Archiv autora: David Linhart

Umění být nešťastný: Inspirující pohled na štěstí a smysl života

Belgický psychiatr Dirk de Wachter ve své páté knize přichází s tezí, která není ve filozofii – jak je jejím častým zvykem – nikterak nová, nabízí však to, co se ve filozofii velmi cení, což je nová perspektiva a cesta, díky níž se k myšlence dojde. Je štěstí něco, co člověk má, co může získat nebo snad s čím se rodí, co je však podstatnější, je to něco, na co má člověk cílit či je otázka skrytá někde jinde? Tato kniha si dává za cíl tento problém rozřešit.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Dirk de Wachter je psychiatrem původem z Belgie. Mimo této knihy je dále autorem hned několika dalších knih: „Stres, trauma a disociace“; „Borderline times“; „Milovat. Nemožná touha?“ Působí jako profesor na katolické univerzitě v Leuvenu a je členem univerzity psychiatrického centra v Kortenbergu. Pravidelně publikuje oborné články a vystupuje v televizních pořadech.

Podobné knihy se velice špatně popisují, pokud nechcete vyzradit závěr, ke kterému se knížka vydává a jenž na konci nalézá. Podle mě je však užitečnější si knihu přečíst bez očekávání či znalosti toho kam ona cesta vede. Doporučuji si knihu zkrátka vzít a přečíst bez jakýchkoliv obsahových informací, a tedy sám se budu držet recenze zaměřené na formu a obsah bez vyřčení hlavní myšlenky.

V poslední době jsou nové knihy již standardně velmi dobře strukturované a tato není výjimkou; je malá a na jedné stránce se nenachází příliš mnoho textu, přičemž jsou zásadní myšlenky, které chce autor zdůraznit, zobrazeny samostatně, centrovány na střed, zvětšeny a zvýrazněny, podobně jako se to dělá u básní; tento prvek se mi velice líbí a pomůže vám snáze pochopit autora a zapamatovat si to důležité, co chce předat. Kapitoly jsou celkově tři, uvozeny uměleckou ilustrací, která velmi dobře ladí s tónem a obsahem knihy; není v nich mnoho krom centrálního prvku, jenž dává si přímo žádá rozličné interpretace.

První kapitole předchází dvě „předmluvy“ jedna věnovaná současné situaci – spolu s coronavirem – a druhá krátce pojednává o autorově otci, načež se ptá: „Jak to vlastně se vším tím štěstím je?“. První kapitola se snaží na tuto otázka odpovědět; autor se zabývá jak objektivním štěstím, tak tím prožívaným a své chápání tohoto pojmu dokládá studiemi a cituje známe filozofy a básníky. Druhá kapitola se zabývá neštěstím, kde autor mluví o úloze času, druhých lidí a společnosti ve vztahu k tomuto pojmu. Název poslední kapitoly ponechám v tajnosti, protože obsahuje právě centrální tezi knihy.

Jedná se o neskutečně hlubokou knihu, přestože stránky neobsahují mnoho textu, tak se zdají, že přetékají myšlenkami, kterým je takřka vždy věnován dostatek času; autor z omezeného prostu těží maximum. Líbí se mi, že kloubí jak důležitost vědeckého, filozofického, tak i laického (každodenní zkušenosti) poznání a velice obratně je propojuje v jasný obrázek toho, co se snaží sdělit.

Těžko se mi nacházejí nějaké nedostatky, ale pokud bych měl nějaké zmínit, tak tento: vždy, když je probíráno téma hluboké a existenciálně významné, tak mi v puse zanechávají nepříjemnou pachuť odkazy na současnou politickou situaci, především když ještě od ní neuplynulo dostatek času aby na ní mohl být vyvinut náhled a zároveň nejsou podány nestranně (byl bych raději, kdyby autor vše zmínil již v předmluvě, když mluvil o situaci s covid-19; tohoto se autor několikrát dopouští a je mi to líto, že taková dobře napsaná kniha se tomu neubránila.

Bez ohledu na onen jediný, nepříliš důležitý nedostatek, je kniha přímo plná dobře artikulovaných myšlenek svědčících o autorově bohaté psychiatrické a životní zkušenosti, a tedy jeho příspěvek do fondu filozofie štěstí považuji za velice povedený a můžu doporučit každému, kdo o téma projeví zájem.

Strach z nemocí: Jak mu porozumět a jak ho překonat

Pokrok na poli medicíny, stejně jako vědy obecně, sebou přinesl mnoho změn a pozitiv do lidského života, tyto se však ne vždy projeví čistě v pozitivní formě a často sebou nesou nové výzvy pro lékaře, a především samotné pacienty. Doba, v níž jsou informace dostupné odborníkům takřka ve stejné míře jako laikům, nepomáhá, ba naopak zhoršuje, kvalitu života lidem, u nichž se vyvine strach z nemoci, což lékařům následně ztěžuje práci. Tato kniha se snaží poskytnou informace o široké škále somatoformních nemocí – kam mimo jiné řadíme strach z nemoci či hypochondrii – pochopit příčiny vzniku, důsledky a nabídnout techniky k snížení či odstranění diskomfortu jenž způsobují.

Dr. Hans Morschitzky je klinický a zdravotní psycholog, jenž se ve své praxi zaměřuje na behaviorální a systémovou rodinnou terapii. Dosud je autorem celkem 15 knižních publikací na rozličná témata pojednávající o úzkostných poruchách. Dle osobních webových stránek plánuje v brzké době vydat další dvě publikace, jež se budou zabývat strachem ze smrti (2021), strachem o srdce (2022) a o separační úzkostné poruše v dospělosti (2023); dále je autorem panické aplikace a rozličných videí na YouTube. Tuto knihu napsal ve spolupráci s vědeckým novinářem Thomasem Hartlem.

Kniha se dělí do třech částí, jejichž základní charakteristika by zněla následovně: vymezení, kazuistika, terapie + několik podnětů pro rodinné příslušníky a lékaře s následných doslovem. V první části knihy nás autor nejdříve obecně seznámí s konceptem nemocí a zarámuje v něm strach z nemocí jakožto předmět knihy, následně se dozvíme o původu slov jako je hypochondrie spolu s historií strachu z nemocí a v další kapitole je popsána současnost s jejími specifiky. Zbytek první části je věnován obrazu problému zachycený v Mollierově divadelní hře Zdravý nemocný, ilustrovaný na životech celebrit a významných osobností, představený výzkumy prevalence s diagnostickými kritérii, a nakonec konkretizován pomocí deseti obrazů nemocí ilustrovaných množstvím životních příběhů.

Druhá a třetí část již  ve větší míře opouštějí teorii a věnují se praktické stránce tématu. Druhá je rozdělena vedví na důsledky vzniku a následky, kteréžto jsou opět po vzoru poslední kapitoly v první části uvozeny množstvím užitečných kazuistik. Třetí část se již věnuje samotné léčbě; nejdříve jsou krátce zmíněny koncepty, které zaznamenaly úspěch při léčbě, načež je představen detailní program v sedmi krocích, jenž zahrnuje diagnostiku, otázky k lepšímu chápání své situace, teorii sympatického a parasympatického systému k lepšímu pochopení pochodů svého těla a mnoho dalších postupů vycházejících z KBT (kognitivně behaviorální terapie) a podobných systémů.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Kniha má v celku jednoduchou, ale velmi funkční strukturu; kapitoly na sebe plynule navazují, i díky tomu, že jsou informace v jedné kapitole často nejprve naznačeny a následně plně rozvity v kapitolách následujících, což mě samému během čtení dodávalo pocit, že žádná část knihy není zbytečná či „navíc“ a stejně tak mi to pomohlo v zapamatování obsahu publikace. Kapitoly jsou uvozeny velmi příhodnými citáty známých osobností (Nietzsche, G. Ch. Lichtenberg, Plutarchos…) a líbí se mi, že nejsou pojaty ve stylu „použít za každou cenu“ (některé kapitoly jsou bez citátu).

Nespornou předností publikace je použití opravdu velkého množství kazuistik. Většina obrazů nemocí, důsledků a příčin je vyobrazena příklady konkrétních pacientů, které v hlavě čtenáře dokreslí podobu konkrétního problému; často jsou použity hned dvě či tři kazuistiky, které mi výrazně pomohly k pochopení důležitých bodů a nabídly materiál ke srovnání. I přestože je kniha kazuistikami skoro zahlcena, tak nikdy nepůsobily rušivým dojmem ani se nezačaly opakovat, což je nejspíše způsobeno jejich strukturou, která vždy představila pacientovu jedinečnou životní situaci, problém a často i ukázala, jak byla potíž nakonec překonána či zmírněna. Právě kazuistiky mě vedou k přesvědčení, že se k této publikaci jistě několikrát rád vrátím.

Když vynechám kazuistiky, tak není sporu o tom, že je kniha psána skutečně odborníkem na problém. Autor, strach z nemocí a jeho jednotlivé podoby, rozpracovává velmi detailně, poukazuje na odlišení od jiných poruch a věnuje se i novodobým aspektům jako je „kyberchondrie“ (sebe-diagnostika za pomocí internetu a online diskusních fór).

Knize není, z mého pohledu, opravdu moc co vytknout, za zmínku stojí příležitostná situace, kdy jsou uvedeny výčty, jež by se daly popsat heslem „nezbylo místo“ a v jednom případě se vyskytl pojem „vlastní účinnost,“ u nějž bych uvítal i jeho anglický ekvivalent „self efficacy“, jelikož jsem byl českým termínem chvíli zmaten – což však může být spíše věcí překladu.

V konečném důsledku se jedná o knihu, která je psána stylem, jenž je vhodný jak pro odborníky, kteří chtějí více proniknout do problematiky strachů z nemocí, pro širokou veřejnost díky stylu, jimž je kniha psána, a nakonec i pro samotné pacienty díky programu v poslední kapitole, který by knihu mohl pomoci zařadit i do „self help“ sekce, zde se však nesetkáte s povrchností a neodborností podobných publikací.

Když narcisté zestárnou: jak vyjít se sebestřednými rodiči

Rodinné vztahy jsou mnohdy velmi složité, když jednotliví členové nechápou pocity druhých a neberou na ně ohledy. Tato situace je však mnohdy řešitelná. V případě, kdy je v rodině člověk s narcistickou poruchou osobnosti, mluvení o problému mnoho nevyřeší, navíc když takový člověk zestárne a tímto přirozeným procesem je dále narušován jeho sebeobraz. Tato kniha se snaží najít odpovědi a poskytnout strategie potomkům takových osob pro zvládání interakcí se svými do sebe zahleděnými rodiči a prarodiči.

Nina W. Brown je profesorkou a významnou myslitelkou v Oddělení poradenství a sociálních služeb, dosud je autorkou více jak dvou desítek odborných publikací, z nichž se mnohé – nikoliv však všechny – zaměřují na lidi s poruchou narcistické osobnosti, jejich děti a vztahem mezi nimi. Další oblastí zájmu je skupinová psychoterapie, z níž hojně čerpá i v rámci této publikace.

Kniha je rozdělena do 11 kapitol, které jsou dobře rozvržené a strukturované. První kapitola uvádí problematiku stárnoucích rodičů s narcistickou poruchou osobnosti a nastiňuje užitečnost získaných poznatků v rámci publikace, přičemž druhá kapitolo vymezuje 4 typy narcistických osobností. Třetí, čtvrtá a pátá kapitola se zabývají čtenářem/kou knihy, jeho/jejím myšlením, chováním a strategiemi zvládání. Nejdříve zde autorka ve třetí kapitole pomáhá čtenáři reflektovat vlastní osobu ve vztahu k narcistickému rodiči, dále ve čtvrté kapitole je čas věnován změně myšlení (př. pomocí kognitivních rozptylovačů) a nakonec v páté je poskytnuta řada konkrétních strategií, jak zvládat interakci s rodiči.

Šestá spolu se sedmou kapitolou jsou věnovány čtyřem skupinám narcistických osobností a specifickým strategiím interakce spolu s užitečnými radami a doporučeními pro každodenní interakce. V šesté kapitole se již autorka konkrétněji věnuje možným konfrontacím a možnostmi jejich zvládnutí.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Následující devátá a desátá kapitola se zaměřují jak na osobu dítěte, tak druhých lidí ve vztahu k narcistickému rodiči; přesněji se jedná o způsob, jak ochránit sebe a dále jak ochránit své blízké; právě zahrnutí ochrany širší rodině mi přijde zvláště přínosné. Poslední kapitola je již obecnější završení rozvíjející témata jako je vyrovnanost, vizualizace úspěchu, pozitivní myšlení a podobně, které svou užitečností přesáhnout jinak velmi specifické téma.

Obecně je publikace psána velice přístupným jazykem pro širokou veřejnost, což sice znamená, že se dobře čte, ale na druhou stranu jsou informace překládány bez podkladů (tedy studií) či jiných důkazů, které bych osobně uvítal alespoň v úvodní části. V některých případech je psána, podle mého názoru, až příliš „kouskovitě“; takřka v knize nenajdete pasáž o rozsahu více jak dvou stran, aniž by byla přerušena nadpisem či nějakým cvičením. Kniha tak přirozeně neplyne ani v částech, kde je podávána nějaká teorie. Toto však nejspíše vychází z povahy publikace, jelikož vyžaduje opravdu vysokou aktivitu čtenáře a pokud z ní chcete vytěžit maximum, tak jí nelze pouze přečíst během večera; po přečtení bych jí pojímal coby zdroj, ke kterému je možné se obrátit v případě nouze.

Kniha je plná cvičení zaměřených na zvládání situací, sebereflexi, a dokonce diagnostiku narcistického rodiče, která je správně podávána s nutným důrazem na opatrnost v její interpretaci. Cvičení jsou dobře volena podle tématu, ačkoliv se v různých podobách opakují, což na mě působilo poněkud rušivě a pasáže typu: „Najděte si místo, kde je klid a nikdo vás nebude rušit“ mě začaly po několikátém zopakování nudit. Dále je třeba říct, že cvičeních v této publikaci je tolik, že zabírají snad čtvrtinu či třetinu knihy, a jelikož se často – v jemně změněné formě – opakují, tak bych je alespoň částečně zredukoval.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Velice pozitivní částí knihy jsou modelové příklady, na kterých je ukázána podoba interakcí s interpretací. Zde mě pouze mrzí, že jich není v knize trochu více. Autorka v rámci knihy podává výčty (například možných reakci), které zmíní a později každému věnuje vlastní paragraf a nenechá je na interpretaci čtenáře, za což jsem byl rád, i přestože bych byl radši, kdyby oněm vysvětlením bylo věnováno trochu více prostoru. Obecně obsah knihy není příliš naditý faktickými informacemi, ale spíše užitečnými radami, strategiemi a raději než dávat hotové návody, se snaží čtenáře přimět k volbě nejlepších možných strategií podle sebe, své situace a konkrétního rodiče, s nímž zažívá obtíže.

Tato kniha není pro každého už z podstaty tematického zaměření, které je velice konkrétní – stárnoucí narcističtí rodiče – a je tedy spíše nevhodná pro ty, co se chtějí dovědět více o lidech s narcistickou poruchou osobnosti. Pro ty, jež je publikace určena, je skvělou možností, jak lépe chápat svého rodiče/prarodiče a lépe s ním vycházet; kniha poskytuje věcné rady, postupy k základní analýze sebe i rodičů a mnoho různorodých cvičení, která lze využívat i v jiných oblastech života. Lidem s narcistickým rodičem vřele doporučuji.

Jak se vzájemně chápat: Generace X, Y, Z

Otázka sporů a rozdílů mezi generacemi patří k těm otázkám lidského společenství, které se datují do doby, kdy vznikla první rodina, ale mluví se o ní především tehdy, kdy se následující generace výrazně odlišují od těch předchozích, ať už v důsledku nějaké konkrétní události, nebo změnou životního stylu vlivem nových objevů. Tato kniha se zabývá generacemi 20. a 21. století, které jsou ovlivněné jak převratnými událostmi, tak dosud nejrychlejším rozvojem technologií v historii lidstva, což znesnadňuje jejich vzájemné interakce.

Monika van den Berg je lektorkou Centra andragogiky. V rámci své kariéry pracovala v poradenství, s lidmi s postižením, rodinami a dále čerpá z osobní zkušenosti s prací v korporátních společnostech, čehož využívá při hledání odpovědí na otázky soužití generací a jejich vzájemným porozuměním.

Knihu dělí do 5 kapitol, které jsou vždy uvedeny krátkým odstavcem, který představuje hlavní myšlenku. První začíná nikterak vyčerpávajícím, ale dostatečně výstižným shrnutím hlavních znaků generací, které je velice dobře propojené s historickými událostmi, jež tyto znaky vysvětlují spolu s nastíněním vývoje od „Válečné generace“ až k nejmladší generaci „Z“.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

První kapitola zaujme především využitím studií popisujících proměny nových generací a velice výstižným určením zásadních milníků facilitujících změnu společnosti (antikoncepce, sociální sítě…) a považuji ji za největší přednost knihy.

Druhá s třetí kapitolou na sobě nechávají znát silný vliv autorčina odborného zázemí, předně její zkušenosti s technikou mindfulness. V druhé kapitole autorka věnuje mnoho pozornosti vzájemnému porozumění generací, pro což využívá teorii „U“ Otta Shramera, zatímco ve třetí kapitole navazuje systemickým přístupem, akcentací potřeby opustit minulost/učit se z budoucnosti a uměním naslouchat. Všechny teorie a přístupy jsou velmi přehledně popsány, ale zdálo se mi, že byly málo provázány s tím, čemu mají pomoci; bylo řečeno, co má pomoci, ale nikoliv jak či nedostatečně.

Ve čtvrté kapitole jsou jednotlivé generace – v první kapitole charakterizovány pomocí styčných bodů – popsány hlouběji, přičemž je zde zmíněn podle mě fascinující výzkum cyklu generací, které se dle teorie Strasse a Howea pravidelně střídají ve čtyřech fázích nazvaných podle ročních období. Dále zde autorka popisuje ideál bezvěké společnosti v opozici ke stávajícímu „ageismu“ v české společnosti.

Poslední kapitola se zaměřuje již na praktické problémy generací na pracovišti a v rodině, následované výstižným shrnutím celé knihy.

Osobně musím vyzdvihnout čtivost této publikace, jelikož se jedná o jednu z nejlépe strukturovaných knih, které jsem dosud četl. Strany na sebe logicky navazují a rozvíjí dané téma postupně, přičemž nejsou vyčerpávající. Napomáhá tomu využití odrážek, shrnutí na konci každé kapitoly v podobě hlavních závěrů, tabulka s charakteristikou jednotlivých generací a jejich časovým zařazením a dobře užívaná přirovnání. Užitečné jsou také kratičké návody nabídnuté na konci knihy; jak si psát deník – v rámci teorie „U“ – nebo cvičit mindfulness.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Každá kapitola také nabízí příklady z praxe, které jsou povětšinou dobře voleny a jsou dokladem autorčiných zkušeností, což však neplatí v případě řečených „fiktivních příkladů“, které se mi v několika případech zdály přehnané/nevhodně zvolené. Kromě takových příkladů mě poněkud zarazil fakt, že první kapitola knihy velice dobře vše podkládá výzkumy, ale později je jich využíváno stále méně; v případě autorkou zmiňovaných druhů inteligence IQ (obecná) EQ (Emocionální) a SQ (sociální) není jasné, z jaké teorie či výzkumů pocházejí a můžu jen předpokládat, že jsou využívány laicky. Nakonec, využité ilustrace se mi zdály příhodné pouze, pokud vyobrazovaly něco konkrétního (Krysař, Ledovec, most…), ostatní se zdály spíše „do počtu“.

Zdroj: Nakladatelství Grada

Zdroj: Nakladatelství Grada

Tato publikace zabývající se problematikou generací poskytuje jejich výborný přehled a charakterizaci, nabízí hned několik zajímavých zjištění ze současného výzkumu, stejně jako z historie a poukazuje na současné trendy v této oblasti. Kde kniha poněkud pokulhává, je snaha poskytnout způsob, jak překlenout vzájemné rozdíly, a to především kvůli nedostatečnému poskytnutí způsobu, jak zužitkovat navržené teorie, přesto se jedná o skvěle sepsanou publikaci poskytující detailní pohled na jedno z důležitých témat současnosti, které se s příchodem nových technologií bude jistě měnit dále, a tak zaslouží zvýšenou pozornost.

Tma: O hvězdách, strachu a pěti nocích na hoře

Světelné znečištění, samota, neopomenutelná role tmy v našich životech, to vše jsou témata rozvíjená v knize norské novinářky Sigri Sandberg, která se vydala pobýt pět nocí ve Finse, kde její rodina vlastní chatu, aby mohla o samotě zažít pravou tmu a její působení na lidskou psychiku.

První věc, která vás na knize uchvátí, je její jednoduchý, ale krásný přebal zobrazující malou chatu v horách. Když se poté kniha otevře, tak člověk objeví velice stručný jeden a půl stránkový úvod představující hlavní témata knihy, což mi osobně přijde jako výborný nápad – čtenář tak rychle zjistí, co jsou konkrétní myšlenky knihy, a může se rozhodnout, zda kniha stojí za přečtení.

Po úvodu následuje hlavní obsah knihy strukturovaný do pěti částí, každá zachycující jeden ze strávených dní – pondělí až pátek – a téma či témata s ním spojená, na něž bylo poukázáno v úvodu.

Knihou prochází paralelní příběh o ženě, Christiane Ritterové z Karlových Varů, která před druhou světovou válkou navštívila svého muže v Antarktidě, který zde pracoval coby polární lovec. Tento text se objevuje v každé kapitole několikrát v podobě krátkého odstavce v uvozovkách a ocenil jsem, že byl vždy nadepsán, takže se v textu neztrácel. Autorka zde porovnává vlastní zkušenost se zkušeností této ženy a paralely, které z těchto dvou vyprávění vystupují, jsou velkou předností knihy.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Každá z kapitol je ilustrovaná krátkou básní, které mně osobně moc neříkaly, ač mám poezii rád. Toto však může být pouze otázkou vkusu, přesto se neumím ubránit dojmu, že některé z nich zde byly uvedeny pouze, aby vyplnily místo. Na rozdíl od básní, jsou použité fotografie zobrazující zasněženou krajinu, velice dobře zvolené a krásně ilustrují atmosféru knihy.

Je zde nastíněno mnoho témat z psychologie, medicíny, neurologie a astrologie. Jsou zpracovány výstižně a přehledně, přesto se jedná spíše o obecné poznatky, které jsou však v souladu s autorčinou profesí coby novinářky a nějaký hlubší/odborný vhled jsem ani nečekal, zato je poznat přehled nad rozličnými tématy.

Kniha velmi pěkně plynula, ale není to text, který by vás knihu nechal přečíst během jednoho sezení, což může být způsobeno snahou autorky být stručná a výstižná; někdy působí poněkud strojově. Na druhou stranu musím vypíchnout velice lidské epizody zachycené, kdy se autorka nestydí zmínit tělesnou potřebu, která se zdá být pro většinu autorů tabu.

Všechno sečteno, tato kniha je velice krátká, dobře se čte, ale postrádá hloubku, kterou by od takovéhoto tématu člověk očekával. Přesto je to zajímavé čtení o lidské zkušenosti, kterou je dnes těžké zažít, s několika zajímavými myšlenkami. Pro mnohé může sloužit coby nenáročný úvod do témat, jako je spánek, světelné znečištění a důležitost tmy pro vývoj člověka i lidstva.

Umění dostat v každé debatě za pravdu podle Schopenhauera

Artur Schopenhauer je nejznámější pro své dílo „Svět jako vůle a představa“, ale v jeho celoživotní práci se dá najít něco, čemu se říká „Eristická dialektika“. Jedná se o počin, který byl sepsán roku 1822 a ačkoliv se nejedná o Schopenhauerovu ústřední myšlenku, tak je i tato kniha prostoupena jeho pesimistickou spolu s voluntaristickou filosofií. Hlavní zde rozvíjenou myšlenkou jsou Schopenhauerem vypozorované a promyšlené principy a úskoky používané v dialektice.

Samotný název by mohl být matoucí pro ty, co nejsou seznámeni se jménem či dílem Artura Schopenhauera. Sám jsem – než jsem si přečetl jméno autora – myslel, že se bude jednat o příručku k vedení diskuse, o tu zde však vůbec nejde, ač by se z ní i pro tento účel dalo leccos vyčíst a zužitkovat.

Začátek knihy je věnovaný pojmům logika, diskuse a dialektika. Schopenhauer začíná s logikou, poukazuje na její rozdílná pojetí spolu s jejím zaměňováním s dialektikou u některých starých filosofů (Aristoteles, Seneca…) a dobírá se k jádru celé knihy, jíž je Eristická dialektika. Úvod pokračuje vysvětlením, proč tato praktika mezi lidmi funguje, co je nutné míti na paměti pro její pochopení a končí určením, jak by měla být dialektika definována.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Druhá část nazvaná „Základ veškeré dialektiky“, začíná určením dvou módů možného vyvrácení – ať protivníkem či námi a pokračuje určením přímého/nepřímého vyvrácení, přičemž v rámci nepřímého určuje dva poddruhy. Toto nazývá „kostrou“ každé debaty načež se pouští do zbytku věnovanému jednotlivým „úskokům“, jichž je celkem 38. Jsou to principy, jak dostat za pravdu v debatě, a to bez ohledu na objektivní pravdu. Jsou zde uvedeny situace, které pozná každý, kdo kdy sledoval prezidentskou – nebo jakoukoliv jinou – debatu; útok na osobu protivníka, jelikož zdiskreditováním oponentova charakteru je zdiskreditován i jeho argument; představovat svůj argument zpřeházeně aby soupeř nemohl předpovídat naše další kroky; přílišné zobecnění oponentova argumentu, aby se zařadil pod nějakou nelichotivou kategorii (Horlivost ve víře = fanatismus…).

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Na úplném konci jsou Schopenhauerovy poznámky k tématu a velice povedený doslov, který krátce pojednává o okolnostech napsání tohoto textu a posunu autorova myšlení v pozdějším věku spolu se shrnutím jeho reflexe právě na tuto práci.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o krátkou útlou knížečku, což je pravda, ale její obsah je velice složitý, přesto bych jí nehodnotil jako něco, co se špatně čte. Autor používá mnoho cizích pojmů, většinou z latiny, a tak se nejednou stane, že poznámky pod čarou jsou obsáhlejší nežli text na oné straně. A nakonec je nutno přiznat, že ač se čte dobře, tak pochopit jejích sto stran se mi zdá složitější nežli u jiných knih o rozsahu tří set stran.

Každý z úskoků nabídnutých Schopenhauerem postrádá název či jakékoliv zařazení do podkategorie a všech třicet osm je prostě dáno hned za sebou s občasnou referencí jednoho k druhému, s nímž sdílí nějakou podobnost. Toto rozložení spolu se stručností jednotlivých úskoků působí matoucím dojmem a úskoky často splývají; při pátém se mi zdálo, že první jsem ani nečetl.

Eristická dialektika je obtížné čtení, ale užitek v ní najde každý, kdo se našel v debatě poražen, nikoliv na základě faktických informací představených protivníkem, ale jeho uměním vést debatu k vítězství za použití všech prostředků, jenž byly k dispozici – Schopenhauer předkládá i možnost obrany proti jím popsaným úskokům; znát protivníkovy zbraně je stejně důležité, jako mít své vlastní.

Když všechno, co jste kdy chtěli, pořád nestačí

Harold S. Kuhsner je americkým rabínem původem z New Yorku, který se ve svých padesáti letech začíná obracet za svým životním dílem, rodinou, prací a předně pohledem na konec rýsující se v dáli; toto vše je facilitováno otázkou, jak žít život, který dává smysl a proč to, po čem prahneme, nestačí.

Jakožto rabín se Kushner setkal s mnoha lidmi, kteří s ním sdíleli svoje nejniternější trápení, svůj zmar a obavy, ale také ty nejlepší okamžiky svého života. Sám autor si prošel ztrátou, když jeho syn – ještě velice mladý – zemřel. Všechny zkušenosti, ať už nabité vlastním životem, setkáními s rozličnými lidmi nebo rozmluvami s jinak nábožensky orientovanými mysliteli, využívá, aby pomohl lidem pochopit, co je trápí a jak by to šlo změnit.

Jeho knihy se dostaly na seznamy jako New York Times bestseller a není tedy pochyb, že jakožto spisovatel je velice kompetentní, což tato publikace potvrzuje. Svojí vlastní zkušenost s knihou bych mohl popsat jakožto „loď, jenž pluje po klidných vodách.“ Jinak řečeno: od začátku do konce je kniha stejně zajímavá, plyne a nepustí vás; jednotlivá dělení do podkapitol s názvem by nejspíše mohla být smazána a nijak by to nenarušilo pochopitelnost knihy.

Samotný obsah vypovídá o autorově širokém rozhledu v oblastech psychologie, náboženství, sociologie a spirituality. Takřka na každé stránce se najde nějaký citát, který je následně autorem rozvit a když se nejedná o citát či odkaz na knihu, tak jsou to autorovy osobní zkušenosti. Je zde citován například Freud, Piaget, Erikson a mnoho dalších.

Celá kniha je prosycena náboženskými myšlenkami, ale dle mého názoru je přístupná pro všechny, tedy i pro nevěřící; úryvky z bible a jiných textů jsou vždy důkladně a jasně vysvětleny. Probírají se zde velice lidské otázky, které si někdy v životě položil – nebo teprve položí – snad každý. Kdo jsem? Žil jsem dobrý život? Má můj život smysl? Co mě dělá šťastným?

Kniha pro multipotenciály: buďte vším, čím chcete

Ptali se vás někdy rodiče nebo přátelé, kým chcete být, když jste byli ještě malí, a nedokázali jste nalézt odpověď? Pokud jste odpověď nalezli, byla jedna nebo hned několik? Zdálo se vám, že spolu nikterak nesouvisí, přesto jste se jich nechtěli vzdát? Během studia na vysoké škole jste zjistili, že vámi studovaný obor vás již nenaplňuje? Mnoho podobných otázek Emilie Wapnick podává ve své knize zaměřené na lidi, které nazývá multipotenciály.

Emilie Wapnick ve svém životě dělala mnoho věcí, ať už se zabývala hudbou, uměním, psaním, filmu a právu, a tedy není divu, že sama sebe považuje za multipotenciála. V roce 2010 založila internetovou stránku Puttylike.com, kde pomáhá multipotenciálům nalézt cesty, jak integrovat a uplatnit své mnohé zájmy.

Obecně by se dalo říci, že se jedná o příručku, kterým se v angličtině přezdívá „self-help books“. Jako taková se vyznačuje snahou vést svého čtenáře za pomocí znalostí psychologie a dalších oborů, ale především zkušeností autorky a lidí, které zpovídala k pochopení sebe sama, zlepšení seberegulace a nacházení strategií pro úspěšný postup v kariérním i osobním životě.

Jedná se o útlou knihu čítající něco málo přes dvě stě stran a strukturovanou do tří částí obecně zaměřených na zprvu obecný popis a identifikaci sebe jakožto multipotenciála (či vyloučení onoho faktu). Dále uvádí nabídku strategií pro život a nakonec zamyšlení nad možnými problémy a jejich řešení.

Forma, jíž je kniha psaná a strukturovaná je její největší předností. Již po přečtení několika prvních odstavců jsem se našel naprosto vtažen do obsahu nastíněných myšlenek a dokud jsem nedočetl celou první část, tak jsem knihu nedokázal opustit. Autorka si dala velkou práci s tím, aby jednotlivé odstavce vždy vyjádřily myšlenku a zbytečně jí nenatahovaly. Tyto pak na sebe velice plynule navazují a čtenář se najde, že po přečtení jedné strany ho zajímá, co se nachází na té druhé. Text je pak častokrát doplňován grafickými znázorněními rozpracovávaných myšlenek, které se tváří dojmem rukou rychle načrtnutých schémat, a tak ladí s celkovým hravým designem knihy; pak se tvrzení, že multipotenciálové jsou často umělecky založení, zdá být více než příhodné.

Po počátečně výborném prvním dojmu, jsem byl bohužel lehce zklamán obsahem, kdy mnohé z předkládaných myšlenek se můžou zdát zřejmé, a tak nepotřebné, zatímco některé přímo žádají o doplnění.

Hned na začátku je zde nastíněno množství označení pro multipotenciály; výrazy jako renesanční člověk nebo i banální slovní spojení jako univerzální hráč. Pak zde zamrzí, že výraz jako je „polyhistor“ – označující člověka, jenž nabyl množství znalostí z různých oborů -, zde chybí, přičemž je bez vysvětlení používán ve zbylém textu.

Část zabývající se jednotlivými strategiemi života coby multipotenciála je již o něco méně čtivý, ale na druhou stranu obsahově čtenáři asi nejužitečnější. Je zde velký apel na schopnost vést život, který je finančně zajištěn, je smysluplný a pro multipotenciála pestrý. Strategie nejsou předkládány jako hotové věci, ale jako startovní mustry, které je možné měnit a kombinovat. Na konci každé z nich se předpokládá aktivní zapojení čtenáře a využívání aktivit k vytvoření profilu dané strategie pro určitého jedince.

Jak již bylo zmíněno výše, autorka sama sebe popisuje coby multipotenciála a celá kniha je tedy prostoupena pozitivními atributy takto nastavených lidí, které zahrnují především novátorství, kreativitu, propojování oborů a schopnost vést tým různorodě zaměřených lidí. Celou poslední část naopak věnuje problémům a jejich řešením. Ty jsou tématem nejčastěji zaměřeny na sociální aspekty, výkonnost a seberegulaci.

Pro čtenáře je na konci ještě připraven užitečný přehled multidisciplinárních oborů, v nichž by se mohli najít, spolu s krátkým výčtem slavných multipotenciálů.

Celkově se jedná a velice dobře napsanou publikaci, s hravým designem a čtivou, což se od populární self-help knihy dá očekávat. Bohužel pak někdy chybí substance a poskytnuté vědecké podklady zastřešující teorie se zdají nedostatečné; kniha není určena pro odbornou veřejnost. Přesto se dá s klidným svědomím doporučit každému, kdo by se v této teorii našel a potřeboval utřídit život nebo tápe v nastavování životních strategii, což je hlavní myšlenkou a největší předností knihy.