Archiv rubriky: Zkušenosti starších

3, 2, 1 … RELAX

Ze všech stran se ozývá, ze všech stran slyšíš – Dýchej! Uvolni se! Naslouchej svému tělu! Relaxuj! Medituj! A ty na ně jen bezradně voláš – Ale jak ..? Jak se to mám naučit ..? Přečetl jsi už desítky článků s instantními radami, jak najít svůj vnitřní klid. Narazil jsi na stovky zaručených tipů, jak se přestat stresovat a naprosto se zrelaxovat. A přesto to nějak nezabírá. Tak co s tím ..?

Zdroj: Hélio centrum

Přesně v tomhle ti může pomoci Hélio centrum pro duševní zdraví a jeho roční Výcvik v relaxačních technikách. Absolvuješ celkem šest víkendových setkání (přesněji od pátečního odpoledne do nedělního odpoledne) a to by bylo, aby ses na chvíli nezastavil, nezaměřil se na sebe a nehodil se do klidu. V každé z šesti víkendovek se naučíš jinou sérii relaxačních technik. Začneš u dechových cvičení, budeš pokračovat přes cestu Jacobsonovi progresivní relaxace, zastavíš se u autogenního tréninku, nakoukneš do světa imaginace a vizualizace, a svou pouť zakončíš hlubokými meditacemi. Ze všech témat dostaneš stručná skripta s uceleným popisem relaxačních technik, takže se nemusíš bát, že něco zapomeneš a nebudeš se k tomu moci vrátit.

Musíš však vědět, že krom relaxací, budeš poznávat sám sebe a někdy do hodně hlubokých vrstev. Prozkoumáš své hranice, jaké jsou, proč je vyžaduješ, co se stane, když ti je někdo naruší. Nacítíš se na své tělo, co ti říká, co potřebuje, co pro něj můžeš udělat, kde máš tzv. blokády. Rozproudíš dech a pustíš ho i do stinných koutů, kde mírumilovně vymete pavučiny a prach. Ale žádné obavy, vše si řídíš sám a jdeš jen tam, kam právě chceš. Dobrovolnost, důvěra a bezpečné prostředí (které lektorky skutečně umí navodit) ti tuto průzkumnou cestu zaručeně usnadní.

Lektorský tým se skládá z MUDr. Miry Babiákové a Dagmar Jančové. Obě ženy jsou velmi zkušené a propojují nácvik s praktickými otázkami, takže byť je výcvik víceméně sebezkušenostní, můžeš tyto techniky směle použít i ve své praxi s klienty. Lektorky jsou spíše tvými průvodci na cestě, rády ti napovědí možné směry, kam se vydat, když zabloudíš, ale nikdo ti nebude diktovat tvou trasu.

Cena je jen o kapičku vyšší než obdobně dlouhý kurz krizové intervence. Prostory, ve kterých výcvik probíhá, jsou příjemné, vzdušné a lektorky se starají o dobře zajištěné zázemí nejen v podobě občerstvení (káva, čaj, ovoce, sušenky, apod.), ale i formou pohodlných polštářků, dek na přikrytí a podložek na zem. Protože přece nebudeš celý víkend sedět na židličkách nebo na studené podlaze, že ..? 🙂

Ještě váháš ..? Tak neotálej dlouho! Další běh se rozbíhá už na jaře 2020.

Hélio centrum – výcvik v relaxačních technikách

Stáž v terapeutické komunitě Kaleidoskop

Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z pobytové stáže v terapeutické komunitě Kaleidoskop, která je určená pro klienty s hraniční poruchou osobnosti. Terapeutická komunita sídlí v Solenicích, hned pod přehradou Orlík. Klienti tam bydlí po celý týden a maximální délka pobytu je až 18 měsíců.

logo_200

Stážisté mají možnost v komunitě strávit 5 dní, s tím že od pondělí do středy zaujmou roli klienta v režimu F0 (v F0 jsou nováčci během prvního měsíce pobytu, mají více omezení, nezastávají v komunitě žádné funkce a scházejí se v samostatné terapeutické skupině). Od středy do pátku už stážista může být mezi terapeuty a účastní se skupin velké komunity starších klientů. Za těchto 5 dní stážista zaplatí poplatek 2500 Kč, který zahrnuje i náklady na stravu a ubytování v samostatném pokoji.

Čekací doba záleží na aktuálním množství zájemců o stáž. Já jsem v Solenicích byla první týden v únoru, a to prý bývá volno, studenti se hlásí hlavně ke konci akademického roku. Žádné výběrové řízení se nekoná, to pokud vím dělají jen se zájemci o dlouhodobou stáž (půl roku nebo rok).

Komunita je do velké míry postavená na práci a zodpovědnosti klientů. Mají velmi strukturovaný rozvrh, jasně daná pravidla a sankce za jejich porušování. Starší klienti mají v rámci komunity různé funkce, které jsou zásadní pro existenci funkční terapeutické skupiny. Důležitou součástí pobytu klienta v komunitě jsou samozřejmě terapeutické skupiny, individuální pohovory s přiděleným terapeutem a také výuka DBT (dialektická-behaviorální terapie).

Stážista se v prvních třech dnech účastní programu jako klienti v režimu F0, takže se řídí jejich rozvrhem, společně s klienty pracuje a platí pro něj i příslušná omezení (např. nesmí do kuchyně, nesmí sám klepat na pokoj terapeutů nebo sám opouštět budovu komunity). Na skupinách nesmí mluvit, sdělovat klientům zpětnou vazbu nebo přicházet na skupinu se svými problémy. Stážista by klientům neměl svěřovat příliš soukromé informace o sobě a nesmí s nimi rozebírat ani jejich problémy.

Zbytek stáže je stážistovi umožněno strávit mezi terapeuty, s tím že se účastní setkání velké komunity, ale stále jako tichý pozorovatel. Podmínkou udělení potvrzení stáže (počítá se 8 hodin za den) je odevzdání krátké reflexe.

Osobně považuji stáž za velmi prospěšnou, i když musím přiznat, že prvních pár hodin bylo docela krušných. Přijela jsem večer, zaplatila poplatek a odevzdala SIM kartu a léky. Od terapeutů (kteří byli sotva starší než já) jsem se nedozvěděla o moc víc, než že mám na programu mlčet a s klienty nic hlubšího nerozebírat. Pak jsem už byla svěřena do péče „delegátů“ (starší členové komunity, kteří mají na starosti nováčky), kteří mě a jedné nově příchozí klientce všechno vysvětlovali. Pravidla komunity jsou opravdu velmi složitá, na první pohled vypadají jako zbytečná „buzerace“ a člověku trvá dlouho, než se v nich zorientuje. Hned první večer mě vytáhli z postele na mimořádnou komunitu naší skupiny, kterou si klienti můžou po dohodě s delegáty kdykoli svolat. Byla jsem plná zážitků a emocí, v hlavě mi vířila pravidla a sankce…Terapeuti mě ignorovali úplně, klienti sice ne, ale taky měli svých povinností dost.

Během těch tří dnů jsem mezi klienty docela zapadla a skoro se mi do velké komunity nechtělo. Bylo docela těžké se ze skupiny klientů přeladit na pobyt mezi terapeuty. Mezi terapeuty jsem měla možnost nahlédnout do deníku a více se ptát na podrobnosti chodu komunity. Terapeuti se střídají, na každou skupinu je jeden. Do Solenic přijíždějí brzy ráno, stráví noc a večer zase odjedou. Někteří jsou v pracovním poměru, jiní na dlouhodobé stáži.

Budoucím stážistům doporučuji nebát se se ptát a drze chtít informace o fungování komunity předem. Pragmaticky taky doporučuji vzít si nějaké vlastní jídlo, protože možnost odcházet z komunity do obchodu moc není. Také zvažte období, kdy do Solenic přijedete. V únoru tam bylo pořádně ponuro.

Zjistěte si také podmínky pro uznávání stáží na vaší škole, protože podepsaný papír o stáži jsem sice dostala, ale když jsem odjížděla, nebyl v objektu nikdo s hotovým magistrem, natož psycholog s pětiletou praxí.

Průvodce Galicií

Chtěla bych napsat něco o místě, kde jsem strávila jedenáct měsíců. Podělit se o dojmy z téhle autonomní severské části Španělska. Můžete si z toho vzít, co chcete. Můj text se dá číst jako Průvodce po Galicii, pokud byste plánovali dovolenou. Můžete si odnést moji zkušenost, jaké pro mě bylo zažít v Santiagu de Compostela Erasmus. Odnést si tipy, jaká je univerzita, kam se dá zajít, co je v okolí. Text se nabízí i jako inspirace na Camino, známou poutní cestu, která končí právě v hlavním městě Galicie, Santiagu de Compostela.

Španělské spojené státy…

Říká se, že v každé zemi jsou v podstatě země dvě; Sever a Jih. Už i v tak malé zemi jako je Česká Republika, jsou rozdíly očividné. Pro mě Seveřana jsou Moraváci téměř jiný národ. Mají své nářečí, „jiný jazyk“ a oproti nám chladnějším, uzavřenějším seveřanům si jako typického obyvatele Jihu představím bodrého strejdu z vinného sklípku.

Ve Španělsku je těch „národů“ mnohem víc. Galicijec Vám řekne, že ne, on není Španěl, ale Galicijec. Nedávno ve Vagonu na koncertě jsem zaslechla španělštinu. Rozjařeně jsem směrem ke skupince křikla „Espaňa!“. Otočil se na mě vousatý tmavý Španěl a s vážným výrazem řekl „No, País Vasco.“. V překladu „Baskicko“. A tak bychom mohli pokračovat s Katalánci a obyvateli Granady… Oficiální jazyky jsou španělština (kastilština), galicijština, katalánština a baskičtina.

Sever Španělska, tedy Galicie, je oproti suchému Jihu celá zelená. Protože pořád prší. Jestli si představujete horké Španělsko s mořem a koktejly, věřte, že jedna z prvních věcí, co jsem si kupovala v Santiagu, byly holinky.

Camino de Santiago

Moje poznávání Španělska začalo v Kantábrii, v Santanderu. Tam jsem začala měsíční pouť, jeden z bláznivých nápadů, který vznikl s mými spolubydlícími v Praze po státnicích. Myšlenka dojít si na vlastní Erasmus, se mi zalíbila natolik, že jsem na celý nejistý podnik nad vínem kývla. Koupili jsme letenky a nebylo cesty zpět. Sedm kilo na zádech a dvě český holky s sebou.

Druhou zastávkou byla Asturie. Můj úplně první dojem ze dne, kdy jsme překročily hranice Asturie a vešly na půdu Galicie, je z mlhavého rána. Procházely jsme kolem hřbitovů s úzkými gotickými věžičkami, které v ranním oparu vypadaly magicky. Chyběl už jen duch nějakého španělského zombie, který by se protahoval ve své zamlžené hrobce. Hned v první vesnici byla fontána ve tvaru deštníku. To se jim musí nechat, varují už předem.

Následovaly fontány a pomníky lodí připomínající velkolepou historii této mořské velmoci a časy, kdy španělská Neporazitelná Armáda (Armada invencible) brázdila Atlantik. Vesnice za vesnicí, téměř žádná větší města. Kolem vesnic se do dáli táhly pole zelené, takové té světlé šťavnaté zelené. Krávy, ovce, kozy. Traktory. Vesničtí lidé ochotně ukazující cestu a zapřádající dlouhé hovory, kterým jsme nerozuměly. Galicijština. Zatím stačil jazyk úsměvů a kývání hlavou a musel stačit ještě další dva měsíce, než jsem byla schopná vyloudit ze sebe slušnější větu.

Santiago de Compostela, quo vadis poutníku

Po příchodu do Santiaga de Compostela, konce poutní cesty (pzn. ve skutečnosti 0 km je až na mysu Fisterra, konci světa – Římané si opravdu mysleli, že tam končí svět) a hlavního města Galicie, mi hlavou prolétla zděšená myšlenka: “Tak tady budu studovat rok? Ježiši proč jsem radši nezůstala sedět na zadku v krásné historické Praze.”. Abyste mě pochopili, přišly jsme do Santiaga kolem deváté ráno v neděli. Všechny obchody byly zavřené a město spící. Bylo chladné pošmourné ráno a foukal vítr. My v lehkých šatech a šortkách na počasí zářijového Santiaga nebyly připravené. A po 600 km čekáte něco opravdu speciálního v cíli cesty, camina.

Naštěstí kolem desáté se v Santiagu život probudil, lidi vyšli do ulic a pouliční muzikanti začali hrát, aby dostáli pověsti Santiaga. Otevřely se vonící pekárny a pomalu vysvitlo slunko. Zašly jsme na poutnickou mši do Katedrály sv. Jakuba, která je obrovská a nádherná a začala se stavět už v 9. století, kde hlásili mezi všemožnými národnostmi, že do Santiaga došla i República Checa. V katedrále musíte vidět Pórtico de la Gloria, pravděpodobně nejdůležitější sochařská kompozice románského stylu, kromě umělecké hodnoty má navíc největší sbírku středověkých hudebních nástrojů.

Na mši jsme potkaly Italy z camina, kteří nás večer pozvali na výborné španělské víno (od eura pitelné, vyzkoušeno!) a typický dort Tarta de Santiago z mandlí se svatojakubským křížem vysypaným cukrem.

16780628_10210633616855568_1218077613_n

V luxusní kavárničce byla na programu Queimada, španělská pálenka, při jejíž přípravě se provádí obřad a zaříkávání proti zlým duchům a čarodějnicím. Připravoval ji Španělák v kněžské kutně (viděla jsem ji pak ještě jednou v ezoterickém hotelu Acuario, akorát majitel hostelu si místo kutny oblékl růžový sametový župan). Queimada se pálila v keramickém kotli s ovocem a voněla po celém baru. No jako voní pálenka.

16808449_10210633616575561_791383156_n

Pokračovali jsme na koncert na největší náměstí vedle katedrály Plaza de Quintana. Za Erasmus jsme tam strávili pěknou řádku slunečných dní za zvuku kytary zahaleného legendárního jazzmana. Ani v třicetistupňovém vedru nesundal svou černou kápi na uctění odkazu černošských muzikantů, kteří kápi nosili proti diskriminaci a snižování černošské hudby. Z východní strany náměstí stojí klášter, kde žijí jeptišky a dobrovolně tráví svůj život v jeho zdech, které nikdy neopouštějí. Mí španělští přátelé mě poučili, že pokud jsou v zamřížovaném okně kytky, je to proto, že jeptiška “folla” (pzn. slušný překlad: sexuálně žije) a nechce být vidět.

Magie Santiaga

Santiago kromě toho, že je známé jako poutní místo, je magické. Do každého průvodce se dá napsat o jakémkoli místě, že je kouzelné, magické a perla mezi perlami. Santiago ale skutečně je magické. V prvních dnech, kdy jsem už byla zabydlená, jsem vyrazila na průzkum okolí. Santiago je plné úzkých spletitých uliček a zvlášť, pokud jste přijeli před pár dny, je hrozně snadné se ztratit. Což se stalo mně. Už se stmívalo, ve vzduchu visel mlžný opar přerušovaný pouličními lampami. Mrholilo. Nasávala jsem večerní atmosféru a kochala se tím nostalgicky poetickým počasím. Vlhko a mokré oblečení už tak poetické nebylo, začala jsem se rozhlížet, kudy zpátky. Ulička mi začínala být povědomá. Hledala jsem její název na zdech, mezitím jsem došla k černým domovním dveřím, mým dveřím. Překvapeně jsem na ně zazírala. Magie Santiaga!

Později jsme na jednom čtení viděli s mou belgickou spolubydlící hodně přitažlivého kluka, mezi sebou jsme mu dali jméno guapo (hezký, hezoun). Chtěli jsme ho oslovit, ale on nám zmizel. Hledali jsme ho po celém Santiagu ve všech barech. Už zoufalé jsme skončili hledání v baru Casa de las Cretchas a smutek zapíjeli galicijským národním pivem Estrella Galicia, když vtom se objevil ve dveřích! A tak jsme se seznámili. Jak se k nám přišel vysprchovat a hrál nám na kytaru, to už je jiná historka. Magie Santiaga!

Kam zajít

Kromě nádherné katedrály je v Santiagu spoustu parků, které stojí za to navštívit. A bary! 16779775_10210633616295554_1070737860_nBary s večerními koncerty; A gramola s galicijskou hudbou, Casa de las Cretchas (kde si můžete zatančit muiňeiru, galicijský tanec), Paradiso perdido (Ztracený ráj), Borriquita de Belém (Oslíček z Betlému) a Mudo s likérem café za euro, ze kterého vás bolí hlava, ale nalévá ho hodně pěkný číšník. A Tita s nejgeniálnější tortillou de patatas v Santiagu, kterou dávají i jako tapas. Tapas je galicijský fenomén, k alkoholu a limonádám (refresco) vám v barech dají něco malého k jídlu. Někde vám dají tolik, že už ani nemusíte večeřet.

Není to zvyk jen galicijský, s tapas se můžete setkat i v jiných částech Španělska a jižanských státech (např. v Řecku). V luxusnějších a turistických barech si občas za tapas musíte připlatit. Většinou však platí, že jsou zdarma. Jsou bary, které jsou typické svým tapas a některé nabídku obměňují. Můj oblíbený byl Caballo blanco, do kterého jsem nikdy nemohla trefit. Jako tapas nabízeli kousky empanady a skvělé pečené brambory. Když necháte spropitné, zazvoní vám na zvonek. Jinak není moc zvykem nechávat spropitné. Každý správný erasmák se umění orientace v barech a jejich tapas rychle naučí. Měla jsme i vytipované kavárny, kde dávají ke kafi sušenky, půlky croissantů, lentilky nebo kostičky čokolády.

16809247_10210633616815567_1157225335_n

Typickým jídlem je chobotnice (podle galicijského receptu pulpo a feirá), chocolate con churros (horká čokoláda s koblihovým pečivem, které se do ní namáčí), ryby, mořské plody a na trhu si dokonce můžete koupit žraloka. Nebo svatojakubskou mušli, kterou obvykle poutníci nosí na batozích (už snědenou). V restauracích podávají také vařené prasečí uši (orejas).

Na výlet do okolí Santiaga bych doporučila Playa de las catedrales. Pláž s ohromnými skalnatými útesy, do kterých se dá vejít různými průchody a uvnitř si opravdu připadáte jako v katedrále. Dejte si pozor, abyste přijeli ve správnou dobu, když je příliv, skoro nic není vidět, voda sahá vysoko a vyplňuje skalnaté “katedrály”.

Za deštivých chladných dní je nejlepší vyrazit do Ourense na horké prameny. Můžete si pak v klidu sedět v kamenném bazénu u řeky v horké vodě do noci a pozorovat hvězdy na obloze, zatímco ostatní venku moknou pod kapkami deště. Za keltskou minulostí se můžete zajet podívat na Castro de Varoňa, ruiny keltského obydlí. Do dvou hodin autem nebo autobusem je dostupné portugalské Porto, kde si můžete dát legendární portské víno a posadit se do jedné z kavárniček vedle malých barevných domků s kachličkami místo omítky. Za prohlídku stojí místní knihovna ve stylu Harry Pottera.

16788227_10210633616455558_555037603_n

Dál stojí za to navštívit Ferrol a prozkoumat všechny jeho pláže. Já byla nejvíc odpálená z divoké pláže, kde v písku prosvítají kmeny fosilních stromů. Pár menších fosilií, schránek prvního života na zemi, ve formě naoranžovělých mušlí si můžete nasbírat na památku. Pláž Esmelle nabízí vyžití pro milovníky všech vodních a létacích sportů od surfování, kite surfingu a windsurfingu seskokem ze skalního útesu. Romantická Santa Comba nabízí mnohá zákoutí, kde se můžete schovat a užívat si samoty ve dvou s výhledem na ostrov s malým kostelíkem z 11. století. Blízko Ferrolu je krásná příroda, např. A Capella a Caňones del Eume.

16780659_10210633616335555_427146888_n

Acantilados de Garita de Herbeira nebo Vixía de Herbeira jsou pobřežní útesy poblíž vesničky Cedeira. Ze Santiaga jsou v dojezdové vzdálenosti do dvou hodin. Můžete si pronajmout auto a jet ze Santiaga směrem na Ferrol, za ním je cesta dále dobře označená. Útesy jsou nejvyšším bodem nad mořem v celé kontinentální Evropě, nejvyšší měří 860 m. Navíc v Cedeiře je geniální galicijská restaurace Kilowatio, za skvělé ceny si můžete nacpat břicha čerstvými rybami a mořskými plody. Největší pochoutkou podniku je žralok (maraxo). Nahoře na útesech se připravte na nestálé počasí, kvůli výšce a studenému větru přicházejícímu od moře se může slunečný den snadno změnit na mlhavý se studeným foukajícím větrem.

16780394_10210633616255553_1741089154_n

Na útesech se nachází vesnice San Andrés de Teixido, která se vynořuje jakoby odnikud.

16790785_10210633616535560_543854827_n

16735881_10210633616415557_1679564667_n

Bílý ostrov (opravdu všechny domy jsou bílé) v záplavě zelené divoké přírody. Cestou do vesnice potkáte volně se procházející a pobíhající divoké krávy a koně. Já jsem si získala přátelství koňské těhule, která mi zvědavě olizovala ruku a na oplátku jsem jí mohla pohladit rozcuchanou hřívu.

16809529_10210633616775566_1217515103_n

San Andrés je magické a mytologické místo v galicijském folklóru. Nepsaný a všemi respektovaný zákon zde zakazuje zabíjet zvířata. Legenda vypráví, že loď Sv. Ondřeje (San Andrés) přistála právě tady a proto by měl každý navštívit jeho kapli, a kdo to nestihne jako živý, vrátí se sem jeho duch po smrti reinkarnovaný do zvířete. Víra velmi zvláštní pro křesťanství, přesto pro svojí popularitu respektovaná. V kapli najdete různé části lidského těla vylité z vosku a fotografie ztracených lidí a utopených námořníků, o kterých místní věří, že se vrátí právě sem. Vesnice je plná magických pramenů, které vám vyléčí všechno možné. Na památku si můžete koupit chlebové figurky, které by vám měli přinést štěstí v různých oblastech života (kotva je pro cestování, srdíčko pro zdraví a další, vysvětlení vám dodají ochotně prodávající babičky).

Velmi blízko je také jeden z nejhezčích mysů Pyrenejského poloostrova, Cabo Ortegal. Povinný výlet pro milovníky ptáků, právě podle tohoto bodu se orientují migrující ptáci.

Je toho hodně a dá se využít i nabídky studentských organizací, třeba ESN. Dělají výlety na Las Islas Cies (nádherné ostrovy otevřené jen část roku, mají jediného obyvatele, který si tam zapsal trvalé bydliště, a jeho syn zde pořádá VIP fiesty, na které si musíte dojet jachtou), můžete si s nimi projít kus camina anebo rovnou odletět do Maroka.:)

Studium

Fakulta psychologie je blízko historického centra, projdete parkem Alameda, který hrozně krásně voní, když kvete a kvete skoro celý rok. Jsou v něm různá zákoutí, např. kamenná půlkruhová lavička vhodná pro nesmělé milence. Najdete ji poblíž zdobeného altánu. Vy se posadíte na jeden konec a partner na druhý. Mluvíte do kamenných otvorů za vašimi zády a člověk na druhém konci slyší každé vaše slovo. Takže si můžete romanticky šeptat do ouška a přitom být několik metrů od sebe. Dobrý trénink i pro vztah na dálku po skončení Erasmu.

Dál pokračujete parkem, míjíte tryskající fontány a barevné stormy až dojdete k pomníku Rosalie de Castro, galicijské básnířky. Za ní je vyhlídka na celý jižní kampus (campus sur). Zůstat na západ slunce stojí za to. Kampus je rozsáhlý a zahrnuje množství fakult, z nichž každá z nich má svojí kavárnu. Psychologie má svojí vlastní fakultu a je až na konci kampusu (kampus přímou cestou projdete za deset minut). Fakulta je moderní budova, uvnitř vás uvítá příjemný hudba (klasické podmiňování, spojení s příjemným podnětem zaručí, abyste chodili na přednášky rádi). Na chodbách jsou vystaveny různé psychologické pomůcky ke slavným experimentům, např. Skinnerův box.

Profesoři jsou až na výjimky ochotní a milí. Celá fakulta Psychologie je zaměřená na KBT. Přednášky jsou pouze ve španělštině. Z deseti předmětů mi jen jeden profesor nabídl zkoušku v angličtině. Smiřte se s tím, že Španěláci anglicky moc neumí a profesoři na tom nejsou líp. Profesoři vedou přednášky především výkladem a ke každému předmětu je interakční hodina. Ty hodiny jsem měla nejradši, opravdu se dělá něco praktického a není to jen obměněný výklad. Hodiny jsou dynamické, což je dáno i povahou Španělů. I když jsou Galicijci oproti jižanům klidnější a uzavřenější. Sami o sobě tvrdí, že jižan si za minutu stihne udělat několik přátelství, která nevydrží, kdežto ke Galicijci si člověk chvíli hledá cestu, za to vás on jen tak neopustí.

Hodně se mi líbil předmět Psychologie skupin, kde profesorka na první hodině pustila film Dvanáct rozhněvaných mužů (kde mimochodem hraje Jiří Voskovec) a v dalších hodinách jsme ho rozebírali podle psychologických teorií.

Autorka: Mgr. Andrea Kučerová, studentka doktorského studia na FF UK obor Sociální Psychologie. Vystudovaný psycholog (jednooborová psychologie na FF UK), nyní školní psycholožka na Akademickém Gymnáziu Štěpánská. Předchozí praxi absolvovala jako konzultant na krizové lince Linka Bezpečí (klienti do 26 let) a krizové lince Psychopomoci. V moderní rehabilitaci ERGO Aktiv na pozici psychologa vedla rodinné konference a konzultace pro klienty.










Stáž v denním stacionáři Sananim

screenclipRáda bych se s vámi podělila o zkušenost z denního stacionáře Sananim (DST), kde má člověk možnost vykonat týdenní stáž. DST je určen pro klienty, kteří se rozhodli léčit se z drogové závislosti a úplně abstinovat.

Celý příspěvek

Psychoterapeutický výcvik Terapie v postmoderně

S Psychoterapeutickým centem Gaudia a jimi pořádanými kurzy mám velmi dobré zkušenosti. Když jsem zjistila, že otevírají nový psychoterapeutický výcvik Terapie v postmoderně, nadto pořádají jeho ochutnávku, rozhodnutí zúčastnit se padlo téměř okamžitě.

gpc_logo-1Nejprve musím ocenit otevřenost Gaudie a pořádání ochutnávek; nejen výcviku, ale také například krizové intervence (Systemický přístup při práci s krizí). To umožňuje všem zájemcům seznámit se s lektory, poznat způsob jejich práce a současně se zeptat na cokoli, co by třeba nebylo po přečtení internetových stránek zcela jasné. Nepátrala jsem nijak zběsile, přesto jsem se s podobnou nabídkou od jiných institutů prozatím nesetkala.

Ochutnávka jako taková probíhala poměrně standardním způsobem a není se proto u jejího programu potřeba příliš zastavovat; po úvodním představení výcviku, lektorů i všech účastníků jsme se vrhli do kratší teorie, respektive vysvětlení základních principů celého výcviku a ujasnění oné postmoderny, poté jsme již pracovali prakticky – nejprve s videoukázkou, poté s texty -, na závěr jsme pak dostali prostor pro dotazy.

Lektoři absolvovali (mimo jiné) výcviky v systemice a narativě. Právě systemika, narativa a open dialog tvoří základ tohoto výcviku. Otevírat pouze systemický výcvik lektoři nechtěli; přišlo jim, že se práce s lidmi pomalu posouvá a u většiny terapeutů dochází k integraci více směrů, čemuž je potřeba psychoterapeutické výcviky přizpůsobovat, současně že terapie je více o lidech (klientech i terapeutech) a o vztahu, než o přesných postupech a pravidlech.

Základními pilíři, na kterých je výcvik postaven, jsou kontext, jazyk, předpoklady a diskurs, pluralita a proces; na druhé straně pak partnerství, transparentnost, respekt, důvěra a spolupráce. Klíčovou roli přitom sehrávají také otázky “Co je léčivé?”, “Jakou roli má terapeut?” a “Jak se terapeut vztahuje k sobě a ke klientovi?”. Ty společně se způsobem, jakým se terapeut ptá, a neustálým reflektováním propojují teorii s praxí, respektive obě skupiny základních pilířů. (Více o teorii, na které je výcvik postaven, je možno najít na webových stránkách.)

strom

Mohlo by se zdát, že nejde o nic nového, že tyto pilíře jsou společné i pro jiné terapeutické směry či pro práci s lidmi obecně. Určitě ano. Přesto, respektive právě proto mi přijde dobré právě na těchto společných principech vystavit psychoterapeutický výcvik a pevně je integrovat do osobnosti budoucího terapeuta.

Podobně známě mi zní i cíle tohoto výcviku: budoucí psychoterapeuté by se měli naučit zejména diskutovat (tedy přijmout skutečnost, že nic není neměnné a záleží především na úhlu pohledu), klást otázky (a současně si být vědomi, že na ně neexistují jediné správné odpovědi), sdílet, pracovat sami na sobě a také hledat své vlastní principy a “pravdy”, a ty pak ověřovat právě diskuzí s druhými. Mezi cíle při vytváření podoby výcviku pak patřila snaha zajistit, aby se frekventanti nenudili, trénovali se a po celou dobu měli pocit, že jsou na tom správném místě. Toho by mělo být dosaženo prostřednictvím pravidelných setkávání, práce s nejrůznějšími materiály, společných debat a sdílení.

Nejen základní informace o výcviku je možné získat z webových stránek http://www.psychoterapie-vycvik.cz/.Na nich – a rovněž na facebookových stránkách Gaudie (hledejte jako Psychoterapeutické centrum Gaudia) – se pak můžete také dozvědět i o další ochutnávce tohoto výcviku (v Praze proběhne 23. listopadu, v Brně již 17. října). Pokud byste nabyli dojmu, že ochutnávka není nutná, je možné se na výcvik rovnou přihlásit. Během přijímacího pohovoru si pak společně s lektory sladíte vzájemná očekávání, a tedy i to, zda je tento výcvik právě pro vás skutečně tím pravým.

Já osobně měla dojem z ochutnávky velmi dobrý. Líbil se mi přátelský přístup a zejména otevřenost a možnost nechat zájemce do celého výcviku nahlédnout a dát jim příležitost zjistit, zda je pro ně tento výcvik vhodným. Oceňuji také jisté provázení frekventantů některým z lektorů, se kterým se může frekventant dle potřeby scházet a diskutovat své posuny či případné potíže.

Znejistilo mě naopak, že výcvik vedou pouze ženy. Měla bych potřebu získat záruku, že bude zajištěn alespoň jistý počet mužů mezi frekventanty; mužský i ženský pohled na věc je přece jen velmi podstatný. Současně mě překvapilo, že výcvik neklade příliš velký důraz na sebezkušenost; tato část je dotována jen 100 hodinami. Lektoři jsou toho názoru, že nadměrné rozebírání vlastních osobních témat není nezbytnou podmínkou pro dobrou terapeutickou práci, případně že toto je možné si ošetřit i individuální terapií.

Potřeba je také zvážit to, že se otevírá první běh, což může v jednom vyvolat nejistotu, v druhém naopak zvědavost a nadšení, že se může jistým způsobem podílet na formování konkrétní podoby výcviku. Ta se ostatně bude formovat s každým během; lektoři velmi respektují individualitu každého (budoucího) frekventanta a výcvik do jisté míry šijí všem přímo na míru.

Osobně bych o tomto výcviku uvažovala ve chvíli, kdy bych již za sebou měla jiný výcvik s delší sebezkušeností či delší individuální terapii. Základní myšlenky a principy jsou mi nicméně velmi blízké, podobně jako lidskost a přátelskost všech lektorů výcviku.

Dobrovolnictví v Lata – programy pro mládež a rodinu, z. ú.

Ráda bych sScreenClipe s vámi podělila o svou zkušenost z neziskovky Lata. Na začátku je asi důležité zmínit, že vám zde nemohou vystavit klasické potvrzení o praxi, ale potvrzení o dobrovolnictví. Nicméně můžu říct, že mi tato zkušenost dala do praxe hrozně moc.

Celý příspěvek

Výcvik v Terapii hrou dle Přístupu zaměřeného na člověka (Person Centred Play Therapy Training)

 

Vážení koScreenCliplegové,

rádi bychom vás informovali ohledně nově otevíraného výcviku v terapii hrou podle přístupu zaměřeného na člověka (Evropská škola Michaela Behra). Začátek v říjnu 2016.
ScreenClip2
V případě zájmu o podrobný popis vyplňte prosím vaše údaje níže nebo zašlete e-mail na: personcenter.praha@gmail.com

Celý příspěvek

Linka důvěry, dobrý den!

 

Co je potřebné udělat pro to, abyste se mohli stát krizovým interventem a pracovat na lince důvěry či v krizovém centru? Stačí mít dobrou vůli a pevné nervy? To zcela jistě nutné je. Ale jen to samotné zdaleka nestačí. Nicméně nezoufejte – i cesta k takto náročnému, avšak altruistickému cíli, může být příjemná!
Celý příspěvek

Emoční rovnice – účinná cesta k lepšímu životu?

Stále častěji se objevují nejrůznější techniky a návody, jak vyřešit vztahové/finanční/pracovní problémy a snáze proplouvat životem. Některé z nich jsou dlouhodobě a pečlivě ověřované a mají kvalitní teoretické základy, zaznamenanou úspěšnost a vymezené oblasti použití. Jiné se prezentují jako všelék na jakékoli životní potíže a klienty lákají na pěkná slova a dobrou reklamu. Pro laika může být nesnadné odlišit jedny od druhých a pod silou dojmu se může rozhodnout pro metodu, která pro něj nemusí být ani vhodná, ani prospěšná. V některých případech si může dokonce přitížit. Celý příspěvek

Psychoanalytická psychoterapie

Každý měsíc jsme se pro vás rozhodli oslovit někoho, kdo již nastoupil nějaký psychoterapeutický výcvik, aby nám krátce popovídal o svých zkušenostech a sdělil nám informace, které se na stránkách společností poskytující výcviky nedozvíme a které jsou pro úspěšné vstoupení do výcviku důležité. V prvním čísle se můžete těšit na informace o výcviku v psychoanalytické psychoterapii. Celý příspěvek