Archiv rubriky: Rozhovory

Vymanit se ze škatulek a prožít život až na dřeň

Rozhovor s Andreou Hejlskov, autorkou knihy Náš velký útěk, konaný v Praze v prostorách nakladatelství Portál při příležitosti návštěvy autorky Prahy během festivalu Dny Severu 2019 dne 31. října 2019.

Recenzi na knihu si můžete přečíst na konci rozhovoru.

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov (vlevo) a Kristýna Maulenová

Andrea Hejlskov: Včera jsem byla v Kodani u velvyslance na honosné večeři, takže jsem na sobě měla své luxusní oblečení. Je to moc fajn je takhle jednou za rok moct nosit. Také nemuset umývat nádobí, takový luxus.

KM: Jen ze zvědavosti, je pro Vás venkovní teplota studená? (bylo kolem 6°C a pronikavá zima)

Andrea Hejlskov: Ne, tohle je teplo. Navíc mám teplé ponožky a hodně vlněného oblečení.

KM: Dobře, pojďme rovnou na to. Jaký je smysl Vašeho života?

Andrea Hejlskov: Oh, to je pěkná otázka. Právě teď, v tomto okamžiku, je smyslem mého života nezabřednout v předsudcích o tom, co je dobrý život. Myslím, že si stále děláme názory a škatulky o tomhle a tamtom. Nyní mě přitahuje se z těchto škatulek vymanit. Jedna z věcí, kterou mě tato kniha (Náš velk útěk) vlastně naučila je, že se chci dostat ze škatulek kapitalismu a společnosti. Pak jsem napsala tuto knihu a byla jsem mnoha čtenáři zaškatulkována jako ta, co žije v přírodě v souladu s ní. To ale byla jenom jedna z dalších škatulek. Když mám různé proslovy, nebo jako dnes, ráda nosím hodně make-upu a módní oblečení, protože každý očekává, že budu kvůli svému životnímu stylu vypadat jinak. Nechci tohle třídění do kategorií, chci být schopná se změnit. To je smyslem mého života. Někdy velmi ráda jím večeři na velvyslanectví a jindy ráda plavu v lesním jezeře. A to je v pořádku. Existuje citát Walta Whitmana: „Protiřečím si? Dobře, protiřečím si. Jsem velký, obsahuji toho spoustu.“ Tohle je moto mého života. Je v pořádku, že si protiřečím, že chci rozdílné věci. Naše kultura se stále snaží vše zúžit a umístit do malých úhledných škatulek. Tohle je velmi dlouhá odpověď na Vaše otázku.

KM: Takže ten tlak na Vás odtlačujete?

Andrea Hejlskov: Svoboda. Chci být schopná vyjádřit tenhle život, který mi byl dán a naplno ho prozkoumat. Vím, zní to velmi neoliberálně, ale pro mě je to skutečně o svobodě. Myslím, že se příliš ovládáme, především ženy. Máme tendence se omezovat a já jen chci žít. Chci život prožít až na dřeň.

KM: Kde nyní žijete?

Andrea Hejlskov: Před 8 měsíci jsme se odstěhovali ze Švédska do Dánska, protože se děti odstěhovaly z domova a my se chtěli dostat blíže ke smyslu komunity. Ale když už mluvíme o tom, o čem jsme právě mluvili, před 2 týdny jsem se vlastně rozhodla vrátit se do lesa a cestovat mezi oběma zeměmi, protože mi les chybí. Jeppe a Sigurd jsou velmi šťastní, ale mně ten les moc chybí. Bydlela bych tam sama polovinu času. To je můj plán.

KM: Jaké to je pro ženu žít sama v lese, kde si člověk potřebuje všechno udělat sám?

Andrea Hejlskov: Je to také test, zda tam můžu žít sama. Myslím, že teď můžu. Když jsme se poprvé přestěhovali do lesa, bylo pro nás nemyslitelné, že by člověk takhle mohl žít. Nyní umím sekat dřevo, dokážu přinést vodu, dokážu dělat všechny věci, je to jen moje mysl, která mi říká, že nemůžu. Žít v přírodě není opravdu tak těžké, je to prostě nepříjemné, a já vím, jak to udělat.

KM: Cítíte se více všímavá, duchapřítomná (v orig. mindfull)?

Andrea Hejlskov: Mindfulness/všímavost je…. Ano, cítím. Ale mám k tomu nějaké výhrady… Ne, to by byla dlouhá konverzace. Ano, cítím se více všímavá. Ne konkrétním pozitivním způsobem. Cítím se všímavá, i když jsem nešťastná. Představa všímavosti má tendenci se více soustředit na život v současnosti a myslet na šťastné myšlenky. Ale já si všímám také své deprese nebo negativních emocí. Myslím si, že i v psychologii je mimořádně podhodnocené, jak důležité tyto emoce jsou a jak důležité je skutečně cítit smutek a frustrace a všechny tyto negativní emoce.

KM: Já vnímám všímavost jako bytí s čímkoliv, co přichází na mysl. Pracuji s pacienty s rakovinou, takže zde ve skutečnosti není místo pro skrývání negativních emocí, protože je jich tam hodně a je důležité o nich mluvit.

Andrea Hejlskov: Všímavost a pozitivní psychologie se zejména v Dánsku stala příliš pozitivní. V knize hodně mluvím o negativních emocích, protože si myslím, že je to také důležité, když mluvíme o radikální volbě života nebo o změnách, dokonce i o udržitelnosti životního prostředí a změně životního stylu. Musíme mluvit i o obtížných věcech. Není to jen pozitivní změnit svůj životní styl kvůli změně klimatu, tím vznikne také spousta negativních emocí. Zejména v psychologii máme nástroje, jak o těchto negativních emocích mluvit. A vůbec se odvážit o těchto věcech mluvit je velmi důležité.

KM: Když se takhle vydáte napospas, jak se cítíte ohledně nenávistných komentářů? Internet je jich plný.

Andrea Hejlskov: Na začátku to pro mě bylo opravdu těžké, ve skutečnosti mi to zlomilo srdce. Když vyšla má kniha v Dánsku, byla spíše brána jako kontroverzní. Je to taková homogenní země, pokud v Dánsku vyčníváte, lidé do vás budou tvrdě kopat. Bylo to velmi obtížné a stále je, ale vypořádám se s tím s humorem. Někdy děláme písničky z emailů, které dostávám. To je hezký způsob, jak se s tím vypořádat, ale důležitou součástí pro mě je to nepřijmout jako realitu. Protože tihle lidé takoví v realitě nejsou, je to, jací jsou online. Takže se snažím před tím zavírat oči. Ale bylo to těžké. Nicméně téměř stejně obtížné bylo jednat s lidmi, kteří ze mě dělali modlu. Je to svým způsobem stejný přečin, jen v pozitivním směru. Ne, nejsem fantastická, nejsem super statečná. Ne ne ne! To je vaše realita. Takže je to stejná věc, ať už je to nenávist nebo láska, jsou to jen tyto extrémní emoční reakce. Myslím, že se to děje proto, že píšu tak, jak píšu. Existuje mnoho lidí, kteří na to reagují v extrémních emocích. To je něco, s čím se jako autor musím skutečně vypořádávat. Šla jsem si o těchto věcech promluvit ke slavné dánské autorce jménem Susanne Brøgger, což je moje hrdinka, a ona mi dala tolik dobrých rad. Řekla: „Naším úkolem je zemřít.“ Tato věta mě přiměla si říct dobře, takže mou prací je, abych se vydala všanc a ublížila a byla ovlivněna všemi těmito emocemi. To je můj úkol. Opravdu mi pomohlo jít k moudřejšímu staršímu, abych tak řekla, a dostat od ní tuto radu.

KM: A co vaše děti, kde jsou teď?

Andrea Hejlskov: Odešli z domova, s výjimkou Sigurda, který je malý. Victoria cestuje po světě, to je to, co chce. Chce se stát námořnicí. A Sebastian studuje, aby se stal dětským pedagogem. A chce vzít děti, které mají nízké sebevědomí do přírody. A Silus chce být psychologem.

KM: Přečetla jsem si s vámi rozhovor ze začátku října, ve kterém jste řekla, že předtím, než jste se přestěhovala do přírody jste pracovala jste s dětmi a viděla jste na nich, že na ně nemají vliv individuální problémy, ale problémy naší kultury. Můžete to vysvětlit?

Andrea Hejlskov: Pracovala jsem jako dětská psycholožka v městském zařízení s dětmi do 3 let se zvláštními potřebami. Bylo to pro mě srdcervoucí, protože existuje tolik dětí, které nefungují v naší společnosti a jsou proto umístěny do institucí. V Dánsku, myslím, že je to země číslo 1 na světě, kde umisťujeme děti do ústavů jako nejmladší a kde tráví nejdéle času. Ve školce a před školkou. V Dánsku umístíte své dítě do péče, když je ve věku 6 měsíců, a pak se vracíte do práce. Je to spousta institucionálního času. Bylo těžké vidět, jak jsou tyto děti individualizovány: tohle je problém a je to problém v tobě, ty malý jednotlivče. Mně bylo jasné, že jde o strukturální problémy. Toto je teoretická diskuse, ale viděla jsem to u malých dětí. Vidět to v reálném životě bylo jedním z důvodů, proč jsme se pohnuli, protože mi bylo jasné, že něco není v pořádku.

KM: Jsou děti umístěny do ústavů, protože rodiče musí pracovat, aby získali peníze?

Andrea Hejlskov: Když se na to podíváte, tak musíme být efektivní malí pracovníci. Ale co děti? Myslím, že je to jeden z nejsmutnějších důsledků kapitalismu. Má to vliv na naše životy. To, co jsem udělala, se nazývá radikální vedení domácnosti (v origin. homemaking). Když jste doma s dětmi, děláte … je to feministická subkultura. Hodně jsem o tom četla a myslela jsem, že to je něco, co chci dělat. Vlastně jsem o tom vedla v dánských novinách spoustu rozhovorů s dánskými feministkami, protože si mysleli, že není feministické být doma s vašimi dětmi. Abyste byli dobrými feministkami, musíte mít kariéru. Vaše identita je na pracovišti nebo na trhu práce.

KM: Máte pocit, že se to mění? Vlastně si nejsem jistá, kdy jste se přestěhovali do lesa?

Andrea Hejlskov: Před 9 lety.

KM: Vnímáte nějaké změny ve společnosti?

Andrea Hejlskov: Ano. A je to legrační s mou knihou, protože když vyšla v roce 2013, byla přijata jako kontroverzní. V mé zemi jsem byla nazývána eko-teroristkou a zrádcem. Opravdu velká slova. A teď se mnou vedou rozhovory, dělám hodně projevů, přednášek. Lidé pláčou a říkají: Ah, jste tak stateční a je to tak dobré, že to děláte, protože takovou změnu jako společnost potřebujeme. V mém těle cítím, jak se tato společnost změnila od doby, kdy moje kniha dorazila až do dneška. Je to docela silný zážitek. Opravdu se to hodně změnilo. Nevím, jaké je to tady, ale v Dánsku všichni teď mluví o klimatické krizi a o tom, že se musíme změnit. Vlastně je to hezké pro mé ego.

KM: Dobrá práce! Stateční lidé msuí začínat.

Andrea Hejlskov: Musí existovat radikální lidé a věci se pomalu změní.

KM: Řekla jste, že existují hateři v online prostředí, kteří vás vnímali negativně. Cítili jste se v nebezpečí, vy nebo vaše rodina?

Andrea Hejlskov: Ne, ne proto, že jsme byli tak izolovaní, takže jsme mohli všechno odstřihnout. Ale bylo to opravdu těžké. Nechci zdůraznit, že kniha byla přijata jen jako kontroverzní, protože byla přijatá také velmi pozitivně. Bylo to na obou koncích spektra, přičemž já se soustředila na nenávist, asi jako každý. V prvních letech bylo nesmírně těžké dělat veřejné projevy, vracet se z lesa a mluvit před lidmi, protože jsem neměla štíty, brnění nebo masku. Takže to šlo přímo do mě. Pracovala jsem velmi tvrdě, ale teď jsem ohledně toho trochu zkušenější a cítím se více a více v bezpečí.

KM: Máte masku pro sebe doma a masku pro to, když jste tam venku?

Andrea Hejlskov: Ne, není to maska, ale různé aspekty mě, které jsem teď integrovala. Ale na začátku jsem se cítila velmi odlišně. Pokud vidíte, že mám na obličeji hodně make-upu, to je moje ochrana.

KM: Máte čas se zastavit a něco si dopřát, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Ano.

KM: Není to tak, že musíte stále přinášet vodu… atd.?

Andrea Hejlskov: My lidé, kteří žijeme tímto primitivním životním stylem, máme sklon mluvit o tom, jak je to těžké, když o tom mluvíme s druhými. Ale v zimě nic neděláme. Není třeba dělat žádnou práci. Přineseme vodu, nasekáme dřevo a spíme. V létě pracujeme velmi tvrdě a v zimě jsme v režimu spánku jako medvědi, neděláme nic. To je něco, na co musím lépe pamatovat, když mluvím o tomto životním stylu. Hodně spím, sedím a piju kávu, zírám do lesa. Myslím, že to potřebujeme jako lidské bytosti. Vidím, když jsem zpět s přáteli v Kodani, stále se něco děje, pořád. Je to velmi stresující.

KM: Co milujete a oceňujete na svém partnerovi?

Andrea Hejlskov: Myslíte Jeppeho? On je můj nejlepší přítel. Náš vztah se změnil, nyní jsme rozvedeni, ale stále žijeme společně. Je to má spřízněná duše. Máme kmenový vztah. Mít takový vztah s jinou lidskou bytostí zásadně změnilo můj život. To je to, o co se snažíme, když vytváříme naše základní rodiny a vztahy. Naše životní situace v moderní společnosti je ale taková, že nejsme na sobě navzájem závislí, myslím doopravdy. Být zcela závislá na Jeppem zásadně změnilo mě a náš vztah. Mohu o něm říci mnoho dobrých slov. Je to opravdu úžasný člověk. Jsem velmi šťastná, že ho mám v životě.

KM: Zní to úžasně, takhle vytvořit situaci, ve které musíte být na sobě závislí. Tedy, úžasně…

Andrea Hejlskov: Děsivě. Něco to změnilo. Mám to také s kamarádkou, ženou, která se přestěhovala do lesa nedaleko od nás. Také s ní jsem v zimě zažila vzájemnou závislost. To mění způsob, jakým vidíte lidi. Záleží na tom; na nich záleží, nejen psychologicky, ale také velmi prakticky. To uzdravilo mnoho ran, které jsem měla, mnoho psychologických ran. Že skutečně můžu věřit, že mě lidé zachrání, pokud jsem v nebezpečné situaci. Někteří lidé přijdou a prakticky mi pomohou. Ne v terapeutickém prostředí, když budeme sedět a mluvit o tom, ale že tam skutečně někdo bude.

KM: Zní to jako terapeutický přístup. Pokud přežijete, jste vyléčeni. Můžete zahájit skupinovou terapii 🙂

Kolik lidí kolem vás v lese žije?

Andrea Hejlskov:  Bylo nás asi 15 lidí, kteří byli rozptýleni po lese. Mnoho lidí cestuje na zimu domů. V zimě nás tam nebylo tolik.

KM: Lovíte?

Andrea Hejlskov: Je to nezákonné. Takže o lovu nemluvím (smích). Musíte mít všechny druhy oprávnění. Tolik jsme nelovili, abych byla upřímná. Stavěli jsme dům.

KM: A co jste jedli?

Andrea Hejlskov: Chodili jsme do města a jednou měsíčně jsme kupovali jídlo. V průběhu let jsme se stali soběstačnými. Hodně jsme se toho naučili, abychom mohli v přírodě najít jedlé věci.

KM: Co je podle vás na naší, respektive dánské společnosti dobré?

Andrea Hejlskov: Myslím, že… umění je něco, co jsem znovu začala oceňovat. Mám spoustu přátel, kteří recenzují knihy nebo divadelní hry i spoustu přátel novinářů, kteří chodí v Kodani na spoustu představení. Když jsem s nimi, protože jsem nebyla na koncertu po mnoho let, takže když jsem s nimi a slyším lidi společně zpívat nebo poslouchám hudbu .. je to prostě něco krásného. To se mi na naší společnosti líbí. Nejde však pouze o moderní společnost. To je to, co lidská rasa dělá, děláme umění. Také se mi líbí, že v Dánsku jsme vytvořili sociální systém. Je tu pocit privilegia a bezpečí, které považuji za krásné. Je to krásný nápad. Ne vždy to funguje, ale impuls k vytvoření toho byl velmi krásný.

KM: Jedna otázka, trochu obtížná, která nicméně visí kolem každého z nás a děsí mnoho lidí. Jde o smrt. Dotýkáte se tématu smrti, když jste v lese?

Andrea Hejlskov: Hodně jsem o tom přemýšlela. Četla jsem … jak se jmenuje? Existuje webová stránka staršího muže v Americe, který pracuje se smrtí. Říká, že žijeme v kultuře, která má se smrtí problém. Myslím, že smrt, úpadek a destrukce a všechny tyto negativní věci jsou součástí života v přírodě. Ošklivost, chlad, nepohodlí, závislost. To vše jsem integrovala do toho, jak nyní vnímám život. Nejde o to usilovat o ráj, spásu nebo dokonalou blaženost. Myslím, že jde o to vidět život ve všech jeho aspektech. Pořád mám problém se smrtí, samozřejmě, i bolestí a zármutkem, ale pracuji na tom tak, jak jsem dříve nepracovala. Je to náročné. Existuje něco, co se, myslím, nazývá dula smrti (v origin. death doulas), jako byste rodila smrt. Je to velmi fascinující, ráda bych se tomu věnovala více. Byla jsem hodně konfrontovaná se svou vlastní smrtí a smrtelností. Emocionálně a prakticky v lese. A to mi dalo velký hlad po životě. Jak jsem řekla, chci být svobodná, chci naplno využívat a prožívat život. Je to možná důsledek toho nepohodlí, které mi přineslo hlad po životě, po všem.

KM: Jaké jsou vaše sny?

Andrea Hejlskov: Moje sny … Velmi základní, jen abych žila. Mám sen o karavanu, jezdit v něm. To by bylo hezké. Nyní, když se děti přestěhovaly z domova, mohu dělat více, více se stěhovat a ráda bych to dělala. Ale moje sny se staly velmi prostými a základními. Chci jen žít život naplno, to je to, co chci. Chci dělat to, co teď dělám. Myslím, že je hezké být tady, psát, být v lese, být flexibilní.

KM: Náš čas je téměř u konce. Jaká jídla byste chtěla v České republice ochutnat?

Andrea Hejlskov: Nemám ponětí, co bych měla? 😊

KM: Svíčkovou.

Andrea Hejlskov: Zkusím to!

KM: Děkuji za rozhovor!

Pozn. Rozhovor probíhal v angličtině, překlad do češtiny: Kristýna Maulenová

Recenze:

Náš velký útěk: Přežije rodina mimo civilizaci?

O balóncích, duších a o tom, jak je nevypustit

download

Zdroj: https://www.psyhub.cz/studentske-projekty/

Během uplynulého akademického roku zřejmě nejeden student psychologie narazil na logo fialového balonku se záplatou, doprovázené poutavým mottem „Nevypusť duši“. V případě, že jste se s ním zatím nesetkali, popřípadě dále nepátrali po jeho původu a poselství, vězte, že se jedná o původně studentskou kampaň, v současné době už neziskovou organizaci, na podporu zlepšení informovanosti České republiky ohledně duševního zdraví. Autorky, mezi něž patří převážně studentky psychologie, neurověd a příbuzných oborů, se tak „snaží využívat sociální sítě k šíření faktů, boření mýtů a zlepšení prevence v oblasti duševního zdraví“. Od počátku dělají to, na co mají dosah – shromažďují a sdílejí informační materiály týkající se duševních onemocnění a jejich prevence, vytváří memy a youtube videa, překládají povedená videa a komiksy ze zahraničí a celkově podporují osvětu v této oblasti. Nutno však dodat, že se jejich možnosti čím dál více rozšiřují – v současné době spolupracují s několika proslulými organizacemi a připravují nové projekty.

Se zakladatelkami kampaně, Terezou Růžičkovou a Marií Salomonovou, jsem se setkala v kavárně Národního ústavu duševního zdraví. Místo, jak se brzy dozvíte, nebylo zvoleno zcela náhodně.

Celý příspěvek

Rozhovor s Willim Rösem, zakladatelem Person Center, z.s.

Willi Rös je německý psychoterapeut a pedagog žijicí v Praze, který zde na podzim loňského roku založil Pražské mezinárodní centrum pro rozvoj člověka, z.s. Jeho práce i život jsou ovlivněny myšlenkami Přístupu zaměřeného na člověka, jehož autorem je Carl R. Rogers. Co na sebe prozradil Agoře? Rozhovor s Willim vedl náš redaktor Jaroslav Nečas. Celý příspěvek

Rozhovor s anorektičkou

Říkejme jí Alice, která je na prahu devatenáctých narozenin a žije v průměrném městě. V takovém, kde z každého plakátu kouká vyhublá (a třeba brzy vyhubená) modelka a kde reklamu na krém proti vráskám prezentuje – při nejlepším – čtvrt století stará dívka.
A pak je tu Alice (nepřeje si zveřejnit své pravé jméno), na první pohled sympatické děvče. Ten typ, za kterým je Vám trapné přijit zase pro radu (po kolikáté už), ale víte, že ona Vás prostě nevyhodí.
Každý den cestou do školy zadumaně hledí ze špinavého okénka autobusu. Podařilo se mi jednu cestu absolvovat s ní a popovídat si. Alice totiž má o čem vyprávět, nejbližší okolí by o ní řeklo, že trpěla mentální anorexií, ona sama si není tím minulým časem jistá.

     Začnu možná neobvykle vtíravě, ale… Fakt Ti to sluší.
(Usměje se). Děkuju, ale upřímně… Pořád tomu nevěřím. Jsem až hloupě podezíravá. Za pochvalou vidím většinou zášť nebo lež. Moc pozitivních slov si nedokážu pustit k tělu.

     Kdy Tě poprvé napadlo, že u Tebe není něco „normální“?
Nevybavuji si žádný zlomový bod, asi ani žádný nebyl. Spíš se jednalo o proces, který mě praštil do očí až v momentě, kdy se mi dělalo špatně už jenom z toho, vidět se v odrazu vitríny v nákupním centru.

     Jak člověka přepadnou takové pocity?
U mě se pojilo hned několik faktorů. Nahromadění malých běžných starostí, kterým jsem nevěnovala pozornost, celková námaha ve škole, doma, v tělocvičně, sem tam nějaký problém s přítelem, s kamarády… Nic světoborného, každodenní drobná trápení, která se dají vyřešit pozitivní myšlenkou, odpočinkem a nějakým nahlédnutím do sebe samé. Na to jsem ale tehdy nemyslela.

     A co se Ti honilo hlavou?
Kolik lidí na ulici mělo zase hubenější nohy, než já.

     Objektivníma očima – jsi prostě „kost“.
Jak říkám, tohle na mě neplatilo. Nevěřila jsem, že by to někdo mohl myslet vážně, jakoukoli pochvalu jsem automaticky smetla za stolu. Pokud byla od kluka, tak chtěl být zdvořilý, pokud od holky, tak to byla určitě záškodnice, která ze mě chtěla mít kouli tuku.

     Co vede holku, jako Ty, aby o sobě začala mít pochyby?
Okolí ve mně chtělo vidět poloboha a já na tu roli hloupě přistoupila. Zase jedeš na mistrák? Zase nejlepší známky? Zase Tě chválí dospělí? Rodiče jsou na Tebe pyšní? Mezi kamarády jsi pořád tak oblíbená? OK – máš pozici, plánek – a teď se ho drž. (Odmlčí se). Ale tohle se nedá vydržet dlouho. Tahle pozice mě po nějaké době začala děsit, dusit omezovat a unavovat. Byla jsem smutná, sešlá, pořád jsem něco předstírala.

     Jak jsi takové nálady řešila?
Postupně to přestaly být nálady, ale stálý stav. Přestala jsem ráda sportovat, to je tak, když si z milovaného koníčka uděláte povinnost. Netěšilo mě to. Dřív jsem běhala proto, že to pro mne byl určitý způsob relaxace, později kvůli tomu, že byla jistá šance, že tím ztratím další deko.

     A zhubla jsi?
     Vůbec ne. Přes tu úpěnlivou myšlenku by to ani nešlo. S tím, že jsem tlustá, jsem chodila spát, s tím jsem se další den probouzela. Navíc mi začaly neustálým sportováním nabývat svaly a já přitom stále koukala na ty vyzábliny všude, kam se podíváš, a tajně doufala, že jednou budu mít nohy jako ony – kosti potažené kůží.

     Myslíš, že to se může někomu líbit?
Pro mne bylo v tu chvíli důležité, že jsem se nelíbila sama sobě.

     A jak jsi na tom teď?
Líp, o dost líp. Nejsem si jistá, jestli se toho dokážu někdy zbavit – té neustálé pochyby o sobě samé. Dolů po skluzavce se dostaneš líp, než nahoru po schodech, a tak si dávám pozor, abych nesklouzla. Ale… nejvíc mi paradoxně pomohlo jiné trápení. Vytloukání klínu klínem… Do života mi přibyly větší problémy, vedle kterých najednou vypadaly „tlustý“ nohy takhle malinkatý. Trochu mě to proplesklo, trochu víc jsem brečela. A pak nic. Duto. A tohle dutý místo se teď snažím zaplnit jinými věcmi.

     Co Ti teď dělá radost?
Kolikrát i normální věci, který jsem dřív nedoceňovala. Ráno vstát a nebrečet. Nenutit se do čehokoli, bavit se s kamarády, posedět v přírodě, zahrát si na housle… Nebavit se o jídle a o postavě, hubnutí… (Směje se). Jsou to totiž zbytečný blbosti, víš?

Rozhovor s doc. PhDr. Ilonou Gillernovou, CSc.

Jako malá chtěla být učitelkou, rozhodnutí věnovat se psychologii nikdy nelitovala a za udržení nestrukturovaného studia bojovala do poslední chvíle. To o sobě řekla vedoucí katedry psychologie FF UK, doc. PhDr. Ilona Gillernová, CSc., v rozhovoru, za který bych jí tímto ráda moc poděkovala. Celý příspěvek