Archiv rubriky: Různé

Necháte přejet pět dělníků nebo jen jednoho, když se na ně bude řítit tramvaj? Aneb jak se v životě rozhodnout správně

Známé dilema s tramvají, kdy můžete na poslední chvíli přehodit výhybku, a tak zachránit život pěti dělníkům a obětovat jednoho, je jeden z nejvýznamnějších psychologických experimentů – samozřejmě pouze myšlenkových. Ukazuje na složitý mechanismus rozhodování, do jehož nitra můžeme díky této novince nahlédnout.

Mai_přebal

Autorem knihy Jak jsem šel pro mléko a vrátil se s kolem je německý novinář a specialista na sociální sítě a marketing Jochen Mai a i když není přímo psychologem, ve své knize dokázal, že se v této problematice velice dobře orientuje. V celém textu odkazuje na celou řadu známých i méně známých výzkumů a experimentů, které se zasloužily o rozvoj psychologických poznatků. Díky této knize totiž zjistíme, že rozhodování je komplexní proces zahrnující mnoho psychologických fenoménů jako je intuice, emocionalita, podvědomí, vnímání i fungování mozku.

Prvních osm kapitol, čili něco přes 100 stran, vás možná překvapí tím, kolik teorie se o rozhodování dá napsat. Když si však uvědomíme, že denně učiníme až 20 000 rozhodnutí, z nichž většinu pro naše vlastní přežití děláme nevědomky, brzy pochopíme, že nejde o jednoduchou věc. Autor nám vysvětlí, jaký je rozdíl mezi rozhodováním mužů a žen, jaké je optimální množství možností výběru a zda je lepší reagovat rychle nebo si raději v rozhodování počkat.

Velkým přínosem knihy je její praktická část, kdy se teoretické poznatky mění ve cvičení, na kterých se můžete otestovat. Zjistíte tak, jaký jste rozhodovací typ, stanovíte si potenciální životní cíle anebo se naučíte rozvíjet svou vnímavost k tělesným signálům.

Autor nám také nabídne několik technik rozhodování, které můžeme využít při dlouhodobém plánování naší budoucnosti i v akutním stavu, kdy se musíme rychle pro něco rozhodnout. Tato část zahrnuje různé tabulky, mapy a stromy, takže můžeme s klidem porušit etické pravidlo, které říká, že do knih se nepíše a z knihy si udělat vlastní cvičebnici.

Mile mne překvapila část týkající se strachu ze zmeškání příležitosti, který je typický pro současnou generaci Y. Chytrý telefon a sledování nejnovějších informací o druhých, co právě prožívají, v nás může vyvolat nespokojenost s naší volbou, pro kterou jsme se rozhodli. Co když něco zmeškám? Byla moje volba správná? Hlavně klid, i zde nám autor nabídne tipy, jak z toho ven.

Jak už samotný název napovídá, kniha je psaná zábavnou formou a myslím si, že se autorovi podařilo někdy skličující informace o těžkostech životních rozhodnutí vyvážit pozitivním přístupem, zaměřeným na kladné stránky a tolik potřebnou vědomou práci s myšlenkami. Kniha je proto přínosná pro všechny, kteří cítí potřebu naučit se pracovat se svým myšlenkami a trochu si ulehčit rozhodování.

 

Pověz mi: Jak vést profesionální rozhovor s dětmi mezi 4 a 12 lety

„Posloucháš mě!?“  je otázka, kterou děti často slýchávají, a to nejen od svých rodičů. Stejnou otázkou začíná nizozemská autorka Martine F. Delfos svou knihu Pověz mi. Autorka má dlouholetou praxi v práci s dětmi, mladistvými i mladými dospělými, a specializovala se mj. na vztahovou terapii, poruchy autistického spektra či poruchy příjmu potravy. V její knize se otevírá prostor na zamyšlení, zda i rodiče a další dospělí poslouchají děti a zda se jich umí ptát. A co vy, umíte se dětí ptát a mluvit s nimi o těžkých tématech?

Pověz mi

Kniha se zaměřuje zejména na vedení otevřených rozhovorů s dětmi, jejichž cílem je, aby děti mohly sdělit svůj názor, prožívání a potřeby. Autorka klade důraz na respekt vůči dítěti a skromnost ze strany dospělého. Oboje je založeno na předpokladu, že samo dítě je expertem na sebe sama.

Pověz mi obsahuje 6 kapitol, včetně úvodu, kde autorka ukazuje na dominanci jazyka jako zásadního lidského dorozumívacího prostředku, a epilogu, kde Delfos nabízí drobné zamyšlení nad tím, jak je možné se dívat na způsoby komunikace stran dětí osvěžujícím způsobem. Začátek knihy je přehledně věnován psychosociálnímu vývoji dětí od 4 do 12 let, který nám pomáhá dát si do kontextu, co vše se podílí na rozhovoru, ač si to v první chvíli nemusíme uvědomovat (např. vývoj paměti).

Podmínky pro vedení rozhovoru se liší podle věku dětí. U dětí kolem 4 let a méně podle Delfos nelze zcela mluvit o vedení rozhovoru, protože teprve dochází ke správnému osvojování jazyka. Autorka zde hovoří o komunikaci, a to i té neverbální. Zohlednit je pak třeba i mentální věk. Jeho odhad není třeba provádět na základě zdlouhavého psychologického vyšetření, nýbrž na základě znalostí správného vývoje. Tento náš závěr samozřejmě nesmí sloužit jako diagnostické kritérium, jeho cílem je navodit lepší vztah s dítětem a nastavit správnou úroveň společného rozhovoru. Prvky, které jsou podle Delfos při vedení rozhovoru specifické pro věk, a tudíž jim patří naše pozornost, se řadí do 6 okruhů: a) metakomunikace, b) forma, v níž se rozhovor uskutečňuje, c) verbální a d) neverbální aspekty, e) techniky ptaní a f) motivace.

V rozhovorech, které s dětmi vede ať už sociální pracovník, vyšetřovatel nebo terapeut, máme určité cíle. Ty většinou ve vztahu dítě – dospělý stanovuje právě dospělý, a takových cílů pak může být dosahováno manipulativním způsobem, který si omlouváme dobrým úmyslem. Vždy je dobré se na věc podívat očima dítěte (s jeho schopnostmi a možnostmi). Když např. vidíme, že dítě má potřebu při rozhovoru často chodit po místnosti, nemusíme to vždy svádět na ADHD, ale je dobré mít na paměti, že úplně jednoduše jsme zrovna s dítětem narazili na téma, které je pro něj náročné, a toto své napětí ventiluje motoricky, stejně jako si my občas hrajeme s propiskou či rovnáme papíry na stole.

Kniha normalizuje různé situace, se kterými je možné se v každodenní praxi potkat. A zároveň vybízí k přemýšlení, jakým způsobem klademe otázky. Zda příliš nedoplňujeme za dítě, nevkládáme svá slova do jeho úst. Zda moc nemyslíme za něj a nechováme se jako vševědoucí odborníci.

Čtenáři jistě ocení i kapitolu věnovanou technikám rozhovoru, která je založena na již zmíněném respektu vůči dítěti, a pečlivě vedené struktuře. Máme různé druhy otázek – vedle klasických otevřených a uzavřených nás autorka upozorňuje na vícečetné otázky, sugestivní, ale např. i otázky „proč“, které směřují opačně, než jsme zvyklí (tedy od dítěte k dospělému). Putují od dospělých směrem k dětem, obvykle s úmyslem změnit chování, kterým se dítě projevuje.

Dalo by se říct, že kniha je interaktivní. Kromě množství ukázek a kazuistik, jsou v příloze k dispozici i cvičení, na které je v průběhu četby odkazováno. Každá kapitola také nabízí shrnutí v podobě nejdůležitějších bodů. Knihu lze doporučit dospělým, kteří přichází do kontaktu s dětmi a kteří by jim chtěli lépe rozumět. Patří tak do školního prostředí, ale i do oblasti forenzní psychologie, sociální práce či psychoterapie.

Knihu Pověz mi vnímám jako důležitý přírůstek, který je dobré mít při ruce. Osobně oceňuji hodnoty, o které se kniha zasazuje a které shledávám užitečné ve své práci s dětmi. Kniha se mi líbila a díky příkladům se četla lehce. Jednou z nejpodstatnějších věcí pro mne bylo uvědomění, že dítě často ví, co potřebuje, a že je dobré mu v tom věřit a dát prostor. Nebýt rychlejší než ono samo, nedokončovat za něj věty a být trpěliví.

Zmíněné principy se mohou některým zdát logické a intuitivní, přesto se domnívám, že je k užitku si je občas připomenout, uvědomit se, že žádná kouzla, co se týče vedení rozhovoru s dětmi, nejsou, a je třeba se vrátit k základům. K naslouchání, prostoru a respektu.

 

Tichá síla: tajné přednosti introvertních dětí

Trávíte raději čas s pár přáteli než na večírcích? Je pro vás těžké přihlásit se o slovo v sále plném lidí? Říkají o vás známí, že jste dobří posluchači?  Pak je tohle kniha přímo pro vás.

Tichá síla

Susan Cain se po své prvotině Ticho: síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit k tématu introvertství vrací znovu a tentokrát míří na mladší čtenáře. Kniha obsahuje praktické rady, jak zacházet s introvertními vlastnostmi v různých prostředích. Podle nich jsou členěné i jednotlivé časti, například škola, společenský kontakt, koníčky či domov. Nabízí nový pohled na vnímání introvertství jako něčeho důležitého a cenného pro společnost, vyzdvihuje hodnoty vážící se k introvertství. Mimo jiné přemýšlivost, schopnost pokládat hluboké otázky, schopnost poslouchat. Oproti běžnému pojetí ve společnosti je autorka staví do popředí v odkazu na tajné předností skrývající v sobě velký potenciál. S redakcí jsme se shodli, že po přečtení máme pocit, že se Susan Cain podařilo pozvednout cenu našeho vnitřního introverta.

Autorka sesbírala zkušenosti dětí introvertů, které v knize uvádí, např. jak řešili různé sociálni situace a jak se v nich cítili. Doporučuje triky, jak zvládnout mluvení před větší skupinou lidi. Kniha je skvělá pro pedagogy, psychology, rodiče, pro introverty a jejich extravertní přátelé – aby své introvertní protějšky lépe chápali. Pedagogové a školní psychologové  si přijdou na své v kapitole skupinové aktivity ve třídě, kde mohou načerpat cennou inspiraci.

Přestože o sobě autorka říká, že je sama introvertka, její hlas je rozhodně slyšet. Na kontě má dvě knihy, obě přeložené do desítek jazyků. Založila také hnutí Quiet Revolution, které dále podporuje rozvoj introvertů a dává jim příležitost, jak být slyšet a uhájit si ve společnosti své místo. Zaměřuje se na rodičovství a vzdělávání introvertních dětí, na jejich životní styl a pracovní život. Její přednášku na TedTalks shlédlo několik milionů lidí a ne nadarmo ji označil za svou nejoblíbenější i Bill Gates.

Psychologie a filosofie

Nemohu se ubránit dojmu, že až příliš často a neoprávněně mnozí budoucí psychologové ohrnují nos nad filosofií. Názory jako: „Zase filozofie. A k čemu? Studujeme přece psychologii, ne? To nám k ničemu nebude“, nejsou nijak neobvyklé. A to jsme pěkně prosím studenty Filozofické fakulty! Vcelku paradox – anebo možná ne, domyslíme-li skutečnost, že řecké slovo zofos znamená temnota a jsme tudíž studenti fakulty milovníků temnoty. I proto raději volím archaičtější termín filosofie, tedy v překladu „láska k moudrosti“ (lépe to působí a u jistých nejmenovaných osob vám to přidá malé bezvýznamné plus).
psychology-philosophy-memory-1-728

Čím to je, že řada studentů je z přednášek rekapitulujících dějiny filosofie a přibližující myšlení jejích představitelů zklamaná a považuje je za zbytečnou ztrátu času? Domnívám se, že je to z několika důvodů – chybí vnímání kontextu, návaznosti a širších souvislostí. A když už náhodou výše jmenované nechybí a nespokojený student tyto věci filosofii přizná, zprudka dodá: „Ale to se nás netýká! Psychologie je empirická věda, ne přemýšlení nad nesmrtelností chrousta!“ Pravda. Ale taky nesmysl.

Rok 1879 a založení první psychologické laboratoře v Lipsku Wilhelmem Wundtem, to jsou datum a událost každému budoucímu psychologovi notoricky známé. Patří ještě s Piagetovou periodizací a převodem Z-skóru do balíčku „to musíte vysypat, i kdyby vás probudili o půlnoci“. Ponechme nyní stranou lákavou možnost pustit se do filosofující debaty o tom, proč a jestli vůbec by nás někdo měl v noci budit zrovna kvůli těmhle věcem. Budiž. Ať žije psychologie jako samostatná empirická věda! Letos slavíme 138. výročí. Je to poměrně krátká doba a současně poměrně dlouhá doba „toho všeho předtím“. Bylo by nesprávné předpokládat, že se Wilhelm Wundt jednou z rána probudil, a protože nebylo do čeho píchnout, řekl si: „Dobře, tak založím vědu o chování a prožívání člověka. Bude to věda empirická. A když to půjde všechno jako po másle, jednou budu strašit všechny studenty téhle empirické vědy u zkoušek.“

Tradice přemýšlení o člověku je patrně stejně tak stará jako lidstvo samo. Filosofové hledali (a hledají) smysl a řád světa, věcí a místo člověka v něm a mezi nimi. Psychologové dělají to samé, ale jdou dál v tom smyslu, že ti skutečně dobří v duchu vědy dokládají svá tvrzení důkazy. A to je naprosto v pořádku. Ale je dobré mít na paměti, že například empirický výzkum coby základ moderní vědy by zřejmě nespatřil světlo světa, kdyby mu teoretické zázemí nevybudovali novověcí angličtí filosofové. René Descartes vyřkl slavnou (a maturanty i vysokoškoláky proklínanou) frázi Cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem – a změnil tak pohled na svět. Renomovaný psycholog a zakladatel afektivní neurovědy António Damasio mu o více než 300 let později argument vyvrátil v duchu poupraveného tvrzení „cítím, tedy jsem“ (svou měrou, i když nechtěně, se na tom podílel i nešťastník Phineas Gage a rozpálená ocelová trubka, která se mu prohnala mozkem).

Dalo by se uvést mnoho a mnoho případů, kdy filosofie nasytila svými náměty a východisky psychologii. A nejen ji. Tvrzení Jeana-Jacquese Rousseaua, že: „Humanitní vědy jako právo a dějiny jsou sterilní kontemplace, které jsou provozovány v šeru kabinetů,“ patrně nasytilo i některé naše politické představitele.

Snad ještě jen krátký komentář, abych dal svým rozsypaným myšlenkám nějaký rámec – filosofie umístila člověka do širokého kontextu společnosti a světa. Odvedla tím podstatný kus práce, protože člověku mohl ten který filosofický koncept poskytovat jakousi mapu v jinak nejistém prostoročase. Moderní věda, opojená svými úspěchy, vcelku přirozeně člověka z tohoto kontextu vyvedla a postavila ho proti němu, jako kdyby mohl vše okolo sebe pozorovat s odstupem a střízlivostí, aniž by se ho to přímo dotýkalo. Psychologie chtěla být takovou moderní vědou, stejně jako už předtím medicína a řada dalších. Ale zjistili jsme, že takováto extrémní stanoviska nefungují – že jsou pořád lidé, a je jich většina, kteří se ptají po smyslu, zoufale se snaží zorientovat ve světě a vztazích v něm, který se kolem nich neúprosně rychle řítí.

Tak. Nevím, jestli jsem řekl všechno, co jsem chtěl, jistě ale vím, že to, co jsem řekl, nevyznívá tak, jak jsem zamýšlel. Nevadí. Kdybyste si z tohoto textu měli odnést pouze to, že je za každých okolností důležité vnímat kontext a širší souvislosti, budu spokojený. Platí to o vztahu filosofie a psychologie stejně jako o vztahu výzkumník / předmět výzkumu, psycholog / pacient – klient.

Průvodce Galicií

Chtěla bych napsat něco o místě, kde jsem strávila jedenáct měsíců. Podělit se o dojmy z téhle autonomní severské části Španělska. Můžete si z toho vzít, co chcete. Můj text se dá číst jako Průvodce po Galicii, pokud byste plánovali dovolenou. Můžete si odnést moji zkušenost, jaké pro mě bylo zažít v Santiagu de Compostela Erasmus. Odnést si tipy, jaká je univerzita, kam se dá zajít, co je v okolí. Text se nabízí i jako inspirace na Camino, známou poutní cestu, která končí právě v hlavním městě Galicie, Santiagu de Compostela.

Španělské spojené státy…

Říká se, že v každé zemi jsou v podstatě země dvě; Sever a Jih. Už i v tak malé zemi jako je Česká Republika, jsou rozdíly očividné. Pro mě Seveřana jsou Moraváci téměř jiný národ. Mají své nářečí, „jiný jazyk“ a oproti nám chladnějším, uzavřenějším seveřanům si jako typického obyvatele Jihu představím bodrého strejdu z vinného sklípku.

Ve Španělsku je těch „národů“ mnohem víc. Galicijec Vám řekne, že ne, on není Španěl, ale Galicijec. Nedávno ve Vagonu na koncertě jsem zaslechla španělštinu. Rozjařeně jsem směrem ke skupince křikla „Espaňa!“. Otočil se na mě vousatý tmavý Španěl a s vážným výrazem řekl „No, País Vasco.“. V překladu „Baskicko“. A tak bychom mohli pokračovat s Katalánci a obyvateli Granady… Oficiální jazyky jsou španělština (kastilština), galicijština, katalánština a baskičtina.

Sever Španělska, tedy Galicie, je oproti suchému Jihu celá zelená. Protože pořád prší. Jestli si představujete horké Španělsko s mořem a koktejly, věřte, že jedna z prvních věcí, co jsem si kupovala v Santiagu, byly holinky.

Camino de Santiago

Moje poznávání Španělska začalo v Kantábrii, v Santanderu. Tam jsem začala měsíční pouť, jeden z bláznivých nápadů, který vznikl s mými spolubydlícími v Praze po státnicích. Myšlenka dojít si na vlastní Erasmus, se mi zalíbila natolik, že jsem na celý nejistý podnik nad vínem kývla. Koupili jsme letenky a nebylo cesty zpět. Sedm kilo na zádech a dvě český holky s sebou.

Druhou zastávkou byla Asturie. Můj úplně první dojem ze dne, kdy jsme překročily hranice Asturie a vešly na půdu Galicie, je z mlhavého rána. Procházely jsme kolem hřbitovů s úzkými gotickými věžičkami, které v ranním oparu vypadaly magicky. Chyběl už jen duch nějakého španělského zombie, který by se protahoval ve své zamlžené hrobce. Hned v první vesnici byla fontána ve tvaru deštníku. To se jim musí nechat, varují už předem.

Následovaly fontány a pomníky lodí připomínající velkolepou historii této mořské velmoci a časy, kdy španělská Neporazitelná Armáda (Armada invencible) brázdila Atlantik. Vesnice za vesnicí, téměř žádná větší města. Kolem vesnic se do dáli táhly pole zelené, takové té světlé šťavnaté zelené. Krávy, ovce, kozy. Traktory. Vesničtí lidé ochotně ukazující cestu a zapřádající dlouhé hovory, kterým jsme nerozuměly. Galicijština. Zatím stačil jazyk úsměvů a kývání hlavou a musel stačit ještě další dva měsíce, než jsem byla schopná vyloudit ze sebe slušnější větu.

Santiago de Compostela, quo vadis poutníku

Po příchodu do Santiaga de Compostela, konce poutní cesty (pzn. ve skutečnosti 0 km je až na mysu Fisterra, konci světa – Římané si opravdu mysleli, že tam končí svět) a hlavního města Galicie, mi hlavou prolétla zděšená myšlenka: “Tak tady budu studovat rok? Ježiši proč jsem radši nezůstala sedět na zadku v krásné historické Praze.”. Abyste mě pochopili, přišly jsme do Santiaga kolem deváté ráno v neděli. Všechny obchody byly zavřené a město spící. Bylo chladné pošmourné ráno a foukal vítr. My v lehkých šatech a šortkách na počasí zářijového Santiaga nebyly připravené. A po 600 km čekáte něco opravdu speciálního v cíli cesty, camina.

Naštěstí kolem desáté se v Santiagu život probudil, lidi vyšli do ulic a pouliční muzikanti začali hrát, aby dostáli pověsti Santiaga. Otevřely se vonící pekárny a pomalu vysvitlo slunko. Zašly jsme na poutnickou mši do Katedrály sv. Jakuba, která je obrovská a nádherná a začala se stavět už v 9. století, kde hlásili mezi všemožnými národnostmi, že do Santiaga došla i República Checa. V katedrále musíte vidět Pórtico de la Gloria, pravděpodobně nejdůležitější sochařská kompozice románského stylu, kromě umělecké hodnoty má navíc největší sbírku středověkých hudebních nástrojů.

Na mši jsme potkaly Italy z camina, kteří nás večer pozvali na výborné španělské víno (od eura pitelné, vyzkoušeno!) a typický dort Tarta de Santiago z mandlí se svatojakubským křížem vysypaným cukrem.

16780628_10210633616855568_1218077613_n

V luxusní kavárničce byla na programu Queimada, španělská pálenka, při jejíž přípravě se provádí obřad a zaříkávání proti zlým duchům a čarodějnicím. Připravoval ji Španělák v kněžské kutně (viděla jsem ji pak ještě jednou v ezoterickém hotelu Acuario, akorát majitel hostelu si místo kutny oblékl růžový sametový župan). Queimada se pálila v keramickém kotli s ovocem a voněla po celém baru. No jako voní pálenka.

16808449_10210633616575561_791383156_n

Pokračovali jsme na koncert na největší náměstí vedle katedrály Plaza de Quintana. Za Erasmus jsme tam strávili pěknou řádku slunečných dní za zvuku kytary zahaleného legendárního jazzmana. Ani v třicetistupňovém vedru nesundal svou černou kápi na uctění odkazu černošských muzikantů, kteří kápi nosili proti diskriminaci a snižování černošské hudby. Z východní strany náměstí stojí klášter, kde žijí jeptišky a dobrovolně tráví svůj život v jeho zdech, které nikdy neopouštějí. Mí španělští přátelé mě poučili, že pokud jsou v zamřížovaném okně kytky, je to proto, že jeptiška “folla” (pzn. slušný překlad: sexuálně žije) a nechce být vidět.

Magie Santiaga

Santiago kromě toho, že je známé jako poutní místo, je magické. Do každého průvodce se dá napsat o jakémkoli místě, že je kouzelné, magické a perla mezi perlami. Santiago ale skutečně je magické. V prvních dnech, kdy jsem už byla zabydlená, jsem vyrazila na průzkum okolí. Santiago je plné úzkých spletitých uliček a zvlášť, pokud jste přijeli před pár dny, je hrozně snadné se ztratit. Což se stalo mně. Už se stmívalo, ve vzduchu visel mlžný opar přerušovaný pouličními lampami. Mrholilo. Nasávala jsem večerní atmosféru a kochala se tím nostalgicky poetickým počasím. Vlhko a mokré oblečení už tak poetické nebylo, začala jsem se rozhlížet, kudy zpátky. Ulička mi začínala být povědomá. Hledala jsem její název na zdech, mezitím jsem došla k černým domovním dveřím, mým dveřím. Překvapeně jsem na ně zazírala. Magie Santiaga!

Později jsme na jednom čtení viděli s mou belgickou spolubydlící hodně přitažlivého kluka, mezi sebou jsme mu dali jméno guapo (hezký, hezoun). Chtěli jsme ho oslovit, ale on nám zmizel. Hledali jsme ho po celém Santiagu ve všech barech. Už zoufalé jsme skončili hledání v baru Casa de las Cretchas a smutek zapíjeli galicijským národním pivem Estrella Galicia, když vtom se objevil ve dveřích! A tak jsme se seznámili. Jak se k nám přišel vysprchovat a hrál nám na kytaru, to už je jiná historka. Magie Santiaga!

Kam zajít

Kromě nádherné katedrály je v Santiagu spoustu parků, které stojí za to navštívit. A bary! 16779775_10210633616295554_1070737860_nBary s večerními koncerty; A gramola s galicijskou hudbou, Casa de las Cretchas (kde si můžete zatančit muiňeiru, galicijský tanec), Paradiso perdido (Ztracený ráj), Borriquita de Belém (Oslíček z Betlému) a Mudo s likérem café za euro, ze kterého vás bolí hlava, ale nalévá ho hodně pěkný číšník. A Tita s nejgeniálnější tortillou de patatas v Santiagu, kterou dávají i jako tapas. Tapas je galicijský fenomén, k alkoholu a limonádám (refresco) vám v barech dají něco malého k jídlu. Někde vám dají tolik, že už ani nemusíte večeřet.

Není to zvyk jen galicijský, s tapas se můžete setkat i v jiných částech Španělska a jižanských státech (např. v Řecku). V luxusnějších a turistických barech si občas za tapas musíte připlatit. Většinou však platí, že jsou zdarma. Jsou bary, které jsou typické svým tapas a některé nabídku obměňují. Můj oblíbený byl Caballo blanco, do kterého jsem nikdy nemohla trefit. Jako tapas nabízeli kousky empanady a skvělé pečené brambory. Když necháte spropitné, zazvoní vám na zvonek. Jinak není moc zvykem nechávat spropitné. Každý správný erasmák se umění orientace v barech a jejich tapas rychle naučí. Měla jsme i vytipované kavárny, kde dávají ke kafi sušenky, půlky croissantů, lentilky nebo kostičky čokolády.

16809247_10210633616815567_1157225335_n

Typickým jídlem je chobotnice (podle galicijského receptu pulpo a feirá), chocolate con churros (horká čokoláda s koblihovým pečivem, které se do ní namáčí), ryby, mořské plody a na trhu si dokonce můžete koupit žraloka. Nebo svatojakubskou mušli, kterou obvykle poutníci nosí na batozích (už snědenou). V restauracích podávají také vařené prasečí uši (orejas).

Na výlet do okolí Santiaga bych doporučila Playa de las catedrales. Pláž s ohromnými skalnatými útesy, do kterých se dá vejít různými průchody a uvnitř si opravdu připadáte jako v katedrále. Dejte si pozor, abyste přijeli ve správnou dobu, když je příliv, skoro nic není vidět, voda sahá vysoko a vyplňuje skalnaté “katedrály”.

Za deštivých chladných dní je nejlepší vyrazit do Ourense na horké prameny. Můžete si pak v klidu sedět v kamenném bazénu u řeky v horké vodě do noci a pozorovat hvězdy na obloze, zatímco ostatní venku moknou pod kapkami deště. Za keltskou minulostí se můžete zajet podívat na Castro de Varoňa, ruiny keltského obydlí. Do dvou hodin autem nebo autobusem je dostupné portugalské Porto, kde si můžete dát legendární portské víno a posadit se do jedné z kavárniček vedle malých barevných domků s kachličkami místo omítky. Za prohlídku stojí místní knihovna ve stylu Harry Pottera.

16788227_10210633616455558_555037603_n

Dál stojí za to navštívit Ferrol a prozkoumat všechny jeho pláže. Já byla nejvíc odpálená z divoké pláže, kde v písku prosvítají kmeny fosilních stromů. Pár menších fosilií, schránek prvního života na zemi, ve formě naoranžovělých mušlí si můžete nasbírat na památku. Pláž Esmelle nabízí vyžití pro milovníky všech vodních a létacích sportů od surfování, kite surfingu a windsurfingu seskokem ze skalního útesu. Romantická Santa Comba nabízí mnohá zákoutí, kde se můžete schovat a užívat si samoty ve dvou s výhledem na ostrov s malým kostelíkem z 11. století. Blízko Ferrolu je krásná příroda, např. A Capella a Caňones del Eume.

16780659_10210633616335555_427146888_n

Acantilados de Garita de Herbeira nebo Vixía de Herbeira jsou pobřežní útesy poblíž vesničky Cedeira. Ze Santiaga jsou v dojezdové vzdálenosti do dvou hodin. Můžete si pronajmout auto a jet ze Santiaga směrem na Ferrol, za ním je cesta dále dobře označená. Útesy jsou nejvyšším bodem nad mořem v celé kontinentální Evropě, nejvyšší měří 860 m. Navíc v Cedeiře je geniální galicijská restaurace Kilowatio, za skvělé ceny si můžete nacpat břicha čerstvými rybami a mořskými plody. Největší pochoutkou podniku je žralok (maraxo). Nahoře na útesech se připravte na nestálé počasí, kvůli výšce a studenému větru přicházejícímu od moře se může slunečný den snadno změnit na mlhavý se studeným foukajícím větrem.

16780394_10210633616255553_1741089154_n

Na útesech se nachází vesnice San Andrés de Teixido, která se vynořuje jakoby odnikud.

16790785_10210633616535560_543854827_n

16735881_10210633616415557_1679564667_n

Bílý ostrov (opravdu všechny domy jsou bílé) v záplavě zelené divoké přírody. Cestou do vesnice potkáte volně se procházející a pobíhající divoké krávy a koně. Já jsem si získala přátelství koňské těhule, která mi zvědavě olizovala ruku a na oplátku jsem jí mohla pohladit rozcuchanou hřívu.

16809529_10210633616775566_1217515103_n

San Andrés je magické a mytologické místo v galicijském folklóru. Nepsaný a všemi respektovaný zákon zde zakazuje zabíjet zvířata. Legenda vypráví, že loď Sv. Ondřeje (San Andrés) přistála právě tady a proto by měl každý navštívit jeho kapli, a kdo to nestihne jako živý, vrátí se sem jeho duch po smrti reinkarnovaný do zvířete. Víra velmi zvláštní pro křesťanství, přesto pro svojí popularitu respektovaná. V kapli najdete různé části lidského těla vylité z vosku a fotografie ztracených lidí a utopených námořníků, o kterých místní věří, že se vrátí právě sem. Vesnice je plná magických pramenů, které vám vyléčí všechno možné. Na památku si můžete koupit chlebové figurky, které by vám měli přinést štěstí v různých oblastech života (kotva je pro cestování, srdíčko pro zdraví a další, vysvětlení vám dodají ochotně prodávající babičky).

Velmi blízko je také jeden z nejhezčích mysů Pyrenejského poloostrova, Cabo Ortegal. Povinný výlet pro milovníky ptáků, právě podle tohoto bodu se orientují migrující ptáci.

Je toho hodně a dá se využít i nabídky studentských organizací, třeba ESN. Dělají výlety na Las Islas Cies (nádherné ostrovy otevřené jen část roku, mají jediného obyvatele, který si tam zapsal trvalé bydliště, a jeho syn zde pořádá VIP fiesty, na které si musíte dojet jachtou), můžete si s nimi projít kus camina anebo rovnou odletět do Maroka.:)

Studium

Fakulta psychologie je blízko historického centra, projdete parkem Alameda, který hrozně krásně voní, když kvete a kvete skoro celý rok. Jsou v něm různá zákoutí, např. kamenná půlkruhová lavička vhodná pro nesmělé milence. Najdete ji poblíž zdobeného altánu. Vy se posadíte na jeden konec a partner na druhý. Mluvíte do kamenných otvorů za vašimi zády a člověk na druhém konci slyší každé vaše slovo. Takže si můžete romanticky šeptat do ouška a přitom být několik metrů od sebe. Dobrý trénink i pro vztah na dálku po skončení Erasmu.

Dál pokračujete parkem, míjíte tryskající fontány a barevné stormy až dojdete k pomníku Rosalie de Castro, galicijské básnířky. Za ní je vyhlídka na celý jižní kampus (campus sur). Zůstat na západ slunce stojí za to. Kampus je rozsáhlý a zahrnuje množství fakult, z nichž každá z nich má svojí kavárnu. Psychologie má svojí vlastní fakultu a je až na konci kampusu (kampus přímou cestou projdete za deset minut). Fakulta je moderní budova, uvnitř vás uvítá příjemný hudba (klasické podmiňování, spojení s příjemným podnětem zaručí, abyste chodili na přednášky rádi). Na chodbách jsou vystaveny různé psychologické pomůcky ke slavným experimentům, např. Skinnerův box.

Profesoři jsou až na výjimky ochotní a milí. Celá fakulta Psychologie je zaměřená na KBT. Přednášky jsou pouze ve španělštině. Z deseti předmětů mi jen jeden profesor nabídl zkoušku v angličtině. Smiřte se s tím, že Španěláci anglicky moc neumí a profesoři na tom nejsou líp. Profesoři vedou přednášky především výkladem a ke každému předmětu je interakční hodina. Ty hodiny jsem měla nejradši, opravdu se dělá něco praktického a není to jen obměněný výklad. Hodiny jsou dynamické, což je dáno i povahou Španělů. I když jsou Galicijci oproti jižanům klidnější a uzavřenější. Sami o sobě tvrdí, že jižan si za minutu stihne udělat několik přátelství, která nevydrží, kdežto ke Galicijci si člověk chvíli hledá cestu, za to vás on jen tak neopustí.

Hodně se mi líbil předmět Psychologie skupin, kde profesorka na první hodině pustila film Dvanáct rozhněvaných mužů (kde mimochodem hraje Jiří Voskovec) a v dalších hodinách jsme ho rozebírali podle psychologických teorií.

Autorka: Mgr. Andrea Kučerová, studentka doktorského studia na FF UK obor Sociální Psychologie. Vystudovaný psycholog (jednooborová psychologie na FF UK), nyní školní psycholožka na Akademickém Gymnáziu Štěpánská. Předchozí praxi absolvovala jako konzultant na krizové lince Linka Bezpečí (klienti do 26 let) a krizové lince Psychopomoci. V moderní rehabilitaci ERGO Aktiv na pozici psychologa vedla rodinné konference a konzultace pro klienty.










Tatjana Šišková a kol.: Průvodce rodinnou mediací

Kniha, sestavená Tatjanou Šiškovou, slibuje čtenáři, že jej prakticky uvede do složité problematiky rodinné mediace. K tomu využívá mimo teorie i velké množství kazupictureprovider (13)istik. Průvodce rodinnou mediací je přehledně členěn do kapitol a psán čtivou formou. Nejprve čtenáře seznámí se samotným termínem mediace – o co se vlastně jedná, jaká jsou její možná využití a v čem spočívá výhoda mediace proti jiným řešením rodinných sporů.

Celý příspěvek

Disociativní porucha osobnosti

I have Multiple Personality Disorder. And so do I. And so do I. And so do I.

Znáte Podivný příběh doktora Jekylla a pana Hyda? Tato známá novela o váženém lékaři, který se v noci mění v pana Hyda, a v této podobě se bezstarostně oddává nočnímu životu, je pravděpodobně nejznámějším příběhem inspirovaným mnohočetnou poruchou osobnosti. Pojďme se na tuto vzácnou poruchu podívat blíže.

Celý příspěvek

Železnice do nebe

„No tak! Pojď dolů. Musíš něco jíst!“Bouchla jsem dveřmi a otočila klíčem. Může si do těch dveří mlátit jak chce. Teď už je neotevře. Ať mi dají sakra všichni pokoj. Praštila jsem sebou o postel a schovala obličej do dlaní.  „Měla bys ven, mezi lidi!“ Ona to prostě nevzdá. Proč nechápe, že potřebuju být sama?! Matky… Myslí to vždycky dobře, ale dělají špatně. „Týno, prosímtě, zavolej Lucce nebo Míše. Nebo prostě jen vylez z toho pokoje.“ Chvilka ticha. Teď začne vyhrožovat. „Kristýno, moje trpělivost už je pomalu u konce. Jestli neotevřeš, tak nechám ty dveře vypáčit.“ No jistě, znám ji líp než kdokoliv jiný. Ale ona nezná mě. Nikdo mě nezná. Jedině on. On mě znal. A nemyslete si, že jsem jedna z těch, co fňukají po rozchodu a myslí si, že skončí svět… Ne, tohle bylo trošku jinak. Celý příspěvek

Vítejte v Agoře!

Vítáme vás u pilotního čísla nově vznikajícího časopisu Agora, plátku zvídavých studentů psychologie z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Věříme, že z prosincové redakční nadílky získáte představu o tom, jakou má Agora tvář a jaké poslání, a že si v nůši článků naleznete nějaký, který vás osloví. Celý příspěvek