Archiv štítku: praxe

Robert Garfield: Mužský kód

Muži se v minulosti řídili souborem norem a pravidel, které je vedly ke stoicismu, tichosti a síle, tzv. „mužským kódem“. Spolu s tím, jak se ve společnosti mění mužská role, mění se také přístup k emocím a společnost na muže tlačí, aby je neskrývali a nepotlačovali. Není to však snadné, přestat se mužským kódem řídit a zároveň se otevřít a dosáhnout emoční intimity, současně si však i zachovat své mužství. A proto vznikla tato kniha.

mužkod

Robert Garfield, autor knihy, je americký psycholog a terapeut, který se věnuje rozvoji osobnosti u mužů. Pracuje se skupinkami mužů, kteří se snaží mezi sebou vytvořit vzájemně pevné pouto, založené na kontaktu, komunikaci, závazku a spolupráci. Poukazuje na to, že vznik a budování důvěrného přátelství může být základem pro udržení a zlepšení vztahů se všemi blízkými. A nejen to, pomáhá také mužům vést šťastnější a zdravější život.

Kniha je psaná velmi čtivě, neobsahuje velké množství termínů, a je tak určená nejen odborníkům, ale i laikům. Pečlivé členění knihy na jednotlivé kapitoly umožňuje čtenáři rychle dohledat, ve které části knihy najde informace, které potřebuje. Co trochu chybí, je přehledný seznam použité literatury v závěru knihy. Autor sice citace využívá, uvádí je však vždy jen na konkrétní stránce v textu.

Autor knihu obohacuje také o velmi cenné příklady ze své vlastní praxe. Uvádí zkušenosti mužů, kteří se jeho skupin přímo účastnili, části knihy jsou tedy psané formou kazuistik. V závěru také Garfield popisuje vlastní výzkum, který se týká citové intimity.

Přestože je kniha určena především mužům, cenné poučení z mohou získat i ženy: partnerky, matky a dcery mužů. Mohou díky ní nahlédnout více do hloubi mužské duše, zjistit něco o tom, jak muži přemýšlejí, a především, co cítí.

Kniha není zrovna čtením na jeden den, zvláště pak pro ty, které tato problematika zajímá a chtějí se jí věnovat hlouběji. Na své si přijdou zvláště čtenáři, kteří v ní hledají inspiraci a objasnění pro to, co sami cítí a prožívají. Díky příkladům z praxe a ukázkám terapeutické práce může být užitečná i studentům a budoucím terapeutům, kteří by chtěli na práci Garfielda navázat a využít jeho poznatky např. i u nás. Celá kniha pak přináší i zamyšlení nad současnou společností a tím, jaký tlak je na muže vyvíjen, a nabízí možnosti, jak tím pracovat a osobnostně růst.

Kniha Mužský kód Roberta Garfielda je jedinečná zejména tím, že uvádí nejen analýzy dosavadního stavu, ale předkládá také návody a nápady, jak s tímto nepříznivým stavem mohou muži bojovat.

Stáž v terapeutické komunitě Kaleidoskop

Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z pobytové stáže v terapeutické komunitě Kaleidoskop, která je určená pro klienty s hraniční poruchou osobnosti. Terapeutická komunita sídlí v Solenicích, hned pod přehradou Orlík. Klienti tam bydlí po celý týden a maximální délka pobytu je až 18 měsíců.

logo_200

Stážisté mají možnost v komunitě strávit 5 dní, s tím že od pondělí do středy zaujmou roli klienta v režimu F0 (v F0 jsou nováčci během prvního měsíce pobytu, mají více omezení, nezastávají v komunitě žádné funkce a scházejí se v samostatné terapeutické skupině). Od středy do pátku už stážista může být mezi terapeuty a účastní se skupin velké komunity starších klientů. Za těchto 5 dní stážista zaplatí poplatek 2500 Kč, který zahrnuje i náklady na stravu a ubytování v samostatném pokoji.

Čekací doba záleží na aktuálním množství zájemců o stáž. Já jsem v Solenicích byla první týden v únoru, a to prý bývá volno, studenti se hlásí hlavně ke konci akademického roku. Žádné výběrové řízení se nekoná, to pokud vím dělají jen se zájemci o dlouhodobou stáž (půl roku nebo rok).

Komunita je do velké míry postavená na práci a zodpovědnosti klientů. Mají velmi strukturovaný rozvrh, jasně daná pravidla a sankce za jejich porušování. Starší klienti mají v rámci komunity různé funkce, které jsou zásadní pro existenci funkční terapeutické skupiny. Důležitou součástí pobytu klienta v komunitě jsou samozřejmě terapeutické skupiny, individuální pohovory s přiděleným terapeutem a také výuka DBT (dialektická-behaviorální terapie).

Stážista se v prvních třech dnech účastní programu jako klienti v režimu F0, takže se řídí jejich rozvrhem, společně s klienty pracuje a platí pro něj i příslušná omezení (např. nesmí do kuchyně, nesmí sám klepat na pokoj terapeutů nebo sám opouštět budovu komunity). Na skupinách nesmí mluvit, sdělovat klientům zpětnou vazbu nebo přicházet na skupinu se svými problémy. Stážista by klientům neměl svěřovat příliš soukromé informace o sobě a nesmí s nimi rozebírat ani jejich problémy.

Zbytek stáže je stážistovi umožněno strávit mezi terapeuty, s tím že se účastní setkání velké komunity, ale stále jako tichý pozorovatel. Podmínkou udělení potvrzení stáže (počítá se 8 hodin za den) je odevzdání krátké reflexe.

Osobně považuji stáž za velmi prospěšnou, i když musím přiznat, že prvních pár hodin bylo docela krušných. Přijela jsem večer, zaplatila poplatek a odevzdala SIM kartu a léky. Od terapeutů (kteří byli sotva starší než já) jsem se nedozvěděla o moc víc, než že mám na programu mlčet a s klienty nic hlubšího nerozebírat. Pak jsem už byla svěřena do péče „delegátů“ (starší členové komunity, kteří mají na starosti nováčky), kteří mě a jedné nově příchozí klientce všechno vysvětlovali. Pravidla komunity jsou opravdu velmi složitá, na první pohled vypadají jako zbytečná „buzerace“ a člověku trvá dlouho, než se v nich zorientuje. Hned první večer mě vytáhli z postele na mimořádnou komunitu naší skupiny, kterou si klienti můžou po dohodě s delegáty kdykoli svolat. Byla jsem plná zážitků a emocí, v hlavě mi vířila pravidla a sankce…Terapeuti mě ignorovali úplně, klienti sice ne, ale taky měli svých povinností dost.

Během těch tří dnů jsem mezi klienty docela zapadla a skoro se mi do velké komunity nechtělo. Bylo docela těžké se ze skupiny klientů přeladit na pobyt mezi terapeuty. Mezi terapeuty jsem měla možnost nahlédnout do deníku a více se ptát na podrobnosti chodu komunity. Terapeuti se střídají, na každou skupinu je jeden. Do Solenic přijíždějí brzy ráno, stráví noc a večer zase odjedou. Někteří jsou v pracovním poměru, jiní na dlouhodobé stáži.

Budoucím stážistům doporučuji nebát se se ptát a drze chtít informace o fungování komunity předem. Pragmaticky taky doporučuji vzít si nějaké vlastní jídlo, protože možnost odcházet z komunity do obchodu moc není. Také zvažte období, kdy do Solenic přijedete. V únoru tam bylo pořádně ponuro.

Zjistěte si také podmínky pro uznávání stáží na vaší škole, protože podepsaný papír o stáži jsem sice dostala, ale když jsem odjížděla, nebyl v objektu nikdo s hotovým magistrem, natož psycholog s pětiletou praxí.

Radka Gottwaldová: Jak na pasivní agresi

V dnešní rychlé a hektické době je téma agrese – ať již „skryté“ či přímé – velmi na místě. Většina z nás se setkala s verbální či fyzickou osobně, tedy v rámci akce-reakce; pasivní agrese je pak o něco důmyslnější.

agrese2

Pro mnoho lidí je tento pojem nesrozumitelný. „Skutečně můžeme v souvislosti s agresivitou hovořit o neaktivitě?“ Můžeme. A právě o všech možných projevech tohoto typu agrese kniha pojednává; mohou sem spadat i jinak kladné projevy, u kterých bychom neodhadli, že by mohly vyjadřovat hněv či útok, například humor, resp. jeho temná tvář – sarkasmus, uštěpačné poznámky či zesměšňování a ponižování druhých.

Publikace je přehlednou teoretickou základnou pro širokou veřejnost a objasňuje mnohé otázky, například „Co člověku vlastně takový typ agrese přinese?“ Je dobrým průvodcem pro všechny, kteří hledají definici této problematiky, zároveň poskytuje příklady z praxe pomáhající dokreslit některé užité termíny. Jednotlivé kazuistiky čtenáři lépe umožní představit si, jak konkrétní situace může vypadat. Jsou cenným předáním osobní zkušenosti, kterou již možná má i samotný čtenář, jen si to zatím dostatečně neuvědomil/nechtěl uvědomit.

Pasivní agrese není záležitostí vázanou na pohlaví, víru, barvu pleti či na věk. Může se týkat úplně každého – prostě proto, že je lidskou bytostí a má své emoce (jako například vztek), ego, obranné mechanismy (jako například potlačení) a sociální interakce (kde se pravděpodobně pasivní agrese projevuje).

Kniha není zatížena zbytečnými ilustracemi, pouze doplněna o několik tabulek či názorných grafů pro lepší představu daného tématu. I přes nepříliš příjemné téma se četla lehce a plynule. Kapitoly jsou řazeny logicky: nejprve je definován pojem pasivní agrese, který je taktéž vymezen vůči jiným termínům, se kterými je často chybně zaměňován, postupně se kapitoly dostávají až k jádru příčin vzniku tohoto chování, k popisu typických situací, kde se s ní můžeme setkat, až po návrhy řešení, jak s tím „bojovat“, či spíše jak se k tomuto projevu chování stavět a jak konstruktivně řešit vzniklé situace pomocí asertivity.

Kniha je pravidelně doplněna o testy (sadu návodných otázek), na které může být zajímavé si odpovědět a zjistit, jak na tom jste vy sami.

Líbí se mi, že kniha končí pozitivním tématem, a tím je empatie. O té již bylo napsáno hodně, přesto se mi zdá, že ji spousta lidí podceňuje či minimálně nedoceňuje. V rámci této knihy mi připadá jakýmsi odlehčením tématu agrese, tedy něčeho negativního.

Jako velmi potřebnou a aktuální hodnotím také část související s pasivní agresí v rámci sociálních médií, kam spadá například stalking. Slýcháme o něm často, možná si však plně neuvědomujeme všechny souvislosti.

Velmi se mi také na knize líbí, že se věnuje i přidruženým souvisejícím fenoménům, jakými je například rozdíl mezi introverty a pasivně agresivními jedinci. Lidé (i odborně vzdělaní v této oblasti) často podobné pojmy zaměňují, což poté vede k mnoha nesprávným názorům šířícím se v celé společnosti.

Kniha má co nabídnout jak čtenářům zdatným v psychologii, tak i laické populaci, pro kterou jsou určená četná vysvětlení. Doporučila bych ji všem, kteří se s pasivní agresí setkali, ať již z pozice agresora, či pozice sociálního okolí člověka takto se projevujícího. Knihu ocení obě skupiny. První skupině pomůže zorientovat se ve svých pocitech a ve svém jednání; přispěje také k získání náhledu. Druhé skupině možná umožní lépe porozumět lidem používajícím tento typ neupřímné a vyhýbavé komunikace a zároveň nabízí jakýsi návod, jak se vypořádat s konfliktními situacemi správnou cestou.

Stáž v denním stacionáři Sananim

screenclipRáda bych se s vámi podělila o zkušenost z denního stacionáře Sananim (DST), kde má člověk možnost vykonat týdenní stáž. DST je určen pro klienty, kteří se rozhodli léčit se z drogové závislosti a úplně abstinovat.

Celý příspěvek