Archiv štítku: výzkum

Lev Semjonovič Vygotskij: Psychologie myšlení a řeči

Pokud jste se učili o Piagetovi s dovětkem, že některé jeho objevy jsou překonány, nyní si můžete přečíst, o které se jedná. A to v knize Psychologie myšlení a řeči.

vygotskij

Vygotskij v ní podrobuje Piagetovu práci precizní kritice. V knize můžete sledovat celý proces, jak nad tématem myšlení a řeči Vygotskij uvažuje. Kniha umožňuje nahlédnout do hlavy výzkumníka a společně s ním projít myšlenkové mapy a argumenty, jak vést výzkum na dané téma. Jeho myšlenky jsou stále aktuální a pokrývají široký záběr.

Seřazení kapitol působí místy chaoticky, přímé překlady Vygotského díla se překrývají s poznámkami profesora Jana Průchy. Ocenila bych delší úvody, vysvětlení řazení kapitol, jakož i kontextu vzniku Vygotského myšlenek. Bylo by určitě i přínosné zmínit limity Vygotského díla a srovnat jeho myšlenky s aktuálním vývojem v oblasti výzkumu. Pro zájemce o tuto oblast profesor Průcha nicméně v doslovu alespoň uvádí podrobnou rešerši autorů a aktuálních výzkumů, které na Vygotského dílo navazují. Zároveň čtenáře seznamuje se životem L. S. Vygotského.

Zajímavé jsou odkazy na známé výzkumy (např. Köhlerovy výzkumy se šimpanzy), kde Vygotskij analyzuje postup výzkumníků a kriticky se zamýšlí nad jejich závěry. Podstatné poznámky má i k výuce na školách, kde kriticky zkoumá zavedený systém výuky, který podle něj zcela neodpovídá výzkumným zjištěním vývoje myšlení a řeči.

Knihu by neměli minout psychologové, pedagogové, lingvisti, kulturní antropologové a další zájemci, kteří se chtějí věnovat tématu myšlení a řeči.

Jan Hendl a Jiří Remr: Metody výzkumu a evaluace

Kniha Metody výzkumu a evaluace od autorů Jana Hendla a Jiřího Remra je novou publikací rozšiřující českou metodologickou literaturu v oblasti sociálních věd. Jde o systematický přehled základních informací týkajících se realizace empirického výzkumu a jednotlivých výzkumných plánů a metod se speciálním zaměřením na evaluační typ výzkumu.

879_bg

Kniha sestává z pomyslných dvou částí. První se zabývá nejprve hnutím praxe podporované vědeckou evidencí v jednotlivých sociálně-vědeckých disciplínách a poté obecnými metodologickými otázkami jako např. hlavními typy vědeckého výzkumu či způsoby vytváření vědeckých teorií. Také se věnuje jednotlivým etapám realizace výzkumu, metodám sběru dat a vybraným výzkumným designům – předně statistickým šetřením, experimentální a případové studii.

Druhá část je věnována výhradně evaluačnímu výzkumu, tedy druhu výzkumného projektu, který slouží primárně pro posouzení efektivity příslušných intervencí či programů realizovaných v sociální sféře.

Jako dodatek kniha ještě přikládá stručnou kapitolu o způsobu vyhledávání literatury a srovnání současných software pro správu a organizaci citací.

Co se týká kladných stránek publikace, je nutné vyzdvihnout její přehlednost a systematičnost. Organizace jednotlivých kapitol a podkapitol je srozumitelná. Čtenář ocení jasnou strukturu textu, ve které se dá velmi dobře orientovat.

Z hlediska obsahu knihy lze také pozitivně hodnotit zpracování přehledu jednotlivých výzkumných plánů v kvalitativním a kvantitativním výzkumu. U každého výzkumného projektu je vystihnuta jeho podstata a zároveň jsou také z výkladu zjevné vzájemné rozdíly mezi jednotlivým výzkumnými plány. Kvalitně je také podán popis celkové realizace výzkumu. Čtenář si na základě textu dokáže vytvořit plastickou představu o jednotlivých krocích, které musí výzkumník v rámci svého výzkumného úsilí podniknout. Výklad je orientován především na kvantitativní výzkumné strategie, nicméně je také možné si udělat i poměrně dobrou představu o realizaci výzkumů kvalitativního charakteru.

Jako pozitivum lze také nepochybně vnímat základní teoretické zpracování problematiky moderátorových a mediátorových proměnných, které v české literatuře nebyla věnována příliš velká pozornost.

Po grafické stránce je možné také pochválit jednotlivé shrnující tabulky podávající v řadě případů přehledný a souhrnný obraz o pojednávané problematice (zejm. tabulku srovnávající jednotlivé evaluační přístupy či tabulku shrnující jednotlivé body vědecké zprávy o realizaci randomizovaného experimentu).

Nyní k méně pozitivním aspektům publikace. Jako výrazné negativum jsem po celou dobu četby vnímal často přítomnou a čtenářsky nadmíru nepříjemnou tendenci autorů nedostatečně rozvádět velké množství předložených termínů, konceptů a metod. S vysokou frekvencí se v knize objevovaly de facto pouhé výčty různých pojmů bez jejich dalšího objasnění (např. vyjmenování druhů evidencí v rámci metody process tracingu bez jejich jasnější specifikace). Takovéto počínání by mohlo dávat smysl v případě, že by autoři v takovýchto situacích odkazovali na další literaturu, ve které by čtenář mohl příslušnou problematiku dostudovat; žádné takovéto odkazy však v textu přítomné nebyly. Jako čtenář jsem měl proto často dojem umělého vyplňování textu, který mohl být využit užitečnějším způsobem. Takovéto informace jsem vnímal jako zdržující a zcela nerelevantní, neboť nijak pojednávanou problematiku blíže neosvětlovaly.

Obecně se v knize také nadměrně často objevují obecná či abstraktní tvrzení, která by si zasloužila jednak jasnějšího rozvedení a jednak také ilustrování názornými příklady. S ohledem na to, že by kniha měla sloužit mj. jako učební text, je v ní příkladů značný nedostatek. Navíc pokud jsou uvedeny, je tomu tak dle mého názoru v ne zcela přiměřené podobě. Například pro ilustraci poměrně zjevného pojmu „teorie“ jsou vyčleněny prakticky tři celé kapitoly; naproti tomu u jednotlivých metod statistické analýzy by se čtenář marně dohledal alespoň nějakého příkladu, který by objasňoval, v jakých konkrétních situacích je který typ analýzy vhodný. Pro osoby bez širšího, a to zejména statistického zázemí, může být poté text místy ne zcela jasný.

Co se týká srozumitelnosti textu, jako iritující jsem také vnímal sklon autorů se při vysvětlování obtížnějších teoretických konceptů uchylovat k opakování týchž základních a relativně zjevných tvrzení a spolu s tím naopak tendenci až k přílišné stručnosti v obtížnějších momentech výkladu. Autoři v nemálo případech podrobněji daný koncept nerozvíjejí a zůstávají opět jen na rovině abstraktnějších či obecnějších prohlášení.

Z praktických důvodů je také velmi nepříjemná skutečnost, že v knize není přítomna jakákoliv forma rejstříku. Dohledávání dílčích informací na základě klíčových slov, což v rámci využití knihy pro studijní účely může být poměrně běžnou situací, se stává velmi nepohodlným a zbytečně zdlouhavým.

Celkový verdikt je tedy takový, že pokud je čtenář teprve začátečníkem v oblasti vědeckého výzkumu a jeho cílem je seznámit se základní problematikou vědecké metodologie, je na místě použít jiné existující publikace v české literatuře. Užitečnou je pro takovéhoto čtenáře kniha jen ve výše uvedených oblastech; v dalších je nutné širší statistické či často i obecně teoretické zázemí, které je možné získat srozumitelnější, ilustrativnější a podrobnější cestou v jiných zdrojích. Na druhu stranu je ale kniha obecně využitelná, pokud se čtenář chce dozvědět více o evaluačním typu výzkumu či problematice moderace a mediace. V takovémto případě ji ocení řada studentů i odborníků.

Sexuální edukace: II. část

Role genderových rozdílů v sexuální edukaci

Existují rozpoznatelné rozdíly v kategoriích o sexuálních otázkách, o kterých rodiče s adolescenty mluví. Matky mluví s dospívajícími dívkami více o jejich těle; o menstruaci a „normálním“ sexuálním vývoji a o pubertě (Diiorio, Kelley, & Hockenberry-Eaton, 1999). Matky nabízejí dívkám málo Dami Sexexplicitních informací o pohlavním styku a slasti, ačkoli mluví s dívkami více o „sexuálních faktech“ (Raffaelli & Green, 2003). Matky také probírají antikoncepci (Regnerus, 2005; Raffaelli, Bogenschneider, & Flood, 1998) a sexuálně přenosné nemoci (Raffaelli, Bogenschneider, & Flood, 1998) více s dívkami. Rodiče zcela zřejmě mluví více s dívkami o sociálně-sexuálních tématech jako je „randění“ a vztahy (Raffaelli & Green, 2003), dívky jsou také více vystavené diskuzím o morálce, přednostech panenství, ztrácení respektu skrz sexuální styk a názoru rodičů, zda schvalují teenagerovský sex (Regnerus, 2005). Rodiče pravděpodobněji budou debatovat (a výzkumníci se budou ptát) s dívkami než s chlapci o sexuálním útoku, ačkoli dokonce i mezi dívkami pouze přibližně jedna čtvrtina z nich uváděla, že jejich rodiče s nimi mluvili o sexuálním útoku (Omar a kol., 2003 podle Martin & Luke, 2010).

Výzkumníci obvykle našli jen několik sexuálních témat, která rodiče probírali více s dospívajícími chlapci, a ty výslovně obsahovaly slast: masturbace a noční poluce (Diiorio, Kelley, & Hockenberry-Eaton, 1999). Výzkumníci také objevili, že ve Spojených státech sexuální edukační učební plány probírají slast a touhu víc pro chlapce než dívky (Fine & McClelland, 2006). Mezi vzorkem africko-amerických teenagerů Diiorio a kol. (1999) také našli, že matky říkali více chlapcům než dívkám o používání kondomu. Předchozí výzkum identifikoval matčin pocit pohodlí nebo uvolněnosti při mluvení o určitých tématech jako mechanismus, který vytváří genderové rozdíly v sexuální socializaci adolescentů.

Martin a Luke (2010) ve své studii použili data z národního webového průzkumu od 631 amerických matek 3 až 6 letých dětí pro účely testování, zda existují stejné genderové rozdíly v tom, co matky učí jejich malé děti o sexualitě a reprodukci. Testovali, zda matky mluví více s dcerami nebo syny o sexuálních tématech a dále, zda matky mluví více s dcerami nebo syny o milostných vztazích, reprodukčních tělech a morálce, ale nikoli o sexuálním zneužívání nebo pohlavním styku/slasti.

Došli k závěrům, že matky mluví s dcerami signifikantně více než se syny o vztazích, morálce a těle. Zároveň se neprokázaly žádné genderové rozdíly v tématech, o kterých matky mluví nejvíce (sexuální útok) a nejméně (pohlavní styk/slast). Ke každé hypotéze použili v dotazníku několik odpovídajících tvrzení. Ze 12 položek k tématu vztahů více dívky (4 % a 9 %) oproti chlapcům slyšely každé tvrzení, ale jen dvě položky ukázaly statisticky signifikantní rozdíl mezi chlapci a dívkami. Dívkám bylo se signifikantně větší pravděpodobností řečeno: „Většina lidí, kteří se vdají nebo ožení, se snaží o vztah na celý život,“ (53 % dívek a 44 % chlapců) a „Existují různé typy rodin,“ (59 % dívek a 51 % chlapců). Matky také více dcerám říkají o reprodukčních tělech. Polovina matek s dcerami sděluje tvrzení „Těla se mění během růstu a dospívání dítěte v teenagera,“ naproti tomu matky s chlapci tvrzení sdělovaly v 35 %. Stejně diskuze o menstruaci, která byla minimální (16 %), byla primárně určená dívkám (23 % vs. 10 % chlapci).

Dva výroky o tom, jak děti přicházejí na svět (skrz vagínu a císařský řez) opět slyšely více dívky. O sexuálním útoku matky mluvily více s dcerami. Také s větší pravděpodobností probíraly matky s dcerami spíše než s chlapci, které sexuální chování je „špatné“. Chlapci spíše než dívky slyšeli, že homosexualita je špatná (9 % a 8 %), ale dívkám s větší pravděpodobností bude řečeno, že masturbace (5 % a 3 %), mimomanželský sex (13 % a 10 %) a mimomanželské děti jsou špatné (17 % a 11 %). Matky mluví více se syny o pohlavním styku a slasti. Pro hypotézu, že pro matky je jednodušší a cítí se uvolněněji při konverzaci s dcerami než se syny, vyšly smíšené výsledky. Rozdíl mezi matkami dcer a synů podle jejich vlastních záznamů byl statisticky nesignifikantní. Zároveň matky uváděly, že mnohem méně dovolují chlapcům vidět je nahé nebo při oblékání a vycházení a vcházení do sprchy, u dívek 80 % a chlapců 57 % (Martin & Luke, 2010).

Proč je důležité s dětmi a dospívajícími hovořit o sexualitě?

Tak zní nadpis kapitoly v knize Sexuální výchova od Lenky Šilerové (2003), ze které bych si nyní dovolila použít několik argumentů. Jako odpověď na tuto otázku uvádí pozitivní vliv na vytvoření přirozeného vztahu k lidskému tělu a sexualitě. Dále mluvení o sexualitě přispívá k prevenci sexuálního zneužívání dětí a dospívajících, poučené děti lépe čelí sexuálnímu zneužívání. Pokud k zneužití dojde, dokážou lépe popsat, co se stalo. Sexuální edukace napomáhá zodpovědnému sexuálnímu chování a posunutí začátku sexuálního života. V souvislosti s dospíváním se mluví o sekulární akceleraci, výzkum na české populace ale ukazuje, že o prvním sexu to zřejmě neplatí. Trend ve věku prvního pohlavního styku se dlouhodobě nemění. Mladí Češi získávají první pohlavní zkušenost kolem osmnáctého roku (Šulová, Fait, Weiss a kol., 2011). Přesto dospívající může nabýt dojmu, že už by měl nějaké sexuální zkušenosti mít. Pod tlakem vrstevníků, médií a některých časopisů, které vyvolávají dojem, že první sex ve věku pod patnáct je běžná záležitost. Sexuální edukace může právě informace z neověřených zdrojů upřesnit.

Domnívám se, že role sexuální výchovy by neměla končit pouhým předáním informaci, ale měla by také podporovat děti a dospívající v rozvinutí schopností a dovedností “domluvit se” o sexuálních otázkách s partnerem. Jak uvádí Šilerová (2013): “Nezkušenost, komunikační neobratnost, ale i stud o těchto věcech s partnerem hovořit mohou být hlavními důvody toho, že mladí lidé (a nejen oni) nepoužijí antikoncepci vůbec nebo nedostatečně.” Sexuální výchova by tedy měla zahrnovat i učení se formulování požadavků v sexuálním životě a jejich přiměřeném prosazení. Schopnost sdělit partnerovi svá přání významně přispívá ke spokojenosti.

Když je sexuální zrání zrychlené: akcelerace vývoje

Tendence k akceleraci vývoje je známá v současné době jako předčasné sexuální zrání. V předčasném sexuálním zrání hrají roli aspekty související s výživou, tělesnou váhou a realizací intenzivního fyzického cvičení.

Předčasný výskyt menstruace obnáší něco více než jen fyzické změny. Znamená také předčasný výskyt adolescentního chování, aniž by nutně došlo i k psychologickému vývoji, který by dospívajícím umožnil čelit situacím pojícím se k dospělejšímu věku (Langmeier & Krejčířová, 2006).

Pozvánka: Týden mozku

Pro zájemce o nejnovější objevy a trendy ve výzkumu mozku a neurovědách přinášíme pozvánku, a to na cyklus přednášek i interaktivní výstavu v rámci Týdne mozku, který pořádá ve dnech 13.-17. března 2017 Akademie věd České republiky.

web-topbanner

Akce je součástí tzv. Brain Awareness Week (BAW) – celosvětové kampaně za zvýšení povědomí veřejnosti o úspěších a přínosech výzkumu mozku.

Během Týdne mozku s přednáškami vystupují přední čeští odborníci v oboru teoretických i klinických neurověd. Přednášky jsou určeny pro širokou veřejnost, především pro studenty středních škol. Připraven je i zajímavý doprovodný program.

Vstup na všechny akce je zdarma, nutná je pouze registrace na jednotlivé přednášky.

Kdo by se nemohl na přednášky dostavit osobně, ovšem daná témata by jej přesto zajímala, toho jistě potěší, že cca měsíc po skončení akce budou na web umístěny záznamy přednášek.

 

Více informací, program i možnost registrace najdete na http://www.tydenmozku.cz.