Archiv štítku: zranitelnost

Deprese, panické ataky, PPP: XVII. část

Proč lidé vypouští jed, aby nám ublížili?

Hand, Bear, Serve, Fragile, Love, Admiration, AttentionVzhledem k tomu, že jsem odjakživa velmi citlivý člověk, tak nesu opravdu těžce, když se k sobě lidé neumí chovat s respektem. Když jsem byla mladší, tak jsem se snažila zavděčit okolí, aby mě měli ostatní rádi. Urputně jsem chtěla splnit očekávání a požadavky druhých, přesto jsem však nikdy nedosáhla úspěchu. Stejně se vždycky objevil někdo, kdo se o mně vyjádřil velmi nepěkně a já to vždy obrečela.  Uvědomila jsem si, že se stejně nikdy všem nezavděčím. Řekla jsem si, že raději budu taková, jaká jsem a nebudu se nikomu ospravedlňovat.

Jak už to tak bývá, vytvořila jsem si kolem sebe obranný štít a svoji citlivost jsem ukázala pouze těm, kteří mi za to stojí. Já jediná totiž moc dobře vím, jaká jsem a hlavně proč taková jsem. Každý z nás si prožije určité věci, které ho zraní nebo naopak zocelí. Věci, které pro něj hodně znamenají, ať už jsou pozitivní či negativní. Taková věc může být pro druhé nepochopitelná, zvláštní, nenormální.  Každý z nás má něco, co je jeho Achillovou patou.

Opravdu nikdy jsem nepochopila, proč si lidé ubližují tím způsobem, že se trefují do toho nejbolavějšího místa, které máme. Vyhledávat slabiny druhých a v hádce otevírat jejich hluboké rány je ten nejpodlejší způsob, kterým se můžeme snažit získat převahu nad tím druhým. Pokud si chceme vyměnit názory, chovejme se tedy k sobě jako rovný s rovným.

Jednou jsem četla krásné přirovnání, kde se psalo, že od dětství nám lidé říkají věci, které nás zasáhnou. Slýcháme, že jsme oškliví, hloupí, silní, ne dost dobří. Postupem času se z nás stávají mimozemšťani, kteří do sebe nasávají veškerý jed, který lidé vypustí z pusy jen proto, aby nám ublížili. Bohužel se jim to velmi často podaří a my si s sebou neseme další šrám na duši. Proč mají lidé potřebu vypouštět jed? Copak nejsme schopni řešit konflikty rozumně? Je to pro takový nadlidský úkol chovat k sobě navzájem určitou úctu?

http://foter.com/photo/hand-people-heart/

Deprese, panické ataky, PPP: XVI. část

Každý z nás potřebuje být někdy zranitelný

hand people heartJiž delší dobu si lámu hlavu nad tím, proč je pro nás tak těžké přiznat, že na něco nestačíme, potřebujeme pauzu nebo že něco nezvládneme. Je to nejspíš trend být jakési perpetuum mobile, které bez zastavení stále funguje na maximum a stále podává perfektní výkony. Tímto přesvědčením však ignorujeme naše základní potřeby a důsledky se dostaví, ať chceme nebo ne.
Čeho se tolik bojíme? Proč je pro nás tak těžké ukázat svoji slabost a zranitelnost?

Co se mě týče, odjakživa jsem byla typ „zatni zuby a vydrž“. Měla jsem pocit, že pro mě nic není nemožné, nepotřebuji ničí pomoc a všechno zvládnu sama. Nestěžovala jsem si, že na něco nestačím. Nepotřebovala jsem odpočinek (velká chyba!), spánek ani jídlo a nejspíš jsem si myslela, že svoji energii získám ze vzduchu, což byl dost zásadní omyl. Když mi někdo nabídl svoji pomoc, tak jsem poděkovala a odpověděla, že všechno zvládnu sama. Naopak jsem si ještě nějakou aktivitu přibrala, abych toho neměla málo. Považovala bych se za slabocha, kdybych přiznala, že na něco nestačím nebo (nedej bože) potřebuji pomoc. Jaká hrůza přiznat svoji slabost! Dnes se svému přístupu musím opravdu smát. Co mě ale nakonec přimělo k tomu, abych svůj postoj přehodnotila? Jsem člověk, kterému musí život dát lekci, aby se na svět začal dívat jinýma očima a jinak tomu nebylo ani tentokrát.

Takhle nezastavitelně jsem fungovala velmi dlouho, avšak zlom přišel ve třetím ročníku gymnázia. Zpočátku jsem měla pocit, že jsem unavenější než dříve a ráda lenoším. O lenošení ale opravdu nemohla být řeč. Postupně jsem se uzavírala do sebe a jediné, co jsem si přála, bylo zmizet a být neviditelná (což mi moc dobře nešlo). Vyčítáte si, proč jste smutní, když vlastně ani nemáte proč. Na světě je tolik neštěstí, ale zrovna VY, na které okolí kouká jako na „dokonalé“, přeci nemáte důvod být nešťastní. Třešničkou byly panické ataky, které mi ukázaly, že musím své myšlení radikálně změnit.

Největší chyba byla, když jsem si zakázala zranitelnost, slabost a únavu. Dělala jsem věci na maximum (a možná ještě více) a tvářila se u toho, s jakou lehkostí mi všechno jde od ruky, čímž jsem si kolem sebe vytvořila jakousi auru „dokonalého člověka“, čehož jsem později velmi litovala. Ačkoliv jsem potřebovala, aby za mnou někdo přišel a pomohl mi nebo mě pochlácholil, tak nikdo nepřišel, protože si mysleli, že já pomoc nepotřebuji, jelikož vše perfektně zvládám sama.

Moje terapeutka mi říká: „Lucko, stejně tak, jako je ve Vás nekompromisně silný vnitřní kritik, tak stejně tak je tam i malá Lucinka, která potřebuje obejmout.“ A měla neskutečnou pravdu. Od té doby jsem na sebe začala pohlížet jako na osobu, která potřebuje pauzu, umí sobecky říct „už nemůžu“„jsem unavená“, a v neposlední řadě jsem se naučila žádat o pomoc a uvědomila si, že nemusím vždy vše perfektně zvládat sama. Dnes už mi vůbec nevadí požádat o pomoc a být taky trochu sobec :-).