Archiv rubriky: Postřehy a názory

Psychologie a filosofie

Nemohu se ubránit dojmu, že až příliš často a neoprávněně mnozí budoucí psychologové ohrnují nos nad filosofií. Názory jako: „Zase filozofie. A k čemu? Studujeme přece psychologii, ne? To nám k ničemu nebude“, nejsou nijak neobvyklé. A to jsme pěkně prosím studenty Filozofické fakulty! Vcelku paradox – anebo možná ne, domyslíme-li skutečnost, že řecké slovo zofos znamená temnota a jsme tudíž studenti fakulty milovníků temnoty. I proto raději volím archaičtější termín filosofie, tedy v překladu „láska k moudrosti“ (lépe to působí a u jistých nejmenovaných osob vám to přidá malé bezvýznamné plus).
psychology-philosophy-memory-1-728

Čím to je, že řada studentů je z přednášek rekapitulujících dějiny filosofie a přibližující myšlení jejích představitelů zklamaná a považuje je za zbytečnou ztrátu času? Domnívám se, že je to z několika důvodů – chybí vnímání kontextu, návaznosti a širších souvislostí. A když už náhodou výše jmenované nechybí a nespokojený student tyto věci filosofii přizná, zprudka dodá: „Ale to se nás netýká! Psychologie je empirická věda, ne přemýšlení nad nesmrtelností chrousta!“ Pravda. Ale taky nesmysl.

Rok 1879 a založení první psychologické laboratoře v Lipsku Wilhelmem Wundtem, to jsou datum a událost každému budoucímu psychologovi notoricky známé. Patří ještě s Piagetovou periodizací a převodem Z-skóru do balíčku „to musíte vysypat, i kdyby vás probudili o půlnoci“. Ponechme nyní stranou lákavou možnost pustit se do filosofující debaty o tom, proč a jestli vůbec by nás někdo měl v noci budit zrovna kvůli těmhle věcem. Budiž. Ať žije psychologie jako samostatná empirická věda! Letos slavíme 138. výročí. Je to poměrně krátká doba a současně poměrně dlouhá doba „toho všeho předtím“. Bylo by nesprávné předpokládat, že se Wilhelm Wundt jednou z rána probudil, a protože nebylo do čeho píchnout, řekl si: „Dobře, tak založím vědu o chování a prožívání člověka. Bude to věda empirická. A když to půjde všechno jako po másle, jednou budu strašit všechny studenty téhle empirické vědy u zkoušek.“

Tradice přemýšlení o člověku je patrně stejně tak stará jako lidstvo samo. Filosofové hledali (a hledají) smysl a řád světa, věcí a místo člověka v něm a mezi nimi. Psychologové dělají to samé, ale jdou dál v tom smyslu, že ti skutečně dobří v duchu vědy dokládají svá tvrzení důkazy. A to je naprosto v pořádku. Ale je dobré mít na paměti, že například empirický výzkum coby základ moderní vědy by zřejmě nespatřil světlo světa, kdyby mu teoretické zázemí nevybudovali novověcí angličtí filosofové. René Descartes vyřkl slavnou (a maturanty i vysokoškoláky proklínanou) frázi Cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem – a změnil tak pohled na svět. Renomovaný psycholog a zakladatel afektivní neurovědy António Damasio mu o více než 300 let později argument vyvrátil v duchu poupraveného tvrzení „cítím, tedy jsem“ (svou měrou, i když nechtěně, se na tom podílel i nešťastník Phineas Gage a rozpálená ocelová trubka, která se mu prohnala mozkem).

Dalo by se uvést mnoho a mnoho případů, kdy filosofie nasytila svými náměty a východisky psychologii. A nejen ji. Tvrzení Jeana-Jacquese Rousseaua, že: „Humanitní vědy jako právo a dějiny jsou sterilní kontemplace, které jsou provozovány v šeru kabinetů,“ patrně nasytilo i některé naše politické představitele.

Snad ještě jen krátký komentář, abych dal svým rozsypaným myšlenkám nějaký rámec – filosofie umístila člověka do širokého kontextu společnosti a světa. Odvedla tím podstatný kus práce, protože člověku mohl ten který filosofický koncept poskytovat jakousi mapu v jinak nejistém prostoročase. Moderní věda, opojená svými úspěchy, vcelku přirozeně člověka z tohoto kontextu vyvedla a postavila ho proti němu, jako kdyby mohl vše okolo sebe pozorovat s odstupem a střízlivostí, aniž by se ho to přímo dotýkalo. Psychologie chtěla být takovou moderní vědou, stejně jako už předtím medicína a řada dalších. Ale zjistili jsme, že takováto extrémní stanoviska nefungují – že jsou pořád lidé, a je jich většina, kteří se ptají po smyslu, zoufale se snaží zorientovat ve světě a vztazích v něm, který se kolem nich neúprosně rychle řítí.

Tak. Nevím, jestli jsem řekl všechno, co jsem chtěl, jistě ale vím, že to, co jsem řekl, nevyznívá tak, jak jsem zamýšlel. Nevadí. Kdybyste si z tohoto textu měli odnést pouze to, že je za každých okolností důležité vnímat kontext a širší souvislosti, budu spokojený. Platí to o vztahu filosofie a psychologie stejně jako o vztahu výzkumník / předmět výzkumu, psycholog / pacient – klient.

Událost I.: Beseda o mentální bulimii s Vlastinou Svátkovou

Zdravím všechny, jmenuji se Terka, jsem studentkou prváku psychologie na FF UK. Vzhledem k tomu, že osobně postrádám volně psané články se zaměřením na recenze všelijakých zajímavých přednášek, besed a sezeních souvisejících s psychologií, rozhodla jsem se, že do éteru vnesu kousky svého písemnictví a zkusím čas od času poreferovat o zajímavé události, kterou jsem navštívila. Mým cílem je představit téma přednášky/besedy (případně přednášející/přednášejícího), pohovořit o svých poznatcích, podotknout, co mě zaujalo, co mi případně chybělo a celkově vás na chvíli zavést do místa, na které jste se možná chtěli dostat, ale neměli jste tu možnost, a přesto by vás zajímalo, jak ona událost proběhla (a jestli jste opravdu o něco přišli).

do mannequins dream of electric bulimia?

První na programu je beseda od projektu Psychobraní, který vznikl z iniciativ studentů FSS na Masarykově univerzitě v Brně a organizuje události spojené s psychologickou problematikou pro studenty či zájemce o tento obor. Letošní první psycho-akcí zaměřenou na osoby, které trpěly či trpí mentálními poruchami a jsou schopny se o nich otevřeně bavit, byla beseda o mentální bulimii s herečkou Vlastinou Svátkovou. Paní Vlastinu jste měli možnost vidět ve filmech Gangster KA, Ženy v pokušení či v bondovce Casino Royale. S vysokým očekáváním jsem se na besedu úspěšně registrovala a byla jsem zvědava, jak bude pojata a zda dostatečně pokryje téma, jež je pro mě stále aktuálnějším a důležitějším.

Po příchodu do Skautského institutu, krátké dezorientaci a mačkanici s mnoha lidmi, jsem zasedla hned do druhé řady a z blízkosti jsem mohla sledovat krátký úvod do přednášky se stručným představením mentální bulimie jako takové Lucii Froncovou, organizátorkou Psychobraní v Praze. Úvodní řeč plynule přešla v rozhovor Vlastiny s Lucií. No, plynule asi není vhodně zvoleným slovem; z počátku bylo Vlastinino vyprávění přerušováno nově příchozími, takže místností zněly skřípající židle a šustící bundy a kabáty (následovala roztomilá stopka s miminkem, které se rozhodlo na sebe hlasitě upozornit před přednášející maminkou, a tak zase počalo zvedání a šustění a tvoření prostoru pro odchod otce s kočárkem). Vlastina popisovala začátek nemoci, jak se z normálně spokojené holky stal nešťastný, uzavřený a depresivní člověk trpící nutkavou potřebou přejídání, zvracení a excesivního cvičení. Hovořila o reakcích její rodiny a blízkých, k čemuž dodávala, že mentální bulimie je záležitostí velmi diskrétní a bylo obtížné se o ní vůbec někomu otevřít, natož si nechávat radit (a poté si od přítele poslechnout větu „Tak budeme zvracet spolu“). Překvapilo mě, když jsem vyslechla, že se Vlastina po snad sedmiletém boji s nemocí vyléčila, a to díky otěhotnění a uvědomění, že ve svém těle nosí nový život a je zodpovědná za zdraví někoho dalšího. Uvedla, že čas od času brala i antidepresiva a zpočátku docházela na psychoterapie, které však dle jejích slov nepokládala za užitečné a antidepresiva sama postupně vysadila, takže se v podstatě jednalo o samoléčbu (přiznala, že začátkem těhotenství zažila dvakrát nebo třikrát krátký relaps, ale poté už nesešla ze své cesty za zdravým životem a tělem).

Rozhovor se přesunul k téměř hodinové debatě s mnoha otázkami na uvedené téma. Lidé se ptali především na způsob, jakým se vlastně vyléčila, jestli by nějak poradila, jak zachytit nemoc v rané fázi, zdali ji ještě nějak ovlivňují bulvární články nebo řeči okolí. Na dotazy Vlastina odpovídala otevřeně a dle vlastních zkušeností, mnoho pověděla o jejím „propojení s vlastním tělem“, ke kterému došlo právě během prvního těhotenství a především při samotném porodu.

Co bych uvítala? Možná by neuškodil náhled psychologa (či pokročilejšího studenta psychologie), který by pomohl usměrnit problematiku nemoci a nějak odborně ji definovat, případně osvětlit, co její zahrnuje etiologii, symptomy a léčbu (či pohovořit o dalších případech z praxe). Přece jenom každá žena/dívka trpící bulimií nemůže spoléhat na to, že otěhotnění bude tou pravou formou léčby. Z publika zazněly z úst dívek i konkrétní a osobní problémy a především dotazy, co dělat či nedělat; nutno dodat, že se nedočkaly onoho pohledu odborníka či alespoň doporučení psychoterapie, což by možná bylo ještě přínosnější.

Budu-li upřímná, z důvodu probírané problematiky jsem se předpřipravila na vyslechnutí informací z profese, pro kterou je tato nemoc denním chlebem, včetně rad či varovných signálů. Nicméně nešlo o odbornou psychologickou přednášku, ale o příjemnou a inspirativní debatu a odcházela jsem víceméně spokojená. Už jen proto, že někdo známý vystoupil před řadu převážně ženského osazenstva a promluvil o tak závažném tématu. Jsem nadmíru vděčná, že se lidé se zkušenostmi s PPP otevírají a doufám, že budou i dál. A pokud beseda pomohla jednomu tápajícímu člověku, účel byl splněn.

Děkuji Psychobraní, paní Vlastině a Vám.

Tak zase někdy. Terka L.

Zpověď „Generace balón“ aneb o vzduchoprázdnu a přesycení

Představte si, že si jdete do obchodu koupit jogurt a z regálu na vás kouká 250 různých druhů, lišících se celou řadou faktorů. Tou dobou, kdy shromáždíte veškeré informace o nutričních hodnotách, obsahu prospěšné pravotočivé mléčné kyseliny, a zhodnotíte poměr ceny a líbivosti obalu, jste pravděpodobně na dně svých psychických sil. Odcházíte tedy bez jogurtu, zato s košíkem plným oblíbených laskomin, abyste doplnili zásoby a mohli se tak po zbytek dne uváženě rozhodovat i v ostatních „nejogurtových“ sférách života. Celý příspěvek

Stres jako přítel – stále se mnou

Jen to, jak o stresu smýšlíme, může tolik ovlivnit očekávanou délku našeho života. Osm let dlouhá studie, která proběhla ve Spojených státech amerických, byla publikována na začátku roku 2013. Cílem jejího zkoumání bylo zjistit u 30 000 dotázaných dospělých osob odpovědi na tyto dva body:
a) Jak velké množství stresu jste prožili v minulém roce?
b) Myslíte si, že je stres škodlivý pro Vaše zdraví?

Vyhodnocení? Celý příspěvek

Jak nám doba jídlová snědla zdravé uvažování

'Instead of hunting tonight, how about ordering a pizza and eating the delivery man when he comes?'Odposlechnuto v metru:

  • A pak jsem si namíchal protein a zobnul si „bécéáčko“.
  • To já na cvičení radši užívám housenici čínskou, je to bio, chápeš… Bůhví, co je v těhle tabletkách za svinstvo, moje výživová poradkyně mi zakázala jakýkoli éčka.
  • Prosím tě, známej mýho známýho užíval BCAA a měl svaly jak Arnie.
  • Nevim, Schwarzenegger je přehnanej.
  • Jak jako!?
  • Vypadá jako vlašskej ořech. Ořech s hlavičkou.
  • Pch! Když necvičíš pro svaly, není to správnej work-out. Znáš to: Go hard or go home.

Proč by nemohla Barbie existovat:

Na začátku byla Venuše, ta věstonická. A několik takovýhle modelek, sexsymboly své doby. Vzpomeňme na středověký Egypt či Řecko. A co taková renesance v Itálii a viktoriánská Anglie. Jak řekl básník: Měla kypré tvary. Jak řekl kluk odvedle: Bylo jí za co chytnout. A dostáváme se do dvacátých let minulého století a následně poválečného světa s Marilyn Monroe. Tady to ještě byly přesýpací hodiny (a jaký!), když najednou – extrémně hubená postava. Musíš mít plochý břicho a nesmí se Ti o sebe otírat stehna, nezapomeň mít ale velký argumenty a přednosti… Pokud ses zastavila na atletické postavě a nestíháš trendy, jež doba určuje, nevadí, říznutí sem, říznutí tam, plastických chirurgů je už dneska hodně. Radši jdi na prázdniny za kasu a připrav si peněženku. Šok.

Co říká Kniha:

„V supermarketu si bezpodmínečně musíte vyhradit čas na to, abyste co nejpřesněji prostudovali informace na obalech potravin.“ Tak to vidíte – musíme, a to dokonce bezpodmínečně. Cítím to jenom já, nebo je ve vzduchu povinnost? No… něco tu smrdí, ale připálený tuk to nebude, co totiž říká kniha 77 jednoduchých tipů na hubnutí[1] o tucích? „Volba nízkotučného jogurtu by se rozhodně měla stát samozřejmostí. A to platí i pro mnoho dalších potravin.“ Na této publikace se podíleli tři, slovy tři, autoři. A teď si jen uvědomme, kolik takových „příruček“ je. Regály v knihkupectví, které přetékají. A všechny vědí, jak zhubnout snadno a rychle, některé Vám mohou pomoci ke kostře potažené kůží (a k nemocničnímu lůžku). To je přece to, co chceme, nebo ne? Všechny tyto knihy se opírají o slova jako „samozřejmě, musíte, rozhodně, vždycky, bezpodmínečně…“ z doporučení se stala jakási nutnost. Těžko říct, zda tohle skutečně chceme my sami. Jestli se z bezelstné myšlenky, zlepšit si zdraví a vizáž, nestal souboj o to, kdo sní méně kalorií a stráví víc hodin ve fitku.

Extrémy a hranice:

V časopise Psychological Medicine vyšly v roce 1990 výsledky studie z Nového Zélandu, které ukazovaly, že bulimií trpěla 4,5 procenta žen od dosažení dospělosti do 24 let. Zatímco ve věkové skupině 25 – 44 let dosáhla hodnota 2,5 procenta a od 45 – 64 let už byla zjištěná výše jen 0,4 procenta. Přemýšlejme, 4,5 procenta žen a dívek není málo, vždyť se jedná o podobný počet, jako jsou dostupná čísla v počtu gayů – a každý známe nějakého homosexuála. Třeba znáte i nějakou bulimičku či anorektičku, která potřebuje podat pomocnou ruku. Víte o ní?

Právě dívky na prahu dospělosti jsou nejvíce náchylné k tomu, sklouznout do špatných stravovacích návyků, které mohou mít za následek dlouhodobé zdravotní problémy. Peter Cooper ve své knize Bulimie a záchvatovité přejídání[2] píše, že v posledních zhruba 30 letech se bulimie vyskytuje častěji než dřív a zdůrazňuje, že výzkumy poukazují na fakt, že nejvíce ohrožené osoby jsou ty v období rané dospělosti. Dodává, že bulimie je dnes jednou z nejrozšířenějších poruch v psychiatrických ambulancích.

Nátlak, kam se podíváš:

Jednou z tiskovin, kterou prodává Mladá Fronta je časopis Dieta. Jedná se o „moderní lifestylový časopis, který je určen pro všechny příznivce zdravého životního stylu“ a který bude Váš „pozitivně motivující osobní trenér…“ jak se můžeme dočíst na oficiálních stránkách MF.[3] Tento výtisk mívá hlavní titulek zejména v horní části úvodní strany po levé straně. Tento palcový nápis zpravidla prodává. Co se tedy dozvíte, když narazíte v trafice, v posilovně, u kamarádky, v čekárně… na tento výtisk? Tvůrci mají jasno, vedou hesla jako: Detox, sexy, letní dieta, jak se dostat do formy, superjídelníček, super postava, štíhlá, proměna, svátky podle diety,… O posledního „životního hesla“ se zastavím, tento článek vychází v období druhé adventní neděle. Myslím, že se nás většina shodne na tom, že Vánoce nezačínají s prvním čokoládovým Mikulášem vystaveným v regále supermarketu (kdo by taky prožíval svátky v srpnu), ale v momentě, kdy nám provoní první cukroví obývák popřípadě v bodě, kdy větráme půl dne, aby ten závan ze spálené vánočky konečně zmizel.

Závěrem:

Ať už je pro Vás dnešní doba jídlová životní styl, používáte jí jako mantru a žijete s ní v symbióze, nebo ať už je Vám na obtíž, vězte, že nic netrvá věčně. Chtěla bych Vám popřát mnoho vytrvalosti k dosažení cílů, ať už jsou jakékoli. A také nějakého toho Míru pod stromeček, protože bez míry nemůže být náš život v rovnováze. Loučím se v lehkém tónu, ač se jedná o téma závažné (nebudu psát těžké, zbytečně bychom se zase přesunuli k váze). Doufám, že budete mít hezké Vánoce a vytvoříte si program, který Vám udělá dělat radost.

Krásné dny!

 


[1] CHARWAT, B., KEIFER, I., KUNZE, M.: 77 jednoduchých tipů na hubnutí. Praha: Grada, 2008.

[2] COOPER, P.: Bulimie a záchvatovité přejídání. Praha: Portál, 2014.

[3] http://www.mf.cz/produkty/dieta/, 5. 12. 2015

[4] obrázek: http://www.jantoo.com/cartoon/68136144, 5. 12. 2015

 

Nevyřčené pravdy – Co na to mozek?

     Čeština je prý kouzelný jazyk. Zvučný s řadou synonym, nějaký výměnný student mi jednou řekl, že když si povídáme, zní to jako zpěv. Umí být tvrdý i dětinsky zdrobnělý. Uvádí se, že pasivní slovní zásoba tvoří v češtině průměrně 40 000 slov, ale jako v každém jazyce, i v naší mateřštině nastávají situace, kdy prostě „nemáme slov…“

Obtížnost cizího jazyka závisí především na jazyce mateřském. Neurofyziologové přesto věří, že Čínština a Arabština jsou nejobtížnějšími jazyky. A to zejména pro rodilé mluvčí těchto jazyků, jejichž mozek při učení musí vynaložit nejvíce úsilí.[1] My ale víme své. Vysvětlete takovému cizinci, že i když je mladá žena mladice, nemusí být nutně ta silnější silnice. Že ta slečna, co se brání, není bránice a ta stojící rovně opodál rovnice.

Co na to mozek? Vešlo již do obecného povědomí, že levá část mozku se stará o texty a rozpoznává řeč, zatímco pravou zaměstnáváme abstraktem, intuicí atp. Obě hemisféry se tedy při samotné řeči zapojí: Díky pravé chápeme metafory a levá rozpoznává doslovný překlad slov. Vraťme se nyní k jednomu z nejtěžších jazyků: Čínská slova mají častokrát čtyři hlavní tóny (záleží na dialektu) a mozek proto musí být ve střehu celý, aby zpracoval tento druh informací. Posloucháme-li tedy čínský rozhovor, budou aktivní obě poloviny, zatímco při poslechu anglického hovoru používáme zejména levou hemisféru.

Sociální psychologové z Haifské univerzity v Izraeli provedli následující dva experimenty[2]:

  1. Dobrovolníkům byla ukázána slova i nesmyslné kombinace písmen v jejich mateřském jazyce. Respondenti museli určit, zda má slovo nějaký význam. Vědci během této činnosti sledovali rychlost a správnost odpovědí.
  2. Vědci ukazovali subjektům slova současně na pravé a levé části monitoru. Mozek tedy musel zpracovávat symboly jak pravou, tak levou hemisférou současně.

Výsledek? Anglicky a hebrejsky mluvící dobrovolníci dokázali snadno rozeznávat slova za pomocí obou z hemisfér nezávisle na sobě. Výsledky arabsky mluvících respondentů ale byly odlišné. Při čtení arabštiny nedokázali používat pravou hemisféru bez pomoci údajů z levé. Ukázalo se, že při čtení písmen v arabštině se aktivují kognitivní systémy mozku.

Hlava to zkrátka nemá jednoduché, považme třeba takové eufemismy. Slovník spisovné češtiny se s námi podělí o tento výklad: Eufemismus je nahrazení výrazu drsného nebo označujícího nepříjemné skutečnosti, popřípadě představy, výrazem jemnějším, mírnějším. Jinými slovy, hrajeme si. A pejorativum nám dává možnost „nevyřčených pravd“. To, že jsme krmeni nepřímou variantou slov, je zřejmé z každodenního života (od přátel, politiků, rodiny, televize, novin,…)

Zkusme si představit hovor přímý i nepřímý. Ten samý význam, jen různě užitá slova.

  • Pusť tu zralou madam sednout, Josefe. Myslela jsem, že otec – jakožto policista – tě už naučil slušnému chování.
  • Promiň, neviděl jsem ji.
  • Chceš mi říct, že jsi tuhle velkoryse tvarovanou dámu přehlédl?
  • Ano.
  • Neuváděj mě v omyl, Josefe! Sic jednou skončíš v Ústavu nápravného zařízení. Nepřizpůsobivých občanů tady máme už mnoho.

A nyní bez eufemismů:

  • Pusť tu babu sednout, Pepo. Myslela jsem, že otec – když patří mezi benga – tě už naučil, jak se chovat.
  • Sorry, přehlíd jsem ji.
  • Chceš mi říct, že jsi tu obézní lady přehlíd?
  • Jo.
  • Nekecej, Pepo! Nebo jednou skončíš v lochu. Narkomanů, nemakačenků a těch, kteří zneužívají stát, tady máme už dost.

Jistě, přehnané, ale není špatné si uvědomit, jak může řeč na ostatní působit a tedy i ovlivňovat naše možnosti na úspěch, postavení a přístup dalších lidí. Neboť to, že jsme něco nevyslovili, neznamená, že jsme to samé nevyjádřili. Tato zdánlivá zdrženlivost ve vyjadřování, toto zdánlivé gesto smířlivosti, získává v kontextu konkrétní společenské diskuze úplně jiný význam.[3]

     Na závěr krátká zkouška: Pokuste se říkat nahlas barvy u horního obrázku (v záhlaví tohoto článku), nečtěte slova. (Více informací o tomto testu prozradí Stroopova interference)[4]. Autorka článku Vám přeje radostné chvíle a vhodně používaná slova, popřípadě takové přátele, se kterými budete vycházet i s mluvenou kulturou, která je vám blízká. Hezké zbytky prázdnin!

 

 


[1] http://www.fairlist.cz/
[2] http://www.fairlist.cz/
[3] http://blog.respekt.cz/
[4] Atkinson, Psychologie: Portál, Praha 2012, str. 709

Když nefunguje vypínač – Ruminace

Silence Zase jsem nezklamala.
Po setmění chodím obývákem a nervózně uvažuji, co jsem (ne)měla (ne)dělat. Hypotézy o správnosti mých činů berou za své. A otazníky kolem hlavy narůstají. Dostávám se ke katastrofickým scénářům.
No tak, stejně s tím teď už nepohneš – je jak je a bude, jak bude, přemlouvám se. Dost zbytečně, neboť celou noc nezamhouřím oka.

Ruminace. Biologové by jistě nezaváhali, že se jedná o přežvykování. Něco podobného zvládá i naše mysl. Jedná se o stav nutkavého přemýšlení nad různými situacemi a problémy, které nás tíží. Ruku v ruce s tímto jednáním přichází obviňování, pocity neschopnosti, ublížení, obavy…
Přitom je jasné, že to, co bylo sežvýkáno, by mělo být též stráveno. (A postupně snad i vyloučeno, přesto, že nám to tedy život dal na začátku „sežrat“). Jenže – vysvětlujte to mysli.

Když si pořídíte pejska a budete se o něj dobře starat, nebude se od Vás chtít hnout. A teď toho psa nahraďte slovem strach. Pořídíte-li si jej domů a budete ho dobře krmit a věnovat mu energii, nehne se od Vás na krok.
Jako zcela obyčejní lidé máme také právo na chyby. A když už k nějakému zaváhání dojde, mělo by následovat také konstruktivní řešení. V čem byl problém, co jsem udělal(a) špatně, co bych mohl(a) příště udělat jinak… A my, namísto toho, sáhneme po obviňování. Chyba ale nemusí být nutně vinou, natož fatální, a proto bychom se měli vyvarovat destruktivnímu uvažování.
Bez zpochybnění případné reinkarnace, co když žijeme jenom jednou, nebyla by škoda tu šanci nevyužít? A my místo toho bloudíme jak těla bez duše a v noci se nám, samým přeplněním zavádějících myšlenek, nedaří usnou.

Obsedantní (vtíravé) myšlenky pak brání v plném prožití a člověk se tak od známého Carpe diem dostává závratně daleko. Proti ruminaci se ale dá bojovat. V utřídění myšlenek může například pomoci jejich sepsání na papír. Můžeme ale taky zcela odvést pozornost k něčemu jinému a započít odlišnou aktivitu. Sportovat, kreslit, učit se, číst si, zpívat… Zkrátka cokoli, co nás potěší a rozptýlí. Trojice „jíst, meditovat, milovat,“ by v tomto případě rozhodně neměla být opomenuta.

Nebuďme na sebe tak přísní, když se setkáme s úspěchem, bereme to jako normální věc. Když se nám něco podaří, máme daleko větší tendence to přejít bez povšimnutí, než v případě, kdy dojde na chybu. Nezaměňujme chybování se selháním. Nejsme roboti – a nakonec ani ti nejsou stoprocentní.
Samozřejmě, že není správné házet problémy zcela za hlavu, ale když už jim jednou věnujete čas, úsilí, energii a zapojíte analytické myšlení, není třeba proces stále opakovat.

Mohlo by se totiž stát, že neustálým přežvykováním toho budete mít brzy plné zuby.

Pivo na ex!

Kdo by nevěděl, o co se jedná. Už i lidem, kteří nemají svůj vlastní profil na jedné z nejpopulárnějších sociálních sítí, se donesly informace o tzv. beer challenge. Nominovaný musí do 24 hodin „exnout“ pivo, jinak tomu, kdo ho nominoval, dluží basu. Na důkaz splnění výzvy umístí dotyčný na facebook video, načež nominuje sám další tři lidi. Celý příspěvek

Svoboda slova – Příběh z jednoho gymnázia

Těch osm let,které jsem strávila  na gymnáziu, mě ovlivnilo v mnoha směrech. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, někteří z nich  se stali mými nejlepšími přáteli, prožívala jsem tam své první lásky, zklamání, zjistila, že za úspěchem se vždy skrývá tvrdá dřina a pokud člověk chce něčeho dosáhnout, je lepší udělat pro to maximum, protože i když to pak nevyjde, může si říct: „Alespoň jsem to zkusil, udělal jsem, co se dalo..“ Celý příspěvek

Zakázané ovoce aneb milostné poměry v psychoterapii

Je to ostuda, že široká veřejnost, místo aby se dozvídala o úspěších psychologické vědy, častěji přetřásá její „úlety“. Otázka intimních vztahů mezi psychologem a jeho klientem už byla předmětem tolika zapálených diskuzí, že se z ní stalo klišé. Proč je tedy stále tak živým tématem? Celý příspěvek