Kůň, který uměl počítat aneb Proč je důležité myslet kriticky

Na začátku 20. století svět zaplavily zprávy o koni, který projevoval neochvějné známky inteligence. Na základě tréninku bývalého učitele matematiky se naučil číst a zvládat základní aritmetické operace. Kůň, přezdívaný “Chytrý Hans”, přilákal pozornost veřejnosti i mnoha odborníků, kteří se snažili tento fascinující úkaz zkoumat, ale vše se zdálo být jasné. Nejedná se o žádný trik, kůň musí být opravdu schopen počítat. Tento nevídaný příklad zvířecí inteligence byl ale ve skutečnosti ukázkou toho, jak snadné je oklamat lidskou mysl.

Kniha amerických psychologů vysvětluje na příběhu “Chytrého Hanse” principy fungování našeho myšlení a jak se liší laický přístup k ověřování důkazů od exaktního vědeckého zkoumání. Jak důležité je kritické myšlení a schopnost metodologicky správně vyhodnocovat účinnost různých nově se objevujících léčebných a intervenčních opatření, ukazují autoři na příkladu facilitované komunikace.

Jedná se o metodu zprostředkované komunikace pro osoby s autismem, které nejsou schopny pomocí verbálních prostředků vyjadřovat své potřeby a přání. Za pomoci speciálně vyškoleného pracovníka, který podpírá ruku jedince s autismem, mohou na předložené tabulce s písmeny komunikovat s okolím. Kniha Kůň, který uměl počítat ale ukazuje, že nekritické přijímání vědecky neověřených metod může jejím uživatelům přinést více utrpení než úlevy, jako tomu bylo v případě některých rodičů autistických dětí využívajících metody facilitované komunikace.

Tato kniha je obzvláště v dnešní době, kdy jsme zahlceni obrovským množstvím informací, novinek a zpravodajství, velice aktuální. Kritické posouzení objevných a zázračných metod vyžaduje nejen dostatek času, ale i schopnost porozumění správnému vědeckému postupu.

Nejedná se o knihu, která by měla za cíl být učebnicí kritického myšlení, ani nepostihuje zdaleka všechny aspekty psychologické metodologie. Jedná se spíše o populárně naučnou knihu, která může být užitečným pomocníkem nejen pro studenty psychologie v začátcích studia, ale i každému, kdo má zájem zlepšit své schopnosti kritického myšlení nebo ještě neslyšel o koni, který uměl počítat.

Otázky soudobé psychoanalýzy: Tradice a současnost

Názory na psychoanalýzu jsou různé a někdy mohou být polarizované. Vladimír Vavrda, český psycholog a psychoterapeut, si ve své nové knize Otázky soudobé psychoanalýzy klade za cíl seznámit čtenáře s tématy soudobé psychoanalýzy. Ta je představena zejména jako způsob uvažování o lidské psychice a podstatě jejího fungování. Cílem tak není představit všechna témata psychoanalýzy, to by zřejmě 263 stran nestačilo. Vybírá to nejzajímavější a pozornost věnuje spíše poznatkům o paměti a attachmentu, které by měly být základem při porozumění tradiční psychoanalýze přesnějším a modernějším způsobem.

Kniha je členěna do dvou částí. První obsahuje právě teoretické poznatky o paměti (např. explicitní paměť či implicitní paměť, která je důležitá v procesu změny), attachmentu, mentalizaci ad. Někteří terapeuti podle Vavrdy pracují psychoanalyticky ve smyslu „zde a nyní“. Řeší jen to, co se aktuálně odehrává v terapeutickém procesu, ačkoli vnímají vliv minulosti. Vavrda považuje za důležité zabývat se tím, co se odehrává zde a nyní, ale v kontextu osobní historie jedince. Skloubením obojích aspektů může dojít k rekonstrukci reprezentace attachmentových vztahů. Takové rekonstrukce podle autora mohou umožnit větší pochopení toho, proč se jedinec k dané adaptaci uchýlil. Vavrda popisuje, že aby se člověk mohl konfrontovat se starou, bolestivou či dokonce traumatickou vzpomínkou, potřebuje bezpečné prostředí terapeutického vztahu. A často je zážitek terapeuta (např. jakým způsobem s ním klient nakládá v terapii) jediným způsobem, jak se dozvědět něco o svých formativních zkušenostech.

Vavrda píše, že způsob, jakým člověk reaguje, představuje výsledek jeho zkušeností s attachmentovými figurami se všemi možnými distorzemi. Terapeut pomocí interpretace klientovi zvědomuje tyto modely. Vzhledem k neopominutelné důležitosti attachmentu (nejen v dětství) Vavrda v knize popisuje teoretický základ pro vztahový rámec, ve kterém se vyvíjí psychika a ve kterém probíhá terapie. Soudobá psychoanalýza se dívá na rané vztahy jedince a jejich povahy, v kontextu attachmentových vztahů se vyvíjí i mentalizace, čili schopnost činit svět, jeho fantazie, myšlenky aj., psychickými. Takovými, o kterých můžeme vnitřně přemýšlet a které nám umožňují nakládat s vnitřními stavy na psychické úrovni. V této části knihy Vavrda podtrhuje význam zrcadlení pro regulaci afektivních stavů a píše o důsledcích v případě ztráty této schopnosti.

Neméně cennou kapitolou je porozumění self jako zdroji aktivity a jeho pěti postupně se rozvíjejících úrovní prožitku self. První část je pak uzavřena kapitolou o psychopatologii v kontextu teorie attachmentu.

Druhá část knihy se věnuje klinickým otázkám v alternativním světle a otevírá ji kapitola o smysluplné terapii. Jako v každé jiné terapii, má i psychoanalýza svůj řád a pravidla. Jde tu zejména o to, aby sám terapeut si byl vědom pohnutek, které jej vedou ke konkrétním krokům. Stejně tak terapeutická intervence by měla být vedena jako intencionální akt, ve kterém je terapeut konzistentní a rozumí podobě a smyslu své intervence.

Jako mnohé další směry, které hovoří o tom, že osobnost terapeuta je nástrojem samotné terapie, v psychoanalýze je terapeut popisován jako zrcadlo. Základem psychoanalytické práce je podle Vavrdy porozumění klientovi, které následně neslouží jen terapeutovi, ale také samotnému klientovi, který se v tomto zrcadlu může pozorovat, a na jehož základě může měnit své vzorce chování.

Nejobsáhlejší kapitola celé knihy je věnována tématu interpretace jakožto jedné ze zásadních technik, která si také prošla bouřlivým vývojem a mnohými definicemi. V současné době je možné říct, že jejím základem je porozumění klientovi a tomu, co se vněm odehrává. Tyto znalosti jsou neúplné a zpravidla redukující a je potřeba je operacionalizovat, a to pomocí získání interpretací do podoby hypotéz, které lze potvrdit či vyvrátit. Vavrda popisuje interpretativní proces, roli nevědomí či emocí a seznamuje čtenáře s pojmy jako je interpretující introjekt, interpretace prvního a druhého řádu či reprezentace třetího řádu.

Jedním z hlavních pilířů psychoanalýzy je přenos. Vavrda proto otevírá kapitolu o jeho analýze a interpretaci. Za další praktické téma můžeme považovat rekonstrukce implicitních vztahových modelů v terapii, kdy interakce terapeut – klient obsahuje řadu „přítomných okamžiků“ (stejně jako interakce rodič – dítě). K těmto okamžikům setkání vede dlouhá terapeutická cesta, nicméně to je prostor, ve kterém se dějí drobné změny subjektivních prožitků. Terapeut zde působí na rovině implicitní paměti, a tím dochází k propojení úvodních poznatků. Kniha dává prostor i narativitě, významu narativní funkce (či jejímu narušení), která může poskytnout porozumění interakci implicitního a explicitního v terapii.

V knize je cítit odborný jazyk, který je záhy vždy dobře vysvětlen a dán do širšího kontextu, příp. jsou uvedené příklady. Na mnohých místech autor připojil kazuistiky ze své odborné praxe. Kapitoly na sebe plynule navazují a vybraná témata souvisejí s moderním pohledem na psychoanalytickou práci, která svým čtenářům oznamuje, že psychoanalýza má v historii své pevné místo, které je zasloužené. Knihu bych doporučila psychoterapeutům, a to nejen těm psychoanalyticky orientovaným.

3, 2, 1 … RELAX

Ze všech stran se ozývá, ze všech stran slyšíš – Dýchej! Uvolni se! Naslouchej svému tělu! Relaxuj! Medituj! A ty na ně jen bezradně voláš – Ale jak ..? Jak se to mám naučit ..? Přečetl jsi už desítky článků s instantními radami, jak najít svůj vnitřní klid. Narazil jsi na stovky zaručených tipů, jak se přestat stresovat a naprosto se zrelaxovat. A přesto to nějak nezabírá. Tak co s tím ..?

Zdroj: Hélio centrum

Přesně v tomhle ti může pomoci Hélio centrum pro duševní zdraví a jeho roční Výcvik v relaxačních technikách. Absolvuješ celkem šest víkendových setkání (přesněji od pátečního odpoledne do nedělního odpoledne) a to by bylo, aby ses na chvíli nezastavil, nezaměřil se na sebe a nehodil se do klidu. V každé z šesti víkendovek se naučíš jinou sérii relaxačních technik. Začneš u dechových cvičení, budeš pokračovat přes cestu Jacobsonovi progresivní relaxace, zastavíš se u autogenního tréninku, nakoukneš do světa imaginace a vizualizace, a svou pouť zakončíš hlubokými meditacemi. Ze všech témat dostaneš stručná skripta s uceleným popisem relaxačních technik, takže se nemusíš bát, že něco zapomeneš a nebudeš se k tomu moci vrátit.

Musíš však vědět, že krom relaxací, budeš poznávat sám sebe a někdy do hodně hlubokých vrstev. Prozkoumáš své hranice, jaké jsou, proč je vyžaduješ, co se stane, když ti je někdo naruší. Nacítíš se na své tělo, co ti říká, co potřebuje, co pro něj můžeš udělat, kde máš tzv. blokády. Rozproudíš dech a pustíš ho i do stinných koutů, kde mírumilovně vymete pavučiny a prach. Ale žádné obavy, vše si řídíš sám a jdeš jen tam, kam právě chceš. Dobrovolnost, důvěra a bezpečné prostředí (které lektorky skutečně umí navodit) ti tuto průzkumnou cestu zaručeně usnadní.

Lektorský tým se skládá z MUDr. Miry Babiákové a Dagmar Jančové. Obě ženy jsou velmi zkušené a propojují nácvik s praktickými otázkami, takže byť je výcvik víceméně sebezkušenostní, můžeš tyto techniky směle použít i ve své praxi s klienty. Lektorky jsou spíše tvými průvodci na cestě, rády ti napovědí možné směry, kam se vydat, když zabloudíš, ale nikdo ti nebude diktovat tvou trasu.

Cena je jen o kapičku vyšší než obdobně dlouhý kurz krizové intervence. Prostory, ve kterých výcvik probíhá, jsou příjemné, vzdušné a lektorky se starají o dobře zajištěné zázemí nejen v podobě občerstvení (káva, čaj, ovoce, sušenky, apod.), ale i formou pohodlných polštářků, dek na přikrytí a podložek na zem. Protože přece nebudeš celý víkend sedět na židličkách nebo na studené podlaze, že ..? 🙂

Ještě váháš ..? Tak neotálej dlouho! Další běh se rozbíhá už na jaře 2020.

Hélio centrum – výcvik v relaxačních technikách

Deprese, odkaz předků: Transgenerační proces

Sylvie Tanenbaum ve své knize Deprese, odkaz předků zaměřuje pozornost k tématu transgeneračního přenosu. Při psaní vychází především ze své dlouholeté psychoterapeutické praxe, ve které se s daným tématem setkala a měla příležitost s ním odborně pracovat. Samotný název knihy odkazuje na téma deprese, kterému se podrobně autorka věnuje v první části knihy. Seznamuje čtenáře s vymezením pojmu deprese a aktuální prevalencí tohoto duševního onemocnění. Pozornosti neunikají jednotlivé obrazy deprese a její možné příčiny. Důležitou zmínkou je i fakt, že v případě diagnostikované deprese je důležitá psychoterapeutická pomoc a podpora odborníků.

        Deprese, odkaz

Druhá část knihy se věnuje jedné z možných příčin deprese, kterou autorka spatřuje v transgeneračním přenosu. Vysvětluje tím tak možnost výskytu deprese u lidí, jejichž předkové sami prošli traumatickými událostmi, které nebyly dostatečně zpracovány. Na další generace tak mohla být přenesena neodžitá truchlení či tajemství, která se v psychice nynější generace mohou projevit.

Téma transgeneračního přenosu se v psychologické praxi objevuje již v jejích počátcích. V současné době však toto téma znovu ožívá, je mu věnována větší pozornost a jsou přinášeny nové poznatky. Teoretické zázemí se prozatím opírá především o kvalitativní šetření a zkušenosti z praxe. I autorka ve své knize neuvádí žádný výzkum, který by dostatečně mohl uspokojit exaktně laděné čtenáře.

Naproti tomu v knize představuje mnoho příkladů ze své terapeutické praxe, které přibližují možnosti fungování transgeneračního přenosu a jeho dopadu na psychiku jedince. I sama autorka zmiňuje velkou důležitost opatrné práce s tímto tématem pod vedením zkušeného odborníka. Odhalování historie předků může napomoci k hlubšímu porozumění současného psychického obrazu jedince. Zároveň je důležité mít na paměti, že mnohé skutky předků zůstanou jen historií, kterou nelze změnit a je na člověku samotném, jaký postoj k ní zaujme.

K bližšímu pochopení historie jedince slouží tzv. sociogenogram. Ve zjednodušené formě by se mohl připodobnit stromu života, na kterém budou znázorněna všechna data důležitá z hlediska trangeneračního přenosu na psychiku jedince. Po zpracování tak můžeme nahlédnout na jednotlivé červené nitky spojující osudy jedinců v řadě generací. Ať se již jedná o dramatické události, traumata, tajemství, duševní onemocnění či nadání nebo přesvědčení, vše v rámci sociogenogramu má být v co největší míře zvědoměno. I prázdná místa mohou v mnohém naznačit možnosti pro psychoterapeutickou práci.

Ke konci knihy se autorka věnuje právě možným formám odborné psychoterapie, které mohou člověka osvobodit od událostí dávno minulých způsobujících nynější depresivní symptomy. Popisuje podrobně jednotlivé možnosti terapeutických nástrojů, u kterých uvádí i konkrétní příklady z praxe. Neopomíjí jak přínosy těchto nástrojů, tak také jejich omezení a úskalí.

Kniha je psána čtivou formou, doplněna o řadu citátů a konkrétních příběhů. V jednotlivých pasážích je na čtenáři, jak moc kritický bude k jednotlivým vyjádřením, jelikož ne všechna tvrzení jsou vědecky podložena. Velký přínos pro psychoterapeutickou praxi je však v možnosti využití transgeneračního přenosu jako jednoho z vysvětlení současných depresivních symptomů nynější generace. Kniha může sloužit i jako podpora tomu, že co uděláme nyní pro sebe a svoji psychiku, může se promítnout do dalších generací, které přijdou po nás.

Medicínská biofyzika: Přes 400 stran požitku (?, ., !)

Těžko říct, které interpunkční znaménko na konci věty použít, neboť psát recenzi na učebnici může být zavádějící. Pochválíte ji, budete vypadat jako šprt. Nepochválíte, jste za toho, kdo popisovanou problematiku nepochopil. Nezapomeňme uvést (na pravou míru), že se nejedná o recenzi z rukou profesora radiologie, ale studenta, který spolu se svými vrstevníky a soukmenovci hledá kvalitní zdroj, který by ho srozumitelným způsobem seznámil s taji biofyziky. Někdy se stává (kupříkladu ve veřejných diskuzích, častokrát na sociálních sítích), že vydáváme „hejty“ za „kritické myšlení“. Tomu se budu snažit na následujících řádcích vyvarovat. Do jaké míry se mi to (ne)povedlo, posuďte prosím sami o pár odstavců později.

Na jakém terénu se u knihy Medicínská biofyzika pohybujeme? Biofyzika není jen prostředkem k tomu, jak se přiblížit titulu a dostudovat, ale jedná se i o základ klinických oborů. Obsahem nabízí široké množství témat – každý zdravotník, či student, který do klinické praxe v nemocnici směřuje, by se měl s tímto oborem, který propojuje mnohé vědní disciplíny, seznámit. Nakonec, některé to nevyhnutelně čeká ve formě vysokoškolských zkoušek. Nenechte proto knihu utéct vaší podobnosti, co do didaktiky, je opravdu na úrovni.

Není to jednoduché čtení, a po několika kapitolách zjistíte, že se nejedná ani o četbu vhodnou do postele na dobrou noc (samozřejmě, kdo si chce nechat zdát o pryžových leštících nástrojích, nechť vyhledá Obr. 11.2 a ukojí svou touhu), ale pokud se soustředěně a se zájmem začtete, zjistíte, že na různých stránkách si můžete přijít na své. A to ať už jste student technické, filozofické, lékařské, zdravotně-sociální či přírodovědné fakulty. O biofyzice totiž nejspíš ještě uslyšíte.

Pokud je vašim cílem, naučit se komplexní informace, respektive nastudovat obsah publikace plně, přijdou pasáže, které si nejspíše nezískají vaše sympatie. Nezoufejte! Na další straně se to může změnit. Otevřením knihy se totiž otevírá i široká nabídka: půjdete ad fontes, kde vás prameny dostanou až k samotné stavbě atomu a hmoty. Od termodynamiky se přesunete přes historii biomechaniky a vlastnosti tkání až k léčebným využitím mechanické energie. Můžete nastudovat elektrický proud, akční potenciál (psychologové zpozorní) a třeba také mnoho informací o lidských smyslech. V jistých částech, například v kapitole Vlastnosti a interakce ionizujícího záření, narazíte na mnoho vzorců a teorie rovnic. Ale i zde bude text doplněn mnohými schématy, obrázky, grafy, fotografiemi a tabulkami. Dokonce mezi řádky naleznete různé zajímavosti (čti „věděli jste, že…“) a pozadí vzniku právě probírané teorie. V místech, kde byste možná uvítali rozvinutí faktu, popřípadě praktickou ukázku, kazuistiku či video, dostanete od autorů tip na kvalitní doplnění a doporučenou literaturu.

Kniha vzešla z impulzu odborníků, jste tedy v dobrých rukou a snadno nabydete pocit, že není třeba v dalších zdrojích ověřovat pravdivost výroků. Co se v knize nedočtete je to, že se nejedná o jediný titul právě těchto autorů, naleznete i jiné výtisky (mj. taktéž o biofyzice), lišící se zejména v rozsahu a rozpracování témat. Modrobílé vydání je záležitostí letošního roku, doplněné a upravené. Text je smysluplný jak způsobem líčení informací, tak členěním.

Je možné, že je u vás na škole biofyzika obávanou zkouškou, ale znáte ten pocit, když vás něco zaujme natolik, že si to musíte přepsat či překreslit? Když věnujete pár minut googlení, abyste si o tématu přečetli ještě něco dalšího? Ne každý odstavec, možná ne každá kapitola vás osloví (nakonec, to nejspíš ani není účelem odborných učebnic), ale nejedno zvědavé oko a zvídavá duše má příležitost si přijít na své.

Přeji vám, ať si při čtení najdete co nejvíce témat, která vás osobně zaujmou. Na výběr rozhodně je.

Domluvit se dá s každým aneb Techniky úspěšné komunikace

Domluvit se dá s každým – alespoň to tvrdí název knihy Marka Goulstona, amerického psychiatra, který pracoval jako konzultant pro firmy, jako je například IBM, Goldman Sachs nebo Xerox.  Školil také agenty FBI i policii o způsobech vyjednávání s únosci.

Goulston_přebal

Celá kniha je psána čtivým slohem, k zapojení čtenáře pomáhá i forma, kterou Goulston zvolil – promlouvá přímo ke čtenáři a vede s ním skrze knihu dialog. Vypráví příběhy, pokládá otázky a zadává úkoly. Domluvit se dá s každým (pro mě trochu překvapivý překlad původního názvu Just Listen) je psáno velmi asertivním způsobem. Autor se rozhodně nestydí za své úspěchy a nabádá čtenáře k tomu, aby se chovali podobně – dává například rady typu „Dokud jste neslyšeli ‚ne‘, řekli jste si o příliš málo.“. Na mě jakožto na čtenáře jeho styl psaní působil místy vychloubačně (každý příběh v knize končí jeho vítězstvím a na stopadesáté stránce už to na mě bylo moc). Také mě při čtení napadlo, že autor chvílemi překračuje tenkou hranici mezi vyjednáváním a manipulací.

Goulston v knize popisuje působivou škálu komunikačních strategií, které vycházejí z jeho dlouholeté praxe. Strukturuje je do devíti pravidel a dvanácti nástrojů k úspěšné komunikaci. Všechny jsou popsány jednoduše, tak, aby jim rozuměl i čtenář, který nemá v podstatě žádné psychologické nebo manažerské znalosti – například „Aby druhý cítil, že je vnímán“ nebo „Léčba empatií“. Nejedná se o nové a přelomové metody, síla knihy je v její přístupnosti širokému publiku. Škoda jen, že autor rezignoval na odbornou hodnotu knihy – citovaných publikací je jen pár, a nejedná se o výzkumné poznatky, nýbrž o inspirační citáty v úvodech jednotlivých kapitol. Jedná se o autorský záměr – už ve druhé kapitole Goulston oznamuje čtenáři, že si „nekoupil knihu, aby se díval na obrázky mozků“.

Obávám se, že čtenář, který by očekával, že se hned po přečtení stane komunikačním mistrem, bude zklamán. Myslím si, že hodně z technik, které Goulston v knize popisuje, vyžaduje zkušenost a cit, aby se neobrátily proti uživateli. Domluvit se dá s každým bych doporučil všem, kdo se chtějí seznámit nebo si osvěžit základní vyjednávací triky a dovednosti a nezaleknou se autorova průbojného stylu psaní.

6/10

Rami Shapiro: Umění milující laskavosti

Rami Saphiro je americkým rabínem a učitelem. Ve své knize vychází z judaistické myšlenky o třinácti atributech milující laskavosti. Každému jednomu z nich v knize věnuje své myšlenky, úvahy a příběhy, které nashromáždil. Protože se autor vedle židovské filosofie zabýval i zen-buddhismem, taoismem, hinduismem a dalšími směry, překračuje hranice nazírání judaismu na milující laskavost. Opírá se sice o židovský koncept, ale dále jej integrativně rozvíjí a obohacuje o myšlenky z mnoha dalších tradic. Sám na svých stránkách říká: “Náboženství jsou pro mě jako jazyky: nedá se říct, že je nějaký jazyk pravdivý nebo nepravdivý; všechny jazyky pochází od člověka; každý jazyk reflektuje a formuje civilizaci, která ho používá; …. (1)”

Shapiro_přebal

Kniha obsahuje témata týkající se vnímání sebe sama i okolního světa. Dočtete se o tom, jak autor, potažmo různé tradice v jeho očích, uvažují o laskavosti, vyrovnanosti, tvořivosti, soucítění, odpuštění a dalších. K tomu popisuje rabín Rami různá cvičení, kterým se může člověk věnovat, aby rozvíjel jednotlivé atributy milující laskavosti. Skrze knihu je cítit autorova velká pokora. Uvádí mnoho osobních příhod, vlastních poznání a ukazuje, že jako každý dělá někdy chyby.

Já jsem si z knihy spíše než konkrétní cvičení odnesla různé autorovy myšlenky, postřehy, které mi poskytly jiný úhel pohledu na to, jak se dívat na sebe a své prožívání. Rabín Rami uvádí mnoho věcí, které když si člověk uvědomí (ne ani tak na intelektuální úrovni, jako spíše prožitkově), tak se mu podle mě bude žít líp.

Myslím si, že kdyby měli o milující laskavosti psát psychologové a psychoterapeuti, napsali by velmi podobné věci, i když jiným jazykem, vycházejíce z jiných konceptů a zdrojů. Proto je podle mě přínosné si knihu přečíst. Umožňuje nahlížet na věci, které se člověk učí v různých psychoterapeutických výcvicích a vlastní terapii, z jiné perspektivy. Zároveň může být užitečná všem lidem, kteří chtějí sebe sama rozvíjet.

(1) Rabbi Rami. Rabbi Rami [Online]. Retrieved October 21, 2018, from http://www.rabbirami.com/Rabbi_Rami/Home.html

ADHD a ADD v dospívání: Dozrávání a překonávání krizí

Kniha představuje poměrně komplexního průvodce světem lidí s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) a ADD (porucha pozornosti). Postupně velmi srozumitelnou a čtivou formou seznamuje čtenáře s tím, s jakými problémy se mohou lidé s ADHD a ADD celoživotně potýkat. Zaměření na dospívání pak umožňuje nahlédnout do toho, které potíže mohou být v dospívání výraznější než dosud, které se mohou objevit zcela nově, ale také poukazuje na to, jak může být pro člověka s ADHD nebo ADD složitý přechod do samostatného života.

Reimann_přebal

V knize se čtenář seznámí s řadou doporučení a tipů, jak dospívajícího v jeho samostatnosti podpořit a pomoci mu překonat nesnáze, které mu jeho odlišnost se svými projevy přináší. Zároveň je z knihy patrné, že ADHD/ADD může mít mnoho rozmanitých podob a projevů u jednotlivých lidí. Z knihy je tak možné získat poměrně přesnou představu o tom, že ADHD/ADD neznamená jen neposednost a problémy s koncentrací pozornosti, ale může se projevovat i jako zasněnost nebo hypoaktivita. V reálném životě se pak mohou lidé s touto diagnózou setkávat s komplikacemi nejen ve škole nebo v práci, ale také při provozu domácnosti nebo zacházení s penězi.

Velkou předností knihy je, že každý projev ADHD/ADD a každá komplikace s ním spojená je ilustrována na jednom nebo více příbězích mladých lidí, kteří se s danou těžkostí spolu se svými rodiči potýkají. Doporučení, která pak lze v knize nalézt, jsou v kontextu uvedených příběhů velmi dobře uchopitelná a přenosná do praxe. Díky příběhům je pak celá kniha mimořádně čtivá.

Troufám si tvrdit, že kniha může být velmi užitečná nejen pro rodiče dospívajících s ADHD/ADD nebo pro ty, kteří s těmito jedinci a jejich rodinami pracují. Domnívám se, že knihu ocení také studenti pedagogicky, psychologicky nebo sociálně zaměřených oborů, kterým může poskytnout velmi přesnou představu o tom, jak rozmanité mohou projevy ADHD/ADD být a jak se s nimi dá pracovat. Nakonec si řadu situací uvedených v knize umím představit i v životě rodiny s dospívajícím bez jakýchkoli diagnostikovaných obtíží. I pro rodiče těchto dospívajících mohou být situace povědomé a některé návody, jak s dospívajícím komunikovat a pracovat, mohou být velmi dobře využitelné i při zvládání dospívání a jeho nároků u těchto adolescentů.

Hlavu mírně vzhůru, ženy! Vlastní cestou k sebeúctě

ŽenyTajemné, mnohdy neuchopitelné, rozhodně často laskavější vůči druhým než vůči sobě. Záměr této knihy je přiblížit dívky i ženy k sebeúctě. Celá tato kniha připomíná ženám, že „v tom nejsou samy“ a spoustu radostí i strastí prožívají velmi podobně jako ostatní; na druhé straně vyzdvihuje nezlomný fakt, že každá dívka i žena je jedinečná a neopakovatelná.

Autorka chtěla knihou pohladit po duši. Za sebe mohu říci, že se jí to pěkně podařilo.

Kniha je určena k přečtení především ženám, psána je pro širokou veřejnost. Nemohu knihu hodnotit z odborného hlediska – věřím, že autorka tak knihu ani nezamýšlela. Jen podotknu, že pár odkazů s odbornými pojmy či slavnými odborníky autorka užila, nicméně student psychologie by neměl být zaskočen ani překvapen. Bibliografie obsahuje 12 knih a 2 internetové odkazy, z toho jsou 2 knihy autorky ze stejné edice pro rodiče a muže, z nichž doslovně cituje své vlastní myšlenky.

Ve dvanácti kapitolách se autorka věnuje ženství, vztahům, rolím ženy i očekávání na ně (i na sebe samy), ze zajímavých úhlů pohledu. Názvy kapitol napoví, čeho se týkají:

  1. Ženy ženám
  2. Ženství – co to je a kde se bere?
  3. Matka a dcera – vztahy a nevztahy a jejich důsledky
  4. Otec a dcera – jeho vliv na sebevědomí dcery
  5. Sebenaplňující předpovědi – radost, nebo starost?
  6. Buďme krásné i na čtvrtý pohled
  7. Čtyři roční období ženy
  8. Čtyři tváře ženy (a to nejméně)
  9. Dvě věty, které ničí ženy
  10. Hranice – předpoklad vlastní sebeúcty
  11. Žena je spokojená, když…
  12. Spokojenost ženy – cesta, nebo cíl?

Oceňuji, že autorka čtivě a snadno srozumitelně čtenářce (či čtenáři) zprostředkovává kombinaci odborných teorií, své mnohaleté práce s lidmi, sebereflexe a pozorovacího umu. Z odborných témat se dotkla kupříkladu 6 základních emocí, archetypů, teorie attachmentu, Golem i Pygmalion efektu i téma sociální dělohy českých autorů Chvály a Trapkové. Vedle toho tato kniha doplňuje z, dle mého názoru, vědeckého či klinického hlediska nedoceněnou spiritualitu.

Pro mě nejcennější byly kapitoly pro matky i otce, rozhodně mi daly nejvíce podnětů pro přemýšlení mé vlastní role jako dcery. Cítím se obohacena tím, co všechno mámy cítí, aniž by si to děti uvědomovaly; Jsi-li dcerou matky, pak nezapomeň, že i ona dostala tebe bez návodu, jak s tebou zacházet (s. 38). Zaujal mě i „slovník“ toho, co dcery vůči matkám říkají a jak to zjemnit a učinit laskavějším: Nenávidím tě à Mami, někdy to s tebou bylo těžké.

Z kapitoly pro otce mě inspirovalo doporučení pro dcery, ať dáváme častěji najevo svůj vděk. Postřehy pro otce dcery bych přála přečíst každému tátovi; alespoň já častokrát četla s překvapením a úžasem, jako například: Jsi-li otcem dcery, pak pamatuj na to, že si pravděpodobně nechá líbit to, co si nechala líbit její máma od tebe (s. 51).

Pár věcí bych si dovolila jemně vytknout.  Několikrát se mi stalo, že jsem se ztratila ve složitém souvětí přes 4-5 řádek. Nebo v mírně nelogické větě, která volala po doplnění několika slov, jež by ji dodaly plnější tvar i jasnější smysl. V těchto okamžicích mě napadalo: Kéž by si celou knihu ještě jednou někdo přečetl a všechna nesnadno srozumitelná místa lehce poupravil. Valná většina knihy byla čtivá a snadno pochopitelná, chybělo jen „učesání“ těchto několika míst.

Párkrát jsem také vnímala osobní názor autorky prezentovaný jako fakt. Např. věta „Přestože se v dnešní době pohlíží na přátelství žen přes jejich sexuální soužití (s. 20)“ podle mého názoru spíše odráží osobní zkušenost či názor autorky než dnešní fenomén. I když, kdo ví, statistická data na toto tvrzení těžko hledat.

Tím výtky končí, celkový dojem z knihy je pro mě jistě pozitivní. Autorka mluvila ze své dlouholeté praxe a věřím, že mnoha ženám z duše.

Poslední poznámka. Při čtení jakýchkoliv knih určených pro jednu část populace (v případě této knihy ženy) je pro mě důležité, ba kritické, jak se mluví o „té druhé části“. Tato kniha podporuje a vyzdvihuje ženství, a to bez výsměchu či snižování důstojnosti mužů. Za to má u mě autorka velké plus.

Kniha pro multipotenciály: buďte vším, čím chcete

Ptali se vás někdy rodiče nebo přátelé, kým chcete být, když jste byli ještě malí, a nedokázali jste nalézt odpověď? Pokud jste odpověď nalezli, byla jedna nebo hned několik? Zdálo se vám, že spolu nikterak nesouvisí, přesto jste se jich nechtěli vzdát? Během studia na vysoké škole jste zjistili, že vámi studovaný obor vás již nenaplňuje? Mnoho podobných otázek Emilie Wapnick podává ve své knize zaměřené na lidi, které nazývá multipotenciály.

Emilie Wapnick ve svém životě dělala mnoho věcí, ať už se zabývala hudbou, uměním, psaním, filmu a právu, a tedy není divu, že sama sebe považuje za multipotenciála. V roce 2010 založila internetovou stránku Puttylike.com, kde pomáhá multipotenciálům nalézt cesty, jak integrovat a uplatnit své mnohé zájmy.

Obecně by se dalo říci, že se jedná o příručku, kterým se v angličtině přezdívá „self-help books“. Jako taková se vyznačuje snahou vést svého čtenáře za pomocí znalostí psychologie a dalších oborů, ale především zkušeností autorky a lidí, které zpovídala k pochopení sebe sama, zlepšení seberegulace a nacházení strategií pro úspěšný postup v kariérním i osobním životě.

Jedná se o útlou knihu čítající něco málo přes dvě stě stran a strukturovanou do tří částí obecně zaměřených na zprvu obecný popis a identifikaci sebe jakožto multipotenciála (či vyloučení onoho faktu). Dále uvádí nabídku strategií pro život a nakonec zamyšlení nad možnými problémy a jejich řešení.

Forma, jíž je kniha psaná a strukturovaná je její největší předností. Již po přečtení několika prvních odstavců jsem se našel naprosto vtažen do obsahu nastíněných myšlenek a dokud jsem nedočetl celou první část, tak jsem knihu nedokázal opustit. Autorka si dala velkou práci s tím, aby jednotlivé odstavce vždy vyjádřily myšlenku a zbytečně jí nenatahovaly. Tyto pak na sebe velice plynule navazují a čtenář se najde, že po přečtení jedné strany ho zajímá, co se nachází na té druhé. Text je pak častokrát doplňován grafickými znázorněními rozpracovávaných myšlenek, které se tváří dojmem rukou rychle načrtnutých schémat, a tak ladí s celkovým hravým designem knihy; pak se tvrzení, že multipotenciálové jsou často umělecky založení, zdá být více než příhodné.

Po počátečně výborném prvním dojmu, jsem byl bohužel lehce zklamán obsahem, kdy mnohé z předkládaných myšlenek se můžou zdát zřejmé, a tak nepotřebné, zatímco některé přímo žádají o doplnění.

Hned na začátku je zde nastíněno množství označení pro multipotenciály; výrazy jako renesanční člověk nebo i banální slovní spojení jako univerzální hráč. Pak zde zamrzí, že výraz jako je „polyhistor“ – označující člověka, jenž nabyl množství znalostí z různých oborů -, zde chybí, přičemž je bez vysvětlení používán ve zbylém textu.

Část zabývající se jednotlivými strategiemi života coby multipotenciála je již o něco méně čtivý, ale na druhou stranu obsahově čtenáři asi nejužitečnější. Je zde velký apel na schopnost vést život, který je finančně zajištěn, je smysluplný a pro multipotenciála pestrý. Strategie nejsou předkládány jako hotové věci, ale jako startovní mustry, které je možné měnit a kombinovat. Na konci každé z nich se předpokládá aktivní zapojení čtenáře a využívání aktivit k vytvoření profilu dané strategie pro určitého jedince.

Jak již bylo zmíněno výše, autorka sama sebe popisuje coby multipotenciála a celá kniha je tedy prostoupena pozitivními atributy takto nastavených lidí, které zahrnují především novátorství, kreativitu, propojování oborů a schopnost vést tým různorodě zaměřených lidí. Celou poslední část naopak věnuje problémům a jejich řešením. Ty jsou tématem nejčastěji zaměřeny na sociální aspekty, výkonnost a seberegulaci.

Pro čtenáře je na konci ještě připraven užitečný přehled multidisciplinárních oborů, v nichž by se mohli najít, spolu s krátkým výčtem slavných multipotenciálů.

Celkově se jedná a velice dobře napsanou publikaci, s hravým designem a čtivou, což se od populární self-help knihy dá očekávat. Bohužel pak někdy chybí substance a poskytnuté vědecké podklady zastřešující teorie se zdají nedostatečné; kniha není určena pro odbornou veřejnost. Přesto se dá s klidným svědomím doporučit každému, kdo by se v této teorii našel a potřeboval utřídit život nebo tápe v nastavování životních strategii, což je hlavní myšlenkou a největší předností knihy.

Aspergerův syndrom u žen. Specifika, zkušenosti, postřehy i rady pro všechny, kterých se to týká

Rudy Simone, zpěvačka, textařka, spisovatelka a komička pocházející z New Yorku je autorkou pěti knih o Aspergerově syndromu. První její knížkou, jež byla přeložena do češtiny, je právě Aspergerka (v orig. Aspergirls). Tato publikace byla psána – jak napovídá její podtitul – jako posila pro ženy s Aspergerovým syndromem (dále jen AS). A právě zaměření autorky na tento syndrom u žen je tím, co dělá knížku cennou. Jak Simone v úvodu zdůrazňuje, většina projevů AS byla doposud popsána u chlapců. Některé projevy žen s touto diagnózou bývají ovšem odlišné, což vede podle jejích zkušeností k tomu, že AS bývá u žen diagnostikován později a častěji dochází podle jejích zkušeností i ke stanovení nesprávné diagnózy. Problémem bývá také to, že od dívek a žen má společnost jiná očekávání, než od chlapců a mužů, což se týká hlavně sociálních dovedností, péče o zevnějšek, projevů vzteku apod.

Simone_přebal

Na 230 stranách přináší autorka jak vlastní zkušenosti s touto poruchou, tak zkušenosti dalších žen, jež získala v řadě rozhovorů. Ve 23 kapitolách se čtenář postupně seznámí s typickými projevy AS, mezi něž patří stimming, smyslové či sociální přetížení, sebeobviňování, problémy související s hledáním vlastní identity, pubertou, vtahy a sexuálním chováním, manželstvím, dětmi, kariérou apod. Na základě vlastních i zprostředkovaných zkušeností objasňuje nejčastější příčiny autistických krizí (tzv. meltdownů), věnuje se velmi prakticky tématům deprese, výbuchům vzteku, trávicím obtížím, medikaci i téměř filozofické otázce, zda je Aspergerův syndrom postižením, nebo darem.

Kromě sdílených zkušeností se autorka obrací v každé kapitole přímo na „aspergerky“ a jejich rodiče (v částech s názvy „Rady aspergerkám“ a „Rady rodičům“), což je velmi zajímavé, protože v těchto částech jak rodiče, tak dívky a ženy samotné nejen povzbuzuje, ale představuje a vysvětluje jim také pohledy a pocity „té druhé strany“ a přidává konkrétní rady a tipy, jak zvládat různé situace. Pozitivní je, že dívky podporuje v tom, aby byly samy sebou, ale otevřeně jim sděluje také to, jak jim získání určitých (např. sociálních) dovedností a zkoušení nových věcí usnadní život a pomůže řešit mnohé ryze praktické problémy související jak se vztahy, tak také s financemi, osamělostí, rodičovstvím apod. V příloze knížky navíc najdeme podrobný seznam rysů AS u žen i přehled největších rozdílů v projevech AS mezi muži a ženami.

Kniha Aspergerka není příběhem, který by čtenář přečetl tzv. jedním dechem, ale spíše publikací, která mnohé vysvětlí či alespoň přiblíží a nad níž je nutné přemýšlet. Přínosem je jak pro samotné aspergerky, kterým pomůže mnoho pocitů, problémů i situací nejen pojmenovat, ale také jim naznačí možné východisko, tak také pro rodiče dětí s PAS, psychology, terapeuty, učitele i vychovatele. Pomoci může všem, kdo se setkávají s lidmi, u nichž byl AS diagnostikován či u nichž je podezření na tuto diagnózu. A to je přínosné, neboť nedostatek porozumění a informací v rámci společnosti jsou spolu s předsudky tím, co lidi s PAS i jejich blízké nejvíce trápí.

Dialog s nevědomím, práce s metodou voice dialogue

Kniha Dialog s nevědomím se vrací k technice, která sice vznikla již před 40 lety, psychologové a terapeuti ji však hojně využívají dodnes. Pokud chcete odhalit základy metody voice dialogue a přijít na to, co lidmi hýbe z nevědomí, rozhodně byste po této knize měli sáhnout.

Ress_přebal

Oba autoři metodu voice dialogue ve své práci využívají a kniha je tedy protkána nejrůznějšími příklady z jejich praxe. Radim Ress se věnuje zejména systemickým konstelacím a metodu voice dialogue spojuje s prací na vícegeneračních traumatech. Dlouhá léta žil v Rakousku a nyní působí v České republice. Alexander Reichers pracuje jako kouč v Mnichově a zabývá se především osobnostním rozvojem manažerů. V tomto kontextu používá práci s nevědomím jako trvalou součást seberozvojové práce jeho klientů.

Kniha velmi důkladně rozebírá metodu voice dialogue od jejích úplných základů a popisuje širokou škálu využití a uplatnění této metody. Autoři knihy ukazují, jak se nevědomí zobrazuje v podobě vnitřních postav, které jsou předlohou pro vzorec lidského osudu.

Text je protkaný citacemi z původních děl, což jako čtenář velice oceňuji. Lépe jsem si díky tomu dokázala představit, jak metoda vznikala a čím se její autoři inspirovali. Místy však citací bylo až příliš a text tak působil poměrně chaoticky a neuspořádaně. Vytknout bych chtěla také nepřehlednost obsahu, kde se témata překrývají a opakují se. Dá se podle něj těžko zorientovat, pokud v knize hledáte pouze nějakou konkrétní informaci.

Velkým plusem knihy jsou již zmíněné příklady z praxe autorů, ukázky využití metody v přímé práci s klienty a závěrečné kazuistiky, které poměrně podrobně čtenáři ukazují použití metody u konkrétních klientů. V rámci kazuistik oceňuji i shrnutí na konci každé z nich, kde se autoři vracejí k teorii, uvedené na začátku knihy a propojují ji s praktickými ukázkami.

Knihu bych doporučila především studentům a odborníkům v oblasti psychologie, kteří se o tento způsob práce s klienty zajímají. Pro laiky může být místy opravdu špatně čtivá a nepřehledná, obsahuje také mnoho odborných termínů. I mně se kniha chvílemi četla obtížně. Text je však přehledně členěn do odstavců a dá se tedy v knize vracet k tomu, co třeba během prvního čtení nebylo úplně jasné. Jako nejužitečnější část knihy vnímám závěrečné kazuistiky, které na praktických případech vysvětlují teorii uvedenou v první části knihy.