O knize Pandořina skříňka od Lauren Slaterové jsem toho slyšela hodně od kantorů, byla často doporučována. Její četbu jsem dlouho odkládala, ale když se naskytla možnost recenzování, rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a nezaváhala jsem ani minutu. A udělala jsem rozhodně dobře.
Lauren Slaterová vystudovala psychologii a literaturu, ve své nejznámější knize dokázala s naprostou elegancí z obou oborů vytěžit to nejlepší. Nejen díky tomu je kniha velice čtivá, a proto vhodná jak pro zasvěcené do psychologie, tak pro laiky.
Autorka, jak sama píše v úvodu, podala výzkumnou zprávu a zároveň oslavila pokusy Harryho Harlowa, Leona Festingera, studii o případu Kitty Genoveseové, experiment s parkem pro krysy nebo třeba studie Elizabeth Loftusové a další jako příběhy.
Kniha rozebírá celkem 10 psychologických experimentů, ale nejedná se jen o jejich hrubý popis. Autorka se zaměřila na okolnosti vzniku, kontaktovala kritiky dané doby, aby zachytila různé úhly pohledu, dále se pokusila kontaktovat rodinné příslušníky experimentátorů a občas se jí zadařilo sehnat i některého z probandů.
Uchvátila mě již první kapitola, kde autorka rozebírá jeden z nejznámějších pokusů vůbec, a to Skinnerův s krysami a boxy. Má první domněnka, že o tomto experimentu se již nemám, co nového dozvědět, byla naprosto mylná. Objevilo se spoustu jmen kritiků, profesorů z Harvardovy univerzity, kteří ji mimo jiné ukázali i původní box, byl vysvětlen přesah do dopravní psychologie, ale i aplikování například systematické desenzibilizace do reálného života.
Nejzajímavější z této kapitoly mi přišla zmínka o kauze se Skinnerovou dcerou Deborou, ta údajně měla být svým otcem znásilněna a po prohrání soudního sporu spáchat sebevraždu. Tato domněnka, jež údajně byla skloňována všemi pády v tisku, byla vyvrácena Skinnerovou druhou dcerou, která prozradila mnoho dalších osobnějších informací o svém otci.
Už jen všechno toto vložené úsilí by stačilo k tomu, aby se kniha stala populární. Slaterová šla ale dál a pár ze zmíněných experimentů se pokusila zopakovat.
David Rosenhan se snažil zkoumat, do jaké míry psychiatři dokážou rozeznat mezi duševní nemocí a zdravím. Několik probandů, včetně jeho samotného, šlo do různých psychiatrických institucí s jasnými informacemi, co nepravdivého o sobě mají zmínit – šlo pouze o jeden symptom. Přes to, že všichni hned po příchodu říkali, že symptom hned vymizel, velké procento z nich bylo hospitalizováno. Slaterová Rosenhanovu práci následovala a udělala přesně to stejné.
Mohla bych zmiňovat další a další zajímavosti, ale o tom tento text není.
Kniha, o které píši, rozhodně stojí za přečtení pro každého, kdo má zájem se něco dozvědět o věcech, které se dějí u každého z nás.
Myslím, že Slaterové se skvěle podařilo vytvořit dílo, které otevírá dveře k nahlédnutí do psychologie jako vědy a celkově k zpopularizování tohoto vědního oboru.