Archiv štítku: debata

Umění dostat v každé debatě za pravdu podle Schopenhauera

Artur Schopenhauer je nejznámější pro své dílo „Svět jako vůle a představa“, ale v jeho celoživotní práci se dá najít něco, čemu se říká „Eristická dialektika“. Jedná se o počin, který byl sepsán roku 1822 a ačkoliv se nejedná o Schopenhauerovu ústřední myšlenku, tak je i tato kniha prostoupena jeho pesimistickou spolu s voluntaristickou filosofií. Hlavní zde rozvíjenou myšlenkou jsou Schopenhauerem vypozorované a promyšlené principy a úskoky používané v dialektice.

Samotný název by mohl být matoucí pro ty, co nejsou seznámeni se jménem či dílem Artura Schopenhauera. Sám jsem – než jsem si přečetl jméno autora – myslel, že se bude jednat o příručku k vedení diskuse, o tu zde však vůbec nejde, ač by se z ní i pro tento účel dalo leccos vyčíst a zužitkovat.

Začátek knihy je věnovaný pojmům logika, diskuse a dialektika. Schopenhauer začíná s logikou, poukazuje na její rozdílná pojetí spolu s jejím zaměňováním s dialektikou u některých starých filosofů (Aristoteles, Seneca…) a dobírá se k jádru celé knihy, jíž je Eristická dialektika. Úvod pokračuje vysvětlením, proč tato praktika mezi lidmi funguje, co je nutné míti na paměti pro její pochopení a končí určením, jak by měla být dialektika definována.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Druhá část nazvaná „Základ veškeré dialektiky“, začíná určením dvou módů možného vyvrácení – ať protivníkem či námi a pokračuje určením přímého/nepřímého vyvrácení, přičemž v rámci nepřímého určuje dva poddruhy. Toto nazývá „kostrou“ každé debaty načež se pouští do zbytku věnovanému jednotlivým „úskokům“, jichž je celkem 38. Jsou to principy, jak dostat za pravdu v debatě, a to bez ohledu na objektivní pravdu. Jsou zde uvedeny situace, které pozná každý, kdo kdy sledoval prezidentskou – nebo jakoukoliv jinou – debatu; útok na osobu protivníka, jelikož zdiskreditováním oponentova charakteru je zdiskreditován i jeho argument; představovat svůj argument zpřeházeně aby soupeř nemohl předpovídat naše další kroky; přílišné zobecnění oponentova argumentu, aby se zařadil pod nějakou nelichotivou kategorii (Horlivost ve víře = fanatismus…).

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Na úplném konci jsou Schopenhauerovy poznámky k tématu a velice povedený doslov, který krátce pojednává o okolnostech napsání tohoto textu a posunu autorova myšlení v pozdějším věku spolu se shrnutím jeho reflexe právě na tuto práci.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o krátkou útlou knížečku, což je pravda, ale její obsah je velice složitý, přesto bych jí nehodnotil jako něco, co se špatně čte. Autor používá mnoho cizích pojmů, většinou z latiny, a tak se nejednou stane, že poznámky pod čarou jsou obsáhlejší nežli text na oné straně. A nakonec je nutno přiznat, že ač se čte dobře, tak pochopit jejích sto stran se mi zdá složitější nežli u jiných knih o rozsahu tří set stran.

Každý z úskoků nabídnutých Schopenhauerem postrádá název či jakékoliv zařazení do podkategorie a všech třicet osm je prostě dáno hned za sebou s občasnou referencí jednoho k druhému, s nímž sdílí nějakou podobnost. Toto rozložení spolu se stručností jednotlivých úskoků působí matoucím dojmem a úskoky často splývají; při pátém se mi zdálo, že první jsem ani nečetl.

Eristická dialektika je obtížné čtení, ale užitek v ní najde každý, kdo se našel v debatě poražen, nikoliv na základě faktických informací představených protivníkem, ale jeho uměním vést debatu k vítězství za použití všech prostředků, jenž byly k dispozici – Schopenhauer předkládá i možnost obrany proti jím popsaným úskokům; znát protivníkovy zbraně je stejně důležité, jako mít své vlastní.

Událost I.: Beseda o mentální bulimii s Vlastinou Svátkovou

Zdravím všechny, jmenuji se Terka, jsem studentkou prváku psychologie na FF UK. Vzhledem k tomu, že osobně postrádám volně psané články se zaměřením na recenze všelijakých zajímavých přednášek, besed a sezeních souvisejících s psychologií, rozhodla jsem se, že do éteru vnesu kousky svého písemnictví a zkusím čas od času poreferovat o zajímavé události, kterou jsem navštívila. Mým cílem je představit téma přednášky/besedy (případně přednášející/přednášejícího), pohovořit o svých poznatcích, podotknout, co mě zaujalo, co mi případně chybělo a celkově vás na chvíli zavést do místa, na které jste se možná chtěli dostat, ale neměli jste tu možnost, a přesto by vás zajímalo, jak ona událost proběhla (a jestli jste opravdu o něco přišli).

do mannequins dream of electric bulimia?

První na programu je beseda od projektu Psychobraní, který vznikl z iniciativ studentů FSS na Masarykově univerzitě v Brně a organizuje události spojené s psychologickou problematikou pro studenty či zájemce o tento obor. Letošní první psycho-akcí zaměřenou na osoby, které trpěly či trpí mentálními poruchami a jsou schopny se o nich otevřeně bavit, byla beseda o mentální bulimii s herečkou Vlastinou Svátkovou. Paní Vlastinu jste měli možnost vidět ve filmech Gangster KA, Ženy v pokušení či v bondovce Casino Royale. S vysokým očekáváním jsem se na besedu úspěšně registrovala a byla jsem zvědava, jak bude pojata a zda dostatečně pokryje téma, jež je pro mě stále aktuálnějším a důležitějším.

Po příchodu do Skautského institutu, krátké dezorientaci a mačkanici s mnoha lidmi, jsem zasedla hned do druhé řady a z blízkosti jsem mohla sledovat krátký úvod do přednášky se stručným představením mentální bulimie jako takové Lucii Froncovou, organizátorkou Psychobraní v Praze. Úvodní řeč plynule přešla v rozhovor Vlastiny s Lucií. No, plynule asi není vhodně zvoleným slovem; z počátku bylo Vlastinino vyprávění přerušováno nově příchozími, takže místností zněly skřípající židle a šustící bundy a kabáty (následovala roztomilá stopka s miminkem, které se rozhodlo na sebe hlasitě upozornit před přednášející maminkou, a tak zase počalo zvedání a šustění a tvoření prostoru pro odchod otce s kočárkem). Vlastina popisovala začátek nemoci, jak se z normálně spokojené holky stal nešťastný, uzavřený a depresivní člověk trpící nutkavou potřebou přejídání, zvracení a excesivního cvičení. Hovořila o reakcích její rodiny a blízkých, k čemuž dodávala, že mentální bulimie je záležitostí velmi diskrétní a bylo obtížné se o ní vůbec někomu otevřít, natož si nechávat radit (a poté si od přítele poslechnout větu „Tak budeme zvracet spolu“). Překvapilo mě, když jsem vyslechla, že se Vlastina po snad sedmiletém boji s nemocí vyléčila, a to díky otěhotnění a uvědomění, že ve svém těle nosí nový život a je zodpovědná za zdraví někoho dalšího. Uvedla, že čas od času brala i antidepresiva a zpočátku docházela na psychoterapie, které však dle jejích slov nepokládala za užitečné a antidepresiva sama postupně vysadila, takže se v podstatě jednalo o samoléčbu (přiznala, že začátkem těhotenství zažila dvakrát nebo třikrát krátký relaps, ale poté už nesešla ze své cesty za zdravým životem a tělem).

Rozhovor se přesunul k téměř hodinové debatě s mnoha otázkami na uvedené téma. Lidé se ptali především na způsob, jakým se vlastně vyléčila, jestli by nějak poradila, jak zachytit nemoc v rané fázi, zdali ji ještě nějak ovlivňují bulvární články nebo řeči okolí. Na dotazy Vlastina odpovídala otevřeně a dle vlastních zkušeností, mnoho pověděla o jejím „propojení s vlastním tělem“, ke kterému došlo právě během prvního těhotenství a především při samotném porodu.

Co bych uvítala? Možná by neuškodil náhled psychologa (či pokročilejšího studenta psychologie), který by pomohl usměrnit problematiku nemoci a nějak odborně ji definovat, případně osvětlit, co její zahrnuje etiologii, symptomy a léčbu (či pohovořit o dalších případech z praxe). Přece jenom každá žena/dívka trpící bulimií nemůže spoléhat na to, že otěhotnění bude tou pravou formou léčby. Z publika zazněly z úst dívek i konkrétní a osobní problémy a především dotazy, co dělat či nedělat; nutno dodat, že se nedočkaly onoho pohledu odborníka či alespoň doporučení psychoterapie, což by možná bylo ještě přínosnější.

Budu-li upřímná, z důvodu probírané problematiky jsem se předpřipravila na vyslechnutí informací z profese, pro kterou je tato nemoc denním chlebem, včetně rad či varovných signálů. Nicméně nešlo o odbornou psychologickou přednášku, ale o příjemnou a inspirativní debatu a odcházela jsem víceméně spokojená. Už jen proto, že někdo známý vystoupil před řadu převážně ženského osazenstva a promluvil o tak závažném tématu. Jsem nadmíru vděčná, že se lidé se zkušenostmi s PPP otevírají a doufám, že budou i dál. A pokud beseda pomohla jednomu tápajícímu člověku, účel byl splněn.

Děkuji Psychobraní, paní Vlastině a Vám.

Tak zase někdy. Terka L.