Interakční psychologický výcvik

Zajímalo by Vás, co to je interakční psychologický výcvik? Nebo jak se liší od psychoterapeutické skupiny? Potřebujete inspiraci, jaké aktivity do výcviku zařadit? Tak na všechny tyto otázky odpovídá kniha Interakční psychologický výcvik od Marka Kolaříka.

Na začátku autor představuje teoretická východiska tématu. Prostor je věnován vysvětlení základních charakteristik IPV (interakční psychologický výcvik), historických kořenů i ukotvení IPV jako součásti vysokoškolské přípravy studentů psychologie v České republice.  V kapitole jsou stručně nastíněny prvky skupinové dynamiky a aspekty práce se skupinou, které je vhodné reflektovat před realizací samotného výcviku. V další části autor rozebírá téma vedení skupiny, jaká je úloha vedoucího ve výcviku, jaké existují styly vedení skupiny, včetně specifik spoluvedení skupiny dvěma vedoucími. Poslední část teoretického vymezení tématu se věnuje popisu vývojových fází skupiny a z nich vyplývajícího řazení témat výcviku dle potřeb skupiny i zaměření a cílů setkání. Autor vysvětluje specifika aktivit zaměřených na seznámení, spolupráci, komunikaci, důvěru nebo sebepoznání.

V druhé, o něco obsáhlejší, části knihy najdeme již výčet technik, které autor sesbíral z mnoha různých zdrojů, knih a vlastní zkušenosti s prací se skupinou. Techniky jsou dělené dle dříve popisovaných kategorií a obsahují vždy informaci o tom, pro kolik osob jsou určené, jaké jsou k nim potřeba pomůcky, jaká je předpokládaná doba trvání, popis samotné realizace, zda a v jaké formě by měla po aktivitě následovat reflexe a případné další poznámky. Soubor her je velmi ucelený a obsahuje opravdu širokou paletu technik zaměřených na rozvoj klíčových osobnostních dovedností.

Velkým přínosem je dle mého názoru možnost využít seznam aktivit nejen pro práci v rámci IPV, ale určitá přenositelnost technik i do jiného kontextu, jako například v rámci programů primární prevence na školách. Určité omezení však vnímám v částečném opakování některých aktivit v seznamu a také místy nedostatečném popisu procesu realizace. V některých případech chybí popis klíčových kroků nezbytných k uskutečnění aktivity a čtenáři tak mnohdy nezbývá, než si domýšlet, případně kreativně upravovat techniky dle svých zkušeností a potřeb skupiny. Ačkoliv si myslím, že by mohla být kniha dobrým průvodcem pro vedoucí, kteří se s prací se skupinou v podobném kontextu teprve seznamují, mohl by tento nedostatek být zároveň velkou překážkou k využití jejího plného potenciálu. S velkou mírou jistoty však mohu knihu doporučit všem studentům psychologie, které zajímá téma osobnostního rozvoje a práce se skupinou, věřím, že v ní mohou najít mnoho inspirace pro svojí budoucí praxi.

Děti a svět pohádek – znovu podlehněte kouzlu pohádek

Ty čteš pohádky..? Nejsi na to už trochu stará..? Ach, kolikrát jen jsem tyto a podobné otázky slyšela. Nicméně po přečtení předložené knížky mohu s čistým svědomím konstatovat, že nikdy nebudu dost stará na to, abych si přečetla pohádku. Pojednání Michala Černouška je jednoznačným důkazem, že pohádky mohou být přínosem, inspirací a obohacujícím aspektem i dospělému čtenáři.

Černoušek_přebal

Svět pohádek je zde prezentován jako můstek linoucí se nad propastí mezi dospělým a dětským způsobem myšlení. Autor nám poodhaluje tajemství toho, jak děti uvažují nad pohádkovým děním, kladnými hrdiny i zápornými bytostmi, nad zápasem mezi dobrem a zlem, nadpřirozenými schopnostmi a dalšími typickými prvky pohádek. Pan Černoušek rovněž předkládá zajímavou úvahu o potřebě ústně předávaného vyprávění pohádek, jež je v posledních letech upozaďováno a do popředí se jako krtečkova raketa řítí televizní, vysoce moderní a technická prezentace pohádkové říše. Souzním s autorovým zklamáním nad přetechnizovanou společností, jež zaujímá víceméně odmítavý postoj k pohádkám a považuje je za přežitek z doby „nebreč“. Proto oceňuji s jakou odhodlaností a neutuchajícím optimismem je usilováno o (znovu)podnícení k četbě klasické pohádkové tvorby.

Nedocenitelné je taktéž propojování světa pohádek s vývojovou (dětskou) psychologií. Zdůrazňuje se působení pohádek na rozvoj myšlení, inteligence, poznávacích schopností, zvídavosti, představivosti, fantazie, etických principů a mnoha dalších oblastí. S lehkostí tak lze uvěřit, že pohádky svým způsobem kopírují vývojové problémy, s nimiž se dítě musí na své cestě k dospělosti vyrovnat. Z pohádek dítě čerpá informace o životních hodnotách, významech mezilidské interakce, mravních otázkách, důsledcích dobrého či zlého chování. Autor se také často dotýká otázek identifikace s pohádkovými bytostmi a možností osvojit si optimistické vidění světa (protože v pohádkách dobro vždycky zvítězí nad zlem). Kniha tudíž nenápadně podsouvá i odborné poznatky z pole ontogenetické psychologie a předkládá je ve stravitelné formě i psychologií zcela nepolíbenému „mudlovi“.

Celá publikace je protkána síťovinou metafor, jež se objevují právě v pohádkách, a které mají pro dětského posluchače potenciál utvořit z všudypřítomného „dospěláckého“ chaosu nějaký smysluplný řád. Jinak řečeno, díky pohádkám si dítě může lépe strukturovat pro něj dosud nepochopitelnou skutečnost. Klasické pohádky (oproti těm moderním) podle autora obsahují důležité konfrontace s nejrůznějšími stádii psychického vývoje dítěte, proto je nezbytné zabývat se výkladem pohádek. Sám autor nabízí interpretaci několika všeobecně známých pohádek (např. Popelky, Červené Karkulky, Sněhurky, Perníkové chaloupky a dalších).

Rušivým elementem může být autorovo zabíhání do širších výkladových vod (což vytváří iluzi, že se čtenář zamotal v temném, kouzly oživlém lese, z něhož není návratu), pan Černoušek se však nikdy nezapomene vrátit na tu správnou pěšinku. Samotný výklad pohádek se občas až příliš drží jedné linie a opomíjí další roviny pohádky. Na druhou stranu to přidává na hloubce představovaného fenoménu. Kniha je psaná svěžím, čtivým dojmem a naplňuje čtenáře nostalgickou náladou, která může vést až k tomu, že otevřete starou skříň na půdě a budete hledat nesmrtelné pohádky Karla Jaromíra Erbena či Boženy Němcové.

Cvičení mentální kondice: 365 úkolů na celý rok

Kniha Cvičení mentální kondice od PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. Jany Bílkové, Ph.D., překladatelky, psycholožky a tlumočnice, je výjimečná, jak naznačuje už počet titulů, které autorka uvádí u svého jména. O knihu se totiž v podstatě nejedná. Souvislého textu je v ní v podstatě jedna strana – spravedlivě půl na začátku a půl na konci. Zbytek knihy tvoří, jak uvádí autorka, cvičení podporující koncentraci, mentální flexibilitu, verbální kreativitu a logiku, schopnost kombinovat a dokonce i schopnost hrát si.

Musím uznat, že když jsem ve cvičení 21 hledal ve větě „Babiččina komora Vaška velice zajímala.“ název české řeky, připadal jsem si kreativní a flexibilní, jako už dlouho ne. Ještě více, když jsem hledal křestní jméno ve větě „Na Ekvádor Ota nedal nikdy dopustit.“ (kromě Oty).

Celé Cvičení mentální kondice se skládají z těchto a podobných úloh, přesmyček, doplňování písmen a skrývaček. Škoda, že je PhDr. Mgr. Mgr. Mgr. autorka, Ph.D. nepropojuje skrze nějaké společné téma, příběh, něco, co by čtenáře zaujalo a přimělo luštit dál, nebo že alespoň s délkou knihy neroste obtížnost. Úlohy se zdají být náhodně poskládané jedna za druhou bez zjevného klíče.

Zda je Cvičení mentální kondice pro vás, záleží na tom, zda si chcete koupit 365 jednoduchých úkolů, kterých lze na internetu najít stovky bez větší námahy. Výhodou tištěné knihy je pak snad to, že vás může přimět, abyste se podobným cvičením věnovali častěji. Škoda jen, že čtenářsky není ničím zajímavá či zábavná.

Moudrost psychopatů: Má každý v sobě psychopatické sklony?

Je psychopatie rys osobnosti, nebo porucha při zpracovávání informací? V jakých oblastech života se vyplatí být psychopatem? Může být psychopatie přínosná? Jaké je to nemít svědomí?

Autorem knihy je britský psycholog Kevin Dutton, který v současné době působí na Oxfordu a ve svých výzkumech se věnuje zejména osobnosti a emocím, a to v různých oblastech lidské činnosti, např. v politice, armádě nebo chirurgie. Sám o sobě říká, že se rád věnuje jak výzkumům, tak psaní populárně naučných knih.

V první kapitole se autor celkem zeširoka věnuje tématům, která s fungováním psychopatů určitým způsobem souvisí – emocím, rizikům a strachu. Autor si pokládá otázku, zda může být úzkost výhodou a v čem by psychopatie mohla být pro život přínosná a užitečná.

Druhá kapitola se zaměřuje obecně na osobnost a ukazuje mnohé teorie, které se jí věnovaly od Hippokratovy po současné teorie. Díky tomuto přehledu můžeme vidět různé výzkumné pohledy na osobnost pachatele. Odkazů na různé studie a výzkumy je tolik, že jsem se v nich občas ztrácela – do strany 100 těch odkazů najdete více než 50.

Třetí kapitola nás zavede do historie psychopatie. Zjistíme, jaký má původ a jak se vyvíjela. Je mezilidská agrese přirozená? Potřebuje společnost lamače společenských pravidel pro přežití?  Autor pokládá zajímavé otázky, ale je nutné podotknout, že se vyjadřuje velice rozvláčně, často odbíhá od tématu, vypráví příběhy, které jsou sice zajímavé, ale čtenář rychle ztrácí nit s původně nastoleným zaměřením.

Čtvrtá kapitola ukazuje oblasti života, v nichž se vyplatí být psychopatem. Autor nás seznámí s několika zajímavými názory odborníků, přičemž jeden z nich provádí skutečně unikátní práci – Kent Kiehl, který objíždí věznice se svým kamionem vybaveným magnetickou rezonancí, kterou se snaží rozluštit nervové základy  psychopatie.

Pátá kapitola s názvem Proměňte mě v psychopata je lehce zavádějící. Nejdříve se musíme prokousat tradičně obsáhlým úvodem, než se po 27 stranách dostaneme do laboratoře, ve které si autor vyzkouší experiment sám na sobě a po 10 stranách je konec. Autor si díky speciálnímu přístroji vyzkouší, jaké to je nemít svědomí.

Šestá kapitola popisuje sedm dovedností, které ve své výbavě mají psychopaté a které, když se je naučíme správně aplikovat, nám mohou pomoci dosáhnout svého, aniž bychom museli jít doslova přes mrtvoly.

V poslední kapitole se pak můžeme podívat na historické osobnosti, o kterých byste jako o psychopatech možná nikdy neuvažovali.

Co mi na knize přišlo přinejmenším zvláštní, byl kontrast mezi jejím odborným zaměřením, zahrnujícím biologické aspekty (jak fungují různé části mozku), psychologické teorie a výzkumy a na druhé straně autorovou silnou vulgaritou. Od poloviny knihy se autorův styl změní ve více kamarádský a poněkud sprostý. Myslím, že přebal knihy tuto dichotomii skvěle vystihuje.

Knihu lze doporučit široké veřejnosti i studentům, kteří se zajímají o psychologii osobnosti.

Pandořina skříňka: Nejvýznamnější psychologické experimenty 20. století

O knize Pandořina skříňka od Lauren Slaterové jsem toho slyšela hodně od kantorů, byla často doporučována. Její četbu jsem dlouho odkládala, ale když se naskytla možnost recenzování, rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a nezaváhala jsem ani minutu. A udělala jsem rozhodně dobře.

Lauren Slaterová vystudovala psychologii a literaturu, ve své nejznámější knize dokázala s naprostou elegancí z obou oborů vytěžit to nejlepší. Nejen díky tomu je kniha velice čtivá, a proto vhodná jak pro zasvěcené do psychologie, tak pro laiky.

Autorka, jak sama píše v úvodu, podala výzkumnou zprávu a zároveň oslavila pokusy Harryho Harlowa, Leona Festingera, studii o případu Kitty Genoveseové, experiment s parkem pro krysy nebo třeba studie Elizabeth Loftusové a další jako příběhy.

Kniha rozebírá celkem 10 psychologických experimentů, ale nejedná se jen o jejich hrubý popis. Autorka se zaměřila na okolnosti vzniku, kontaktovala kritiky dané doby, aby zachytila různé úhly pohledu, dále se pokusila kontaktovat rodinné příslušníky experimentátorů a občas se jí zadařilo sehnat i některého z probandů.

Uchvátila mě již první kapitola, kde autorka rozebírá jeden z nejznámějších pokusů vůbec, a to Skinnerův s krysami a boxy. Má první domněnka, že o tomto experimentu se již nemám, co nového dozvědět, byla naprosto mylná. Objevilo se spoustu jmen kritiků, profesorů z Harvardovy univerzity, kteří ji mimo jiné ukázali i původní box, byl vysvětlen přesah do dopravní psychologie, ale i aplikování například systematické desenzibilizace do reálného života.

Nejzajímavější z této kapitoly mi přišla zmínka o kauze se Skinnerovou dcerou Deborou, ta údajně měla být svým otcem znásilněna a po prohrání soudního sporu spáchat sebevraždu. Tato domněnka, jež údajně byla skloňována všemi pády v tisku, byla vyvrácena Skinnerovou druhou dcerou, která prozradila mnoho dalších osobnějších informací o svém otci.

Už jen všechno toto vložené úsilí by stačilo k tomu, aby se kniha stala populární. Slaterová šla ale dál a pár ze zmíněných experimentů se pokusila zopakovat.

David Rosenhan se snažil zkoumat, do jaké míry psychiatři dokážou rozeznat mezi duševní nemocí a zdravím. Několik probandů, včetně jeho samotného, šlo do různých psychiatrických institucí s jasnými informacemi, co nepravdivého o sobě mají zmínit – šlo pouze o jeden symptom. Přes to, že všichni hned po příchodu říkali, že symptom hned vymizel, velké procento z nich bylo hospitalizováno. Slaterová Rosenhanovu práci následovala a udělala přesně to stejné.

Mohla bych zmiňovat další a další zajímavosti, ale o tom tento text není.

Kniha, o které píši, rozhodně stojí za přečtení pro každého, kdo má zájem se něco dozvědět o věcech, které se dějí u každého z nás.

Myslím, že Slaterové se skvěle podařilo vytvořit dílo, které otevírá dveře k nahlédnutí do psychologie jako vědy a celkově k zpopularizování tohoto vědního oboru.

Kůň, který uměl počítat aneb Proč je důležité myslet kriticky

Na začátku 20. století svět zaplavily zprávy o koni, který projevoval neochvějné známky inteligence. Na základě tréninku bývalého učitele matematiky se naučil číst a zvládat základní aritmetické operace. Kůň, přezdívaný “Chytrý Hans”, přilákal pozornost veřejnosti i mnoha odborníků, kteří se snažili tento fascinující úkaz zkoumat, ale vše se zdálo být jasné. Nejedná se o žádný trik, kůň musí být opravdu schopen počítat. Tento nevídaný příklad zvířecí inteligence byl ale ve skutečnosti ukázkou toho, jak snadné je oklamat lidskou mysl.

Kniha amerických psychologů vysvětluje na příběhu “Chytrého Hanse” principy fungování našeho myšlení a jak se liší laický přístup k ověřování důkazů od exaktního vědeckého zkoumání. Jak důležité je kritické myšlení a schopnost metodologicky správně vyhodnocovat účinnost různých nově se objevujících léčebných a intervenčních opatření, ukazují autoři na příkladu facilitované komunikace.

Jedná se o metodu zprostředkované komunikace pro osoby s autismem, které nejsou schopny pomocí verbálních prostředků vyjadřovat své potřeby a přání. Za pomoci speciálně vyškoleného pracovníka, který podpírá ruku jedince s autismem, mohou na předložené tabulce s písmeny komunikovat s okolím. Kniha Kůň, který uměl počítat ale ukazuje, že nekritické přijímání vědecky neověřených metod může jejím uživatelům přinést více utrpení než úlevy, jako tomu bylo v případě některých rodičů autistických dětí využívajících metody facilitované komunikace.

Tato kniha je obzvláště v dnešní době, kdy jsme zahlceni obrovským množstvím informací, novinek a zpravodajství, velice aktuální. Kritické posouzení objevných a zázračných metod vyžaduje nejen dostatek času, ale i schopnost porozumění správnému vědeckému postupu.

Nejedná se o knihu, která by měla za cíl být učebnicí kritického myšlení, ani nepostihuje zdaleka všechny aspekty psychologické metodologie. Jedná se spíše o populárně naučnou knihu, která může být užitečným pomocníkem nejen pro studenty psychologie v začátcích studia, ale i každému, kdo má zájem zlepšit své schopnosti kritického myšlení nebo ještě neslyšel o koni, který uměl počítat.

Otázky soudobé psychoanalýzy: Tradice a současnost

Názory na psychoanalýzu jsou různé a někdy mohou být polarizované. Vladimír Vavrda, český psycholog a psychoterapeut, si ve své nové knize Otázky soudobé psychoanalýzy klade za cíl seznámit čtenáře s tématy soudobé psychoanalýzy. Ta je představena zejména jako způsob uvažování o lidské psychice a podstatě jejího fungování. Cílem tak není představit všechna témata psychoanalýzy, to by zřejmě 263 stran nestačilo. Vybírá to nejzajímavější a pozornost věnuje spíše poznatkům o paměti a attachmentu, které by měly být základem při porozumění tradiční psychoanalýze přesnějším a modernějším způsobem.

Kniha je členěna do dvou částí. První obsahuje právě teoretické poznatky o paměti (např. explicitní paměť či implicitní paměť, která je důležitá v procesu změny), attachmentu, mentalizaci ad. Někteří terapeuti podle Vavrdy pracují psychoanalyticky ve smyslu „zde a nyní“. Řeší jen to, co se aktuálně odehrává v terapeutickém procesu, ačkoli vnímají vliv minulosti. Vavrda považuje za důležité zabývat se tím, co se odehrává zde a nyní, ale v kontextu osobní historie jedince. Skloubením obojích aspektů může dojít k rekonstrukci reprezentace attachmentových vztahů. Takové rekonstrukce podle autora mohou umožnit větší pochopení toho, proč se jedinec k dané adaptaci uchýlil. Vavrda popisuje, že aby se člověk mohl konfrontovat se starou, bolestivou či dokonce traumatickou vzpomínkou, potřebuje bezpečné prostředí terapeutického vztahu. A často je zážitek terapeuta (např. jakým způsobem s ním klient nakládá v terapii) jediným způsobem, jak se dozvědět něco o svých formativních zkušenostech.

Vavrda píše, že způsob, jakým člověk reaguje, představuje výsledek jeho zkušeností s attachmentovými figurami se všemi možnými distorzemi. Terapeut pomocí interpretace klientovi zvědomuje tyto modely. Vzhledem k neopominutelné důležitosti attachmentu (nejen v dětství) Vavrda v knize popisuje teoretický základ pro vztahový rámec, ve kterém se vyvíjí psychika a ve kterém probíhá terapie. Soudobá psychoanalýza se dívá na rané vztahy jedince a jejich povahy, v kontextu attachmentových vztahů se vyvíjí i mentalizace, čili schopnost činit svět, jeho fantazie, myšlenky aj., psychickými. Takovými, o kterých můžeme vnitřně přemýšlet a které nám umožňují nakládat s vnitřními stavy na psychické úrovni. V této části knihy Vavrda podtrhuje význam zrcadlení pro regulaci afektivních stavů a píše o důsledcích v případě ztráty této schopnosti.

Neméně cennou kapitolou je porozumění self jako zdroji aktivity a jeho pěti postupně se rozvíjejících úrovní prožitku self. První část je pak uzavřena kapitolou o psychopatologii v kontextu teorie attachmentu.

Druhá část knihy se věnuje klinickým otázkám v alternativním světle a otevírá ji kapitola o smysluplné terapii. Jako v každé jiné terapii, má i psychoanalýza svůj řád a pravidla. Jde tu zejména o to, aby sám terapeut si byl vědom pohnutek, které jej vedou ke konkrétním krokům. Stejně tak terapeutická intervence by měla být vedena jako intencionální akt, ve kterém je terapeut konzistentní a rozumí podobě a smyslu své intervence.

Jako mnohé další směry, které hovoří o tom, že osobnost terapeuta je nástrojem samotné terapie, v psychoanalýze je terapeut popisován jako zrcadlo. Základem psychoanalytické práce je podle Vavrdy porozumění klientovi, které následně neslouží jen terapeutovi, ale také samotnému klientovi, který se v tomto zrcadlu může pozorovat, a na jehož základě může měnit své vzorce chování.

Nejobsáhlejší kapitola celé knihy je věnována tématu interpretace jakožto jedné ze zásadních technik, která si také prošla bouřlivým vývojem a mnohými definicemi. V současné době je možné říct, že jejím základem je porozumění klientovi a tomu, co se vněm odehrává. Tyto znalosti jsou neúplné a zpravidla redukující a je potřeba je operacionalizovat, a to pomocí získání interpretací do podoby hypotéz, které lze potvrdit či vyvrátit. Vavrda popisuje interpretativní proces, roli nevědomí či emocí a seznamuje čtenáře s pojmy jako je interpretující introjekt, interpretace prvního a druhého řádu či reprezentace třetího řádu.

Jedním z hlavních pilířů psychoanalýzy je přenos. Vavrda proto otevírá kapitolu o jeho analýze a interpretaci. Za další praktické téma můžeme považovat rekonstrukce implicitních vztahových modelů v terapii, kdy interakce terapeut – klient obsahuje řadu „přítomných okamžiků“ (stejně jako interakce rodič – dítě). K těmto okamžikům setkání vede dlouhá terapeutická cesta, nicméně to je prostor, ve kterém se dějí drobné změny subjektivních prožitků. Terapeut zde působí na rovině implicitní paměti, a tím dochází k propojení úvodních poznatků. Kniha dává prostor i narativitě, významu narativní funkce (či jejímu narušení), která může poskytnout porozumění interakci implicitního a explicitního v terapii.

V knize je cítit odborný jazyk, který je záhy vždy dobře vysvětlen a dán do širšího kontextu, příp. jsou uvedené příklady. Na mnohých místech autor připojil kazuistiky ze své odborné praxe. Kapitoly na sebe plynule navazují a vybraná témata souvisejí s moderním pohledem na psychoanalytickou práci, která svým čtenářům oznamuje, že psychoanalýza má v historii své pevné místo, které je zasloužené. Knihu bych doporučila psychoterapeutům, a to nejen těm psychoanalyticky orientovaným.

3, 2, 1 … RELAX

Ze všech stran se ozývá, ze všech stran slyšíš – Dýchej! Uvolni se! Naslouchej svému tělu! Relaxuj! Medituj! A ty na ně jen bezradně voláš – Ale jak ..? Jak se to mám naučit ..? Přečetl jsi už desítky článků s instantními radami, jak najít svůj vnitřní klid. Narazil jsi na stovky zaručených tipů, jak se přestat stresovat a naprosto se zrelaxovat. A přesto to nějak nezabírá. Tak co s tím ..?

Zdroj: Hélio centrum

Přesně v tomhle ti může pomoci Hélio centrum pro duševní zdraví a jeho roční Výcvik v relaxačních technikách. Absolvuješ celkem šest víkendových setkání (přesněji od pátečního odpoledne do nedělního odpoledne) a to by bylo, aby ses na chvíli nezastavil, nezaměřil se na sebe a nehodil se do klidu. V každé z šesti víkendovek se naučíš jinou sérii relaxačních technik. Začneš u dechových cvičení, budeš pokračovat přes cestu Jacobsonovi progresivní relaxace, zastavíš se u autogenního tréninku, nakoukneš do světa imaginace a vizualizace, a svou pouť zakončíš hlubokými meditacemi. Ze všech témat dostaneš stručná skripta s uceleným popisem relaxačních technik, takže se nemusíš bát, že něco zapomeneš a nebudeš se k tomu moci vrátit.

Musíš však vědět, že krom relaxací, budeš poznávat sám sebe a někdy do hodně hlubokých vrstev. Prozkoumáš své hranice, jaké jsou, proč je vyžaduješ, co se stane, když ti je někdo naruší. Nacítíš se na své tělo, co ti říká, co potřebuje, co pro něj můžeš udělat, kde máš tzv. blokády. Rozproudíš dech a pustíš ho i do stinných koutů, kde mírumilovně vymete pavučiny a prach. Ale žádné obavy, vše si řídíš sám a jdeš jen tam, kam právě chceš. Dobrovolnost, důvěra a bezpečné prostředí (které lektorky skutečně umí navodit) ti tuto průzkumnou cestu zaručeně usnadní.

Lektorský tým se skládá z MUDr. Miry Babiákové a Dagmar Jančové. Obě ženy jsou velmi zkušené a propojují nácvik s praktickými otázkami, takže byť je výcvik víceméně sebezkušenostní, můžeš tyto techniky směle použít i ve své praxi s klienty. Lektorky jsou spíše tvými průvodci na cestě, rády ti napovědí možné směry, kam se vydat, když zabloudíš, ale nikdo ti nebude diktovat tvou trasu.

Cena je jen o kapičku vyšší než obdobně dlouhý kurz krizové intervence. Prostory, ve kterých výcvik probíhá, jsou příjemné, vzdušné a lektorky se starají o dobře zajištěné zázemí nejen v podobě občerstvení (káva, čaj, ovoce, sušenky, apod.), ale i formou pohodlných polštářků, dek na přikrytí a podložek na zem. Protože přece nebudeš celý víkend sedět na židličkách nebo na studené podlaze, že ..? 🙂

Ještě váháš ..? Tak neotálej dlouho! Další běh se rozbíhá už na jaře 2020.

Hélio centrum – výcvik v relaxačních technikách

Deprese, odkaz předků: Transgenerační proces

Sylvie Tanenbaum ve své knize Deprese, odkaz předků zaměřuje pozornost k tématu transgeneračního přenosu. Při psaní vychází především ze své dlouholeté psychoterapeutické praxe, ve které se s daným tématem setkala a měla příležitost s ním odborně pracovat. Samotný název knihy odkazuje na téma deprese, kterému se podrobně autorka věnuje v první části knihy. Seznamuje čtenáře s vymezením pojmu deprese a aktuální prevalencí tohoto duševního onemocnění. Pozornosti neunikají jednotlivé obrazy deprese a její možné příčiny. Důležitou zmínkou je i fakt, že v případě diagnostikované deprese je důležitá psychoterapeutická pomoc a podpora odborníků.

        Deprese, odkaz

Druhá část knihy se věnuje jedné z možných příčin deprese, kterou autorka spatřuje v transgeneračním přenosu. Vysvětluje tím tak možnost výskytu deprese u lidí, jejichž předkové sami prošli traumatickými událostmi, které nebyly dostatečně zpracovány. Na další generace tak mohla být přenesena neodžitá truchlení či tajemství, která se v psychice nynější generace mohou projevit.

Téma transgeneračního přenosu se v psychologické praxi objevuje již v jejích počátcích. V současné době však toto téma znovu ožívá, je mu věnována větší pozornost a jsou přinášeny nové poznatky. Teoretické zázemí se prozatím opírá především o kvalitativní šetření a zkušenosti z praxe. I autorka ve své knize neuvádí žádný výzkum, který by dostatečně mohl uspokojit exaktně laděné čtenáře.

Naproti tomu v knize představuje mnoho příkladů ze své terapeutické praxe, které přibližují možnosti fungování transgeneračního přenosu a jeho dopadu na psychiku jedince. I sama autorka zmiňuje velkou důležitost opatrné práce s tímto tématem pod vedením zkušeného odborníka. Odhalování historie předků může napomoci k hlubšímu porozumění současného psychického obrazu jedince. Zároveň je důležité mít na paměti, že mnohé skutky předků zůstanou jen historií, kterou nelze změnit a je na člověku samotném, jaký postoj k ní zaujme.

K bližšímu pochopení historie jedince slouží tzv. sociogenogram. Ve zjednodušené formě by se mohl připodobnit stromu života, na kterém budou znázorněna všechna data důležitá z hlediska trangeneračního přenosu na psychiku jedince. Po zpracování tak můžeme nahlédnout na jednotlivé červené nitky spojující osudy jedinců v řadě generací. Ať se již jedná o dramatické události, traumata, tajemství, duševní onemocnění či nadání nebo přesvědčení, vše v rámci sociogenogramu má být v co největší míře zvědoměno. I prázdná místa mohou v mnohém naznačit možnosti pro psychoterapeutickou práci.

Ke konci knihy se autorka věnuje právě možným formám odborné psychoterapie, které mohou člověka osvobodit od událostí dávno minulých způsobujících nynější depresivní symptomy. Popisuje podrobně jednotlivé možnosti terapeutických nástrojů, u kterých uvádí i konkrétní příklady z praxe. Neopomíjí jak přínosy těchto nástrojů, tak také jejich omezení a úskalí.

Kniha je psána čtivou formou, doplněna o řadu citátů a konkrétních příběhů. V jednotlivých pasážích je na čtenáři, jak moc kritický bude k jednotlivým vyjádřením, jelikož ne všechna tvrzení jsou vědecky podložena. Velký přínos pro psychoterapeutickou praxi je však v možnosti využití transgeneračního přenosu jako jednoho z vysvětlení současných depresivních symptomů nynější generace. Kniha může sloužit i jako podpora tomu, že co uděláme nyní pro sebe a svoji psychiku, může se promítnout do dalších generací, které přijdou po nás.

Medicínská biofyzika: Přes 400 stran požitku (?, ., !)

Těžko říct, které interpunkční znaménko na konci věty použít, neboť psát recenzi na učebnici může být zavádějící. Pochválíte ji, budete vypadat jako šprt. Nepochválíte, jste za toho, kdo popisovanou problematiku nepochopil. Nezapomeňme uvést (na pravou míru), že se nejedná o recenzi z rukou profesora radiologie, ale studenta, který spolu se svými vrstevníky a soukmenovci hledá kvalitní zdroj, který by ho srozumitelným způsobem seznámil s taji biofyziky. Někdy se stává (kupříkladu ve veřejných diskuzích, častokrát na sociálních sítích), že vydáváme „hejty“ za „kritické myšlení“. Tomu se budu snažit na následujících řádcích vyvarovat. Do jaké míry se mi to (ne)povedlo, posuďte prosím sami o pár odstavců později.

Na jakém terénu se u knihy Medicínská biofyzika pohybujeme? Biofyzika není jen prostředkem k tomu, jak se přiblížit titulu a dostudovat, ale jedná se i o základ klinických oborů. Obsahem nabízí široké množství témat – každý zdravotník, či student, který do klinické praxe v nemocnici směřuje, by se měl s tímto oborem, který propojuje mnohé vědní disciplíny, seznámit. Nakonec, některé to nevyhnutelně čeká ve formě vysokoškolských zkoušek. Nenechte proto knihu utéct vaší podobnosti, co do didaktiky, je opravdu na úrovni.

Není to jednoduché čtení, a po několika kapitolách zjistíte, že se nejedná ani o četbu vhodnou do postele na dobrou noc (samozřejmě, kdo si chce nechat zdát o pryžových leštících nástrojích, nechť vyhledá Obr. 11.2 a ukojí svou touhu), ale pokud se soustředěně a se zájmem začtete, zjistíte, že na různých stránkách si můžete přijít na své. A to ať už jste student technické, filozofické, lékařské, zdravotně-sociální či přírodovědné fakulty. O biofyzice totiž nejspíš ještě uslyšíte.

Pokud je vašim cílem, naučit se komplexní informace, respektive nastudovat obsah publikace plně, přijdou pasáže, které si nejspíše nezískají vaše sympatie. Nezoufejte! Na další straně se to může změnit. Otevřením knihy se totiž otevírá i široká nabídka: půjdete ad fontes, kde vás prameny dostanou až k samotné stavbě atomu a hmoty. Od termodynamiky se přesunete přes historii biomechaniky a vlastnosti tkání až k léčebným využitím mechanické energie. Můžete nastudovat elektrický proud, akční potenciál (psychologové zpozorní) a třeba také mnoho informací o lidských smyslech. V jistých částech, například v kapitole Vlastnosti a interakce ionizujícího záření, narazíte na mnoho vzorců a teorie rovnic. Ale i zde bude text doplněn mnohými schématy, obrázky, grafy, fotografiemi a tabulkami. Dokonce mezi řádky naleznete různé zajímavosti (čti „věděli jste, že…“) a pozadí vzniku právě probírané teorie. V místech, kde byste možná uvítali rozvinutí faktu, popřípadě praktickou ukázku, kazuistiku či video, dostanete od autorů tip na kvalitní doplnění a doporučenou literaturu.

Kniha vzešla z impulzu odborníků, jste tedy v dobrých rukou a snadno nabydete pocit, že není třeba v dalších zdrojích ověřovat pravdivost výroků. Co se v knize nedočtete je to, že se nejedná o jediný titul právě těchto autorů, naleznete i jiné výtisky (mj. taktéž o biofyzice), lišící se zejména v rozsahu a rozpracování témat. Modrobílé vydání je záležitostí letošního roku, doplněné a upravené. Text je smysluplný jak způsobem líčení informací, tak členěním.

Je možné, že je u vás na škole biofyzika obávanou zkouškou, ale znáte ten pocit, když vás něco zaujme natolik, že si to musíte přepsat či překreslit? Když věnujete pár minut googlení, abyste si o tématu přečetli ještě něco dalšího? Ne každý odstavec, možná ne každá kapitola vás osloví (nakonec, to nejspíš ani není účelem odborných učebnic), ale nejedno zvědavé oko a zvídavá duše má příležitost si přijít na své.

Přeji vám, ať si při čtení najdete co nejvíce témat, která vás osobně zaujmou. Na výběr rozhodně je.

Domluvit se dá s každým aneb Techniky úspěšné komunikace

Domluvit se dá s každým – alespoň to tvrdí název knihy Marka Goulstona, amerického psychiatra, který pracoval jako konzultant pro firmy, jako je například IBM, Goldman Sachs nebo Xerox.  Školil také agenty FBI i policii o způsobech vyjednávání s únosci.

Goulston_přebal

Celá kniha je psána čtivým slohem, k zapojení čtenáře pomáhá i forma, kterou Goulston zvolil – promlouvá přímo ke čtenáři a vede s ním skrze knihu dialog. Vypráví příběhy, pokládá otázky a zadává úkoly. Domluvit se dá s každým (pro mě trochu překvapivý překlad původního názvu Just Listen) je psáno velmi asertivním způsobem. Autor se rozhodně nestydí za své úspěchy a nabádá čtenáře k tomu, aby se chovali podobně – dává například rady typu „Dokud jste neslyšeli ‚ne‘, řekli jste si o příliš málo.“. Na mě jakožto na čtenáře jeho styl psaní působil místy vychloubačně (každý příběh v knize končí jeho vítězstvím a na stopadesáté stránce už to na mě bylo moc). Také mě při čtení napadlo, že autor chvílemi překračuje tenkou hranici mezi vyjednáváním a manipulací.

Goulston v knize popisuje působivou škálu komunikačních strategií, které vycházejí z jeho dlouholeté praxe. Strukturuje je do devíti pravidel a dvanácti nástrojů k úspěšné komunikaci. Všechny jsou popsány jednoduše, tak, aby jim rozuměl i čtenář, který nemá v podstatě žádné psychologické nebo manažerské znalosti – například „Aby druhý cítil, že je vnímán“ nebo „Léčba empatií“. Nejedná se o nové a přelomové metody, síla knihy je v její přístupnosti širokému publiku. Škoda jen, že autor rezignoval na odbornou hodnotu knihy – citovaných publikací je jen pár, a nejedná se o výzkumné poznatky, nýbrž o inspirační citáty v úvodech jednotlivých kapitol. Jedná se o autorský záměr – už ve druhé kapitole Goulston oznamuje čtenáři, že si „nekoupil knihu, aby se díval na obrázky mozků“.

Obávám se, že čtenář, který by očekával, že se hned po přečtení stane komunikačním mistrem, bude zklamán. Myslím si, že hodně z technik, které Goulston v knize popisuje, vyžaduje zkušenost a cit, aby se neobrátily proti uživateli. Domluvit se dá s každým bych doporučil všem, kdo se chtějí seznámit nebo si osvěžit základní vyjednávací triky a dovednosti a nezaleknou se autorova průbojného stylu psaní.

6/10

Rami Shapiro: Umění milující laskavosti

Rami Saphiro je americkým rabínem a učitelem. Ve své knize vychází z judaistické myšlenky o třinácti atributech milující laskavosti. Každému jednomu z nich v knize věnuje své myšlenky, úvahy a příběhy, které nashromáždil. Protože se autor vedle židovské filosofie zabýval i zen-buddhismem, taoismem, hinduismem a dalšími směry, překračuje hranice nazírání judaismu na milující laskavost. Opírá se sice o židovský koncept, ale dále jej integrativně rozvíjí a obohacuje o myšlenky z mnoha dalších tradic. Sám na svých stránkách říká: “Náboženství jsou pro mě jako jazyky: nedá se říct, že je nějaký jazyk pravdivý nebo nepravdivý; všechny jazyky pochází od člověka; každý jazyk reflektuje a formuje civilizaci, která ho používá; …. (1)”

Shapiro_přebal

Kniha obsahuje témata týkající se vnímání sebe sama i okolního světa. Dočtete se o tom, jak autor, potažmo různé tradice v jeho očích, uvažují o laskavosti, vyrovnanosti, tvořivosti, soucítění, odpuštění a dalších. K tomu popisuje rabín Rami různá cvičení, kterým se může člověk věnovat, aby rozvíjel jednotlivé atributy milující laskavosti. Skrze knihu je cítit autorova velká pokora. Uvádí mnoho osobních příhod, vlastních poznání a ukazuje, že jako každý dělá někdy chyby.

Já jsem si z knihy spíše než konkrétní cvičení odnesla různé autorovy myšlenky, postřehy, které mi poskytly jiný úhel pohledu na to, jak se dívat na sebe a své prožívání. Rabín Rami uvádí mnoho věcí, které když si člověk uvědomí (ne ani tak na intelektuální úrovni, jako spíše prožitkově), tak se mu podle mě bude žít líp.

Myslím si, že kdyby měli o milující laskavosti psát psychologové a psychoterapeuti, napsali by velmi podobné věci, i když jiným jazykem, vycházejíce z jiných konceptů a zdrojů. Proto je podle mě přínosné si knihu přečíst. Umožňuje nahlížet na věci, které se člověk učí v různých psychoterapeutických výcvicích a vlastní terapii, z jiné perspektivy. Zároveň může být užitečná všem lidem, kteří chtějí sebe sama rozvíjet.

(1) Rabbi Rami. Rabbi Rami [Online]. Retrieved October 21, 2018, from http://www.rabbirami.com/Rabbi_Rami/Home.html