Archiv autora: Gabriela Rotterová

Nic mi není! Pomoc nepotřebuju! aneb Jak pomoci duševně nemocnému, který odmítá léčbu

Napsat komentář

,,Nic mi není!‘‘ je fráze, se kterou se lidé, jejichž blízký se nechce léčit s psychotickým onemocněním, setkávají velice často. Xavier Amador, autor knihy, si v mládí zažil to stejné. Jeho starší bratr Enrique byl schizofrenik. Amador se tedy s touto problematikou setkal již v mládí a zabývá se jí následně i ve svém profesním životě.

Tento fakt se dozvídáme již v úvodu, pro někoho to může být důvodem, proč číst dál. Díky tomu totiž dr. Amador není jen zkušený odborník, ale je do problematiky i osobně zainteresován. Vytvořil LEAP Institut, kde vyučuje svoji metodu a spoluúčastnil se revize části DSM-4, konkrétně týkající se schizofrenie a s ní související poruchy jako je například anosognózie, které se věnuje. V předmluvě zároveň odkazuje ty čtenáře, kteří knihu čtou kvůli akutnímu problému, na konec své knihy, kde je popsán postup práce s osobou v psychóze v rychlém návodu.

Pozitivní věcí je, že autor čerpá ze svých zkušeností, například zmiňuje poznatek, že doktoři neumí moc dobře mluvit s pacienty, a co je možná ještě pozitivnější a není tak časté u odborníků, bez jakéhokoliv ostychu píše o chybách ze své praxe i ze vztahu se svým bratrem.

Obecně je publikace rozdělená na 4 části:

  • První ukazuje nejnovější výzkumy o psychotických onemocněních, u nichž je autor často jedním z výzkumníků, dozvídáme se zde i o problematice anosognózie, tedy nedostatečného náhledu na svoji nemoc.
  • Druhá část se zaměřuje na již zmíněnou metodu LEAP/4P, která používá aktivní naslouchání, prožívání s empatií, práci na shodě a pěstování partnerství, jsou zde popsány postupy krok po kroku.
  • Třetí část se zaměřuje na možnou pomoc, na kterou se můžeme obrátit, pokud metoda nepomůže, druhy léčebných zařízení, nedobrovolném umístění, reformě psychiatrické péče v Americe i u nás.
  • V poslední části se dozvídáme o teoretických východiscích metody LEAP/4P.

Kniha mi v každé své části dala mnoho nových poznatků, je velice čtivá a obsahuje poutavé kazuistiky, na nichž ukazuje to, o čem píše v teoretické rovině. Obsahuje nespočet praktických rad a mnoho dalších.

Abych zmínila i nějakou negativní věc, první část knihy byla bez zdrojů informací, bála jsem se, že to tak bude celou knihu, ale nakonec byla asi od dvou třetin do konce přehledně zdrojována. Zároveň je pravdou, že se objevují části, které jsou psány až moc odborně na to, aby je pochopila laická veřejnost.

Přesto si ale myslím, že pozitiva výrazně převažují negativa, a proto bych ji doporučila širokému spektru osob. Není vhodná jen pro blízké nemocných, ale pro všechny v problematice zainteresované osoby, obzvlášť pak může obohatit všechny, kteří pracují v pomáhajících profesích.

Na konec své recenze přidávám odkaz na TEDtalk, kde můžete pochopit, jak se osoba postižená psychotickým onemocněním cítí, uvidíte malou ukázku metody LEAP/4P, dozvíte se pár zajímavých faktů a možná vás, pokud se tak ještě nestalo, naladí na přečtení knihy. 😊

Odkaz zde:  I’m Not Sick, I Don’t Need Help! Dr. Xavier Amador | TEDxOrientHarbor

Děti a problémy v chování: Etopedie v praxi

Napsat komentář

Zadní obálka knihy slibuje prolínající se pohledy odborníků různých profesí na otázku problémového chování obohacenou řadou kazuistik, a právě to bylo vnadidlo, které mě na knihu nalákalo. Bohužel má očekávání byla naplněna jen částečně.

Reálně se totiž setkáme jen se 4 kazuistikami okomentovanými 4 různými odborníky (dětskou psychiatričkou, dětskou psycholožkou, sociální pracovnicí a pedagožkou), a to hned na začátku knihy. Kazuistiky jsou popsány v kontextu osobním, rodinném, školním a každý odborník se k němu vyjadřuje ze své profesní pozice, které dobře rozumí.

Dále se publikace věnuje převážně teoretickým poznatkům jako jsou příčiny, projevy a důsledky problémového chování. Ty jsou skvěle popsány, je vidět, že autorka ví, o čem píše a vyhledala opravdu zajímavé teoretické poznatky z jiných děl, skvěle je například vypracována kapitola o agresi, která vychází z nespočet odborných literárních kousků. Dále je jedna z nejrozšířenějších kapitol věnována ADHD a ADD, zabíhá do podrobností, které se mohou stát rádcem nejen pro rodiče k tomu, jak předcházet problémům.

Zdroj: Nakladatelství Portál

Zdroj: Nakladatelství Portál

Ve výsledku jsem pravděpodobně čekala více kazuistik. Naštěstí jsem si ale našla i části, které můj názor na knížku dost zlepšily. Jedná se především o poslední kapitolu, kde se autorka věnuje Feuersteinovu programu instrumentálního obohacení a metodě PATHS.

Program instrumentálního obohacení Reuvena Feuersteina, kterému jsem dřív nikdy nevěnovala pozornost, protože jsme myslela, že je určen pro pedagogy, nese motto ,,učíme se učit se‘‘. Díky němu jsem pochopila, že jde o metodu, která má široké využití, a pokud se mi někdy v budoucnu naskytne možnost účasti na kurzu věnovanému právě tomuto programu, nebudu váhat. Nejúsměvnější je poslední část, kde jsou citovány odpovědi dětí od 10 do 16 let na otázku, jak jim tato metoda pomohla. Odpovědi se rozhodně nevztahují jen na školní prostředí.

Metoda PATHS je pak určena pro učitele, podle mě má ale také možnost širšího dopadu. Pomáhá s vedením zodpovědnosti za své chování, rozpoznávání a porozumění toho, jak chování jednotlivce ovlivňuje ostatní a pomáhá s rozvojem kreativity.

Kniha mi sice nepřinesla to, co jsem od ní očekávala, nakonec mi ale přišla zajímavá. Překvapila mě řada poznámek pod čarou, které měly legislativní charakter, díky nim bylo vysvětleno, proč se jaká situace daným způsobem řešila.

Publikaci bych doporučila především školním psychologům a pedagogům, jelikož více než na kohokoliv jiného, je cíleno na ně, a to například radami, jak pracovat s třídním klimatem, volba vhodných kázeňských prostředků, a především kvůli porozumění zlobivých dětí, se kterými občas také pracují. 😊

Pandořina skříňka: Nejvýznamnější psychologické experimenty 20. století

Napsat komentář

O knize Pandořina skříňka od Lauren Slaterové jsem toho slyšela hodně od kantorů, byla často doporučována. Její četbu jsem dlouho odkládala, ale když se naskytla možnost recenzování, rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a nezaváhala jsem ani minutu. A udělala jsem rozhodně dobře.

Lauren Slaterová vystudovala psychologii a literaturu, ve své nejznámější knize dokázala s naprostou elegancí z obou oborů vytěžit to nejlepší. Nejen díky tomu je kniha velice čtivá, a proto vhodná jak pro zasvěcené do psychologie, tak pro laiky.

Autorka, jak sama píše v úvodu, podala výzkumnou zprávu a zároveň oslavila pokusy Harryho Harlowa, Leona Festingera, studii o případu Kitty Genoveseové, experiment s parkem pro krysy nebo třeba studie Elizabeth Loftusové a další jako příběhy.

Kniha rozebírá celkem 10 psychologických experimentů, ale nejedná se jen o jejich hrubý popis. Autorka se zaměřila na okolnosti vzniku, kontaktovala kritiky dané doby, aby zachytila různé úhly pohledu, dále se pokusila kontaktovat rodinné příslušníky experimentátorů a občas se jí zadařilo sehnat i některého z probandů.

Uchvátila mě již první kapitola, kde autorka rozebírá jeden z nejznámějších pokusů vůbec, a to Skinnerův s krysami a boxy. Má první domněnka, že o tomto experimentu se již nemám, co nového dozvědět, byla naprosto mylná. Objevilo se spoustu jmen kritiků, profesorů z Harvardovy univerzity, kteří ji mimo jiné ukázali i původní box, byl vysvětlen přesah do dopravní psychologie, ale i aplikování například systematické desenzibilizace do reálného života.

Nejzajímavější z této kapitoly mi přišla zmínka o kauze se Skinnerovou dcerou Deborou, ta údajně měla být svým otcem znásilněna a po prohrání soudního sporu spáchat sebevraždu. Tato domněnka, jež údajně byla skloňována všemi pády v tisku, byla vyvrácena Skinnerovou druhou dcerou, která prozradila mnoho dalších osobnějších informací o svém otci.

Už jen všechno toto vložené úsilí by stačilo k tomu, aby se kniha stala populární. Slaterová šla ale dál a pár ze zmíněných experimentů se pokusila zopakovat.

David Rosenhan se snažil zkoumat, do jaké míry psychiatři dokážou rozeznat mezi duševní nemocí a zdravím. Několik probandů, včetně jeho samotného, šlo do různých psychiatrických institucí s jasnými informacemi, co nepravdivého o sobě mají zmínit – šlo pouze o jeden symptom. Přes to, že všichni hned po příchodu říkali, že symptom hned vymizel, velké procento z nich bylo hospitalizováno. Slaterová Rosenhanovu práci následovala a udělala přesně to stejné.

Mohla bych zmiňovat další a další zajímavosti, ale o tom tento text není.

Kniha, o které píši, rozhodně stojí za přečtení pro každého, kdo má zájem se něco dozvědět o věcech, které se dějí u každého z nás.

Myslím, že Slaterové se skvěle podařilo vytvořit dílo, které otevírá dveře k nahlédnutí do psychologie jako vědy a celkově k zpopularizování tohoto vědního oboru.

Jakou barvu má pondělí? Jak autismus změnil jednu rodinu k lepšímu

Napsat komentář

Carrie Cariello, matka pěti dětí, píše krátké příběhy ze života své rodiny, zaměřené především na dění a zajímavé události okolo jejího druhorozeného syna Jacka, který má poruchu autistického spektra (PAS). Krátkými příběhy, které na sebe ne vždy chronologicky navazují, popisuje rozdílný vývoj jednotlivých dětí, reakce při zjištění diagnózy, řešení různých naskytnutých problémů a dalších. Velmi zajímavé mi osobně přišly techniky, které Jacka učily, aby se lépe integroval, například vyprávění a doplňování fiktivních sociálních příběhů, aby věděl, co v konkrétních situacích, kterým přirozeně nerozumí, má udělat a jak si má vysvětlit jejich dění.

 Cariello_přebal

Kniha je velmi čtivá. Je kratšího rozsahu a příběhy jsou obohaceny o úryvky z rodinného deníku, dopisy, které matka píše svým dětem na jejich narozeniny, a kapitolkou, která je napsána Jackovým starším bratrem.

Přestože se jedná o knihu s psychologickým tématem, je určená pro širokou veřejnost, hlavně pro tu neodbornou. Na konci knihy je krátký slovník s pojmy, které se v knize objevily a jejich význam by nemusel být jasný každému. Přínosná může být každému, kdo má o téma zájem. Projevy autismu jsou u všech jedinců naprosto odlišné, autorka popisuje minimum těch negativních, naopak se snaží se vyzdvihnout jedinečnost a rozmanitost myšlení osoby s PAS. Pro neodbornou veřejnost může mít destigmatizační význam.

Obecně se jedná o oddechovou četbu vhodnou na noční stolek. Po přečtení knihy cítím hezký pocit na duši, je krásné pozorovat, jak rodina miluje svého autistického člena a přirozeně se mu snaží pomáhat.

Jediné, co mi na knize vadilo, byla již zmíněná nechronologičnost, v jednom příběhu bylo určité dítě ve školním věku, v dalším bylo totéž dítě batoletem.

Na konec své recenze uvádím úsměvný úryvek příběhu z podmořského světa:

,,Stál tam s rukama přilepenýma na skle a s pohledem upřeným na žraloky kroužící skleněnou nádrží se skluzavkou. Otočil se k nám a opakoval: ,,Půjdu. Na skluzavku.’’

Co k tomu dodat. Pokud se můj autistický syn, který se jednou pozvracel z úzkosti, když spatřil na předním sedadle v autě sedět čivavu, chce sklouznout vnitřním tubusem nádrží plnou žraloků, nebudu mu stát v cestě.’’