Archiv štítku: úzkosti

Deprese, panické ataky, PPP: XVIII. část

Úzkost jako každodenní společník

filling holes 2Pokaždé když zaslechnu slovo úzkost, zmocní se mě známý tíživý pocit na hrudi. Dříve jsem si nedovedla představit, o jak moc paralyzující pocit se jedná.  Od zdravého stresu a mírné úzkosti před důležitými událostmi jsem se dopracovala až k panickým atakám, které zásadně ovlivnily můj postoj k životu a kompletně mi přeházely priority v životě.

Drobné úzkosti se však později začaly měnit na úzkosti téměř ze všeho, co jsem udělala nebo neudělala. Z úzkosti se tak stal každodenní nesnesitelný společník. Úzkost z úspěchu, ale i neúspěchu. Úzkost z uzdravení, ale i z nemoci. Úzkost ze společnosti lidí, ale i ze samoty. Měla jsem úzkost, když jsem se učila, ale také když jsem se neučila. Úzkost z odpočinku, ale i z přepracování. Již ráno jsem se budila s úzkostí, že jsem vstala v 5.00, protože to je podle mého pozdě. Na druhou stranu mě svírala úzkost z toho, že jsem racionálně věděla, že je to příliš brzy. Úzkost téměř ze všeho, na co jsem pomyslela.

Dalším vývojem byly již výše zmíněné panické ataky. Úzkost sama o sobě měla nějaký racionální důvod, naproti tomu paniky důvod nemají. Jak to tak bývá, první signály přetížení se projeví na psychice. Rozjel se kolotoč panických atak, které zdánlivě neměly příčinu. Tento stav bych přirovnala k absolutní bezmoci, kdy začnete zrychleně dýchat, čímž si vydýcháte veškerý vzduch a začnou vám brnět končetiny, tudíž se dostanete do svalové křeče a nemůžete třeba pohnout rukama. Poté začnete šílet, že určitě zemřete nebo se zblázníte. Tlak vesele stoupá a vám je ještě hůř.

Nejprve jsem paniky chápala jako něco, co nemůžu ovlivnit. Stylizovala jsem se do role „oběti“, která je nemocná a nic s tím neudělá. Po jedné velké panické atace jsem si řekla „a dost.“ Domluvila jsem si pravidelné psychoterapie a rozhodla se konat. Na psychoterapii jsem se naučila, že nic z toho se mi neděje bezdůvodně. Všechno má ať už vědomou nebo nevědomou příčinu. Poté jsem si začala uvědomovat, jak bezohledně jsem se k sobě chovala. Vstát ve 4 hodiny ráno, učit se, jít do školy, přijít domů, učit se a jít spát. K tomu celý den hektolitry kafe a téměř bez jídla. Upřímně bych se divila, kdyby se tento životní styl někde neprojevil.

Od té doby jsem začala více poslouchat svoje tělo a své potřeby. Přestala jsem ignorovat únavu a přepracování. Dostala jsem naordinovaný každodenní odpočinek a relaxaci. Také jsem začala dělat věci, které mě baví a dělám je jen kvůli sobě. Vždy jsem byla dost alternativně smýšlející člověk, a proto mě nadchla myšlenky jógy, které se věnuji již 4 roky. K józe se přidalo veganství, které mi pomáhá v boji se svým mozkem a dodává mi motivaci, protože sama v sobě cítím, že je to tak správně. Uzdravování psychiky není procházka růžovým sadem a už vůbec není přímá. Naopak, je velmi klikatá.

Moje každodenní mantry:

„Konečně jsem přestala utíkat sama před sebou. Komu jinému je lépe?“

„Naslouchej svému vlastnímu srdci spíše než jakýmkoliv jiným hlasům.“

http://foter.com/photo/hand-people-heart/

Deprese, panické ataky, PPP: XVI. část

Každý z nás potřebuje být někdy zranitelný

hand people heartJiž delší dobu si lámu hlavu nad tím, proč je pro nás tak těžké přiznat, že na něco nestačíme, potřebujeme pauzu nebo že něco nezvládneme. Je to nejspíš trend být jakési perpetuum mobile, které bez zastavení stále funguje na maximum a stále podává perfektní výkony. Tímto přesvědčením však ignorujeme naše základní potřeby a důsledky se dostaví, ať chceme nebo ne.
Čeho se tolik bojíme? Proč je pro nás tak těžké ukázat svoji slabost a zranitelnost?

Co se mě týče, odjakživa jsem byla typ „zatni zuby a vydrž“. Měla jsem pocit, že pro mě nic není nemožné, nepotřebuji ničí pomoc a všechno zvládnu sama. Nestěžovala jsem si, že na něco nestačím. Nepotřebovala jsem odpočinek (velká chyba!), spánek ani jídlo a nejspíš jsem si myslela, že svoji energii získám ze vzduchu, což byl dost zásadní omyl. Když mi někdo nabídl svoji pomoc, tak jsem poděkovala a odpověděla, že všechno zvládnu sama. Naopak jsem si ještě nějakou aktivitu přibrala, abych toho neměla málo. Považovala bych se za slabocha, kdybych přiznala, že na něco nestačím nebo (nedej bože) potřebuji pomoc. Jaká hrůza přiznat svoji slabost! Dnes se svému přístupu musím opravdu smát. Co mě ale nakonec přimělo k tomu, abych svůj postoj přehodnotila? Jsem člověk, kterému musí život dát lekci, aby se na svět začal dívat jinýma očima a jinak tomu nebylo ani tentokrát.

Takhle nezastavitelně jsem fungovala velmi dlouho, avšak zlom přišel ve třetím ročníku gymnázia. Zpočátku jsem měla pocit, že jsem unavenější než dříve a ráda lenoším. O lenošení ale opravdu nemohla být řeč. Postupně jsem se uzavírala do sebe a jediné, co jsem si přála, bylo zmizet a být neviditelná (což mi moc dobře nešlo). Vyčítáte si, proč jste smutní, když vlastně ani nemáte proč. Na světě je tolik neštěstí, ale zrovna VY, na které okolí kouká jako na „dokonalé“, přeci nemáte důvod být nešťastní. Třešničkou byly panické ataky, které mi ukázaly, že musím své myšlení radikálně změnit.

Největší chyba byla, když jsem si zakázala zranitelnost, slabost a únavu. Dělala jsem věci na maximum (a možná ještě více) a tvářila se u toho, s jakou lehkostí mi všechno jde od ruky, čímž jsem si kolem sebe vytvořila jakousi auru „dokonalého člověka“, čehož jsem později velmi litovala. Ačkoliv jsem potřebovala, aby za mnou někdo přišel a pomohl mi nebo mě pochlácholil, tak nikdo nepřišel, protože si mysleli, že já pomoc nepotřebuji, jelikož vše perfektně zvládám sama.

Moje terapeutka mi říká: „Lucko, stejně tak, jako je ve Vás nekompromisně silný vnitřní kritik, tak stejně tak je tam i malá Lucinka, která potřebuje obejmout.“ A měla neskutečnou pravdu. Od té doby jsem na sebe začala pohlížet jako na osobu, která potřebuje pauzu, umí sobecky říct „už nemůžu“„jsem unavená“, a v neposlední řadě jsem se naučila žádat o pomoc a uvědomila si, že nemusím vždy vše perfektně zvládat sama. Dnes už mi vůbec nevadí požádat o pomoc a být taky trochu sobec :-).