Archiv štítku: psychiatrická léčebna

http://foter.com/photo/black-and-white-image-of-young-woman-sitting-on-bench/

Deprese, panické ataky, PPP: II. část

Nikdy nekončící dilema

Black and white image of young woman sitting on benchNe nadarmo se říká, že poruchy příjmu potravy vám ovládají celý život. Lidé si představují anorexii jako touhu po štíhlé postavě – ve skutečnosti je za tím mnohem více.

Každé ráno se budím s pocitem, že celý den strávím posloucháním dvou hlasů v mé hlavě – jedním z nich jsem já a druhým je anorexie (otázkou zůstává, která z nás je silnější?). Mívám pocit, že snad blázním, když mi druhý hlas v hlavě našeptává, co mám a nemám dělat.

Po probuzení si jdu pro odtučněnou Activii (slova jako „light, odtučněná, dietní, fit, fitness, hubnutí,…“ mi rezonují v hlavě jako zaklínadla) a k tomu si udělám půl litrovou kávu.
Následuje další dilema – výběr oblečení. Vyzkouším si všechny kalhoty, které mám, ale žádné mi nesedí. Ve všech mám neuvěřitelně široká stehna. Nedokážu ani popsat to vnitřní zhnusení, které cítím, když se vidím v zrcadle. Snažím se myslet na slova, která mi říkají ostatní. Nefunguje to. Nakonec vyházím celou skříň, abych zjistila, že nemám nic na sebe. S odporem na sebe navléknu první kalhoty, které vidím a odcházím. Po cestě přemýšlím jen nad tím, jak strašně vypadám a chce se mi brečet.
Začínám pociťovat kručení v břiše, a proto si dám další půl litr kávy – zní to skoro poeticky „mám hlad, a proto se musím jít napít“.

Dnešek mám opravdu hodně nabitý, a proto se nestihnu naobědvat. Není to skvělé? Nemusím jíst a mám k tomu důvod. „NE, nesmíš tomu podléhat,“ ozývá se moje zdravá část mozku. Musím si připravit něco na cestu. Moje kroky samozřejmě vedou k zelenině – mám v lednici zbytek zeleniny („zbytek“ zeleniny, který by stačil celé rodině na týden).
Jedu do školy a dávám si sójové latte. Tím pádem nemusím obědvat, ne? Kafe bude stačit.
Ale ne Lucie, musíš si dát oběd, káva není jídlo!
Jedu autobusem na terapii a začínám mít trochu hlad. Až pojedu vlakem domů, tak si dám ten salát.
Konečně sedím ve vlaku! Hlad mě přešel, vždyť jsem se „najedla“ tím latté, takže to opravdu bude stačit. Po celodenním uvažování, zda ho sníst nebo ne, zareaguje moje zdravá část mozku a salát přeci jen sním.

Odpolední svačina je každý den stejná – půl litru kávy se sójovým mlékem, 2 knäckenbroty s Gervais light. Volný čas trávím s kamarády, které bezmezně miluji a nevím, co bych bez nich dělala. Cítím se v bezpečí. Cítím se normálně. Co to vlastně je „být normální“?
Když se blíží 16. hodina, začínám být nervózní, protože se blíží čas mojí večeře.

Večeře roztáčí další kolotoč úvah, co si dát k jídlu. Nejprve se rozhodnu pro salát. Svoje rozhodnutí v zápětí změním – dám si červené zelí s půlkou tofu. Ale není půlka moc? Stačí jen 1/3. Najednou si uvědomím, že tofu má 148 kcal/100g, a tak si dám Šmakoun, který má jen 42 kcal/100g.
Moje večeře je tedy červené zelí, jedno rajče a 50g Šmakouna (abych se „nepřejedla“).

Spánek se zdá být vysvobozením z toho neustálého kolotoče – to je bohužel také omyl.
V noci se budíte hlady, kručí Vám v břiše a nemůžete spát. Ráno se budíte kolem 4-5 hodiny a jdete se nasnídat. Konečně je nový den a já mám nárok na jídlo. Neexistuje, že bych si dala něco večer.
Já totiž svoje fyzické potřeby zásadně ignoruji (s trochou sarkasmu samozřejmě).

Je neuvěřitelně těžké vysvětlit zdravému člověku, že máte strach z jedné odtučněné Activie, protože si myslíte, že když ji sníte, tak hrozně přiberete. Každý den se přemlouvám, abych si dala med do čaje, že po něm nemohu nijak přibrat. Největším paradoxem je, že racionálně víte, že je to hloupost, přesto převáží iracionální část mozku.
Paní doktorka, která mě provází na mojí cestě mi říká: „Lucka je ta krásná, inteligentní dívka, která má tuhle hnusnou nemoc.“ Opravdu se snažím neobviňovat se za moji nemoc, protože jsem si po těch letech konečně uvědomila, že to nebyla moje volba. Já si tuhle nemoc nevybrala, ani si ji nijak neužívám. Je to každodenní boj a zápas s nemocným mozkem, který vám diktuje, co máte dělat. Je neskutečně těžké mu vzdorovat. Kladu si otázky: „Jak se mohu snažit a být motivovaná, když se vidím obézní?“ Rozpor v mozku mezi Vámi (skutečnou osobností, která Vás definuje) a mezi nemocí, která se Vás snaží ovládat.
Jedna kamarádka mi kdysi řekla: „Představuji si anorexii jako ošklivou vychrtlou dívku, která nemá žádné přátele ani rodinu a je neuvěřitelně osamělá. Snaží se, abyste byli s ní a cítili se stejně.

Opravdu chci taková být? Co mi vyhublost přináší? Proč je pro mě tak důležité být štíhlá?

Hlavní prioritou není ovládnout svůj život a své nedostatky a udělat ze sebe dokonalého člověka.
A vůbec, co slovo „dokonalý“ znamená? Podle současných ideálů bychom si představili úspěšného, nezávislého, upraveného jedince s dokonalými mírami. Mnozí si ale neuvědomují, že i takový člověk má emoce a „dokonalost“ má své stinné stránky… Je tedy i toto dokonalost?
Když se řekne dokonalost, představím si ideál krásy „kalokagathia“ = harmonie těla i DUŠE. Současný ideál však harmonii zaměňuje za „perfekcionismus“ a lpění na povrchních prioritách a hodnotách.

Nenabízí toho naše společnost málo?

 

 

Deprese, panické ataky, PPP: I. část

film_08_2016_012Jmenuji se Lucie, je mi 19 let a s psychickými onemocněními se potýkám již 5. rokem.
V následujících řádcích se pokusím nastínit počátky mého onemocnění. Ačkoliv bych zde mohla popisovat svoji zkušenost s anorexií, depresemi a panickými atakami, mám pocit, že bych se opakovala. Opakovala bych vše, co již bylo řečeno v mnoha článcích a knihách.
Ráda bych poskytla čtenářům náhled do duše člověka s psychickým onemocněním – primárně se zaměřím na překážky a pocity každodenního života. Ačkoliv se společnost snaží mluvit o duševním zdraví, mám pocit, že stále bagatelizujeme nebo zaměňujeme význam jednotlivých nemocí. Často obviňujeme nemocného, mnohdy reagujeme nevhodně a neuvědomujeme si, jak naše slova mohou ubližovat.
Impulsem pro moji tvorbu a snahu o destigmatizaci psychických onemocnění byla životní lekce, kterou mi udělili lidé na počátku mého nového života v Praze.  Zpočátku jsem si myslela, že jsem opravdu tak „nenormální“ a začala jsem přemýšlet o tom, zda by mi nebylo lépe, kdybych tu nebyla. Postupem času jsem potkala mnoho opravdových kamarádů a díky nim jsem si uvědomila, že není hanba mít psychickou poruchu, není hanba o tom mluvit a hlavně – nebát se požádat o pomoc. Ve Vašem okolí je mnoho lidí – takoví, kteří Vaše onemocnění nebudou chtít pochopit, a na druhé straně lidé, kteří Vás budou milovat takové, jací jste a podají Vám pomocnou ruku ať se děje cokoliv.

Nacházím se někde před čtyřmi lety, kdy jsem chodila do prvního ročníku gymnázia. Začínám znovu. Moje nové já. Vyrostla jsem na klasické české kuchyni a navíc jsem (byla?) milovníkem sladkého jídla! Pořád jsem hubená holčička. Jím, jím. Jím vše, na co mám chuť. Tělo se začíná měnit z holčičky na ženu. Nechápu. Jsem zmatená. Vážím 63 kg a měřím 173 cm. Hrůza. Nedopnu šaty na taneční. Přeci stačí jen jíst zdravě! Kamarádka jí také zdravě a je hezky štíhlá. Nebudu jíst cukr, smažené, sladké, tučné, mouku a maso a bude to dokonalé.

Jídelníček

Snídaně: Activia

Svačina: 30g ořechů, mrkev

Oběd: špenát

Po chvíli vážím 58 kg jako dříve a připadám si skvěle. Vzhledem k tomu, že se řídím heslem: „Krásnou se narodíš, dokonalou se stáváš,“ tak se nechávám inspirovat módou a modelkami. Chyba. Modelky Victoria Secret prý váží 55kg. Hloupá 3 kila.

Jupí, vážím 55 kg! Radost mi však zkazila kamarádka, protože napsala zprávu rodičům, že prý nic nejím. Hloupost. Vždyť se tolik cpu. Naši vyhrožují psychiatrií. Copak jsem blázen? Jde mi jen o to být zdravá a krásná. Copak to je hřích? Proběhla strašná hádka mezi mnou a tátou. Psychiatrie se nekoná.

Odjíždíme na cyklistický pobyt se třídou, tak si s sebou musím vzít hodně knäckenbrotů, abych měla co jíst. Budu mít přeci fyzické vypětí, a tak nesmím zanedbat životosprávu. Postupně zjišťuji, že jsem unavená a knäckenbroty nestačí. Přijíždím domů a přichází vážení. Vážím 50,5. Sakra, to jsem v plánu neměla. Listuji diářem a zjišťuji, že jsem 3 měsíce neměla menstruaci. To určitě bude tím stresem.

Konečně prázdniny! Vůbec neřeším jídlo – možná jsem měla, protože vážím 48 kg. Stále ale nechápu, proč se o mě lidé strachují. Hádky s rodiči se stupňují, kamarádi mi nutí jídlo. Přeci nebudu jíst ty nezdravé potraviny. Jsou hloupí, že to nedokážou, protože já ano! Nemají důvod se o mě bát, protože já jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla. Je léto, nemám starosti, jím hodně a jsem štíhlá. Co víc si můžu přát?
Blíží se Vánoce a začínáme péct cukroví. Miluji pečení a těším se na to celý rok! Vůně cukroví mi vždycky připomíná rodinnou pohodu. Vánoce považuji za nejkrásnější období roku, protože je volno ve škole, plno cukroví, pohádky, návštěvy příbuzných, plno dárků. To jsem ale ještě netušila, že se můj pohled na Vánoce tak radikálně změní.
Všude vůně cukroví a mě tedy samozřejmě láká ochutnat. Možná proto chci všechno sníst. Začínám záchvatovitě jíst. Je mi špatně, bolí mě břicho a jsem ze sebe znechucená, co všechno jsem snědla. Nedělá mi problém vypít litr mléka, sníst sušenky, jogurt, banán, knäckenbroty. Vzhledem k tomu, že jsem vynalézavá (a má nemoc také), tak přicházím na způsob, jak jíst aniž bych přibrala. Z ochutnávání se stane záchvatovité přejídání, které jsem kompenzovala nejedením a zvracením. Přeci nesmím ztratit kontrolu! Celý život mám v linkách, harmonogramu a plánu, který dodržuji. Nikdy se mi nestává, že bych něco nesplnila.

Po ročním hladovění jsem se začala přejídat a záchvatovitě jíst. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem začala hltat ještě teplou bábovku z trouby a celou jsem ji během pěti minut snědla. Byla jsem hrozně zmatená a nechápala jsem, co to vlastně dělám. Sedla jsem si do rohu kuchyně, začala jsem se klepat a brečela jsem. Začala jsem ambulantně docházet k dětské a dorostové psychiatričce, kterou jsem brala jako spřízněnou duši, protože byla mým jediným spojencem proti té zákeřné nemoci, který nikdo jiný nerozuměl. Snažila se mi poradit nějaké zdravé potraviny a motivovat mě k tomu, abych začala jíst zdravě. Opravdu to fungovalo. Postupem času mi začala předepisovat antidepresiva, která se u mě střídala jako na běžícím pásu. Každý měsíc jsem u ní trávila 2 hodiny a snažila se mi anorexii vymluvit. Najednou jsem viděla, že jí dochází trpělivost a neví kudy kam. Naše názory se začaly rozcházet. Měla jsem pocit, že je na mě naštvaná za to, že se nesnažím.

A měla pravdu. Opravdu jsem se nesnažila. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože to nešlo. Cítila jsem se zablokovaná a bezmocná. Sama proti všem. Nedokázala jsem nikomu vysvětlit, že to nedělám naschvál. Cítila jsem, že tudy moje cesta nevede.

Dalším krokem kupředu byla léčba na Psychiatrické klinice VFN v Praze, protože jsem tajně doufala, že zde najdu svoji odpověď na moji otázku: „Jak se konečně zbavit anorexie?“ a „Jak se rozhodnout, že JÁ CHCI?“ Vím ale, že nikdo mi tuto odpověď nemůže dát. Najdu ji totiž pouze v sobě. Paní profesorka mi vždycky říká: „Musíš začít jíst,“ ale copak to je tak jednoduché? Opět se cítím bezmocná, nešťastná a osamělá. Z této zkušenosti mohu říct, že NIKDO vám žádnou zázračnou radu poskytnout nemůže, protože klíč je u každého a každé z vás.

Další léčení, které absolvuji je u MUDr. Navrátilové v Brně, která je internistkou se specializací na poruchy metabolismu a poruchy příjmu potravy. Paní doktorka se sestřičkou jsou pro mě něčím jako anděly na mojí cestě s anorexií. Obě mají neuvěřitelně laskavý přístup a jedině tam se necítím provinile. Paní doktorka mi vždycky říká, že anorexie mě nedefinuje: „Lucka je krásná inteligentní holka, která bojuje proti zákeřné nemoci.“ Na každé návštěvě mě sestřička mě váží, měří a probíráme jídelníček. Poté následuje edukace, jak by měl vypadat ukázkový jídelníček (samozřejmě vždycky nechápu, jak bych toto všechno mohla za jeden den sníst?!). Paní doktorka vletí do dveří se slovy: „Tak budeme dnes Lucinku chválit nebo nebudeme?“

V následujících článcích Vás provedu pocity člověka s duševním onemocněním, jeho každodenní boje, překážky a starosti. Doufám, že díky mé otevřenosti alespoň pár lidí pochopí skutečný význam a podstatu psychických poruch a pomůžu Vám tak nahlédnout do našeho „nemocného mozku“.