Archiv štítku: psychologická literatura

Můj hlas půjde s tebou: Terapeutické příběhy Miltona H. Ericksona

Nově vydaná kniha nám nabízí možnost nahlédnout do terapeutické místnosti (a možná trochu i do hlavy) jednomu z velkých mistrů psychoterapie – Miltonovi H. Ericksonovi – skrze příběhy sesbírané a převyprávěné jeho žákem Sidney Rosenem. Tomu se podařilo různá vyprávění sepsat a uspořádat do několika témat – kniha obsahuje například motivační příběhy, historky, které vedou člověka k důvěře v sebe sama, vyprávění o možnostech překonání navyklých omezení apod.

Milton Erickson používal své příběhy k tomu, aby umožnil svým pacientům (či klientům, chcete-li) nově nahlédnout na situaci, v níž se právě ocitají, a pomoci jim nalézt cestu v situacích, kdy to vypadá, že snad ani neexistuje. Na místě je poznamenat, že někdy uváděl své pacienty do stavu hypnózy, ve které jim příběhy vyprávěl, a proto se některé z nich mohou zdát během čtení primitivní či nelogické – to pro mne bylo v začátku knihy odrazující. V takových případech byly do určité míry nápomocné komentáře, kterými Sidney Rosen příběhy opatřil, aby pomohl i člověku, který s hypnózou zkušenost nemá, pochopit jejich význam a způsob, jakým Erickson myslel a pracoval. Vyplatí se ale vydržet.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Za přečtení stojí i doslov Juraje Barbariče, který skládá dohromady několik střípků z hlediska širšího psychoterapeutického kontextu – ukazuje význam Ericksonova přístupu pro současné psychoterapeutické směry a na několika výrocích představuje Ericksonova základní přesvědčení o procesu psychoterapie a lidském potenciálu změny.

Příběhy pro mne byly ilustrací toho, co to znamená myslet “out of the box”. Myslím, že může být inspirativní pro psychoterapeuty, kouče, i běžného člověka, který rád přemýšlí o sobě a o světě.

Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci?

Samotný titulek knihy Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci? by sám o sobě stačil pro vysvětlení, s čím se skrze příběh jedné dánské rodiny rozhodnuté pro život v souladu s přírodou můžeme seznámit. Autorka knihy Andrea Hejlskov předkládá na jednotlivých stránkách svoji zkušenost od samotného počátku vznikaní rozhodnutí o životě mimo civilizaci až ke všem praktickým i filosofickým otázkám samotného světa v divočině.

Na konci recenze si můžete přečíst rozhovor s autorkou knihy.

 Hejlskov_přebal

Andrea Hejlskov je autorkou blogu a tento styl psaní je vlastní i předkládané beletristicky psané knize. Vyjádření autorky je nutně spjaté s tím, že jejím bývalým povoláním zůstává psychologie, i díky tomu knize nechybí především zaměření se na reflexi prožitků jednotlivých členů rodiny, než návod na přežití. Čtenáři ocení jednoduchou strukturu textu společně s napětím, zda rodina svoje rozhodnutí ustojí a zvládne dosáhnout vytyčeného cíle. A tak možná na mysli vytanou stejné sázky pro či proti, jako probíhaly v nejbližší vesnici mezi domorodými osadníky na to, zda šestičlenná rodina krutý boj navzdory přírodě zvládne.

Kniha přímo vybízí k diskuzi, otevírá obrovský prostor pro polemiku nad současným konzumním světem a možnostmi, jak se proti tomuto světu vymezit. V knize se seznamujeme s tím, jak autorka se svým mužem společnost hodnotí, chtějí se vůči ní vymezit, nechtějí být svázáni nastavenými pravidly a chováním. Jedná se o jistý paradox vymezení se vůči společnosti jako masy lidí a zároveň jsou to členové té samé společnosti, které si knihu čtou. Na druhou stranu, jak jinak společnosti nastavit zrcadlo než v přímém kontrastu? Autorka pojímá svoji zkušenost jako obohacující a i takovým způsobem ji předává dále.

Vlastní příběh knihy je prostý. Rodina se přestěhovala do švédských lesů, ve kterých se snaží co nejvíce respektovat přírodu a žít s ní v souladu. I technické vymoženosti naší doby jsou začleněny do běžného života v lese tak, aby byly využívány s rozmyslem a neškodily. I to je vysvětlení, jak si autorka udržuje kontakt se společností skrze blog. Velmi zajímavou část tvoří prožívání čtyř dětí, je registrován posun v jejich chování díky životu v přírodě, ale i vymezování se vůči tomuto způsobu života.  Možná může přijít až pošetilé, že střet jednoho dítěte s vlkem je popsán jako jeden z normálních příběhů na pár řádcích – kolik reportáží by asi bylo natočeno a shlédnuto o takové příhodě v běžné civilizaci?

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ač se jedná o subjektivní vnímání autorky, navíc jako matky dětí, která své rozhodnutí musí ustát, na knize lze ocenit především snahu předat nezkreslený příběh ve smyslu nezatajování stinných stránek tohoto rozhodnutí. Předně jde o neshody rodiny, které jsou běžnou součástí a které bychom předpokládali, že by mohly zmizet s tím, jak zmizí stres z hektického způsobu života. Nezmizí. Naopak. Problémy, konflikty, zrady, pocity viny se musí řešit, jelikož není kam jinam utéci, ať už do jiného pokoje či k technice. Obohacující je však proces řešení těchto neshod a odnášení si zkušenosti do dalšího života. Jde o příběhy, které se nutně pojí s tím, co je pro člověka bazálně důležité.

Nechybí ani popis běžných dnů naplněné prací, stavbou, odpočinkem nebo kontaktem s dalšími lidmi. Důležitý moment je provázanost lidí, kteří jsou nějak spjatí s rodinou tím, že volí stejný nebo podobný způsob života. V knize je patrná určitá závislost na společnosti a širších příbuzných, bez kterých by rodina fungovat pravděpodobně nemohla. Nicméně ani to nesnižuje váhu vyjádření orientovaných na život s větším ohledem na přírodu.

Kniha se může stát inspirací v dnešním světě pro citlivější vnímání přírody, kritickému hodnocení konzumního způsobu života či zamyšlení se nad vztahy mezi lidmi.

Rozhovor s autorkou knihy:

Vymanit se ze škatulek a prožít život až na dřeň

… jenom já jsem letadlo aneb váš průvodce každodenním šílenstvím

Je mým úkolem vám na následujících řádkách představit knihu Andrey Jolander. Autorka pochází z Německa a má dlouholetou psychoterapeutickou praxi. Na základě obsahu textu pravděpodobně vychází z hlubinně orientovaného přístupu.

Kniha má dvě části. Těžko se mi píše, o čem jsou, protože autorka hodně skáče, a tak jsou kapitoly směsí různých psychologických a neurologických poznatků proložených autorčinými postřehy, příběhy, doporučeními, úvahami, psychoanalytickými vysvětleními.

První část – Nové perspektivy – se věnuje dynamice fungování osobnosti člověka. V jedné kapitole se například věnuje nevědomí, od kterého přechází k trémě, změně našich návyků, joggingu mozku. V dalších kapitolách uvažuje o konceptech jako vazba (attachmentu) a zamilovanost, o tématech vztahů a výchovy dětí.

Druhá část – Růst – pro mne byla mnohem zajímavější. Někdy se mi zdálo, jako by se autorka proměnila v „rodiče“. Věnuje se posedlosti zdravým životním stylem, moderním médiím a dalším věcem, které podrobuje kritice. Zároveň zde nabízí mnohé postřehy a myšlenky o tom, co pro ni znamená být zralým člověkem. Toto téma je pro ni spojeno s našimi vztahy s rodiči, o kterých také hodně píše.

Autorka píše mnoho kategorických názorů, možná pro dramatičnost. Nebojí se říct svůj názor, ale někdy jsem v jejích vysvětleních nacházela pro sebe díry. Při čtení tedy doporučuji kritické myšlení. Občas jsem se zamýšlela nad tím, co jsou názory autorky a co jsou ověřená fakta – populárně naučná literatura s sebou nese bohužel i to, že chybí citované zdroje. Věřím tomu, že si z knihy každý odnese pár myšlenek, které ho něčím osloví a zaujmou.

Jak sama autorka píše, kniha je určena pro zájemce o psychologii, nikoliv pro odborníky. Pokud splňujete tuto podmínku, jistě se dozvíte spousty zajímavostí a rad. Pokud jste však odborníky / studenty psychologie, pravděpodobně pro vás bude většina popisovaných věcí známá.

Nenásilná komunikace a moc: V institucích, společnosti i rodině

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se to stane, že se lidé mezi sebou dlouhodobě hádají, aniž by našli východisko ze svízelné situace? Řešili jste někdy, jak vyjednat se zastupiteli vaší obce výstavbu nového hřiště namísto nového parkoviště? Snažili jste se někdy domluvit s dospívajícím synem o tom, proč nechce chodit do školy? Řešili jste někdy s partnerem nějaký nešvar, který vás vytáčí doběla, řekněme třeba odkládání oblečení v bytě? A jak se vám v takové situaci dařilo? Měli jste pocit, že vás ten druhý pochopil? A chápali jste vy jeho?

Na tyto a mnoho dalších otázek a situací z každodenního života se můžete podívat díky knize Nenásilná komunikace a moc novou a pravděpodobně pro vás nezvyklou optikou. Nejspíš byste měli tendenci onomu dospívajícímu synovi vysvětlovat, proč je pro něj jediné správné řešení, aby do školy prostě chodil. Protože se to musí. Tečka. Nebo byste se donekonečna přetahovali s partnerem argumenty, co děláte vy nebo on, co se tomu druhému nelíbí, ale pravděpodobně by se v míře odkládání věcí nic nezměnilo. Kniha však představuje metodu, způsob komunikace, či spíše způsob naslouchání, který by vám umožnil pochopit, jakými motivy a potřebami je to či ono chování jiné osoby či osob vedeno.

Čtenáři se postupně seznamují s tím, jak méně sledovat řečená slova a jejich význam a více se zaměřovat na pocity a potřeby, která slova ukrývají. Co je skutečně v pozadí toho, co lidé dělají, co jim jejich aktuální chování přináší, byť z objektivního hlediska není správné? Jedině tím, že pochopíme, co druhý člověk skutečně potřebuje, můžeme společně hledat cestu, jak naplnit jeho potřeby tak, aby zároveň byly naplněny i potřeby naše.

Kniha je psána velmi prakticky – na konkrétních příkladech, situacích a modelech rozhovorů seznamuje čtenáře s principy „nenásilné komunikace“ a ukazuje možnosti jejich praktického využití při komunikaci v různých problémových situacích. Pro ilustraci vkládám krátkou ukázku:

Posluchač: “Řekl jsi něco, co mi ublížilo.“

B. Rosenberg: „ Ne! Teď jsi v koncích, úplně v koncích, protože používáš techniku viny, odsuzuješ a obviňuješ druhého člověka za svoje city, zdůrazňuješ, že ti to ubližuje. Nikdy nepředávej informaci, že může být druhý člověk příčinou tvých pocitů. Kdykoli vyjádříš pocit, musíš říct slova „protože já“, protože příčinou našich pocitů jsme my sami a ne druhý člověk, naše pocity jsou zapříčiněny našimi potřebami; naše potřeby jsou vždy příčinou našich pocitů.

Takže nespojujme svoje pocity s tím, co dělají druzí, spojujme svoje pocity se svými potřebami. Které potřeby nejsou tedy naplněny, když na tebe (druhý člověk) mluví tímto způsobem?“

Posluchač: „Potřeba respektu.“

 Struktura knihy je poměrně netradiční, je psána jako záznam z přednášky, kde jsou zachyceny dotazy posluchačů a odpovědi autora. Tím může být zpočátku orientace v textu pro čtenáře složitější, ale velmi rychle si lze na tuto strukturu textu zvyknout i díky tomu, že budete pravděpodobně velmi zvědaví na to, jak bude autor v dané situaci reagovat.

Jak jsem již nastínila v úvodu, kniha může být přínosná prakticky pro každého, protože způsob komunikace, jaký kniha představuje, lze využívat v nejrůznějších situacích nejen v profesi, prakticky v jakékoli oblasti práce s lidmi, ale i v každodenní realitě osobního života a mezilidských vztahů.

Alfred Adler: Člověk, jaký je – základy individuální psychologie

Píše se listopad roku 1926 a Alfred Adler dopisuje svoji předmluvu ke knize Člověk, jaký je – základy individuální psychologie, aby mohla být následujícího roku představena širokému publiku. Od doby prvního publikování uplynulo přes devadesát let, ve kterých kniha prošla řadou revizí, aby nakonec byla znovu vydána v českém překladu.

 Adler_přebal

Individuální psychologie Alfreda Adlera je založena na jeho brilantním pozorování okolního světa a lidí v něm. Autor v začátku své knihy představuje toto dílo jako souhrn proběhnutých přednášek k teorii individuální psychologie a nabádá k obezřetnosti v poznávání lidí, které může hlubší a přesnější pochopení psychiky člověka napomoci. Adler velmi obratně pracuje s jazykem, jeho vyjádření nepostrádají hloubku a řadu metafor. Ač mu bývá právem přisuzována schopnost vládnout písemnému projevu, čtenář se k některým myšlenkám pravděpodobně bude vracet i opakovaně, aby plně pochopil šíři sdělení. Významnou součástí celé knihy jsou i konkrétní příběhy pacientů, na kterých Adler demonstruje své závěry.

Předložený titul je členěn do dvou hlavních částí. První z nich se nazývá všeobecnou, poskytuje nám seznámení se s Adlerovým pojetím lidské duše a důležitosti pochopení cíle jedince. Nevynechán není ani pohled autora na společenské působení na člověka, nechybí podrobné vysvětlení pocitu méněcennosti ani příspěvek k roli sourozeneckého pořadí. Zajímavým pohledem na tehdejší společnost mohou být poznatky o vnímání ne-rovnosti mužů a žen a z nich plynoucích důsledků pro psychiku člověka.

Druhá část knihy obrací pozornost k charakteru a jednotlivým typům povahy člověka. Zevrubně je zde popsáno široké spektrum povahových rysů, se kterými se můžeme setkat v běžném životě. Závěrečná kapitola je doplněna o část věnující se afektům, které autor člení na spojující a rozlučující.

Závěr knihy je obohacen komentářem pana profesora Zbyňka Vybírala, který přináší zhodnocení některých názorů, se kterými se v knize seznamujeme, s ohledem na pokračující výzkum a vývoj teorií v oblasti psychologie osobnosti.

Předložená kniha patří ke klasickým dílům psychologie počátků dvacátého století. Psychodynamické zaměření poznání člověka u Adlera nelze pominout, ač v řadě myšlenek bychom již mohli spatřovat i humanistický pohled na duševní život jedince. I v dnešní době Adlerovo dílo může předkládat poznatky, které s jistou mírou obezřetnosti, mohou přinést obohacení pro lepší pochopení některých jevů člověčenstva.

Přerámování v terapii: Umění podívat se na svět novýma očima

Jsou lidé, pro které cesta letadlem znamená dobrodružství a výlet za odpočinkem a poznáním. Pro jiné lidi je však představa nastoupit na palubu letadla přímo děsivá a plná katastrofických scénářů. Přestože se jedná o stejnou situaci, význam, který jí přisuzujeme, může výrazně změnit naše myšlení, prožitek i chování.

Tyrrell_přebal

Ústředním tématem knihy Přerámování v terapii: Umění vidět věci jinak od Marka Tyrrella je právě změna významu, který dáváme určitým životním okolnostem. Tuto změnu považuje za  jednu z ústředních metod psychoterapie a jak je z názvu knihy patrné, nazývá ji tzv. přerámování. Na první pohled kniha zaujme jednak svým přebalem, který je jednoduchý, výstižný a poutavý, a také svojí tloušťkou. Na pouhých 112 stranách předkládá autor ukázky z více než 80 psychoterapeutických kazuistik a dává praktické tipy, jak tuto metodu účinně provádět.

Autor knihy Mark Tyrrell se dlouhodobě zabývá hypnoterapií, podílí se na tvorbě online výcvikových programů a věnuje se léčbě deprese a panické poruchy. Spousta příkladů přerámování, které se v knize popisují, se tedy u klientů odehrávají v hypnotickém či hluboce relaxovaném stavu. To je sice velmi zajímavé a inspirující, nicméně pro praxi těch, kteří se tomuto typu terapie nevěnují, to není příliš využitelné. I přesto je však v knize i dost ukázek práce s lidmi v bdělém stavu. Kniha tedy může být zajímavá jak pro začínající terapeuty, kteří teprve hledají svůj vlastní styl, tak pro zkušené psychology, kteří by si rádi zvědomili to, co nejspíše denně při své práci dělají.

Autor zamýšlel knihu také pro všechny, kteří chtějí sami zakusit nový pohled na staré významy a zlepšit svoji schopnost flexibilního a prospěšného vnímání životních situací. Vzhledem k tomu, že je publikace psána velmi čtivě a srozumitelně, bezpochyby je vhodná i pro všechny zájemce o psychologii a o svůj vlastní seberozvoj.

V úvodu knihy autor techniku přerámování teoreticky vymezuje a popisuje, jakými různými způsoby lze u klienta přerámování docílit. Následuje část věnovaná přímo ukázkám z praxe, které jsou přehledně rozdělené do tematických celků. V knize Mark Tyrrell tedy popisuje práci s úzkostnými klienty, přerámování v kontextu závislostí, depresí a dotýká se i mnohých jiných témat, se kterými se běžně můžeme v terapeutických pracovnách setkat. V závěru připojuje i úplnou kazuistiku práce s klientkou, opět spojenou s ilustrací techniky přerámování a s propracováním souvisejících metafor. Vzhledem k množství obrazných pojmenování a přirovnání působí kniha chvílemi opravdu velmi mile a poeticky. V závěru knihy lze také najít doporučení pro terapeuty a další zdroje, do kterých je možné nahlédnout a rozvíjet tak svou vlastní techniku práce s lidmi.

Kniha Přerámování aneb Umění vidět věci jinak tedy i přes svůj menší rozsah komplexně tuto metodu popisuje jak z hlediska teorie, tak z pohledu zkušeného terapeuta, který se práci s lidmi věnuje již léta. Na závěr tedy jen dodám autorovu závěrečnou radu: „Uvolněte se a dejte průchod vlastní tvořivosti!“

Děti a svět pohádek – znovu podlehněte kouzlu pohádek

Ty čteš pohádky..? Nejsi na to už trochu stará..? Ach, kolikrát jen jsem tyto a podobné otázky slyšela. Nicméně po přečtení předložené knížky mohu s čistým svědomím konstatovat, že nikdy nebudu dost stará na to, abych si přečetla pohádku. Pojednání Michala Černouška je jednoznačným důkazem, že pohádky mohou být přínosem, inspirací a obohacujícím aspektem i dospělému čtenáři.

Černoušek_přebal

Svět pohádek je zde prezentován jako můstek linoucí se nad propastí mezi dospělým a dětským způsobem myšlení. Autor nám poodhaluje tajemství toho, jak děti uvažují nad pohádkovým děním, kladnými hrdiny i zápornými bytostmi, nad zápasem mezi dobrem a zlem, nadpřirozenými schopnostmi a dalšími typickými prvky pohádek. Pan Černoušek rovněž předkládá zajímavou úvahu o potřebě ústně předávaného vyprávění pohádek, jež je v posledních letech upozaďováno a do popředí se jako krtečkova raketa řítí televizní, vysoce moderní a technická prezentace pohádkové říše. Souzním s autorovým zklamáním nad přetechnizovanou společností, jež zaujímá víceméně odmítavý postoj k pohádkám a považuje je za přežitek z doby „nebreč“. Proto oceňuji s jakou odhodlaností a neutuchajícím optimismem je usilováno o (znovu)podnícení k četbě klasické pohádkové tvorby.

Nedocenitelné je taktéž propojování světa pohádek s vývojovou (dětskou) psychologií. Zdůrazňuje se působení pohádek na rozvoj myšlení, inteligence, poznávacích schopností, zvídavosti, představivosti, fantazie, etických principů a mnoha dalších oblastí. S lehkostí tak lze uvěřit, že pohádky svým způsobem kopírují vývojové problémy, s nimiž se dítě musí na své cestě k dospělosti vyrovnat. Z pohádek dítě čerpá informace o životních hodnotách, významech mezilidské interakce, mravních otázkách, důsledcích dobrého či zlého chování. Autor se také často dotýká otázek identifikace s pohádkovými bytostmi a možností osvojit si optimistické vidění světa (protože v pohádkách dobro vždycky zvítězí nad zlem). Kniha tudíž nenápadně podsouvá i odborné poznatky z pole ontogenetické psychologie a předkládá je ve stravitelné formě i psychologií zcela nepolíbenému „mudlovi“.

Celá publikace je protkána síťovinou metafor, jež se objevují právě v pohádkách, a které mají pro dětského posluchače potenciál utvořit z všudypřítomného „dospěláckého“ chaosu nějaký smysluplný řád. Jinak řečeno, díky pohádkám si dítě může lépe strukturovat pro něj dosud nepochopitelnou skutečnost. Klasické pohádky (oproti těm moderním) podle autora obsahují důležité konfrontace s nejrůznějšími stádii psychického vývoje dítěte, proto je nezbytné zabývat se výkladem pohádek. Sám autor nabízí interpretaci několika všeobecně známých pohádek (např. Popelky, Červené Karkulky, Sněhurky, Perníkové chaloupky a dalších).

Rušivým elementem může být autorovo zabíhání do širších výkladových vod (což vytváří iluzi, že se čtenář zamotal v temném, kouzly oživlém lese, z něhož není návratu), pan Černoušek se však nikdy nezapomene vrátit na tu správnou pěšinku. Samotný výklad pohádek se občas až příliš drží jedné linie a opomíjí další roviny pohádky. Na druhou stranu to přidává na hloubce představovaného fenoménu. Kniha je psaná svěžím, čtivým dojmem a naplňuje čtenáře nostalgickou náladou, která může vést až k tomu, že otevřete starou skříň na půdě a budete hledat nesmrtelné pohádky Karla Jaromíra Erbena či Boženy Němcové.

Cvičení mentální kondice: 365 úkolů na celý rok

Kniha Cvičení mentální kondice od PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. Jany Bílkové, Ph.D., překladatelky, psycholožky a tlumočnice, je výjimečná, jak naznačuje už počet titulů, které autorka uvádí u svého jména. O knihu se totiž v podstatě nejedná. Souvislého textu je v ní v podstatě jedna strana – spravedlivě půl na začátku a půl na konci. Zbytek knihy tvoří, jak uvádí autorka, cvičení podporující koncentraci, mentální flexibilitu, verbální kreativitu a logiku, schopnost kombinovat a dokonce i schopnost hrát si.

Musím uznat, že když jsem ve cvičení 21 hledal ve větě „Babiččina komora Vaška velice zajímala.“ název české řeky, připadal jsem si kreativní a flexibilní, jako už dlouho ne. Ještě více, když jsem hledal křestní jméno ve větě „Na Ekvádor Ota nedal nikdy dopustit.“ (kromě Oty).

Celé Cvičení mentální kondice se skládají z těchto a podobných úloh, přesmyček, doplňování písmen a skrývaček. Škoda, že je PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. autorka, Ph.D. nepropojuje skrze nějaké společné téma, příběh, něco, co by čtenáře zaujalo a přimělo luštit dál, nebo že alespoň s délkou knihy neroste obtížnost. Úlohy se zdají být náhodně poskládané jedna za druhou bez zjevného klíče.

Zda je Cvičení mentální kondice pro vás, záleží na tom, zda si chcete koupit 365 jednoduchých úkolů, kterých lze na internetu najít stovky bez větší námahy. Výhodou tištěné knihy je pak snad to, že vás může přimět, abyste se podobným cvičením věnovali častěji. Škoda jen, že čtenářsky není ničím zajímavá či zábavná.

Moudrost psychopatů: Má každý v sobě psychopatické sklony?

Je psychopatie rys osobnosti, nebo porucha při zpracovávání informací? V jakých oblastech života se vyplatí být psychopatem? Může být psychopatie přínosná? Jaké je to nemít svědomí?

Autorem knihy je britský psycholog Kevin Dutton, který v současné době působí na Oxfordu a ve svých výzkumech se věnuje zejména osobnosti a emocím, a to v různých oblastech lidské činnosti, např. v politice, armádě nebo chirurgie. Sám o sobě říká, že se rád věnuje jak výzkumům, tak psaní populárně naučných knih.

V první kapitole se autor celkem zeširoka věnuje tématům, která s fungováním psychopatů určitým způsobem souvisí – emocím, rizikům a strachu. Autor si pokládá otázku, zda může být úzkost výhodou a v čem by psychopatie mohla být pro život přínosná a užitečná.

Druhá kapitola se zaměřuje obecně na osobnost a ukazuje mnohé teorie, které se jí věnovaly od Hippokratovy po současné teorie. Díky tomuto přehledu můžeme vidět různé výzkumné pohledy na osobnost pachatele. Odkazů na různé studie a výzkumy je tolik, že jsem se v nich občas ztrácela – do strany 100 těch odkazů najdete více než 50.

Třetí kapitola nás zavede do historie psychopatie. Zjistíme, jaký má původ a jak se vyvíjela. Je mezilidská agrese přirozená? Potřebuje společnost lamače společenských pravidel pro přežití?  Autor pokládá zajímavé otázky, ale je nutné podotknout, že se vyjadřuje velice rozvláčně, často odbíhá od tématu, vypráví příběhy, které jsou sice zajímavé, ale čtenář rychle ztrácí nit s původně nastoleným zaměřením.

Čtvrtá kapitola ukazuje oblasti života, v nichž se vyplatí být psychopatem. Autor nás seznámí s několika zajímavými názory odborníků, přičemž jeden z nich provádí skutečně unikátní práci – Kent Kiehl, který objíždí věznice se svým kamionem vybaveným magnetickou rezonancí, kterou se snaží rozluštit nervové základy  psychopatie.

Pátá kapitola s názvem Proměňte mě v psychopata je lehce zavádějící. Nejdříve se musíme prokousat tradičně obsáhlým úvodem, než se po 27 stranách dostaneme do laboratoře, ve které si autor vyzkouší experiment sám na sobě a po 10 stranách je konec. Autor si díky speciálnímu přístroji vyzkouší, jaké to je nemít svědomí.

Šestá kapitola popisuje sedm dovedností, které ve své výbavě mají psychopaté a které, když se je naučíme správně aplikovat, nám mohou pomoci dosáhnout svého, aniž bychom museli jít doslova přes mrtvoly.

V poslední kapitole se pak můžeme podívat na historické osobnosti, o kterých byste jako o psychopatech možná nikdy neuvažovali.

Co mi na knize přišlo přinejmenším zvláštní, byl kontrast mezi jejím odborným zaměřením, zahrnujícím biologické aspekty (jak fungují různé části mozku), psychologické teorie a výzkumy a na druhé straně autorovou silnou vulgaritou. Od poloviny knihy se autorův styl změní ve více kamarádský a poněkud sprostý. Myslím, že přebal knihy tuto dichotomii skvěle vystihuje.

Knihu lze doporučit široké veřejnosti i studentům, kteří se zajímají o psychologii osobnosti.

Pandořina skříňka: Nejvýznamnější psychologické experimenty 20. století

O knize Pandořina skříňka od Lauren Slaterové jsem toho slyšela hodně od kantorů, byla často doporučována. Její četbu jsem dlouho odkládala, ale když se naskytla možnost recenzování, rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a nezaváhala jsem ani minutu. A udělala jsem rozhodně dobře.

Lauren Slaterová vystudovala psychologii a literaturu, ve své nejznámější knize dokázala s naprostou elegancí z obou oborů vytěžit to nejlepší. Nejen díky tomu je kniha velice čtivá, a proto vhodná jak pro zasvěcené do psychologie, tak pro laiky.

Autorka, jak sama píše v úvodu, podala výzkumnou zprávu a zároveň oslavila pokusy Harryho Harlowa, Leona Festingera, studii o případu Kitty Genoveseové, experiment s parkem pro krysy nebo třeba studie Elizabeth Loftusové a další jako příběhy.

Kniha rozebírá celkem 10 psychologických experimentů, ale nejedná se jen o jejich hrubý popis. Autorka se zaměřila na okolnosti vzniku, kontaktovala kritiky dané doby, aby zachytila různé úhly pohledu, dále se pokusila kontaktovat rodinné příslušníky experimentátorů a občas se jí zadařilo sehnat i některého z probandů.

Uchvátila mě již první kapitola, kde autorka rozebírá jeden z nejznámějších pokusů vůbec, a to Skinnerův s krysami a boxy. Má první domněnka, že o tomto experimentu se již nemám, co nového dozvědět, byla naprosto mylná. Objevilo se spoustu jmen kritiků, profesorů z Harvardovy univerzity, kteří ji mimo jiné ukázali i původní box, byl vysvětlen přesah do dopravní psychologie, ale i aplikování například systematické desenzibilizace do reálného života.

Nejzajímavější z této kapitoly mi přišla zmínka o kauze se Skinnerovou dcerou Deborou, ta údajně měla být svým otcem znásilněna a po prohrání soudního sporu spáchat sebevraždu. Tato domněnka, jež údajně byla skloňována všemi pády v tisku, byla vyvrácena Skinnerovou druhou dcerou, která prozradila mnoho dalších osobnějších informací o svém otci.

Už jen všechno toto vložené úsilí by stačilo k tomu, aby se kniha stala populární. Slaterová šla ale dál a pár ze zmíněných experimentů se pokusila zopakovat.

David Rosenhan se snažil zkoumat, do jaké míry psychiatři dokážou rozeznat mezi duševní nemocí a zdravím. Několik probandů, včetně jeho samotného, šlo do různých psychiatrických institucí s jasnými informacemi, co nepravdivého o sobě mají zmínit – šlo pouze o jeden symptom. Přes to, že všichni hned po příchodu říkali, že symptom hned vymizel, velké procento z nich bylo hospitalizováno. Slaterová Rosenhanovu práci následovala a udělala přesně to stejné.

Mohla bych zmiňovat další a další zajímavosti, ale o tom tento text není.

Kniha, o které píši, rozhodně stojí za přečtení pro každého, kdo má zájem se něco dozvědět o věcech, které se dějí u každého z nás.

Myslím, že Slaterové se skvěle podařilo vytvořit dílo, které otevírá dveře k nahlédnutí do psychologie jako vědy a celkově k zpopularizování tohoto vědního oboru.

Otázky soudobé psychoanalýzy: Tradice a současnost

Názory na psychoanalýzu jsou různé a někdy mohou být polarizované. Vladimír Vavrda, český psycholog a psychoterapeut, si ve své nové knize Otázky soudobé psychoanalýzy klade za cíl seznámit čtenáře s tématy soudobé psychoanalýzy. Ta je představena zejména jako způsob uvažování o lidské psychice a podstatě jejího fungování. Cílem tak není představit všechna témata psychoanalýzy, to by zřejmě 263 stran nestačilo. Vybírá to nejzajímavější a pozornost věnuje spíše poznatkům o paměti a attachmentu, které by měly být základem při porozumění tradiční psychoanalýze přesnějším a modernějším způsobem.

Kniha je členěna do dvou částí. První obsahuje právě teoretické poznatky o paměti (např. explicitní paměť či implicitní paměť, která je důležitá v procesu změny), attachmentu, mentalizaci ad. Někteří terapeuti podle Vavrdy pracují psychoanalyticky ve smyslu „zde a nyní“. Řeší jen to, co se aktuálně odehrává v terapeutickém procesu, ačkoli vnímají vliv minulosti. Vavrda považuje za důležité zabývat se tím, co se odehrává zde a nyní, ale v kontextu osobní historie jedince. Skloubením obojích aspektů může dojít k rekonstrukci reprezentace attachmentových vztahů. Takové rekonstrukce podle autora mohou umožnit větší pochopení toho, proč se jedinec k dané adaptaci uchýlil. Vavrda popisuje, že aby se člověk mohl konfrontovat se starou, bolestivou či dokonce traumatickou vzpomínkou, potřebuje bezpečné prostředí terapeutického vztahu. A často je zážitek terapeuta (např. jakým způsobem s ním klient nakládá v terapii) jediným způsobem, jak se dozvědět něco o svých formativních zkušenostech.

Vavrda píše, že způsob, jakým člověk reaguje, představuje výsledek jeho zkušeností s attachmentovými figurami se všemi možnými distorzemi. Terapeut pomocí interpretace klientovi zvědomuje tyto modely. Vzhledem k neopominutelné důležitosti attachmentu (nejen v dětství) Vavrda v knize popisuje teoretický základ pro vztahový rámec, ve kterém se vyvíjí psychika a ve kterém probíhá terapie. Soudobá psychoanalýza se dívá na rané vztahy jedince a jejich povahy, v kontextu attachmentových vztahů se vyvíjí i mentalizace, čili schopnost činit svět, jeho fantazie, myšlenky aj., psychickými. Takovými, o kterých můžeme vnitřně přemýšlet a které nám umožňují nakládat s vnitřními stavy na psychické úrovni. V této části knihy Vavrda podtrhuje význam zrcadlení pro regulaci afektivních stavů a píše o důsledcích v případě ztráty této schopnosti.

Neméně cennou kapitolou je porozumění self jako zdroji aktivity a jeho pěti postupně se rozvíjejících úrovní prožitku self. První část je pak uzavřena kapitolou o psychopatologii v kontextu teorie attachmentu.

Druhá část knihy se věnuje klinickým otázkám v alternativním světle a otevírá ji kapitola o smysluplné terapii. Jako v každé jiné terapii, má i psychoanalýza svůj řád a pravidla. Jde tu zejména o to, aby sám terapeut si byl vědom pohnutek, které jej vedou ke konkrétním krokům. Stejně tak terapeutická intervence by měla být vedena jako intencionální akt, ve kterém je terapeut konzistentní a rozumí podobě a smyslu své intervence.

Jako mnohé další směry, které hovoří o tom, že osobnost terapeuta je nástrojem samotné terapie, v psychoanalýze je terapeut popisován jako zrcadlo. Základem psychoanalytické práce je podle Vavrdy porozumění klientovi, které následně neslouží jen terapeutovi, ale také samotnému klientovi, který se v tomto zrcadlu může pozorovat, a na jehož základě může měnit své vzorce chování.

Nejobsáhlejší kapitola celé knihy je věnována tématu interpretace jakožto jedné ze zásadních technik, která si také prošla bouřlivým vývojem a mnohými definicemi. V současné době je možné říct, že jejím základem je porozumění klientovi a tomu, co se vněm odehrává. Tyto znalosti jsou neúplné a zpravidla redukující a je potřeba je operacionalizovat, a to pomocí získání interpretací do podoby hypotéz, které lze potvrdit či vyvrátit. Vavrda popisuje interpretativní proces, roli nevědomí či emocí a seznamuje čtenáře s pojmy jako je interpretující introjekt, interpretace prvního a druhého řádu či reprezentace třetího řádu.

Jedním z hlavních pilířů psychoanalýzy je přenos. Vavrda proto otevírá kapitolu o jeho analýze a interpretaci. Za další praktické téma můžeme považovat rekonstrukce implicitních vztahových modelů v terapii, kdy interakce terapeut – klient obsahuje řadu „přítomných okamžiků“ (stejně jako interakce rodič – dítě). K těmto okamžikům setkání vede dlouhá terapeutická cesta, nicméně to je prostor, ve kterém se dějí drobné změny subjektivních prožitků. Terapeut zde působí na rovině implicitní paměti, a tím dochází k propojení úvodních poznatků. Kniha dává prostor i narativitě, významu narativní funkce (či jejímu narušení), která může poskytnout porozumění interakci implicitního a explicitního v terapii.

V knize je cítit odborný jazyk, který je záhy vždy dobře vysvětlen a dán do širšího kontextu, příp. jsou uvedené příklady. Na mnohých místech autor připojil kazuistiky ze své odborné praxe. Kapitoly na sebe plynule navazují a vybraná témata souvisejí s moderním pohledem na psychoanalytickou práci, která svým čtenářům oznamuje, že psychoanalýza má v historii své pevné místo, které je zasloužené. Knihu bych doporučila psychoterapeutům, a to nejen těm psychoanalyticky orientovaným.

Deprese, odkaz předků: Transgenerační proces

Sylvie Tanenbaum ve své knize Deprese, odkaz předků zaměřuje pozornost k tématu transgeneračního přenosu. Při psaní vychází především ze své dlouholeté psychoterapeutické praxe, ve které se s daným tématem setkala a měla příležitost s ním odborně pracovat. Samotný název knihy odkazuje na téma deprese, kterému se podrobně autorka věnuje v první části knihy. Seznamuje čtenáře s vymezením pojmu deprese a aktuální prevalencí tohoto duševního onemocnění. Pozornosti neunikají jednotlivé obrazy deprese a její možné příčiny. Důležitou zmínkou je i fakt, že v případě diagnostikované deprese je důležitá psychoterapeutická pomoc a podpora odborníků.

        Deprese, odkaz

Druhá část knihy se věnuje jedné z možných příčin deprese, kterou autorka spatřuje v transgeneračním přenosu. Vysvětluje tím tak možnost výskytu deprese u lidí, jejichž předkové sami prošli traumatickými událostmi, které nebyly dostatečně zpracovány. Na další generace tak mohla být přenesena neodžitá truchlení či tajemství, která se v psychice nynější generace mohou projevit.

Téma transgeneračního přenosu se v psychologické praxi objevuje již v jejích počátcích. V současné době však toto téma znovu ožívá, je mu věnována větší pozornost a jsou přinášeny nové poznatky. Teoretické zázemí se prozatím opírá především o kvalitativní šetření a zkušenosti z praxe. I autorka ve své knize neuvádí žádný výzkum, který by dostatečně mohl uspokojit exaktně laděné čtenáře.

Naproti tomu v knize představuje mnoho příkladů ze své terapeutické praxe, které přibližují možnosti fungování transgeneračního přenosu a jeho dopadu na psychiku jedince. I sama autorka zmiňuje velkou důležitost opatrné práce s tímto tématem pod vedením zkušeného odborníka. Odhalování historie předků může napomoci k hlubšímu porozumění současného psychického obrazu jedince. Zároveň je důležité mít na paměti, že mnohé skutky předků zůstanou jen historií, kterou nelze změnit a je na člověku samotném, jaký postoj k ní zaujme.

K bližšímu pochopení historie jedince slouží tzv. sociogenogram. Ve zjednodušené formě by se mohl připodobnit stromu života, na kterém budou znázorněna všechna data důležitá z hlediska trangeneračního přenosu na psychiku jedince. Po zpracování tak můžeme nahlédnout na jednotlivé červené nitky spojující osudy jedinců v řadě generací. Ať se již jedná o dramatické události, traumata, tajemství, duševní onemocnění či nadání nebo přesvědčení, vše v rámci sociogenogramu má být v co největší míře zvědoměno. I prázdná místa mohou v mnohém naznačit možnosti pro psychoterapeutickou práci.

Ke konci knihy se autorka věnuje právě možným formám odborné psychoterapie, které mohou člověka osvobodit od událostí dávno minulých způsobujících nynější depresivní symptomy. Popisuje podrobně jednotlivé možnosti terapeutických nástrojů, u kterých uvádí i konkrétní příklady z praxe. Neopomíjí jak přínosy těchto nástrojů, tak také jejich omezení a úskalí.

Kniha je psána čtivou formou, doplněna o řadu citátů a konkrétních příběhů. V jednotlivých pasážích je na čtenáři, jak moc kritický bude k jednotlivým vyjádřením, jelikož ne všechna tvrzení jsou vědecky podložena. Velký přínos pro psychoterapeutickou praxi je však v možnosti využití transgeneračního přenosu jako jednoho z vysvětlení současných depresivních symptomů nynější generace. Kniha může sloužit i jako podpora tomu, že co uděláme nyní pro sebe a svoji psychiku, může se promítnout do dalších generací, které přijdou po nás.