZÁLEŽÍ PŘEDEVŠÍM. Vím, že všechno nebude dokonalé a správné, ale mohu udělat vše, co je v mých silách.

Jeden člověk – dva vnitřní hlasy

Anorexii popisuji jako hlas v mojí hlavě, který nikdy neutichá. Zpočátku je slabší, ale postupem času nabývá na své síle tak, že téměř vytlačí ten druhý, zdravý hlas vaší osobnosti. Naprosto potlačí veškeré racionální úvahy, protože v anorexii jde rozum stranou. Snažím se rozpoznávat ten nemocný anorektický hlas, který mi přikazuje nejíst, hubnout, cvičit a záměrně tak ničit své tělo. Ne vždy však vyhrávám. Abych vám přiblížila moje uvažování, rozhodla jsem se zapsat si jeden den dialogu mého mozku, ve kterém figurují dva hlasy.

Anorexie: „Tlustá, tlustá, tlustá. Doktorka ti řekla, že vypadáš lépe. I bez ní vím, že jsem nechutně tlustá. Jak takhle můžeš vůbec chodit ven?! Nejraději bych ze sebe všechen ten tuk odřezala. Měla bys okamžitě přestat jíst.“

Já: „Paní doktorka mě pochválila, že se můj zdravotní stav zlepšil a nyní nejsem na hranici života a smrti. Jsem zdravější a to je super. Chci věřit tomu, že jí na mně opravdu záleží a myslí to dobře.“

Anorexie: „Nezasloužíš si pomoc. Neměla bys tu být. Neměla bys jíst. Komu se takhle budeš líbit? Vždyť tě nikdo nemůže mít rád, když takhle vypadáš. Stačí zhubnout pár kilo dám ti pokoj.“

Já: „Vždy, když jsem zhubla, tak jsem nikdy nebyla spokojená. Nikdy to nebude dost.“

Anorexie: „Tak se na sebe podívej, jak vypadáš. Ve všem oblečení jsi tlustá. Nic ti nesedí. Určitě přibíráš. Nepatříš sem. Kdybys tolik nejedla, tak teď takhle nevypadáš. Jsi ošklivá a slabá.“

Já: „Nepřibírám, to mi jen moje nemoc našeptává lži. Dívám se na své tělo očima anorexie, a proto nemohu věřit svým smyslům. Vypadám pořád stejně, protože mi okolí říká, jak mi to sluší. Jdu si dát svačinu.“

Anorexie: „Jsi tlustší než ostatní dívky v tvém okolí. Nechoď do té lednice. Zapomeň na to. Už jsi dnes moc jedla a jsi tak tlustá. Už žádné jídlo! Už dneska nic nejez. Jestli takhle budeš dál jíst, tak ti bude čím dál hůř.“

Já: „Nemysli na to, jak vypadáš, protože je to všechno jen v tvé hlavě. Ještě si vezmi něco malého k jídlu, uvidíš, že to zvládneš.“

Anorexie: „Dobře, ale ještě se na sebe podívej – jsi obrovská a všichni okolo tebe jsou tak hubení. Příliš mnoho jíš, rozmysli si to.“

Já: „Nenávidím anorexii a chci být konečně šťastná. Chci být schopná někam si vyjít, najíst se a užívat si života.“

Nedokážu ani popsat, jak jsem unavená z toho věčného vnitřního konfliktu mezi mnou a anorexií. Každé ráno se budím s pocitem, že budu celý den bojovat s nemocným mozkem a že se ho budu snažit přesvědčit, co je správné.

Utíkám.

Nestačím.

Svým myšlenkám.

Pokouším se dýchat.

Nemůžu.

Vydržím?

Deprese, panické ataky, PPP: IV. část

Bludy aneb proč lžeme sami sobě?

MistakesJedna žena, které mě provází na mé cestě nemocí mi kdysi řekla, že anorexie je „bludná nemoc“. Toto označení je velice přesné. Nemocný si totiž v hlavě vytváří vlastní „pravdy“, kterým věří. Odmítá jakékoliv fyzikální danosti a žije ve svém světě, kde platí jeho anorektická pravidla. Odmítá se přizpůsobit společnosti. Vytváříte si nesmyslné zákonitosti, kterým bezmezně věříte a odmítáte fakta, která vám dávají odborníci, literatura, studie apod.
První krok, který jsem učinila, byl tedy takový, že jsem si přestala lhát. Na rovinu a přímo jsem si řekla: „Skutečně je to tak, jak si myslíš? Nebo je to zase jen chiméra v hlavě a výplod tvé nemoci?“
Je neskutečně lehké obelhat okolí. Dokážete lhát úplně o všem – jestli jste jedli, zhubli, nemáte hlad (jasně, že máte), zvraceli, cvičili (svoji 4 hodinovou rozcvičku). Vyprávíte, jak vám vadí, že jste zhubli, přitom z toho máte neskutečnou radost.

Většinou slýcháme o tom, jak nemocní lžou svému okolí, ale proč se nebavíme o tom, jak nemocní lžou především SAMI SOBĚ?

Blud č. 1 – „Dnes jsem hodně jedla – určitě jsem přibrala a všichni to na mě uvidí!“

Vždy, když jsem si dovolila sníst nějaké “zakázané jídlo”, tak jsem se na sebe podívala do zrcadla a ihned jsem na sobě viděla kila, která jsem nabrala. Začala jsem se nenávidět za to jídlo, které jsem snědla, a proto jsem následující dny výrazně omezila příjem potravy, abych všechna ta kila zhubla. Moje racionální strana mozku věděla, že je to naprostá hloupost, ale u anorexie jde rozum stranou.
Nechtěla jsem totiž, aby všichni viděli všechno to snědené jídlo.

Blud č. 2 – Až budu mít 50kg, tak budu spokojená a budu jíst!

Jedna z největších lží, kterou jsem si kdy řekla. Anorexie se vám snaží namluvit, že víte svoji ideální váhu, a potom vám dá pokoj. Omyl. Čím nižší váhu jsem měla, tím víc hlas anorexie v mé hlavě zesílil a já toužila vážit ještě míň. Přestávala jsem vidět, jak vlastně v reálu vypadám. Je to taková pomalá sebedestrukce, protože není snad jediná část těla, kterou by anorexie neovlivnila.

Blud č. 3 – „Stačí si vzít pilulku a už bude po smutku!“

Cipralex, Mirtazapin, Trittico, Olwexya, Neurol,… Prášky „štěstí“.
Zní jako zaklínadla, ale bohužel. Tohle všechno jsem už vyzkoušela. Kdy tedy přijde nějaké zlepšení? Proč mám pořád pocit, že přijde nějaká zázračná pilulka, která mé problémy vyřeší? Proč si nalhávám, že když si vezmu nějaké léky, tak nebudu muset jíst a budu v pohodě? kitten pills

Blud č. 4 – „Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně.“

Další z bludů, který jsem si v hlavě vytvářela. Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně. Viděla jsem slečny, které na tom byly mnohem hůř, litovala jsem je a říkala jsem si, že takhle nikdy nemůžu dopadnout. V té době jsem ještě nevěděla, jak moc jsem si lhala. Nezáleží totiž na tom, kolik člověk váží, protože největší utrpení je v hlavě. Hlas anorexie, který vám našeptává, co můžete sníst a co nemůžete. Ten hlas, který nikdy neutichá. Média totiž informují o dívkách, které jsou na hranici života a smrti, ale nezmíní, že na anorexii a bulimii umírají také dívky, které mají normální váhu. Nikdy jsem si nepřiznávala, že se mi může něco stát, protože mě nic nebolelo. Doktoři, kteří mě léčí, mi vypráví o dívkách se stabilizovanou hmotností, které přesto umírají na rozvrat metabolismu, nefunkčnosti jednotlivých orgánů (protože světe div se – orgány jsou tvořeny ze svaloviny, které anorektičky moc nemívají), selhání srdce v důsledku dlouhodobého hladovění/zvracení a projímadel. Možná právě proto je anorexie tak zrádné onemocnění. Říkala jsem si, že nejsem unavená (asi díky 6 kávám denně), nic mě nebolí a k tomu jsem ještě štíhlá. Cítila jsem se lepší, že jsem dokázala zhubnout a ostatní to nedokázali.

Tuhle velkou lež jsem prokoukla díky životní lekci, kterou jsem dostala. Ačkoliv je to jeden z nejsilnějších (a bohužel nejbolestivějších) zážitků, který mě ovlivnil po zbytek života.

Rok jsem pracovala jako dobrovolník na psychiatrii, kde jsem si povídala s pacienty a snažila se jejich život udělat aspoň trochu pozitivnějším (zkuste se bavit s depresivním člověkem optimisticky).
Mám pocit, jako by to bylo včera, když jsem tě viděla sedět na židličce na chodbě. Drobnou, vyhublou (velmi jemně řečeno – nemám ráda výrazy „vychrtlý na kost, vyzáblý,…“) blondýnku s lehkým úsměvem a unavenýma očima. Koukala jsi na mě a já se s tebou začala bavit. Hned jsme se daly do řeči a já ti dala telefonní číslo a nabídla ti, abys mi zavolala, pokud budeš chtít, abych zase přišla. Ještě ten den mi přišla SMS, abych se zastavila: „Ahoj Luci, děkuji za dnešní návštěvu a můžeš kdykoliv zase přijít.“ Koupila jsem ti andělíčka a běžela jsem na psychiatrii. Doufala jsem, že ti třeba alespoň maličko pomůžu. Víš, v životě jsou věci, které nemůžeme ovlivnit, ani kdybychom moc chtěli. A tohle byla jedna z nich. Začala jsem tě navštěvovat 3x týdně, povídala jsem ti o svém životě, o životě venku, mimo nemocnici a psychiatrické léčebny. Byla jsi strašně hodná holka, která byla tak moc utrápená, že to ani nejde popsat. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by měl v duši tolik smutku a neštěstí. Byla jsem s tebou až do úplného konce, ale nikdy nezapomenu ten den, kdy jsem stála na schodech a chystala jsem se za tebou jít a teta mi oznámila tu smutnou zprávu. Dnes ti jezdím na hrob a nosím ti tam kytičky a andílky. Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Často na tebe myslím, mluvím s tebou, ale já vím, že jsi tu pořád se mnou a vždy budeš. Budeš totiž navždy v mém srdci. Nikdy na tebe nezapomenu, neboj se.

 

 

Deprese, panické ataky, PPP: III. část

Nechat si pomoci

#HELPČasto si říkám, že potřebuji pomoc – realita je však někde úplně jinde.
Někomu to může znít nesmyslně, ale mám strach, že pokud se vyléčím, tak začnu nekontrolovatelně jíst a budu přibírat do nekonečna. Ačkoliv vím, jak moc mě anorexie ničí, tak se jí nedokážu vzdát, protože mi je v jistých ohledech “přítelkyní”.  V anorexii figurují 3 osoby – vy, lékař a anorexie. Vy a lékař byste měli bojovat proti anorexii. U mě to je bohužel tak, že jsem tu já s anorexií proti lékaři.

Když jsem si přestala nalhávat, že se chci vyléčit, rozhodla jsem se, že si ujasním, co mi vlastně anorexie přináší a co mě mi bere. Napadlo mě tedy, že napíšu anorexii dopis.

Moje milá anorexie,

jsme přítelkyně již 4 roky a za tu dobu jsi mě hodně naučila. Díky tobě zvládám být perfektní v určité oblasti života. Zjistila jsem, že mám opravdu pevnou vůli a mám tak život pod kontrolou. Často se ptám: „Co by se stalo, kdybych od té kontroly upustila?“ Asi si myslím, že jsem díky tobě výjimečná. Bojím se, že v životě nic nedokážu, a právě proto jsem ráda, že se mi daří ve tvé přítomnosti.

Bojím se být dospělá, protože mám obavy, že ze mě nic nebude a nebudu úspěšná. Dala jsi mi náplň života a teď mám pocit, že jsi mojí součástí. Co by se stalo, kdybys odešla? Co by ze mě zbylo? Kdo bych byla?

Když se zamyslím, přinesla jsi mi do života i hodně trápení. Pominu-li ty skvělé noční můry a procházky po domě ve 3 ráno, tak je mi s tebou vlastně i docela fajn. Každé ráno začíná stejně. Žádná snídaně, jenom kafe. Poté brečím u zrcadla, které mi říká, že jsem odporně tlustá a vyházím celou skříň, protože nemám nic na sebe (ve všem se vidím tlustě, co by na to řekli lidi?!). Pokud nemám k obědu kilo zeleniny, tak panikařím. Chytá mě úzkost, že snad umřu hlady (haha).

S rodiči se dost hádáme, protože mi říkají, že jsem hrozně bledá a hubnu před očima (to bych si asi všimla ne?!). Když mě nutí jíst, tak schválně dělám opak jen proto, abych jim dokázala, že já vydržím nejíst. Nejlepší jsou nákupy jídla (nebo spíš jen zeleniny). Prodavačka na mě kouká jako bych byla zelinář a říká: „To bude dnes leča, co?“ U zeleniny ještě leží časopis Dieta a projímavý čaj žaludek a střeva.

Velmi komplikované jsou také návštěvy, protože všude je hodně jídla, které nejím. Říkáš mi, abych si nedávala, a když ochutnám, tak mě donutíš zvracet. Večer píšu holkám, jak jsem si oslavu užila. Jak poetické.

Doufám tedy, že jsi se sebou (a se mnou) spokojená.

Tvoje Lucka

Když jsem dopsala tento dopis, dala jsem se do pláče. Na jednu stranu jsem si vědoma toho, jak mě nemoc ovládá, ale na druhou si uvědomuji, že mi nepřináší nic dobrého a bylo by mi lépe bez ní.

Vaše okolí má pocit, že si nemoc záměrně udržujete, ale tak to není. V hlavě máte dva hlásky – jeden zdravý, racionální a ten druhý, který je hlasem anorexie a našeptává Vám, že pokud anorexii opustíte, přiberete, nikdo Vás nebude mít rád a ztratíte kontrolu nad dosavadním životem. Každý den se sama sebe ptám: „Kde mám získat motivaci k léčbě?“. Lidé mi na to odpovídají: „Prostě začni jíst a nemysli na to.“ To je sice moc hezké, ale mám začít jíst, když se vidím obézní?!

Impuls k léčbě většinou přichází nečekaně a jedná se o takový nečekaný zvrat v anorektickém myšlení.

Anorexie jako závislost?

Jako první se mi vybavuje scéna z mého vysokoškolského života v Praze. Přijíždím na kolej, hodím do pokoje kufr a letím v -10 stupních do obchodu, abych si nakoupila zeleninu (co bych jinak jedla?!). Kvůli zelenině bych byla ochotná jít ven za každého počasí kamkoliv. Stejně tak jako alkoholici by dali vše za to, aby mohli mít alkohol, tak jsem to já měla se zeleninou a svojí závislostí na nejedení.

Svoji anorexii jsem si uvědomovala také v obchodě se zdravou výživou, kdy jsem pravidelně odcházela s taškou plnou rozpustné vlákniny, projímavých čajů, čajů na hubnutí apod. Vždycky, když se mi někdo snažil anorexii vzít, tak jsem se vzpírala, tvrdila jsem, že nemám žádný problém, že jsem v pohodě. Běda, jakmile mě někdo nutil do jídla. Začala jsem být nepříjemná, ironická, arogantní a začala jsem se vztekat, že jíst nebudu. Měla jsem pocit, jako by mě někdo tlačil do kouta. Ta neuvěřitelná úzkost, jako když člověk zahlédne svoji největší obavu.

Obecně všechny druhy závislostí přináší nemocnému jisté pohodlí, bezpečí a jistotu. Stejně tak, jako anorexie je můj „bezpečný mechanismus“, jak řešit problémy a chaos v životě, tak alkohol je zdánlivou jistotou pro alkoholika.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem odhodlaná se vyléčit. Učím se krůček po krůčku milovat sama sebe. V jedné moudré knize bylo napsáno: „Bez ohledu na to, co dneska zvládnu nebo nezvládnu, jsem dostatečně dobrý. Ano, jsem nedokonalý a zranitelný a někdy mám strach, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem statečný, hodný lásky a toho, abych někam patřil.“
Můžeme milovat významné lidi svého života, například rodiče a děti víc, než milujeme sami sebe? Chceme-li být milováni, musíme věřit, že jsme lásky hodni.  Často jsem si říkala: „Budu mít hodnotu, když zhubnu 10 kilo. Budu mít hodnotu, když všechno perfektně zvládnu a budu úspěšná.“ Uvědomila jsem si, že hodnota člověka není ničím podmíněna. Přesto se stále snažíme definovat tu svojí vlastní a pachtíme se za ní, místo toho, abychom v ni věřili. Hodnotu máme pořád, ne pokud. Přesně v tomto okamžiku.

http://foter.com/photo/black-and-white-image-of-young-woman-sitting-on-bench/

Deprese, panické ataky, PPP: II. část

Nikdy nekončící dilema

Black and white image of young woman sitting on benchNe nadarmo se říká, že poruchy příjmu potravy vám ovládají celý život. Lidé si představují anorexii jako touhu po štíhlé postavě – ve skutečnosti je za tím mnohem více.

Každé ráno se budím s pocitem, že celý den strávím posloucháním dvou hlasů v mé hlavě – jedním z nich jsem já a druhým je anorexie (otázkou zůstává, která z nás je silnější?). Mívám pocit, že snad blázním, když mi druhý hlas v hlavě našeptává, co mám a nemám dělat.

Po probuzení si jdu pro odtučněnou Activii (slova jako „light, odtučněná, dietní, fit, fitness, hubnutí,…“ mi rezonují v hlavě jako zaklínadla) a k tomu si udělám půl litrovou kávu.
Následuje další dilema – výběr oblečení. Vyzkouším si všechny kalhoty, které mám, ale žádné mi nesedí. Ve všech mám neuvěřitelně široká stehna. Nedokážu ani popsat to vnitřní zhnusení, které cítím, když se vidím v zrcadle. Snažím se myslet na slova, která mi říkají ostatní. Nefunguje to. Nakonec vyházím celou skříň, abych zjistila, že nemám nic na sebe. S odporem na sebe navléknu první kalhoty, které vidím a odcházím. Po cestě přemýšlím jen nad tím, jak strašně vypadám a chce se mi brečet.
Začínám pociťovat kručení v břiše, a proto si dám další půl litr kávy – zní to skoro poeticky „mám hlad, a proto se musím jít napít“.

Dnešek mám opravdu hodně nabitý, a proto se nestihnu naobědvat. Není to skvělé? Nemusím jíst a mám k tomu důvod. „NE, nesmíš tomu podléhat,“ ozývá se moje zdravá část mozku. Musím si připravit něco na cestu. Moje kroky samozřejmě vedou k zelenině – mám v lednici zbytek zeleniny („zbytek“ zeleniny, který by stačil celé rodině na týden).
Jedu do školy a dávám si sójové latte. Tím pádem nemusím obědvat, ne? Kafe bude stačit.
Ale ne Lucie, musíš si dát oběd, káva není jídlo!
Jedu autobusem na terapii a začínám mít trochu hlad. Až pojedu vlakem domů, tak si dám ten salát.
Konečně sedím ve vlaku! Hlad mě přešel, vždyť jsem se „najedla“ tím latté, takže to opravdu bude stačit. Po celodenním uvažování, zda ho sníst nebo ne, zareaguje moje zdravá část mozku a salát přeci jen sním.

Odpolední svačina je každý den stejná – půl litru kávy se sójovým mlékem, 2 knäckenbroty s Gervais light. Volný čas trávím s kamarády, které bezmezně miluji a nevím, co bych bez nich dělala. Cítím se v bezpečí. Cítím se normálně. Co to vlastně je „být normální“?
Když se blíží 16. hodina, začínám být nervózní, protože se blíží čas mojí večeře.

Večeře roztáčí další kolotoč úvah, co si dát k jídlu. Nejprve se rozhodnu pro salát. Svoje rozhodnutí v zápětí změním – dám si červené zelí s půlkou tofu. Ale není půlka moc? Stačí jen 1/3. Najednou si uvědomím, že tofu má 148 kcal/100g, a tak si dám Šmakoun, který má jen 42 kcal/100g.
Moje večeře je tedy červené zelí, jedno rajče a 50g Šmakouna (abych se „nepřejedla“).

Spánek se zdá být vysvobozením z toho neustálého kolotoče – to je bohužel také omyl.
V noci se budíte hlady, kručí Vám v břiše a nemůžete spát. Ráno se budíte kolem 4-5 hodiny a jdete se nasnídat. Konečně je nový den a já mám nárok na jídlo. Neexistuje, že bych si dala něco večer.
Já totiž svoje fyzické potřeby zásadně ignoruji (s trochou sarkasmu samozřejmě).

Je neuvěřitelně těžké vysvětlit zdravému člověku, že máte strach z jedné odtučněné Activie, protože si myslíte, že když ji sníte, tak hrozně přiberete. Každý den se přemlouvám, abych si dala med do čaje, že po něm nemohu nijak přibrat. Největším paradoxem je, že racionálně víte, že je to hloupost, přesto převáží iracionální část mozku.
Paní doktorka, která mě provází na mojí cestě mi říká: „Lucka je ta krásná, inteligentní dívka, která má tuhle hnusnou nemoc.“ Opravdu se snažím neobviňovat se za moji nemoc, protože jsem si po těch letech konečně uvědomila, že to nebyla moje volba. Já si tuhle nemoc nevybrala, ani si ji nijak neužívám. Je to každodenní boj a zápas s nemocným mozkem, který vám diktuje, co máte dělat. Je neskutečně těžké mu vzdorovat. Kladu si otázky: „Jak se mohu snažit a být motivovaná, když se vidím obézní?“ Rozpor v mozku mezi Vámi (skutečnou osobností, která Vás definuje) a mezi nemocí, která se Vás snaží ovládat.
Jedna kamarádka mi kdysi řekla: „Představuji si anorexii jako ošklivou vychrtlou dívku, která nemá žádné přátele ani rodinu a je neuvěřitelně osamělá. Snaží se, abyste byli s ní a cítili se stejně.

Opravdu chci taková být? Co mi vyhublost přináší? Proč je pro mě tak důležité být štíhlá?

Hlavní prioritou není ovládnout svůj život a své nedostatky a udělat ze sebe dokonalého člověka.
A vůbec, co slovo „dokonalý“ znamená? Podle současných ideálů bychom si představili úspěšného, nezávislého, upraveného jedince s dokonalými mírami. Mnozí si ale neuvědomují, že i takový člověk má emoce a „dokonalost“ má své stinné stránky… Je tedy i toto dokonalost?
Když se řekne dokonalost, představím si ideál krásy „kalokagathia“ = harmonie těla i DUŠE. Současný ideál však harmonii zaměňuje za „perfekcionismus“ a lpění na povrchních prioritách a hodnotách.

Nenabízí toho naše společnost málo?

 

 

Deprese, panické ataky, PPP: I. část

film_08_2016_012Jmenuji se Lucie, je mi 19 let a s psychickými onemocněními se potýkám již 5. rokem.
V následujících řádcích se pokusím nastínit počátky mého onemocnění. Ačkoliv bych zde mohla popisovat svoji zkušenost s anorexií, depresemi a panickými atakami, mám pocit, že bych se opakovala. Opakovala bych vše, co již bylo řečeno v mnoha článcích a knihách.
Ráda bych poskytla čtenářům náhled do duše člověka s psychickým onemocněním – primárně se zaměřím na překážky a pocity každodenního života. Ačkoliv se společnost snaží mluvit o duševním zdraví, mám pocit, že stále bagatelizujeme nebo zaměňujeme význam jednotlivých nemocí. Často obviňujeme nemocného, mnohdy reagujeme nevhodně a neuvědomujeme si, jak naše slova mohou ubližovat.
Impulsem pro moji tvorbu a snahu o destigmatizaci psychických onemocnění byla životní lekce, kterou mi udělili lidé na počátku mého nového života v Praze.  Zpočátku jsem si myslela, že jsem opravdu tak „nenormální“ a začala jsem přemýšlet o tom, zda by mi nebylo lépe, kdybych tu nebyla. Postupem času jsem potkala mnoho opravdových kamarádů a díky nim jsem si uvědomila, že není hanba mít psychickou poruchu, není hanba o tom mluvit a hlavně – nebát se požádat o pomoc. Ve Vašem okolí je mnoho lidí – takoví, kteří Vaše onemocnění nebudou chtít pochopit, a na druhé straně lidé, kteří Vás budou milovat takové, jací jste a podají Vám pomocnou ruku ať se děje cokoliv.

Nacházím se někde před čtyřmi lety, kdy jsem chodila do prvního ročníku gymnázia. Začínám znovu. Moje nové já. Vyrostla jsem na klasické české kuchyni a navíc jsem (byla?) milovníkem sladkého jídla! Pořád jsem hubená holčička. Jím, jím. Jím vše, na co mám chuť. Tělo se začíná měnit z holčičky na ženu. Nechápu. Jsem zmatená. Vážím 63 kg a měřím 173 cm. Hrůza. Nedopnu šaty na taneční. Přeci stačí jen jíst zdravě! Kamarádka jí také zdravě a je hezky štíhlá. Nebudu jíst cukr, smažené, sladké, tučné, mouku a maso a bude to dokonalé.

Jídelníček

Snídaně: Activia

Svačina: 30g ořechů, mrkev

Oběd: špenát

Po chvíli vážím 58 kg jako dříve a připadám si skvěle. Vzhledem k tomu, že se řídím heslem: „Krásnou se narodíš, dokonalou se stáváš,“ tak se nechávám inspirovat módou a modelkami. Chyba. Modelky Victoria Secret prý váží 55kg. Hloupá 3 kila.

Jupí, vážím 55 kg! Radost mi však zkazila kamarádka, protože napsala zprávu rodičům, že prý nic nejím. Hloupost. Vždyť se tolik cpu. Naši vyhrožují psychiatrií. Copak jsem blázen? Jde mi jen o to být zdravá a krásná. Copak to je hřích? Proběhla strašná hádka mezi mnou a tátou. Psychiatrie se nekoná.

Odjíždíme na cyklistický pobyt se třídou, tak si s sebou musím vzít hodně knäckenbrotů, abych měla co jíst. Budu mít přeci fyzické vypětí, a tak nesmím zanedbat životosprávu. Postupně zjišťuji, že jsem unavená a knäckenbroty nestačí. Přijíždím domů a přichází vážení. Vážím 50,5. Sakra, to jsem v plánu neměla. Listuji diářem a zjišťuji, že jsem 3 měsíce neměla menstruaci. To určitě bude tím stresem.

Konečně prázdniny! Vůbec neřeším jídlo – možná jsem měla, protože vážím 48 kg. Stále ale nechápu, proč se o mě lidé strachují. Hádky s rodiči se stupňují, kamarádi mi nutí jídlo. Přeci nebudu jíst ty nezdravé potraviny. Jsou hloupí, že to nedokážou, protože já ano! Nemají důvod se o mě bát, protože já jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla. Je léto, nemám starosti, jím hodně a jsem štíhlá. Co víc si můžu přát?
Blíží se Vánoce a začínáme péct cukroví. Miluji pečení a těším se na to celý rok! Vůně cukroví mi vždycky připomíná rodinnou pohodu. Vánoce považuji za nejkrásnější období roku, protože je volno ve škole, plno cukroví, pohádky, návštěvy příbuzných, plno dárků. To jsem ale ještě netušila, že se můj pohled na Vánoce tak radikálně změní.
Všude vůně cukroví a mě tedy samozřejmě láká ochutnat. Možná proto chci všechno sníst. Začínám záchvatovitě jíst. Je mi špatně, bolí mě břicho a jsem ze sebe znechucená, co všechno jsem snědla. Nedělá mi problém vypít litr mléka, sníst sušenky, jogurt, banán, knäckenbroty. Vzhledem k tomu, že jsem vynalézavá (a má nemoc také), tak přicházím na způsob, jak jíst aniž bych přibrala. Z ochutnávání se stane záchvatovité přejídání, které jsem kompenzovala nejedením a zvracením. Přeci nesmím ztratit kontrolu! Celý život mám v linkách, harmonogramu a plánu, který dodržuji. Nikdy se mi nestává, že bych něco nesplnila.

Po ročním hladovění jsem se začala přejídat a záchvatovitě jíst. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem začala hltat ještě teplou bábovku z trouby a celou jsem ji během pěti minut snědla. Byla jsem hrozně zmatená a nechápala jsem, co to vlastně dělám. Sedla jsem si do rohu kuchyně, začala jsem se klepat a brečela jsem. Začala jsem ambulantně docházet k dětské a dorostové psychiatričce, kterou jsem brala jako spřízněnou duši, protože byla mým jediným spojencem proti té zákeřné nemoci, který nikdo jiný nerozuměl. Snažila se mi poradit nějaké zdravé potraviny a motivovat mě k tomu, abych začala jíst zdravě. Opravdu to fungovalo. Postupem času mi začala předepisovat antidepresiva, která se u mě střídala jako na běžícím pásu. Každý měsíc jsem u ní trávila 2 hodiny a snažila se mi anorexii vymluvit. Najednou jsem viděla, že jí dochází trpělivost a neví kudy kam. Naše názory se začaly rozcházet. Měla jsem pocit, že je na mě naštvaná za to, že se nesnažím.

A měla pravdu. Opravdu jsem se nesnažila. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože to nešlo. Cítila jsem se zablokovaná a bezmocná. Sama proti všem. Nedokázala jsem nikomu vysvětlit, že to nedělám naschvál. Cítila jsem, že tudy moje cesta nevede.

Dalším krokem kupředu byla léčba na Psychiatrické klinice VFN v Praze, protože jsem tajně doufala, že zde najdu svoji odpověď na moji otázku: „Jak se konečně zbavit anorexie?“ a „Jak se rozhodnout, že JÁ CHCI?“ Vím ale, že nikdo mi tuto odpověď nemůže dát. Najdu ji totiž pouze v sobě. Paní profesorka mi vždycky říká: „Musíš začít jíst,“ ale copak to je tak jednoduché? Opět se cítím bezmocná, nešťastná a osamělá. Z této zkušenosti mohu říct, že NIKDO vám žádnou zázračnou radu poskytnout nemůže, protože klíč je u každého a každé z vás.

Další léčení, které absolvuji je u MUDr. Navrátilové v Brně, která je internistkou se specializací na poruchy metabolismu a poruchy příjmu potravy. Paní doktorka se sestřičkou jsou pro mě něčím jako anděly na mojí cestě s anorexií. Obě mají neuvěřitelně laskavý přístup a jedině tam se necítím provinile. Paní doktorka mi vždycky říká, že anorexie mě nedefinuje: „Lucka je krásná inteligentní holka, která bojuje proti zákeřné nemoci.“ Na každé návštěvě mě sestřička mě váží, měří a probíráme jídelníček. Poté následuje edukace, jak by měl vypadat ukázkový jídelníček (samozřejmě vždycky nechápu, jak bych toto všechno mohla za jeden den sníst?!). Paní doktorka vletí do dveří se slovy: „Tak budeme dnes Lucinku chválit nebo nebudeme?“

V následujících článcích Vás provedu pocity člověka s duševním onemocněním, jeho každodenní boje, překážky a starosti. Doufám, že díky mé otevřenosti alespoň pár lidí pochopí skutečný význam a podstatu psychických poruch a pomůžu Vám tak nahlédnout do našeho „nemocného mozku“.