Archiv štítku: strach

Strach z nemocí: Jak mu porozumět a jak ho překonat

Pokrok na poli medicíny, stejně jako vědy obecně, sebou přinesl mnoho změn a pozitiv do lidského života, tyto se však ne vždy projeví čistě v pozitivní formě a často sebou nesou nové výzvy pro lékaře, a především samotné pacienty. Doba, v níž jsou informace dostupné odborníkům takřka ve stejné míře jako laikům, nepomáhá, ba naopak zhoršuje, kvalitu života lidem, u nichž se vyvine strach z nemoci, což lékařům následně ztěžuje práci. Tato kniha se snaží poskytnou informace o široké škále somatoformních nemocí – kam mimo jiné řadíme strach z nemoci či hypochondrii – pochopit příčiny vzniku, důsledky a nabídnout techniky k snížení či odstranění diskomfortu jenž způsobují.

Dr. Hans Morschitzky je klinický a zdravotní psycholog, jenž se ve své praxi zaměřuje na behaviorální a systémovou rodinnou terapii. Dosud je autorem celkem 15 knižních publikací na rozličná témata pojednávající o úzkostných poruchách. Dle osobních webových stránek plánuje v brzké době vydat další dvě publikace, jež se budou zabývat strachem ze smrti (2021), strachem o srdce (2022) a o separační úzkostné poruše v dospělosti (2023); dále je autorem panické aplikace a rozličných videí na YouTube. Tuto knihu napsal ve spolupráci s vědeckým novinářem Thomasem Hartlem.

Kniha se dělí do třech částí, jejichž základní charakteristika by zněla následovně: vymezení, kazuistika, terapie + několik podnětů pro rodinné příslušníky a lékaře s následných doslovem. V první části knihy nás autor nejdříve obecně seznámí s konceptem nemocí a zarámuje v něm strach z nemocí jakožto předmět knihy, následně se dozvíme o původu slov jako je hypochondrie spolu s historií strachu z nemocí a v další kapitole je popsána současnost s jejími specifiky. Zbytek první části je věnován obrazu problému zachycený v Mollierově divadelní hře Zdravý nemocný, ilustrovaný na životech celebrit a významných osobností, představený výzkumy prevalence s diagnostickými kritérii, a nakonec konkretizován pomocí deseti obrazů nemocí ilustrovaných množstvím životních příběhů.

Druhá a třetí část již  ve větší míře opouštějí teorii a věnují se praktické stránce tématu. Druhá je rozdělena vedví na důsledky vzniku a následky, kteréžto jsou opět po vzoru poslední kapitoly v první části uvozeny množstvím užitečných kazuistik. Třetí část se již věnuje samotné léčbě; nejdříve jsou krátce zmíněny koncepty, které zaznamenaly úspěch při léčbě, načež je představen detailní program v sedmi krocích, jenž zahrnuje diagnostiku, otázky k lepšímu chápání své situace, teorii sympatického a parasympatického systému k lepšímu pochopení pochodů svého těla a mnoho dalších postupů vycházejících z KBT (kognitivně behaviorální terapie) a podobných systémů.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha má v celku jednoduchou, ale velmi funkční strukturu; kapitoly na sebe plynule navazují, i díky tomu, že jsou informace v jedné kapitole často nejprve naznačeny a následně plně rozvity v kapitolách následujících, což mě samému během čtení dodávalo pocit, že žádná část knihy není zbytečná či „navíc“ a stejně tak mi to pomohlo v zapamatování obsahu publikace. Kapitoly jsou uvozeny velmi příhodnými citáty známých osobností (Nietzsche, G. Ch. Lichtenberg, Plutarchos…) a líbí se mi, že nejsou pojaty ve stylu „použít za každou cenu“ (některé kapitoly jsou bez citátu).

Nespornou předností publikace je použití opravdu velkého množství kazuistik. Většina obrazů nemocí, důsledků a příčin je vyobrazena příklady konkrétních pacientů, které v hlavě čtenáře dokreslí podobu konkrétního problému; často jsou použity hned dvě či tři kazuistiky, které mi výrazně pomohly k pochopení důležitých bodů a nabídly materiál ke srovnání. I přestože je kniha kazuistikami skoro zahlcena, tak nikdy nepůsobily rušivým dojmem ani se nezačaly opakovat, což je nejspíše způsobeno jejich strukturou, která vždy představila pacientovu jedinečnou životní situaci, problém a často i ukázala, jak byla potíž nakonec překonána či zmírněna. Právě kazuistiky mě vedou k přesvědčení, že se k této publikaci jistě několikrát rád vrátím.

Když vynechám kazuistiky, tak není sporu o tom, že je kniha psána skutečně odborníkem na problém. Autor, strach z nemocí a jeho jednotlivé podoby, rozpracovává velmi detailně, poukazuje na odlišení od jiných poruch a věnuje se i novodobým aspektům jako je „kyberchondrie“ (sebe-diagnostika za pomocí internetu a online diskusních fór).

Knize není, z mého pohledu, opravdu moc co vytknout, za zmínku stojí příležitostná situace, kdy jsou uvedeny výčty, jež by se daly popsat heslem „nezbylo místo“ a v jednom případě se vyskytl pojem „vlastní účinnost,“ u nějž bych uvítal i jeho anglický ekvivalent „self efficacy“, jelikož jsem byl českým termínem chvíli zmaten – což však může být spíše věcí překladu.

V konečném důsledku se jedná o knihu, která je psána stylem, jenž je vhodný jak pro odborníky, kteří chtějí více proniknout do problematiky strachů z nemocí, pro širokou veřejnost díky stylu, jimž je kniha psána, a nakonec i pro samotné pacienty díky programu v poslední kapitole, který by knihu mohl pomoci zařadit i do „self help“ sekce, zde se však nesetkáte s povrchností a neodborností podobných publikací.

Jak překonat strach, úzkost, paniku, fobie

Bojíte se? Máte někdy strach z různých věcí, míst, událostí, zvířat, z budoucnosti, ze samoty, z nemocí, ze smrti, z opuštění nebo třeba strach ze strachu? Prožíváte někdy úzkost?

Pokud jste si na cokoliv z uvedeného odpověděli ano, nemusíte se proto obávat, menší či větší strach prožívá ve svém životě téměř každý. Psycholožka Doris Wolf, autorka knihy Jak překonat strach, úzkost, paniku a fobie, upozorňuje na to, že prožívání strachu a úzkosti je normální a je důležité si jej připustit a přijmout na určitou dobu jako součást sama sebe. To je první krok na cestě k odstranění strachu.

Doris Wolf je psycholožka a psychoterapeutka, má vzdělání v oblastech psychoterapie rozhovorem, behaviorální terapie a racionálně emoční terapie. Při psaní knih vychází ze své praxe a snaží se pomáhat širšímu okruhu lidí, kteří trpí psychickými problémy, pomáhá tak čtenáři lépe porozumět sám sobě a dosahovat u sebe požadovaných změn, které vedou k nalezení duševní rovnováhy.

Kniha je rozdělena do pěti částí. První část je čistě teoretická, je v ní vysvětleno, jak strach vzniká, jak se projevuje u jednotlivých lidí a je zde zdůvodněno, proč vlastně strach existuje, k čemu může být dobrý.

V druhé části se čtenář začíná učit, jak se svým strachem bojovat, jak ho odbourat, jsou zde popsány konkrétní techniky a kroky, podle kterých postupovat při zbavování strachu a úzkostí.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Třetí kapitola přibližuje základní formy strachu a diagnóz (např. agorafobie, panická, porucha, sociální fobie) a konkrétní strategie, pomocí kterých se dají jednotlivé obtíže zmírnit, popř. s nimi postupně skoncovat.

Strach často souvisí s negativním postojem k sobě a okolí, proto je čtvrtá kapitola věnována novému životnímu postoji.

V poslední části jsou sdíleny zkušenosti a příběhy autorčiných pacientů i čtenářů, kteří popisují svá úskalí i konkrétní kroky, které u nich vedly k úspěšnému překonání strachů a úzkostí.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Autorka se zabývá také užíváním léků, které s léčbou úzkostí často souvisí, a upozorňuje na možná rizika s tím spojená. Velmi pěkně popisuje, jak se může během léčby měnit postoj člověka k léku: ‚Na začátku zaujímali tento postoj: „Snad bych si mohl ten prášek pro jednou vzít, třeba mi pomůže. Jinak si už nevím rady.“ Potom si pomysleli: „Tableta mi udělala dobře, vezmu si ještě jednu, bude mi pak lépe.“ A nakonec jsou posedlí myšlenkou: „Bez tablety to nezvládnu.“‘ V tu chvíli už se jedná o psychickou závislost, na kterou většinou nasedá i závislost fyzická.

Kniha je velmi dobře a srozumitelně napsaná, určena pro laickou veřejnou. Je věnovaná všem, kteří se potýkají s jakýmkoliv druhem strachu či úzkosti. Obsahuje cenné techniky, které jsou velmi dobře využitelné v praxi. Může sloužit jako manuál pro ty, kteří bojují s nepříjemnými strachy. Pro lidi, kteří trpí silnými úzkostmi nebo jejich strachy zasahují do každodenního fungování, je ale vždy nutná také pomoc odborníka (psychiatr, psycholog). Kniha tuto pomoc nemůže suplovat.

Anton Hergenhan: Agresivní dítě?

Autor knihy Agresivní dítě? Anton Hergenhan je psycholog věnující se zejména systemické psychoterapii. A právě z tohoto úhlu pohledu je zde nahlíženo na projevovanou agresivitu u dětí. Hergenhan vychází ze své dlouholeté praxe s dětmi s problémovým chováním. Jeho začátky stojí na behaviorální praxi a obdivu k Freudově psychoanalýze. Sám proklamuje, že nechce nabízet knihu receptů, jak zvládnout agresivní dítě, ale spíš předkládá své zkušenosti ze speciálně pedagogické poradny a dětského stacionáře.

604_bg

Hergenhan upozorňuje, že agresivita není jen obraz určitého agresivního chování a otázky proč… (jsi to udělal, jsi někoho zmlátil,…) nejsou zcela směrodatné a spíše než na cíl nás vedou oklikou k nekonečné kauzalitě (udeřil jsem, protože mi shodil lego – shodil jsem lego, protože mi řekl, že jsem hloupý – řekl jsem, že je hloupý, protože…). Autor svým laskavým slovem a systemickým přístupem orientovaným na řešení čtenáře vybízí, aby se spolu s ním podíval na agresivitu širší optikou. Proto se nebojí do rozboru agresivní situace, které bylo přítomno více lidí, zapojit všechny zúčastněné, či ty, kterých se to týká. Autor těmto situacím dává jasnou důležitost už jen tím, že je nepřejde např. pouhým napomenutím dětí na hřišti, ale věnuje tomu čas a svůj zájem.

Systemická speciální pedagogika zde staví na několika principech, které jsou důležité pro terapeutickou práci. Patří sem např. osobní přítomnost, vedení, které umožňuje dítěti být svéprávným a respektuje ho, či např. identifikace schopností a pozitivní nahlížení na symptom. Co systemická práce pak považuje za zásadní, je vztahová soustava dítěte. Lidé se vyskytují minimálně ve dvou a „stávají se“ pouze mezi lidmi, proto jakýsi radikální individualismus ztroskotává na skutečnosti, že nejsme sami, a děti se tohle potřebují naučit. I k hádce jsou pak zapotřebí dva. Důraz na tento sociální aspekt má za cíl nebát se problém otevřít ve skupině a naučit se řešit konflikty přímo.

Před samotným agresivním výpadem se často objevuje verbální agrese. Autor obecně přisuzuje jazyku velkou sílu – nejen, že se těmito slovy mohou lidé zranit, ale jsou to také slova, která mají silný terapeutický účinek. Zároveň je účinné s dětmi mluvit ve slovech, které samy používají, a rozebírat, jak takovým slovům rozumí a co jimi všechno míní (autor zde pracuje zejména s nadávkami, kterými děti nešetří). Kniha tak obsahuje ukázky rozhovorů skupinové terapie doplněné o autorovy komentáře, které se opírají o základní principy systemické práce – respekt, vztahová rovina či přítomnost, která se zakládá na jiném principu, než je princip moci, což je častý motiv agrese.

Kniha pojednává i o důležitosti hranic pro děti, jejich absence značí spíše než cokoli jiného absenci lásky. Podle autora je to pro dítě signál, že mu vše projde a že je tedy rodiči lhostejné nejen chování dítěte, ale i ono samotné. A ke stanovení správných hranic pro dítě je důležité mít na paměti i své (rodičovské/pedagogické) hranice.

Ráda bych se vrátila na začátek, konkrétně k otazníku v názvu knihy. Je agresivní dítě agresivní ze své podstaty, nebo za vztek maskuje svůj strach a bezradnost? Kdo je pro vás agresivní dítě? Knihu doporučuji všem, kteří pracují s dětmi s problémovým chováním a rádi by si svou praxi osvěžili trochu jiným, netradičním, systemickým pohledem.

Brad Blanton: Radikální upřímnost

„Jsem v pořádku, děkuji.“

„Rád bych přišel, bohužel už ale mám na víkend plány.“

„Kdepak, vypadáš v těch šatech skvěle!“

Žijeme v době, kdy je říkání lží či polopravd naší každodenní součástí. Kolikrát si ani neuvědomíme, že jsme nebyli tak zcela upřímní. Lhaní se stalo životním stylem. Zalžeme ze strachu, zalžeme z pohodlnosti, zalžeme z milosrdnosti, zalžeme záměrně. Společnost nás k tomuto vychovává. Dělají to tak všichni. A současně i všichni tyto drobné lži od druhých očekávají, a tedy se nad nimi ani nepozastaví. Znamená to však, že je to tak v pořádku?

radikalni-uprimnost-jpg

Sami upřímnost a pravdu vyžadujeme. Chceme slyšet upřímné názory druhých, proto přeci otázky pokládáme. Uvědomujeme si, že upřímná komunikace je základem kvalitních mezilidských vztahů a intimity, že by bez ní nemohly existovat. Pokud však sami stojíme před rozhodnutím, zda říct pravdu, nebo si skutečnost mírně poupravit, snadno sklouzneme k druhé z možností.

Pravda nás přitom k druhým lidem přibližuje. Nemusí se jim vždy líbit, co jim říkáme. Vědí ale, že říkáme pravdu, a tedy že nám mohou důvěřovat a že se na nás mohou spolehnout. Pokud druhým lžeme, není to projevem lásky. Ani respektu.

Pokud jde o říkání pravdy, neexistují podle Brada Blantona žádné kompromisy. Pravdivě je potřeba říkat zcela všechno. Neexistují žádná tabu. Půjčili jste si v osmnácti bez dovolení od rodičů auto? Řekněte jim to! Podvedli jste před dvěma lety na večírku svého partnera? Řekněte mu to! A do detailů mu popište, co konkrétně jste dělali a jak se vám to líbilo.

Buďte upřímní k ostatním lidem.

Říkejte jim pravdu úplně o všem.

Buďte upřímní v každé situaci.

Kniha je jakýmsi přehledem toho, jak jsme se do kolotoče neustálého lhaní a zatajování dostali. A současně návodem, jak se z něho osvobodit. Pomůže převzít zodpovědnost za své myšlenky i činy.

Nemohu říci, že se ztotožňuji se všemi autorovými myšlenkami. Představa stoprocentní upřímnosti za všech okolností mi (alespoň v tuto chvíli) není zcela blízká. Je přeci jen nutné rozlišovat mezi okamžiky, kdy říkání pravdy na místě je, a okamžiky, kdy pravdou jen zcela zbytečně druhým ubližujeme. Podobně si nejsem jista, zda je možné neupřímnosti či lhaní přisuzovat tak velký vliv, jaký jim přisuzuje autor, tedy například tvrdit, že jsou zdrojem fyzické bolesti aj.

Přesto pro mě byla kniha velmi inspirativní a k přečtení (s otevřenou myslí) bych ji rozhodně doporučila téměř každému. Vhodná bude i pro jedince směřující k psychoterapii, neboť nabízí mnoho podnětných myšlenek. Ostatně sám Brad Blanton psychoterapeutem je. A právě radikální upřímnost ve vztahu ke svým klientům uplatňuje. A také ji od svých klientů vyžaduje. Jen je potřeba počítat s tím, že zřejmě někomu nesedne nejen pro velmi silné názory, ale také pro velmi silné výrazy. Autor si zkrátka nebere servítky a pro ostrá slova nechodí příliš daleko.

http://foter.com/photo/black-and-white-image-of-young-woman-sitting-on-bench/

Deprese, panické ataky, PPP: II. část

Nikdy nekončící dilema

Black and white image of young woman sitting on benchNe nadarmo se říká, že poruchy příjmu potravy vám ovládají celý život. Lidé si představují anorexii jako touhu po štíhlé postavě – ve skutečnosti je za tím mnohem více.

Každé ráno se budím s pocitem, že celý den strávím posloucháním dvou hlasů v mé hlavě – jedním z nich jsem já a druhým je anorexie (otázkou zůstává, která z nás je silnější?). Mívám pocit, že snad blázním, když mi druhý hlas v hlavě našeptává, co mám a nemám dělat.

Po probuzení si jdu pro odtučněnou Activii (slova jako „light, odtučněná, dietní, fit, fitness, hubnutí,…“ mi rezonují v hlavě jako zaklínadla) a k tomu si udělám půl litrovou kávu.
Následuje další dilema – výběr oblečení. Vyzkouším si všechny kalhoty, které mám, ale žádné mi nesedí. Ve všech mám neuvěřitelně široká stehna. Nedokážu ani popsat to vnitřní zhnusení, které cítím, když se vidím v zrcadle. Snažím se myslet na slova, která mi říkají ostatní. Nefunguje to. Nakonec vyházím celou skříň, abych zjistila, že nemám nic na sebe. S odporem na sebe navléknu první kalhoty, které vidím a odcházím. Po cestě přemýšlím jen nad tím, jak strašně vypadám a chce se mi brečet.
Začínám pociťovat kručení v břiše, a proto si dám další půl litr kávy – zní to skoro poeticky „mám hlad, a proto se musím jít napít“.

Dnešek mám opravdu hodně nabitý, a proto se nestihnu naobědvat. Není to skvělé? Nemusím jíst a mám k tomu důvod. „NE, nesmíš tomu podléhat,“ ozývá se moje zdravá část mozku. Musím si připravit něco na cestu. Moje kroky samozřejmě vedou k zelenině – mám v lednici zbytek zeleniny („zbytek“ zeleniny, který by stačil celé rodině na týden).
Jedu do školy a dávám si sójové latte. Tím pádem nemusím obědvat, ne? Kafe bude stačit.
Ale ne Lucie, musíš si dát oběd, káva není jídlo!
Jedu autobusem na terapii a začínám mít trochu hlad. Až pojedu vlakem domů, tak si dám ten salát.
Konečně sedím ve vlaku! Hlad mě přešel, vždyť jsem se „najedla“ tím latté, takže to opravdu bude stačit. Po celodenním uvažování, zda ho sníst nebo ne, zareaguje moje zdravá část mozku a salát přeci jen sním.

Odpolední svačina je každý den stejná – půl litru kávy se sójovým mlékem, 2 knäckenbroty s Gervais light. Volný čas trávím s kamarády, které bezmezně miluji a nevím, co bych bez nich dělala. Cítím se v bezpečí. Cítím se normálně. Co to vlastně je „být normální“?
Když se blíží 16. hodina, začínám být nervózní, protože se blíží čas mojí večeře.

Večeře roztáčí další kolotoč úvah, co si dát k jídlu. Nejprve se rozhodnu pro salát. Svoje rozhodnutí v zápětí změním – dám si červené zelí s půlkou tofu. Ale není půlka moc? Stačí jen 1/3. Najednou si uvědomím, že tofu má 148 kcal/100g, a tak si dám Šmakoun, který má jen 42 kcal/100g.
Moje večeře je tedy červené zelí, jedno rajče a 50g Šmakouna (abych se „nepřejedla“).

Spánek se zdá být vysvobozením z toho neustálého kolotoče – to je bohužel také omyl.
V noci se budíte hlady, kručí Vám v břiše a nemůžete spát. Ráno se budíte kolem 4-5 hodiny a jdete se nasnídat. Konečně je nový den a já mám nárok na jídlo. Neexistuje, že bych si dala něco večer.
Já totiž svoje fyzické potřeby zásadně ignoruji (s trochou sarkasmu samozřejmě).

Je neuvěřitelně těžké vysvětlit zdravému člověku, že máte strach z jedné odtučněné Activie, protože si myslíte, že když ji sníte, tak hrozně přiberete. Každý den se přemlouvám, abych si dala med do čaje, že po něm nemohu nijak přibrat. Největším paradoxem je, že racionálně víte, že je to hloupost, přesto převáží iracionální část mozku.
Paní doktorka, která mě provází na mojí cestě mi říká: „Lucka je ta krásná, inteligentní dívka, která má tuhle hnusnou nemoc.“ Opravdu se snažím neobviňovat se za moji nemoc, protože jsem si po těch letech konečně uvědomila, že to nebyla moje volba. Já si tuhle nemoc nevybrala, ani si ji nijak neužívám. Je to každodenní boj a zápas s nemocným mozkem, který vám diktuje, co máte dělat. Je neskutečně těžké mu vzdorovat. Kladu si otázky: „Jak se mohu snažit a být motivovaná, když se vidím obézní?“ Rozpor v mozku mezi Vámi (skutečnou osobností, která Vás definuje) a mezi nemocí, která se Vás snaží ovládat.
Jedna kamarádka mi kdysi řekla: „Představuji si anorexii jako ošklivou vychrtlou dívku, která nemá žádné přátele ani rodinu a je neuvěřitelně osamělá. Snaží se, abyste byli s ní a cítili se stejně.

Opravdu chci taková být? Co mi vyhublost přináší? Proč je pro mě tak důležité být štíhlá?

Hlavní prioritou není ovládnout svůj život a své nedostatky a udělat ze sebe dokonalého člověka.
A vůbec, co slovo „dokonalý“ znamená? Podle současných ideálů bychom si představili úspěšného, nezávislého, upraveného jedince s dokonalými mírami. Mnozí si ale neuvědomují, že i takový člověk má emoce a „dokonalost“ má své stinné stránky… Je tedy i toto dokonalost?
Když se řekne dokonalost, představím si ideál krásy „kalokagathia“ = harmonie těla i DUŠE. Současný ideál však harmonii zaměňuje za „perfekcionismus“ a lpění na povrchních prioritách a hodnotách.

Nenabízí toho naše společnost málo?