Archiv štítku: konfabulace

Deprese, panické ataky, PPP: IV. část

Bludy aneb proč lžeme sami sobě?

MistakesJedna žena, které mě provází na mé cestě nemocí mi kdysi řekla, že anorexie je „bludná nemoc“. Toto označení je velice přesné. Nemocný si totiž v hlavě vytváří vlastní „pravdy“, kterým věří. Odmítá jakékoliv fyzikální danosti a žije ve svém světě, kde platí jeho anorektická pravidla. Odmítá se přizpůsobit společnosti. Vytváříte si nesmyslné zákonitosti, kterým bezmezně věříte a odmítáte fakta, která vám dávají odborníci, literatura, studie apod.
První krok, který jsem učinila, byl tedy takový, že jsem si přestala lhát. Na rovinu a přímo jsem si řekla: „Skutečně je to tak, jak si myslíš? Nebo je to zase jen chiméra v hlavě a výplod tvé nemoci?“
Je neskutečně lehké obelhat okolí. Dokážete lhát úplně o všem – jestli jste jedli, zhubli, nemáte hlad (jasně, že máte), zvraceli, cvičili (svoji 4 hodinovou rozcvičku). Vyprávíte, jak vám vadí, že jste zhubli, přitom z toho máte neskutečnou radost.

Většinou slýcháme o tom, jak nemocní lžou svému okolí, ale proč se nebavíme o tom, jak nemocní lžou především SAMI SOBĚ?

Blud č. 1 – „Dnes jsem hodně jedla – určitě jsem přibrala a všichni to na mě uvidí!“

Vždy, když jsem si dovolila sníst nějaké “zakázané jídlo”, tak jsem se na sebe podívala do zrcadla a ihned jsem na sobě viděla kila, která jsem nabrala. Začala jsem se nenávidět za to jídlo, které jsem snědla, a proto jsem následující dny výrazně omezila příjem potravy, abych všechna ta kila zhubla. Moje racionální strana mozku věděla, že je to naprostá hloupost, ale u anorexie jde rozum stranou.
Nechtěla jsem totiž, aby všichni viděli všechno to snědené jídlo.

Blud č. 2 – Až budu mít 50kg, tak budu spokojená a budu jíst!

Jedna z největších lží, kterou jsem si kdy řekla. Anorexie se vám snaží namluvit, že víte svoji ideální váhu, a potom vám dá pokoj. Omyl. Čím nižší váhu jsem měla, tím víc hlas anorexie v mé hlavě zesílil a já toužila vážit ještě míň. Přestávala jsem vidět, jak vlastně v reálu vypadám. Je to taková pomalá sebedestrukce, protože není snad jediná část těla, kterou by anorexie neovlivnila.

Blud č. 3 – „Stačí si vzít pilulku a už bude po smutku!“

Cipralex, Mirtazapin, Trittico, Olwexya, Neurol,… Prášky „štěstí“.
Zní jako zaklínadla, ale bohužel. Tohle všechno jsem už vyzkoušela. Kdy tedy přijde nějaké zlepšení? Proč mám pořád pocit, že přijde nějaká zázračná pilulka, která mé problémy vyřeší? Proč si nalhávám, že když si vezmu nějaké léky, tak nebudu muset jíst a budu v pohodě? kitten pills

Blud č. 4 – „Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně.“

Další z bludů, který jsem si v hlavě vytvářela. Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně. Viděla jsem slečny, které na tom byly mnohem hůř, litovala jsem je a říkala jsem si, že takhle nikdy nemůžu dopadnout. V té době jsem ještě nevěděla, jak moc jsem si lhala. Nezáleží totiž na tom, kolik člověk váží, protože největší utrpení je v hlavě. Hlas anorexie, který vám našeptává, co můžete sníst a co nemůžete. Ten hlas, který nikdy neutichá. Média totiž informují o dívkách, které jsou na hranici života a smrti, ale nezmíní, že na anorexii a bulimii umírají také dívky, které mají normální váhu. Nikdy jsem si nepřiznávala, že se mi může něco stát, protože mě nic nebolelo. Doktoři, kteří mě léčí, mi vypráví o dívkách se stabilizovanou hmotností, které přesto umírají na rozvrat metabolismu, nefunkčnosti jednotlivých orgánů (protože světe div se – orgány jsou tvořeny ze svaloviny, které anorektičky moc nemívají), selhání srdce v důsledku dlouhodobého hladovění/zvracení a projímadel. Možná právě proto je anorexie tak zrádné onemocnění. Říkala jsem si, že nejsem unavená (asi díky 6 kávám denně), nic mě nebolí a k tomu jsem ještě štíhlá. Cítila jsem se lepší, že jsem dokázala zhubnout a ostatní to nedokázali.

Tuhle velkou lež jsem prokoukla díky životní lekci, kterou jsem dostala. Ačkoliv je to jeden z nejsilnějších (a bohužel nejbolestivějších) zážitků, který mě ovlivnil po zbytek života.

Rok jsem pracovala jako dobrovolník na psychiatrii, kde jsem si povídala s pacienty a snažila se jejich život udělat aspoň trochu pozitivnějším (zkuste se bavit s depresivním člověkem optimisticky).
Mám pocit, jako by to bylo včera, když jsem tě viděla sedět na židličce na chodbě. Drobnou, vyhublou (velmi jemně řečeno – nemám ráda výrazy „vychrtlý na kost, vyzáblý,…“) blondýnku s lehkým úsměvem a unavenýma očima. Koukala jsi na mě a já se s tebou začala bavit. Hned jsme se daly do řeči a já ti dala telefonní číslo a nabídla ti, abys mi zavolala, pokud budeš chtít, abych zase přišla. Ještě ten den mi přišla SMS, abych se zastavila: „Ahoj Luci, děkuji za dnešní návštěvu a můžeš kdykoliv zase přijít.“ Koupila jsem ti andělíčka a běžela jsem na psychiatrii. Doufala jsem, že ti třeba alespoň maličko pomůžu. Víš, v životě jsou věci, které nemůžeme ovlivnit, ani kdybychom moc chtěli. A tohle byla jedna z nich. Začala jsem tě navštěvovat 3x týdně, povídala jsem ti o svém životě, o životě venku, mimo nemocnici a psychiatrické léčebny. Byla jsi strašně hodná holka, která byla tak moc utrápená, že to ani nejde popsat. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by měl v duši tolik smutku a neštěstí. Byla jsem s tebou až do úplného konce, ale nikdy nezapomenu ten den, kdy jsem stála na schodech a chystala jsem se za tebou jít a teta mi oznámila tu smutnou zprávu. Dnes ti jezdím na hrob a nosím ti tam kytičky a andílky. Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Často na tebe myslím, mluvím s tebou, ale já vím, že jsi tu pořád se mnou a vždy budeš. Budeš totiž navždy v mém srdci. Nikdy na tebe nezapomenu, neboj se.