Archiv rubriky: Ze života studentů

Psychologie a filosofie

Nemohu se ubránit dojmu, že až příliš často a neoprávněně mnozí budoucí psychologové ohrnují nos nad filosofií. Názory jako: „Zase filozofie. A k čemu? Studujeme přece psychologii, ne? To nám k ničemu nebude“, nejsou nijak neobvyklé. A to jsme pěkně prosím studenty Filozofické fakulty! Vcelku paradox – anebo možná ne, domyslíme-li skutečnost, že řecké slovo zofos znamená temnota a jsme tudíž studenti fakulty milovníků temnoty. I proto raději volím archaičtější termín filosofie, tedy v překladu „láska k moudrosti“ (lépe to působí a u jistých nejmenovaných osob vám to přidá malé bezvýznamné plus).
psychology-philosophy-memory-1-728

Čím to je, že řada studentů je z přednášek rekapitulujících dějiny filosofie a přibližující myšlení jejích představitelů zklamaná a považuje je za zbytečnou ztrátu času? Domnívám se, že je to z několika důvodů – chybí vnímání kontextu, návaznosti a širších souvislostí. A když už náhodou výše jmenované nechybí a nespokojený student tyto věci filosofii přizná, zprudka dodá: „Ale to se nás netýká! Psychologie je empirická věda, ne přemýšlení nad nesmrtelností chrousta!“ Pravda. Ale taky nesmysl.

Rok 1879 a založení první psychologické laboratoře v Lipsku Wilhelmem Wundtem, to jsou datum a událost každému budoucímu psychologovi notoricky známé. Patří ještě s Piagetovou periodizací a převodem Z-skóru do balíčku „to musíte vysypat, i kdyby vás probudili o půlnoci“. Ponechme nyní stranou lákavou možnost pustit se do filosofující debaty o tom, proč a jestli vůbec by nás někdo měl v noci budit zrovna kvůli těmhle věcem. Budiž. Ať žije psychologie jako samostatná empirická věda! Letos slavíme 138. výročí. Je to poměrně krátká doba a současně poměrně dlouhá doba „toho všeho předtím“. Bylo by nesprávné předpokládat, že se Wilhelm Wundt jednou z rána probudil, a protože nebylo do čeho píchnout, řekl si: „Dobře, tak založím vědu o chování a prožívání člověka. Bude to věda empirická. A když to půjde všechno jako po másle, jednou budu strašit všechny studenty téhle empirické vědy u zkoušek.“

Tradice přemýšlení o člověku je patrně stejně tak stará jako lidstvo samo. Filosofové hledali (a hledají) smysl a řád světa, věcí a místo člověka v něm a mezi nimi. Psychologové dělají to samé, ale jdou dál v tom smyslu, že ti skutečně dobří v duchu vědy dokládají svá tvrzení důkazy. A to je naprosto v pořádku. Ale je dobré mít na paměti, že například empirický výzkum coby základ moderní vědy by zřejmě nespatřil světlo světa, kdyby mu teoretické zázemí nevybudovali novověcí angličtí filosofové. René Descartes vyřkl slavnou (a maturanty i vysokoškoláky proklínanou) frázi Cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem – a změnil tak pohled na svět. Renomovaný psycholog a zakladatel afektivní neurovědy António Damasio mu o více než 300 let později argument vyvrátil v duchu poupraveného tvrzení „cítím, tedy jsem“ (svou měrou, i když nechtěně, se na tom podílel i nešťastník Phineas Gage a rozpálená ocelová trubka, která se mu prohnala mozkem).

Dalo by se uvést mnoho a mnoho případů, kdy filosofie nasytila svými náměty a východisky psychologii. A nejen ji. Tvrzení Jeana-Jacquese Rousseaua, že: „Humanitní vědy jako právo a dějiny jsou sterilní kontemplace, které jsou provozovány v šeru kabinetů,“ patrně nasytilo i některé naše politické představitele.

Snad ještě jen krátký komentář, abych dal svým rozsypaným myšlenkám nějaký rámec – filosofie umístila člověka do širokého kontextu společnosti a světa. Odvedla tím podstatný kus práce, protože člověku mohl ten který filosofický koncept poskytovat jakousi mapu v jinak nejistém prostoročase. Moderní věda, opojená svými úspěchy, vcelku přirozeně člověka z tohoto kontextu vyvedla a postavila ho proti němu, jako kdyby mohl vše okolo sebe pozorovat s odstupem a střízlivostí, aniž by se ho to přímo dotýkalo. Psychologie chtěla být takovou moderní vědou, stejně jako už předtím medicína a řada dalších. Ale zjistili jsme, že takováto extrémní stanoviska nefungují – že jsou pořád lidé, a je jich většina, kteří se ptají po smyslu, zoufale se snaží zorientovat ve světě a vztazích v něm, který se kolem nich neúprosně rychle řítí.

Tak. Nevím, jestli jsem řekl všechno, co jsem chtěl, jistě ale vím, že to, co jsem řekl, nevyznívá tak, jak jsem zamýšlel. Nevadí. Kdybyste si z tohoto textu měli odnést pouze to, že je za každých okolností důležité vnímat kontext a širší souvislosti, budu spokojený. Platí to o vztahu filosofie a psychologie stejně jako o vztahu výzkumník / předmět výzkumu, psycholog / pacient – klient.

Událost I.: Beseda o mentální bulimii s Vlastinou Svátkovou

Zdravím všechny, jmenuji se Terka, jsem studentkou prváku psychologie na FF UK. Vzhledem k tomu, že osobně postrádám volně psané články se zaměřením na recenze všelijakých zajímavých přednášek, besed a sezeních souvisejících s psychologií, rozhodla jsem se, že do éteru vnesu kousky svého písemnictví a zkusím čas od času poreferovat o zajímavé události, kterou jsem navštívila. Mým cílem je představit téma přednášky/besedy (případně přednášející/přednášejícího), pohovořit o svých poznatcích, podotknout, co mě zaujalo, co mi případně chybělo a celkově vás na chvíli zavést do místa, na které jste se možná chtěli dostat, ale neměli jste tu možnost, a přesto by vás zajímalo, jak ona událost proběhla (a jestli jste opravdu o něco přišli).

do mannequins dream of electric bulimia?

První na programu je beseda od projektu Psychobraní, který vznikl z iniciativ studentů FSS na Masarykově univerzitě v Brně a organizuje události spojené s psychologickou problematikou pro studenty či zájemce o tento obor. Letošní první psycho-akcí zaměřenou na osoby, které trpěly či trpí mentálními poruchami a jsou schopny se o nich otevřeně bavit, byla beseda o mentální bulimii s herečkou Vlastinou Svátkovou. Paní Vlastinu jste měli možnost vidět ve filmech Gangster KA, Ženy v pokušení či v bondovce Casino Royale. S vysokým očekáváním jsem se na besedu úspěšně registrovala a byla jsem zvědava, jak bude pojata a zda dostatečně pokryje téma, jež je pro mě stále aktuálnějším a důležitějším.

Po příchodu do Skautského institutu, krátké dezorientaci a mačkanici s mnoha lidmi, jsem zasedla hned do druhé řady a z blízkosti jsem mohla sledovat krátký úvod do přednášky se stručným představením mentální bulimie jako takové Lucii Froncovou, organizátorkou Psychobraní v Praze. Úvodní řeč plynule přešla v rozhovor Vlastiny s Lucií. No, plynule asi není vhodně zvoleným slovem; z počátku bylo Vlastinino vyprávění přerušováno nově příchozími, takže místností zněly skřípající židle a šustící bundy a kabáty (následovala roztomilá stopka s miminkem, které se rozhodlo na sebe hlasitě upozornit před přednášející maminkou, a tak zase počalo zvedání a šustění a tvoření prostoru pro odchod otce s kočárkem). Vlastina popisovala začátek nemoci, jak se z normálně spokojené holky stal nešťastný, uzavřený a depresivní člověk trpící nutkavou potřebou přejídání, zvracení a excesivního cvičení. Hovořila o reakcích její rodiny a blízkých, k čemuž dodávala, že mentální bulimie je záležitostí velmi diskrétní a bylo obtížné se o ní vůbec někomu otevřít, natož si nechávat radit (a poté si od přítele poslechnout větu „Tak budeme zvracet spolu“). Překvapilo mě, když jsem vyslechla, že se Vlastina po snad sedmiletém boji s nemocí vyléčila, a to díky otěhotnění a uvědomění, že ve svém těle nosí nový život a je zodpovědná za zdraví někoho dalšího. Uvedla, že čas od času brala i antidepresiva a zpočátku docházela na psychoterapie, které však dle jejích slov nepokládala za užitečné a antidepresiva sama postupně vysadila, takže se v podstatě jednalo o samoléčbu (přiznala, že začátkem těhotenství zažila dvakrát nebo třikrát krátký relaps, ale poté už nesešla ze své cesty za zdravým životem a tělem).

Rozhovor se přesunul k téměř hodinové debatě s mnoha otázkami na uvedené téma. Lidé se ptali především na způsob, jakým se vlastně vyléčila, jestli by nějak poradila, jak zachytit nemoc v rané fázi, zdali ji ještě nějak ovlivňují bulvární články nebo řeči okolí. Na dotazy Vlastina odpovídala otevřeně a dle vlastních zkušeností, mnoho pověděla o jejím „propojení s vlastním tělem“, ke kterému došlo právě během prvního těhotenství a především při samotném porodu.

Co bych uvítala? Možná by neuškodil náhled psychologa (či pokročilejšího studenta psychologie), který by pomohl usměrnit problematiku nemoci a nějak odborně ji definovat, případně osvětlit, co její zahrnuje etiologii, symptomy a léčbu (či pohovořit o dalších případech z praxe). Přece jenom každá žena/dívka trpící bulimií nemůže spoléhat na to, že otěhotnění bude tou pravou formou léčby. Z publika zazněly z úst dívek i konkrétní a osobní problémy a především dotazy, co dělat či nedělat; nutno dodat, že se nedočkaly onoho pohledu odborníka či alespoň doporučení psychoterapie, což by možná bylo ještě přínosnější.

Budu-li upřímná, z důvodu probírané problematiky jsem se předpřipravila na vyslechnutí informací z profese, pro kterou je tato nemoc denním chlebem, včetně rad či varovných signálů. Nicméně nešlo o odbornou psychologickou přednášku, ale o příjemnou a inspirativní debatu a odcházela jsem víceméně spokojená. Už jen proto, že někdo známý vystoupil před řadu převážně ženského osazenstva a promluvil o tak závažném tématu. Jsem nadmíru vděčná, že se lidé se zkušenostmi s PPP otevírají a doufám, že budou i dál. A pokud beseda pomohla jednomu tápajícímu člověku, účel byl splněn.

Děkuji Psychobraní, paní Vlastině a Vám.

Tak zase někdy. Terka L.

Kniha, která mi změnila život – Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku

Bylo to jako být znovlargeu poprvé zamilovaný. Hluboce a opravdově. Spadnete do toho, bezelstně. Necháváte se pohltit polibkem každé stránky, vtáhnout do děje, do myšlenek. Těšíte se a šetříte si každou stranu, která tak krásně voní tím starožitnictvím, vedle kterého bydlela babička. Nálada knihy objímá… A pak je tu ten strach – z toho, že svazek jednou skončí. Že otočíte poslední list a už Vás čekají jenom pevné desky. Zůstane ve Vaší mysli, i když už nebudete spolu?

Celý příspěvek

Kde zakusit kousek zeleně? V Praze rozhodně ano!

sun-lights-personalities-forests

Čím víc se blíží oficiální konec semestru, nás studenty to dělí do dvou skupin. První skupina už hrdě prohlašuje, že všechny svoje povinnosti a starosti mají za sebou a dávají sbohem stresu během zkouškového. Ta druhá skupina studentů se zas snaží do této fáze dostat, všemi možnými způsoby podotýkám. Já osobně patřím stále do té druhé. Odpočítávám dny, kdy budu mít zkoušky za sebou a přemýšlím, jak vlastně bude můj život vypadat, bez dnů strávených u knížek a shánění výpisků od ostatních spolužáků. I přes to, že všichni směřujeme tedy ke stejnému cíli, naše metody jak toho dosáhnout jsou odlišné. Například já jsem člověk, který se nemůže učit nikde jinde než doma, zavřený sám v jednom pokoji s hudbou tak nahlas, že ani nezaznamenám tlukot sousedů na strop. Oproti tomu znám lidi, kteří se naopak nenaučí nikde jinde než například v kavárně, v davu spousty lidí. Tak jako tak, ať už máme jakýkoliv styl učení, je potřeba kyslíku, abychom si pořádně prokrvili mozek,  a zároveň můžeme využít toho, že je venku hezky. A kde jinde toto spojit než v krásném pražském prostředí obklopené stromy a letní náladou? Trochu jsem pátrala a našla jsem několik míst, které právě tyto podmínky splňují. Tyto místa jsou vhodná, jak pro ty kteří se rádi učí venku, či pro lidi jako jsem já, kteří se naopak potřebují na chvilku odreagovat a taková procházka je ideální činnost.

Jako první máme Oboru Hvězda. Ta se nachází na prostranství Divoké Šárky, pár stanic od metra Nemocnice Motol či Petřiny. Blíž k centru Prahy se pak nachází hned několik míst, jako jsou Jelení příkop, Královská zahrada či Chotkovy sady. Všechna tři místa se nachází u metra Hradčanská. Další místa nacházející se poblíž Petřínské rozhledny jsou například Lobkovická zahrada, Seminářská zahrada, zahrada Kinských,  či samotné Petřínské sady. Dále máme směrem ke stanici metra Anděl maličký park Portheimka, který se nachází u baziliky sv. Václava a je u Dienzenhoferova paláce, kde se nachází příjemná kavárna se skromnou galerií. Když se přesuneme na druhou stranu Vltavy, přesněji řečeno k Vyšehradu, dostaneme se třeba k Lumírovým sadům či k samotným Vyšehradským sadům. Naproti se zas nachází park Folimanka. Pár bloků u stanice metra Jiřího z Poděbrad jsou  Bezručovy sady či sady Bratří Čapků. Když se přesuneme trochu více na sever, dostaneme se k Můstku, kde je proslulá Františkánská zahrada, která je sice poměrně malinká a velice frekventovaná, ale když je člověk v centru, a potřebuje načerpat trochu sil, je toto místo ideální. Dalším proslulým místem je Královská obora Stromovka, která se nachází vedle Průmyslového paláce. Zde jsou i velmi často různé kulturní a sportovní akce, takže je čistě na vás jak svůj výlet do přírody pojmete. Dalším místem, které  už tak moc v centru není je Bohnický park, který se nenachází nikde jinde než v Bohnicích. Neopomeneme také Thomayerovy sady, ty jsou kousek od Palmovky, či Košíkovský park v Hostivaři. Jako poslední dvě místa jsou Přírodní památka Obora v Uhříněvsi nebo Čakovický zámecký park.

V Praze a okolí se toho pochopitelně najde daleko více, ale pokud se v takovýchto místech nevyznáte, jedná se o dobrý základ, kde si rozhodně vyberete. Mým osobním favoritem je Lobkovická zahrada, takže se tam třeba potkáme :). Každopádně přeji všem úspěšné a hlavně klidné období do konce semestru.

I takhle nějak to může vypadat :).

study, view, and book image

Zdroj: http://weheartit.com/entry/276676172/search?context_type=search&context_user=thxwnx&page=4&query=study+nature

Émile Zola: Nana

Pochmurné deštivé dny mezi létem a Psychopařbou může studující psycholog trávit víceméně dvojím způsobem – sondou do hlubin lidské duše nebo sondou na dno půllitru. A ačkoliv coby hrdý Plzeňák nemohu říct proti druhé z variant ani popel (i kdybych chtěl!), rád bych se vás touto cestou pokusil pro tentokrát nalákat na první možnost, a sice formou četby kvalitní psychologické beletrie, kterou mám na mysli – jak možná už částečně napověděl název článku – román od francouzského romanopisce Émila Zoly, Nana. Pokud tak máte chvíli (čekáte na metro, vychutnáváte si luxus odpadlé hodiny statistiky, přemýšlíte nad vztahem barvy očí a znamením zvěrokruhu opodál sedícího spolužáka), neváhejte se pustit do tohoto textu, nastiňující v obrysech nejperverznější psychologickou pokladnici francouzské literatury…

Image result for emile zola nana

Mravní pohroma na dvě doby

            Román Nana je jedním z vrcholů tvorby francouzského autora Émila Zoly (1840-1902). Tento buřič a inovátor, naturalista par excellence, hlasitý kritik církve a společenských poměrů, ale zároveň i nejhlasitější odpůrce mašinérie spojené s tzv. Dreyfusovou aférou, zařadil toto dílo do svého rozsáhlého sborníku, celoživotního díla, románového cyklu „Les Rougons-Macquart. Histoire naturelle et sociale d’une famille sous le Second Empire“ (v překladu Rougon-Macquartové – přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za Druhého císařství). Není bez zajímavosti, že celý tento literární kolos velmi volně navazujících děl byl – vedle dalších Zolových děl – zařazen katolickou církví na seznam zakázané literatury, kde vydržel až do roku 1966.

            Příběh nás zavádí do Paříže, již tehdy (a právě tehdy!) světové metropole umění, luxusu a přepychu, a sice v době tzv. Druhého císařství (1852-1870). Zářná doba prosperity a do nekonečna se táhnoucích mramorových bulvárů je nicméně ve světle všudypřítomných plynových lamp nasvícena z úplně jiné, odvrácené strany – strany prostitutek a kuplířů, alkoholiků a mravně se rozpouštějících paniček a jejich manželů z lepší společnosti.

            Společným jmenovatelem této společenské masky a jejích trouchnivějících základů je Nana. Prosťoučké jméno (u nadšených čtenářů zarezonuje podobnost s Nabokovovou Lolitou) se všem dobře vyslovuje – chuďasům, studentům gymnázií, literárním kritikům, upjatým pánům ve skvělých fracích a redingotech – a Nana si tak i díky tomu rychle vydobývá přední postavení, nejprve coby herečka v zapadlém divadle, následně i v té nejvybranější společnosti, kterou vábí, jak se Zola bez obalu vyjadřuje, „silou svého ženství“.

            Kyprá blondýnka, dcera dělníka a neúspěšné švadleny, kteří oba zemřeli na delirium, vzor krásy i toho nejpovážlivějšího pohoršení, dokáže získat kohokoliv. Je veřejným tajemstvím minimálně stovky elitářů bonapartovské Francie. V ovzduší stále rostoucího sebevědomí přivádí její rozmary na mizinu příslušníky starobylých šlechtických rodů, mimo jiné hraběte Muffata, jednu z nejzajímavějších postav knihy. Tento konzervativní staromilec a náboženský horlivec doslova zaprodá svoji duši ďáblu, a to v zdrcujících návalech výčitek svědomí a neukojitelné touhy po vášnivé lásce (a ponížení), kterou mu Nana – věčně v dobré náladě a neochvějné víře ve své mravní vítězství holky z ulice nad neprávem zbohatlými aristokraty – blahosklonně poskytuje.

             Ve společnosti nejpochybnějších živlů, které dovádí někdy i k smrti, roste Nana ve skutečného anděla zkázy, majestátního ve svém ženství a jeho nejžádanějších přednostech. K rozuzlení celého dramatického příběhu dochází až v předvečer prusko-francouzské války, která je odrazem v křivém zrcadle vnitřnímu rozkladu – je jeho vnější, ještě mnohem tragičtější podobiznou…

            Neřekl jsem toho mnoho. Vaše metro již pravděpodobně přijíždí na stanici, ve dveřích se nečekaně objevuje paní Hradcová se zprávou, že s tou statistikou je to nakonec úplně jinak… A mimoto vám nechci odhalit neskutečně vnitřně bohaté postavy, které jako gravitací pevně semknuté planety krouží kolem jednoho velkého, životodárného a zároveň i smrtícího ohniska – Nany. Mohu vás ale ujistit, že skuteční milovníci psychologie a trochu kontroverznější literatury si přijdou na své – román otevírá otázky víry a bázně z hříchu, prostituce, alkoholismu, lásky a nevěry, iluzí a přetvářek. A na zvídavou mysl pozorného čtenáře toho čeká ještě mnohem více.

Zprávy z Albeře 2016

Zřejmě hned ze začátku naštvu všechny ostatní ročníky, minulé i budoucí, když řeknu, že počasí nám na Albeři opravdu přálo, což se prý stává tak jednou za patnáct let. Celý pobyt bylo horko a svítilo slunce, což napomohlo uvolněné atmosféře.

Každý určitě měl nějaká očekávání i obavy ohledně toho, co se bude na seznamováku dít. Já mám třeba vždy trochu pocity tísně z organizované zábavy, ale musím uznat, že v počtu 58 lidí je to to nejlepší, co se dá udělat, abychom poznali co nejvíce spolužáků. Jinak se v takovém množství může snadno stát, že se vytvoří skupinky lidí, kteří se seznámí hned na začátku a obtížněji pak hledají cestu k ostatním.Tomu zabránil kreativně sestavený program, který byl bohatý a různorodý a nedovoloval nám se ani na chvíli se nudit. Vzácné chvíle volna každý trávil podle své chuti – procházkami po okolí, koupáním se nebo aspoň smáčením nohou v úžasně teplé vodě rybníku Osika, sportováním či dalším socializováním se ve večerních hodinách při lahodném moku.

Albeř

Hned první večer nám začal tajemně, protože jsme dostali možnost noční prohlídky nedalekého kostela s největším oltářem v České republice, a dokonce jsme jen za svitu svíček mohli prozkoumat tamější katakomby. Vrcholem bylo pár kostí pohozených na čemsi připomínajícím oltář… Ale určitě to byly jen pozůstatky nějaké pečínky.

V úterý po obědě se část z nás vydala na průzkum okolí s nadějí na návštěvu nedalekého zámečku Terezín. Ten nás sice trochu zklamal, protože vypadal spíš jako taková starodávnější vilka, nicméně procházka dále do vesnice Albeř skýtala nečekaná překvapení, jako například samoobslužný výčep. Z něj sice při naší návštěvě tekla jen malinovka, ale je fajn vědět o pokrokových vynálezech.

Po večerech nám k popíjení hráli muzikálně nadaní studenti vyšších ročníků, kteří nám za dne organizovali seznamovací hry. Osobně jsem nikdy dlouho nevydržela, zmožená aktivitami na čerstvém vzduchu, ale kolovaly informace, že někteří ze spolužáků dokázali slavit až do brzkých ranních hodin. Ráda bych věděla, jak to dělají, protože ve dne vždy působili naprosto čerstvě.

Mile mě překvapilo, že se na soustředění objevily snad všechny důležité osobnosti katedry. Vyučující tak dali najevo zájem o studenty a předznamenali osobní atmosféru na katedře. Dalším vstřícným krokem od katedry pak byly dopolední přednášky seznamující se základy studijních plánů a organizací studia.

Jako liché se ukázaly obavy o stravování – ze spojení slov škola a stravování nejednomu z nás vstávají vlasy na hlavě. Nicméně se variace na školní jídelny tak, jak je známe, bohudík nekonala. Kuchařky na Albeři si nás vykrmovaly naprosto luxusními pokrmy a navíc byly moc milé.

Myslím, že můžu klidně mluvit za všechny, když poděkuji všem zúčastněným za skvěle strávené čtyři dny, vlastně takové prodloužené prázdniny!

Už se to blíží – Pražsky Majáles 2016

941075_1360182857340729_2301897646525321291_n (1)

Další rok je za námi a s příchodem jara přichází již tradičně jeden z předních českých festivalů – Majáles. Ten se letos bude konat 29.4.2016 v PVA EXPO Praha – Výstaviště Letňany. Jedná se o 12. ročník tohoto festivalu a, tak jako loni, se organizátoři Pražského Majálesu rozhodli uspořádat tuto akci právě v Letňanech, kde oproti Stromovce, jenž byla hostitelem festivalu před dvěma lety, je prostor daleko větší.  Vejde se sem až 7 venkovních scén a k tomu ještě další 3 scény kryté. Ty nám tak zajistí možnost si oslavy Majálesu užít až do brzkých ranních hodin. Další výhodou na rozdíl od Stromovky je ta, že areál se nachází u metra stanice Letňany. Na co se letos můžeme těšit? Jak už tradičně i letos je na programu několik kapel a interpretů různého stylu, díky kterým si tak každý přijde na své. Můžeme se těšit na kapely jako je například Kryštof, Mandrage, Kontrafakt nebo i skupina Slza. Dále se pak můžeme těšit na i na Xindl X, Majka Spirita nebo ATMO music.

S Majálesem je kromě pestrých hudebních zážitků spojena také studentská aktivita. Jednou z hlavních aktivit je volba krále majálesu. Každá z předních vysokých škol v Praze (UK, ČVUT, ČZU, VŠE, VŠCHT) má svého zástupce a na Vás už je jen ho podpořit. Hlasovat můžete na stránkách Majálesu: http://praha.majales.cz/kral/. Dále pak na stránkách Majálesu můžete hlasovat pro Miss Majálesu. Tyto Miss opět jako králové zastupují jednotlivé školy , a tak by byla škoda je nepodpořit ;).

Jak bylo již zmíněno, Majáles není jen hudební akce. V rámci onoho dne toho proběhne daleko víc než jen koncerty. Ještě před akcí v Letňanech, která má začít v 13:00, bude slavnostní průvod Prahou, který vyvrcholí příchodem právě do Letňan.

Důležitá informace pro všechny, v letošním roce nebude možnost si lístky koupit na místě, a tak jsou poslední možnosti k zakoupení lístků na vybraných místech, a to zejména knihkupectví Neoluxor apod. Cena klasického lístku je 499 Kč a cena VIP vstupenky je 999 Kč.

Program je tedy pestrý a jediné co zbývá udělat je zakoupit vstupenku (ti, co jí ještě nemají) a přijít. A rozhodně nezapomenout podpořit svou školu volbou krále ;). Budeme se na Vás těšit!

Bližší informace o akci najdete na: https://www.facebook.com/events/618044818333040/ nebo na http://praha.majales.cz/

Zdroje: http://praha.majales.cz, https://www.facebook.com/events/618044818333040/, http://www.kudyznudy.cz/aktivity-a-akce/akce/prazsky-majales-2013.aspx,

Obrázky: https://www.facebook.com/praha.majales/photos/a.401556599870031.121424.174568832568810/1360182857340729/?type=3&theater, http://www.novinky.cz/vase-zpravy/praha/4327-37151-prazsky-majales-vyvrcholi-v-letnanech.html

Zpověď „Generace balón“ aneb o vzduchoprázdnu a přesycení

Představte si, že si jdete do obchodu koupit jogurt a z regálu na vás kouká 250 různých druhů, lišících se celou řadou faktorů. Tou dobou, kdy shromáždíte veškeré informace o nutričních hodnotách, obsahu prospěšné pravotočivé mléčné kyseliny, a zhodnotíte poměr ceny a líbivosti obalu, jste pravděpodobně na dně svých psychických sil. Odcházíte tedy bez jogurtu, zato s košíkem plným oblíbených laskomin, abyste doplnili zásoby a mohli se tak po zbytek dne uváženě rozhodovat i v ostatních „nejogurtových“ sférách života. Celý příspěvek

Stres jako přítel – stále se mnou

Jen to, jak o stresu smýšlíme, může tolik ovlivnit očekávanou délku našeho života. Osm let dlouhá studie, která proběhla ve Spojených státech amerických, byla publikována na začátku roku 2013. Cílem jejího zkoumání bylo zjistit u 30 000 dotázaných dospělých osob odpovědi na tyto dva body:
a) Jak velké množství stresu jste prožili v minulém roce?
b) Myslíte si, že je stres škodlivý pro Vaše zdraví?

Vyhodnocení? Celý příspěvek

Jak se pražská vánice přenesla na plátna kin aneb Quentin poosmé

Osm hrozných

Premiéra: 7. 1. 2016

Režie a scénář: Quentin Tarantino

Kamera: Robert Richardson

Hudba: Ennio Morricone

Hrají: S. L. Jackson, K. Russell, J. J. Leight, W. Goggins, D. Bichir, T. Roth, M. Madsen, B. Dern a další

Hodnocení: ****

Osm osob. Osm životních příběhů. Jeden dům. Quentin Tarantino přichází se svou zbrusu novou divadelní hrou. Je minimalističtějí. Uvěřitelnější. Krvavější. Už si to začínáte představovat, že?

Celý příspěvek

Evita

Místo: Studio DVA divadlo, Palác Fénix, Václavské nám. 802/56, Praha 1

Nejbližší termíny: 24.1., 19.2., 20.2., 11.3., 12.3., 13.3.

Čas: 15:00, 19:00

Vstup: 250 – 1500 CZK

Hodnocení: ***

Není malých rolí, říká se u divadla. A co se týče Evity, není ani malých divadel, ani malých orchestrů. Zato někdy je velkých soust.

Celý příspěvek

Jak nám doba jídlová snědla zdravé uvažování

'Instead of hunting tonight, how about ordering a pizza and eating the delivery man when he comes?'Odposlechnuto v metru:

  • A pak jsem si namíchal protein a zobnul si „bécéáčko“.
  • To já na cvičení radši užívám housenici čínskou, je to bio, chápeš… Bůhví, co je v těhle tabletkách za svinstvo, moje výživová poradkyně mi zakázala jakýkoli éčka.
  • Prosím tě, známej mýho známýho užíval BCAA a měl svaly jak Arnie.
  • Nevim, Schwarzenegger je přehnanej.
  • Jak jako!?
  • Vypadá jako vlašskej ořech. Ořech s hlavičkou.
  • Pch! Když necvičíš pro svaly, není to správnej work-out. Znáš to: Go hard or go home.

Proč by nemohla Barbie existovat:

Na začátku byla Venuše, ta věstonická. A několik takovýhle modelek, sexsymboly své doby. Vzpomeňme na středověký Egypt či Řecko. A co taková renesance v Itálii a viktoriánská Anglie. Jak řekl básník: Měla kypré tvary. Jak řekl kluk odvedle: Bylo jí za co chytnout. A dostáváme se do dvacátých let minulého století a následně poválečného světa s Marilyn Monroe. Tady to ještě byly přesýpací hodiny (a jaký!), když najednou – extrémně hubená postava. Musíš mít plochý břicho a nesmí se Ti o sebe otírat stehna, nezapomeň mít ale velký argumenty a přednosti… Pokud ses zastavila na atletické postavě a nestíháš trendy, jež doba určuje, nevadí, říznutí sem, říznutí tam, plastických chirurgů je už dneska hodně. Radši jdi na prázdniny za kasu a připrav si peněženku. Šok.

Co říká Kniha:

„V supermarketu si bezpodmínečně musíte vyhradit čas na to, abyste co nejpřesněji prostudovali informace na obalech potravin.“ Tak to vidíte – musíme, a to dokonce bezpodmínečně. Cítím to jenom já, nebo je ve vzduchu povinnost? No… něco tu smrdí, ale připálený tuk to nebude, co totiž říká kniha 77 jednoduchých tipů na hubnutí[1] o tucích? „Volba nízkotučného jogurtu by se rozhodně měla stát samozřejmostí. A to platí i pro mnoho dalších potravin.“ Na této publikace se podíleli tři, slovy tři, autoři. A teď si jen uvědomme, kolik takových „příruček“ je. Regály v knihkupectví, které přetékají. A všechny vědí, jak zhubnout snadno a rychle, některé Vám mohou pomoci ke kostře potažené kůží (a k nemocničnímu lůžku). To je přece to, co chceme, nebo ne? Všechny tyto knihy se opírají o slova jako „samozřejmě, musíte, rozhodně, vždycky, bezpodmínečně…“ z doporučení se stala jakási nutnost. Těžko říct, zda tohle skutečně chceme my sami. Jestli se z bezelstné myšlenky, zlepšit si zdraví a vizáž, nestal souboj o to, kdo sní méně kalorií a stráví víc hodin ve fitku.

Extrémy a hranice:

V časopise Psychological Medicine vyšly v roce 1990 výsledky studie z Nového Zélandu, které ukazovaly, že bulimií trpěla 4,5 procenta žen od dosažení dospělosti do 24 let. Zatímco ve věkové skupině 25 – 44 let dosáhla hodnota 2,5 procenta a od 45 – 64 let už byla zjištěná výše jen 0,4 procenta. Přemýšlejme, 4,5 procenta žen a dívek není málo, vždyť se jedná o podobný počet, jako jsou dostupná čísla v počtu gayů – a každý známe nějakého homosexuála. Třeba znáte i nějakou bulimičku či anorektičku, která potřebuje podat pomocnou ruku. Víte o ní?

Právě dívky na prahu dospělosti jsou nejvíce náchylné k tomu, sklouznout do špatných stravovacích návyků, které mohou mít za následek dlouhodobé zdravotní problémy. Peter Cooper ve své knize Bulimie a záchvatovité přejídání[2] píše, že v posledních zhruba 30 letech se bulimie vyskytuje častěji než dřív a zdůrazňuje, že výzkumy poukazují na fakt, že nejvíce ohrožené osoby jsou ty v období rané dospělosti. Dodává, že bulimie je dnes jednou z nejrozšířenějších poruch v psychiatrických ambulancích.

Nátlak, kam se podíváš:

Jednou z tiskovin, kterou prodává Mladá Fronta je časopis Dieta. Jedná se o „moderní lifestylový časopis, který je určen pro všechny příznivce zdravého životního stylu“ a který bude Váš „pozitivně motivující osobní trenér…“ jak se můžeme dočíst na oficiálních stránkách MF.[3] Tento výtisk mívá hlavní titulek zejména v horní části úvodní strany po levé straně. Tento palcový nápis zpravidla prodává. Co se tedy dozvíte, když narazíte v trafice, v posilovně, u kamarádky, v čekárně… na tento výtisk? Tvůrci mají jasno, vedou hesla jako: Detox, sexy, letní dieta, jak se dostat do formy, superjídelníček, super postava, štíhlá, proměna, svátky podle diety,… O posledního „životního hesla“ se zastavím, tento článek vychází v období druhé adventní neděle. Myslím, že se nás většina shodne na tom, že Vánoce nezačínají s prvním čokoládovým Mikulášem vystaveným v regále supermarketu (kdo by taky prožíval svátky v srpnu), ale v momentě, kdy nám provoní první cukroví obývák popřípadě v bodě, kdy větráme půl dne, aby ten závan ze spálené vánočky konečně zmizel.

Závěrem:

Ať už je pro Vás dnešní doba jídlová životní styl, používáte jí jako mantru a žijete s ní v symbióze, nebo ať už je Vám na obtíž, vězte, že nic netrvá věčně. Chtěla bych Vám popřát mnoho vytrvalosti k dosažení cílů, ať už jsou jakékoli. A také nějakého toho Míru pod stromeček, protože bez míry nemůže být náš život v rovnováze. Loučím se v lehkém tónu, ač se jedná o téma závažné (nebudu psát těžké, zbytečně bychom se zase přesunuli k váze). Doufám, že budete mít hezké Vánoce a vytvoříte si program, který Vám udělá dělat radost.

Krásné dny!

 


[1] CHARWAT, B., KEIFER, I., KUNZE, M.: 77 jednoduchých tipů na hubnutí. Praha: Grada, 2008.

[2] COOPER, P.: Bulimie a záchvatovité přejídání. Praha: Portál, 2014.

[3] http://www.mf.cz/produkty/dieta/, 5. 12. 2015

[4] obrázek: http://www.jantoo.com/cartoon/68136144, 5. 12. 2015