Archiv štítku: studie

Raphael M. Bonelli: Mužský narcismus

„Vykašli se na něj, je to narcista.“ Jak banálně by takový výrok mohl znít. Přitom se jedná o poměrně vážnou poruchu osobnosti, v krajních případech vedoucí až k hospitalizaci. Ve svém okolí jste již možná zaregistrovali pár takových diagnóz (i když, pozor, nejčastěji narážky o narcistických tématech ostatních mají právě ti praví narcisté). Pokud vás tedy někdy zajímalo, jak skutečně toto onemocnění rozeznat, pochopit, pracovat s ním a jak ho v neposlední řadě také proměnit, knihu Mužský narcismus velmi oceníte.

narcismus

Rozpracování tématu je velmi srozumitelné, popsané z větší části v kazuistikách – doslovně přepsaných, přičemž ich-forma napomáhá k čtivosti textu – které jsou vždy doplněné odborným komentářem psychiatra. Nechybí jak vědecká, tak praktická obsahová složka, což může pomoci pochopit některé věty a chování různých herců, sportovců, politiků, vašeho nadřízeného, i souseda – zkrátka některých typických pacientů 21. století. Ale nejenom těch! Kniha nabízí i pohled do historie onemocnění a popisuje, jak se diagnóza a pohled na ni vyvíjely. Publikace vám může být nápomocným průvodcem v průřezu empirických studií a teorií narcismu.

Psychiatr Paul Näcke řekl: „Narcismus je případ, kdy se někdo dokáže vzrušit jedině pohledem na své vlastní tělo.“ Jistě, závisí od typu, formy a síly, ve které se narcismus projeví, ovšem různé sociální sítě tvoří jakési podhoubí a ideální prostor pro nacistické sebepředvádění, což může být pokušení i pro běžného a zdravého člověka. I proto je přínosné onemocnění rozumět a orientovat se alespoň v jeho základech tak, abychom neužívali výrazu „narcista“ pouze pro urážení ostatních.

Knihu ocení jak odborná, tak široká veřejnost. Dozvíte se, jak pracovat s člověkem, který oplývá přepjatým pocitem vlastní hodnoty, vyvyšuje se nad druhé a ubírá jim jejich hodnotu. Jak pomoci takovému pacientovi pracovat s následkem vytěsnění všeho negativního na sobě samém, jak mu pomoci vyrovnat se s pocitem ohrožení od ostatních. Profesně může být kniha jistě velmi obohacující, ale doporučuji ji zejména pro první kontakt s narcismem. Pokud jste se doposud dozvěděli pouze povrchové informace, a téma vás zaujalo, může vám být forma a obsah velmi k užitku. U kazuistik jsou popsány symptomy z DSM-5. Pro jiné čtenáře zase může být knížka přínosná v pochopení, proč se váš známý považuje za jedinečného, důležitého, proč potřebuje stálý obdiv? A proč je jedním z běžných výroků Cristiana Ronalda věta typu: „Kdyby mi někdo řekl, že jsem nejlepší na světě, vůbec by mě to nepřekvapilo.“?

Pro jednoho výhoda a jiného nevýhoda může být, že některé pasáže hodně odkazují na psychoanalýzu, dozvíte se tedy mnoho i o obranných mechanismech a protipřenosech v narcismu. V době, která je orientovaná na výkonnost, soutěžení, konkurenceschopnost a sebeprosazení, se dá kontaktu s narcistou jen ztěžka vyhnout. Samozřejmě, mohli bychom se nad tím rozhořčovat a soudit, ale to není naším úkolem. Nakonec, jak uvádí autor reakci pacienta na poukázání, co konkrétně na sobě může změnit: „Nojo, ale vždyť to už bych nebyl já.“ Načež mu psychiatr odpovídá: „Ale zato byste to byl zralejší Vy, který se dokáže povznést nad své pocity.“

Sexuální edukace: II. část

Role genderových rozdílů v sexuální edukaci

Existují rozpoznatelné rozdíly v kategoriích o sexuálních otázkách, o kterých rodiče s adolescenty mluví. Matky mluví s dospívajícími dívkami více o jejich těle; o menstruaci a „normálním“ sexuálním vývoji a o pubertě (Diiorio, Kelley, & Hockenberry-Eaton, 1999). Matky nabízejí dívkám málo Dami Sexexplicitních informací o pohlavním styku a slasti, ačkoli mluví s dívkami více o „sexuálních faktech“ (Raffaelli & Green, 2003). Matky také probírají antikoncepci (Regnerus, 2005; Raffaelli, Bogenschneider, & Flood, 1998) a sexuálně přenosné nemoci (Raffaelli, Bogenschneider, & Flood, 1998) více s dívkami. Rodiče zcela zřejmě mluví více s dívkami o sociálně-sexuálních tématech jako je „randění“ a vztahy (Raffaelli & Green, 2003), dívky jsou také více vystavené diskuzím o morálce, přednostech panenství, ztrácení respektu skrz sexuální styk a názoru rodičů, zda schvalují teenagerovský sex (Regnerus, 2005). Rodiče pravděpodobněji budou debatovat (a výzkumníci se budou ptát) s dívkami než s chlapci o sexuálním útoku, ačkoli dokonce i mezi dívkami pouze přibližně jedna čtvrtina z nich uváděla, že jejich rodiče s nimi mluvili o sexuálním útoku (Omar a kol., 2003 podle Martin & Luke, 2010).

Výzkumníci obvykle našli jen několik sexuálních témat, která rodiče probírali více s dospívajícími chlapci, a ty výslovně obsahovaly slast: masturbace a noční poluce (Diiorio, Kelley, & Hockenberry-Eaton, 1999). Výzkumníci také objevili, že ve Spojených státech sexuální edukační učební plány probírají slast a touhu víc pro chlapce než dívky (Fine & McClelland, 2006). Mezi vzorkem africko-amerických teenagerů Diiorio a kol. (1999) také našli, že matky říkali více chlapcům než dívkám o používání kondomu. Předchozí výzkum identifikoval matčin pocit pohodlí nebo uvolněnosti při mluvení o určitých tématech jako mechanismus, který vytváří genderové rozdíly v sexuální socializaci adolescentů.

Martin a Luke (2010) ve své studii použili data z národního webového průzkumu od 631 amerických matek 3 až 6 letých dětí pro účely testování, zda existují stejné genderové rozdíly v tom, co matky učí jejich malé děti o sexualitě a reprodukci. Testovali, zda matky mluví více s dcerami nebo syny o sexuálních tématech a dále, zda matky mluví více s dcerami nebo syny o milostných vztazích, reprodukčních tělech a morálce, ale nikoli o sexuálním zneužívání nebo pohlavním styku/slasti.

Došli k závěrům, že matky mluví s dcerami signifikantně více než se syny o vztazích, morálce a těle. Zároveň se neprokázaly žádné genderové rozdíly v tématech, o kterých matky mluví nejvíce (sexuální útok) a nejméně (pohlavní styk/slast). Ke každé hypotéze použili v dotazníku několik odpovídajících tvrzení. Ze 12 položek k tématu vztahů více dívky (4 % a 9 %) oproti chlapcům slyšely každé tvrzení, ale jen dvě položky ukázaly statisticky signifikantní rozdíl mezi chlapci a dívkami. Dívkám bylo se signifikantně větší pravděpodobností řečeno: „Většina lidí, kteří se vdají nebo ožení, se snaží o vztah na celý život,“ (53 % dívek a 44 % chlapců) a „Existují různé typy rodin,“ (59 % dívek a 51 % chlapců). Matky také více dcerám říkají o reprodukčních tělech. Polovina matek s dcerami sděluje tvrzení „Těla se mění během růstu a dospívání dítěte v teenagera,“ naproti tomu matky s chlapci tvrzení sdělovaly v 35 %. Stejně diskuze o menstruaci, která byla minimální (16 %), byla primárně určená dívkám (23 % vs. 10 % chlapci).

Dva výroky o tom, jak děti přicházejí na svět (skrz vagínu a císařský řez) opět slyšely více dívky. O sexuálním útoku matky mluvily více s dcerami. Také s větší pravděpodobností probíraly matky s dcerami spíše než s chlapci, které sexuální chování je „špatné“. Chlapci spíše než dívky slyšeli, že homosexualita je špatná (9 % a 8 %), ale dívkám s větší pravděpodobností bude řečeno, že masturbace (5 % a 3 %), mimomanželský sex (13 % a 10 %) a mimomanželské děti jsou špatné (17 % a 11 %). Matky mluví více se syny o pohlavním styku a slasti. Pro hypotézu, že pro matky je jednodušší a cítí se uvolněněji při konverzaci s dcerami než se syny, vyšly smíšené výsledky. Rozdíl mezi matkami dcer a synů podle jejich vlastních záznamů byl statisticky nesignifikantní. Zároveň matky uváděly, že mnohem méně dovolují chlapcům vidět je nahé nebo při oblékání a vycházení a vcházení do sprchy, u dívek 80 % a chlapců 57 % (Martin & Luke, 2010).

Proč je důležité s dětmi a dospívajícími hovořit o sexualitě?

Tak zní nadpis kapitoly v knize Sexuální výchova od Lenky Šilerové (2003), ze které bych si nyní dovolila použít několik argumentů. Jako odpověď na tuto otázku uvádí pozitivní vliv na vytvoření přirozeného vztahu k lidskému tělu a sexualitě. Dále mluvení o sexualitě přispívá k prevenci sexuálního zneužívání dětí a dospívajících, poučené děti lépe čelí sexuálnímu zneužívání. Pokud k zneužití dojde, dokážou lépe popsat, co se stalo. Sexuální edukace napomáhá zodpovědnému sexuálnímu chování a posunutí začátku sexuálního života. V souvislosti s dospíváním se mluví o sekulární akceleraci, výzkum na české populace ale ukazuje, že o prvním sexu to zřejmě neplatí. Trend ve věku prvního pohlavního styku se dlouhodobě nemění. Mladí Češi získávají první pohlavní zkušenost kolem osmnáctého roku (Šulová, Fait, Weiss a kol., 2011). Přesto dospívající může nabýt dojmu, že už by měl nějaké sexuální zkušenosti mít. Pod tlakem vrstevníků, médií a některých časopisů, které vyvolávají dojem, že první sex ve věku pod patnáct je běžná záležitost. Sexuální edukace může právě informace z neověřených zdrojů upřesnit.

Domnívám se, že role sexuální výchovy by neměla končit pouhým předáním informaci, ale měla by také podporovat děti a dospívající v rozvinutí schopností a dovedností “domluvit se” o sexuálních otázkách s partnerem. Jak uvádí Šilerová (2013): “Nezkušenost, komunikační neobratnost, ale i stud o těchto věcech s partnerem hovořit mohou být hlavními důvody toho, že mladí lidé (a nejen oni) nepoužijí antikoncepci vůbec nebo nedostatečně.” Sexuální výchova by tedy měla zahrnovat i učení se formulování požadavků v sexuálním životě a jejich přiměřeném prosazení. Schopnost sdělit partnerovi svá přání významně přispívá ke spokojenosti.

Když je sexuální zrání zrychlené: akcelerace vývoje

Tendence k akceleraci vývoje je známá v současné době jako předčasné sexuální zrání. V předčasném sexuálním zrání hrají roli aspekty související s výživou, tělesnou váhou a realizací intenzivního fyzického cvičení.

Předčasný výskyt menstruace obnáší něco více než jen fyzické změny. Znamená také předčasný výskyt adolescentního chování, aniž by nutně došlo i k psychologickému vývoji, který by dospívajícím umožnil čelit situacím pojícím se k dospělejšímu věku (Langmeier & Krejčířová, 2006).