Archiv štítku: smysl života

Umění být nešťastný: Inspirující pohled na štěstí a smysl života

Belgický psychiatr Dirk de Wachter ve své páté knize přichází s tezí, která není ve filozofii – jak je jejím častým zvykem – nikterak nová, nabízí však to, co se ve filozofii velmi cení, což je nová perspektiva a cesta, díky níž se k myšlence dojde. Je štěstí něco, co člověk má, co může získat nebo snad s čím se rodí, co je však podstatnější, je to něco, na co má člověk cílit či je otázka skrytá někde jinde? Tato kniha si dává za cíl tento problém rozřešit.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Dirk de Wachter je psychiatrem původem z Belgie. Mimo této knihy je dále autorem hned několika dalších knih: „Stres, trauma a disociace“; „Borderline times“; „Milovat. Nemožná touha?“ Působí jako profesor na katolické univerzitě v Leuvenu a je členem univerzity psychiatrického centra v Kortenbergu. Pravidelně publikuje oborné články a vystupuje v televizních pořadech.

Podobné knihy se velice špatně popisují, pokud nechcete vyzradit závěr, ke kterému se knížka vydává a jenž na konci nalézá. Podle mě je však užitečnější si knihu přečíst bez očekávání či znalosti toho kam ona cesta vede. Doporučuji si knihu zkrátka vzít a přečíst bez jakýchkoliv obsahových informací, a tedy sám se budu držet recenze zaměřené na formu a obsah bez vyřčení hlavní myšlenky.

V poslední době jsou nové knihy již standardně velmi dobře strukturované a tato není výjimkou; je malá a na jedné stránce se nenachází příliš mnoho textu, přičemž jsou zásadní myšlenky, které chce autor zdůraznit, zobrazeny samostatně, centrovány na střed, zvětšeny a zvýrazněny, podobně jako se to dělá u básní; tento prvek se mi velice líbí a pomůže vám snáze pochopit autora a zapamatovat si to důležité, co chce předat. Kapitoly jsou celkově tři, uvozeny uměleckou ilustrací, která velmi dobře ladí s tónem a obsahem knihy; není v nich mnoho krom centrálního prvku, jenž dává si přímo žádá rozličné interpretace.

První kapitole předchází dvě „předmluvy“ jedna věnovaná současné situaci – spolu s coronavirem – a druhá krátce pojednává o autorově otci, načež se ptá: „Jak to vlastně se vším tím štěstím je?“. První kapitola se snaží na tuto otázka odpovědět; autor se zabývá jak objektivním štěstím, tak tím prožívaným a své chápání tohoto pojmu dokládá studiemi a cituje známe filozofy a básníky. Druhá kapitola se zabývá neštěstím, kde autor mluví o úloze času, druhých lidí a společnosti ve vztahu k tomuto pojmu. Název poslední kapitoly ponechám v tajnosti, protože obsahuje právě centrální tezi knihy.

Jedná se o neskutečně hlubokou knihu, přestože stránky neobsahují mnoho textu, tak se zdají, že přetékají myšlenkami, kterým je takřka vždy věnován dostatek času; autor z omezeného prostu těží maximum. Líbí se mi, že kloubí jak důležitost vědeckého, filozofického, tak i laického (každodenní zkušenosti) poznání a velice obratně je propojuje v jasný obrázek toho, co se snaží sdělit.

Těžko se mi nacházejí nějaké nedostatky, ale pokud bych měl nějaké zmínit, tak tento: vždy, když je probíráno téma hluboké a existenciálně významné, tak mi v puse zanechávají nepříjemnou pachuť odkazy na současnou politickou situaci, především když ještě od ní neuplynulo dostatek času aby na ní mohl být vyvinut náhled a zároveň nejsou podány nestranně (byl bych raději, kdyby autor vše zmínil již v předmluvě, když mluvil o situaci s covid-19; tohoto se autor několikrát dopouští a je mi to líto, že taková dobře napsaná kniha se tomu neubránila.

Bez ohledu na onen jediný, nepříliš důležitý nedostatek, je kniha přímo plná dobře artikulovaných myšlenek svědčících o autorově bohaté psychiatrické a životní zkušenosti, a tedy jeho příspěvek do fondu filozofie štěstí považuji za velice povedený a můžu doporučit každému, kdo o téma projeví zájem.

Deprese, panické ataky, PPP: XIII. část

Umění přijmout za sebe zodpovědnost

 Man adjusting tiePřijetí odpovědnosti za své činy a chování může být velké břímě, které nás tíží a omezuje. Když se na to podíváme z druhé strany, odpovědnost za sebe samé nám dává rozhled a možnost ovlivnit dění kolem sebe. Mohu tedy s něčím něco udělat a nejsem pouze ve vleku okolností.

Úplně stejně to funguje i v léčbě. Ačkoliv jsem ve věku, kdy se snažím postavit na vlastní nohy, nemoc ze mě paradoxně dělá nesamostatného a mnohdy nesvéprávného jedince.  Často si kladu otázku, čeho se tolik bojím. Je to snad vědomí, že bych konečně musela PŘIJMOUT ZODPOVĚDNOST ZA SEBE SAMA? Není jednoduché přijmout veškerou tu nejistotu a obavy v životě. Na druhou stranu si říkám, že přeci nejsem takový „srab“, abych se tomu všemu nedokázala postavit čelem.

Paní doktorka mi řekla, že pojetí sebe sama – mám se ráda/nemám se ráda, je otázkou vůle. S tímto tvrzením úplně nesouhlasím, protože kdyby to tak bylo, tak to už dávno udělám. Krůček po krůčku si vytvářím mechanismy, kterými se snažím přijímat skutečnosti tak, jak jsou. Především se učím radovat se. Radovat se ze svého vnitřního bohatství. Přijímat se. Ale je to tak jednoduché? Přijímat se neznamená být se sebou do puntíku spokojen. Přijímat se znamená uvědomovat si své chyby a být za ně odpovědný.

Jednou z věcí, která mi zaměstnává mozek, je smysl vlastní existence. Musím se sama sobě smát, protože nechápu, proč se touto otázkou zabývám v 19. letech. Smysl života přeci přijde v průběhu života, no ne? Urputně se snažím najít ten svůj, problémem však zůstává:

Co to vlastně ten smysl je?

Odjakživa jsem měla v hlavě jasnou definici smyslu života – vzdělání a budoucí kariéra. Doma se vždy kladl důraz na vzdělání, a já jsem si v hlavě vytvořila chiméru, že můj život má smysl jedině tehdy, když něco dokážu. Co to ale znamená „dokázat něco“? Mám pocit, že se celý život za něčím honím a jedinou náplní mého života je výkon. Dosahování cílů. Je tohle skutečně to, co považuji za smysl svého života? Pokud je to skutečně pravda, není toho v mém životě nějak málo?
Postupem času zjišťuji, že pojmy, které jsem považovala za naprosto jasné, jsou velmi relativní a subjektivní pro každého z nás. Jak jsem se o této otázce bavila s různými lidmi, dostala jsem mnoho odpovědí – peníze, kariéra, rodina, dítě…

Ačkoliv je kariéra pro budoucí život důležitá, není měřítkem hodnoty člověka. Existují totiž činnosti, které nejsou založené na výkonu, a přece mě dělají šťastnou. Učím se naslouchat tomu, co mi říká srdce a dodatečně si začínám uvědomovat určité principy, které se snažím ve svém životě uplatňovat.

  1. Dělej to, co tě baví a naplňuje.
  2. Do své práce dávej kousek sebe sama a dělej ji s láskou.
  3. Řiď se heslem: „Netlač řeku, teče sama.“
  4. Každá činnost nemusí nutně znamenat výkon a „být nejlepší“.
  5. Vždycky může být někdo lepší, tak se s tím smiř.
  6. Jediné na čem záleží je to, jak hodnotíme sami sebe.
  7. Nenech se rozhodit jedním blbcem, protože na ně budeš narážet celý život.
  8. Neboj se požádat o pomoc, když si unavený nebo si nevíš rady.
  9. Něco na odlehčení 🙂 – „Když ti někdo život ničí, usměj se, a dej mu tyčí.“
  10. A konečně – přijmi odpovědnost za sebe a svůj život.