„Posloucháš mě!?“ je otázka, kterou děti často slýchávají, a to nejen od svých rodičů. Stejnou otázkou začíná nizozemská autorka Martine F. Delfos svou knihu Pověz mi. Autorka má dlouholetou praxi v práci s dětmi, mladistvými i mladými dospělými, a specializovala se mj. na vztahovou terapii, poruchy autistického spektra či poruchy příjmu potravy. V její knize se otevírá prostor na zamyšlení, zda i rodiče a další dospělí poslouchají děti a zda se jich umí ptát. A co vy, umíte se dětí ptát a mluvit s nimi o těžkých tématech?
Kniha se zaměřuje zejména na vedení otevřených rozhovorů s dětmi, jejichž cílem je, aby děti mohly sdělit svůj názor, prožívání a potřeby. Autorka klade důraz na respekt vůči dítěti a skromnost ze strany dospělého. Oboje je založeno na předpokladu, že samo dítě je expertem na sebe sama.
Pověz mi obsahuje 6 kapitol, včetně úvodu, kde autorka ukazuje na dominanci jazyka jako zásadního lidského dorozumívacího prostředku, a epilogu, kde Delfos nabízí drobné zamyšlení nad tím, jak je možné se dívat na způsoby komunikace stran dětí osvěžujícím způsobem. Začátek knihy je přehledně věnován psychosociálnímu vývoji dětí od 4 do 12 let, který nám pomáhá dát si do kontextu, co vše se podílí na rozhovoru, ač si to v první chvíli nemusíme uvědomovat (např. vývoj paměti).
Podmínky pro vedení rozhovoru se liší podle věku dětí. U dětí kolem 4 let a méně podle Delfos nelze zcela mluvit o vedení rozhovoru, protože teprve dochází ke správnému osvojování jazyka. Autorka zde hovoří o komunikaci, a to i té neverbální. Zohlednit je pak třeba i mentální věk. Jeho odhad není třeba provádět na základě zdlouhavého psychologického vyšetření, nýbrž na základě znalostí správného vývoje. Tento náš závěr samozřejmě nesmí sloužit jako diagnostické kritérium, jeho cílem je navodit lepší vztah s dítětem a nastavit správnou úroveň společného rozhovoru. Prvky, které jsou podle Delfos při vedení rozhovoru specifické pro věk, a tudíž jim patří naše pozornost, se řadí do 6 okruhů: a) metakomunikace, b) forma, v níž se rozhovor uskutečňuje, c) verbální a d) neverbální aspekty, e) techniky ptaní a f) motivace.
V rozhovorech, které s dětmi vede ať už sociální pracovník, vyšetřovatel nebo terapeut, máme určité cíle. Ty většinou ve vztahu dítě – dospělý stanovuje právě dospělý, a takových cílů pak může být dosahováno manipulativním způsobem, který si omlouváme dobrým úmyslem. Vždy je dobré se na věc podívat očima dítěte (s jeho schopnostmi a možnostmi). Když např. vidíme, že dítě má potřebu při rozhovoru často chodit po místnosti, nemusíme to vždy svádět na ADHD, ale je dobré mít na paměti, že úplně jednoduše jsme zrovna s dítětem narazili na téma, které je pro něj náročné, a toto své napětí ventiluje motoricky, stejně jako si my občas hrajeme s propiskou či rovnáme papíry na stole.
Kniha normalizuje různé situace, se kterými je možné se v každodenní praxi potkat. A zároveň vybízí k přemýšlení, jakým způsobem klademe otázky. Zda příliš nedoplňujeme za dítě, nevkládáme svá slova do jeho úst. Zda moc nemyslíme za něj a nechováme se jako vševědoucí odborníci.
Čtenáři jistě ocení i kapitolu věnovanou technikám rozhovoru, která je založena na již zmíněném respektu vůči dítěti, a pečlivě vedené struktuře. Máme různé druhy otázek – vedle klasických otevřených a uzavřených nás autorka upozorňuje na vícečetné otázky, sugestivní, ale např. i otázky „proč“, které směřují opačně, než jsme zvyklí (tedy od dítěte k dospělému). Putují od dospělých směrem k dětem, obvykle s úmyslem změnit chování, kterým se dítě projevuje.
Dalo by se říct, že kniha je interaktivní. Kromě množství ukázek a kazuistik, jsou v příloze k dispozici i cvičení, na které je v průběhu četby odkazováno. Každá kapitola také nabízí shrnutí v podobě nejdůležitějších bodů. Knihu lze doporučit dospělým, kteří přichází do kontaktu s dětmi a kteří by jim chtěli lépe rozumět. Patří tak do školního prostředí, ale i do oblasti forenzní psychologie, sociální práce či psychoterapie.
Knihu Pověz mi vnímám jako důležitý přírůstek, který je dobré mít při ruce. Osobně oceňuji hodnoty, o které se kniha zasazuje a které shledávám užitečné ve své práci s dětmi. Kniha se mi líbila a díky příkladům se četla lehce. Jednou z nejpodstatnějších věcí pro mne bylo uvědomění, že dítě často ví, co potřebuje, a že je dobré mu v tom věřit a dát prostor. Nebýt rychlejší než ono samo, nedokončovat za něj věty a být trpěliví.
Zmíněné principy se mohou některým zdát logické a intuitivní, přesto se domnívám, že je k užitku si je občas připomenout, uvědomit se, že žádná kouzla, co se týče vedení rozhovoru s dětmi, nejsou, a je třeba se vrátit k základům. K naslouchání, prostoru a respektu.
