Archiv štítku: bulimie

Událost I.: Beseda o mentální bulimii s Vlastinou Svátkovou

Zdravím všechny, jmenuji se Terka, jsem studentkou prváku psychologie na FF UK. Vzhledem k tomu, že osobně postrádám volně psané články se zaměřením na recenze všelijakých zajímavých přednášek, besed a sezeních souvisejících s psychologií, rozhodla jsem se, že do éteru vnesu kousky svého písemnictví a zkusím čas od času poreferovat o zajímavé události, kterou jsem navštívila. Mým cílem je představit téma přednášky/besedy (případně přednášející/přednášejícího), pohovořit o svých poznatcích, podotknout, co mě zaujalo, co mi případně chybělo a celkově vás na chvíli zavést do místa, na které jste se možná chtěli dostat, ale neměli jste tu možnost, a přesto by vás zajímalo, jak ona událost proběhla (a jestli jste opravdu o něco přišli).

do mannequins dream of electric bulimia?

První na programu je beseda od projektu Psychobraní, který vznikl z iniciativ studentů FSS na Masarykově univerzitě v Brně a organizuje události spojené s psychologickou problematikou pro studenty či zájemce o tento obor. Letošní první psycho-akcí zaměřenou na osoby, které trpěly či trpí mentálními poruchami a jsou schopny se o nich otevřeně bavit, byla beseda o mentální bulimii s herečkou Vlastinou Svátkovou. Paní Vlastinu jste měli možnost vidět ve filmech Gangster KA, Ženy v pokušení či v bondovce Casino Royale. S vysokým očekáváním jsem se na besedu úspěšně registrovala a byla jsem zvědava, jak bude pojata a zda dostatečně pokryje téma, jež je pro mě stále aktuálnějším a důležitějším.

Po příchodu do Skautského institutu, krátké dezorientaci a mačkanici s mnoha lidmi, jsem zasedla hned do druhé řady a z blízkosti jsem mohla sledovat krátký úvod do přednášky se stručným představením mentální bulimie jako takové Lucii Froncovou, organizátorkou Psychobraní v Praze. Úvodní řeč plynule přešla v rozhovor Vlastiny s Lucií. No, plynule asi není vhodně zvoleným slovem; z počátku bylo Vlastinino vyprávění přerušováno nově příchozími, takže místností zněly skřípající židle a šustící bundy a kabáty (následovala roztomilá stopka s miminkem, které se rozhodlo na sebe hlasitě upozornit před přednášející maminkou, a tak zase počalo zvedání a šustění a tvoření prostoru pro odchod otce s kočárkem). Vlastina popisovala začátek nemoci, jak se z normálně spokojené holky stal nešťastný, uzavřený a depresivní člověk trpící nutkavou potřebou přejídání, zvracení a excesivního cvičení. Hovořila o reakcích její rodiny a blízkých, k čemuž dodávala, že mentální bulimie je záležitostí velmi diskrétní a bylo obtížné se o ní vůbec někomu otevřít, natož si nechávat radit (a poté si od přítele poslechnout větu „Tak budeme zvracet spolu“). Překvapilo mě, když jsem vyslechla, že se Vlastina po snad sedmiletém boji s nemocí vyléčila, a to díky otěhotnění a uvědomění, že ve svém těle nosí nový život a je zodpovědná za zdraví někoho dalšího. Uvedla, že čas od času brala i antidepresiva a zpočátku docházela na psychoterapie, které však dle jejích slov nepokládala za užitečné a antidepresiva sama postupně vysadila, takže se v podstatě jednalo o samoléčbu (přiznala, že začátkem těhotenství zažila dvakrát nebo třikrát krátký relaps, ale poté už nesešla ze své cesty za zdravým životem a tělem).

Rozhovor se přesunul k téměř hodinové debatě s mnoha otázkami na uvedené téma. Lidé se ptali především na způsob, jakým se vlastně vyléčila, jestli by nějak poradila, jak zachytit nemoc v rané fázi, zdali ji ještě nějak ovlivňují bulvární články nebo řeči okolí. Na dotazy Vlastina odpovídala otevřeně a dle vlastních zkušeností, mnoho pověděla o jejím „propojení s vlastním tělem“, ke kterému došlo právě během prvního těhotenství a především při samotném porodu.

Co bych uvítala? Možná by neuškodil náhled psychologa (či pokročilejšího studenta psychologie), který by pomohl usměrnit problematiku nemoci a nějak odborně ji definovat, případně osvětlit, co její zahrnuje etiologii, symptomy a léčbu (či pohovořit o dalších případech z praxe). Přece jenom každá žena/dívka trpící bulimií nemůže spoléhat na to, že otěhotnění bude tou pravou formou léčby. Z publika zazněly z úst dívek i konkrétní a osobní problémy a především dotazy, co dělat či nedělat; nutno dodat, že se nedočkaly onoho pohledu odborníka či alespoň doporučení psychoterapie, což by možná bylo ještě přínosnější.

Budu-li upřímná, z důvodu probírané problematiky jsem se předpřipravila na vyslechnutí informací z profese, pro kterou je tato nemoc denním chlebem, včetně rad či varovných signálů. Nicméně nešlo o odbornou psychologickou přednášku, ale o příjemnou a inspirativní debatu a odcházela jsem víceméně spokojená. Už jen proto, že někdo známý vystoupil před řadu převážně ženského osazenstva a promluvil o tak závažném tématu. Jsem nadmíru vděčná, že se lidé se zkušenostmi s PPP otevírají a doufám, že budou i dál. A pokud beseda pomohla jednomu tápajícímu člověku, účel byl splněn.

Děkuji Psychobraní, paní Vlastině a Vám.

Tak zase někdy. Terka L.

Deprese, panické ataky, PPP: IV. část

Bludy aneb proč lžeme sami sobě?

MistakesJedna žena, které mě provází na mé cestě nemocí mi kdysi řekla, že anorexie je „bludná nemoc“. Toto označení je velice přesné. Nemocný si totiž v hlavě vytváří vlastní „pravdy“, kterým věří. Odmítá jakékoliv fyzikální danosti a žije ve svém světě, kde platí jeho anorektická pravidla. Odmítá se přizpůsobit společnosti. Vytváříte si nesmyslné zákonitosti, kterým bezmezně věříte a odmítáte fakta, která vám dávají odborníci, literatura, studie apod.
První krok, který jsem učinila, byl tedy takový, že jsem si přestala lhát. Na rovinu a přímo jsem si řekla: „Skutečně je to tak, jak si myslíš? Nebo je to zase jen chiméra v hlavě a výplod tvé nemoci?“
Je neskutečně lehké obelhat okolí. Dokážete lhát úplně o všem – jestli jste jedli, zhubli, nemáte hlad (jasně, že máte), zvraceli, cvičili (svoji 4 hodinovou rozcvičku). Vyprávíte, jak vám vadí, že jste zhubli, přitom z toho máte neskutečnou radost.

Většinou slýcháme o tom, jak nemocní lžou svému okolí, ale proč se nebavíme o tom, jak nemocní lžou především SAMI SOBĚ?

Blud č. 1 – „Dnes jsem hodně jedla – určitě jsem přibrala a všichni to na mě uvidí!“

Vždy, když jsem si dovolila sníst nějaké “zakázané jídlo”, tak jsem se na sebe podívala do zrcadla a ihned jsem na sobě viděla kila, která jsem nabrala. Začala jsem se nenávidět za to jídlo, které jsem snědla, a proto jsem následující dny výrazně omezila příjem potravy, abych všechna ta kila zhubla. Moje racionální strana mozku věděla, že je to naprostá hloupost, ale u anorexie jde rozum stranou.
Nechtěla jsem totiž, aby všichni viděli všechno to snědené jídlo.

Blud č. 2 – Až budu mít 50kg, tak budu spokojená a budu jíst!

Jedna z největších lží, kterou jsem si kdy řekla. Anorexie se vám snaží namluvit, že víte svoji ideální váhu, a potom vám dá pokoj. Omyl. Čím nižší váhu jsem měla, tím víc hlas anorexie v mé hlavě zesílil a já toužila vážit ještě míň. Přestávala jsem vidět, jak vlastně v reálu vypadám. Je to taková pomalá sebedestrukce, protože není snad jediná část těla, kterou by anorexie neovlivnila.

Blud č. 3 – „Stačí si vzít pilulku a už bude po smutku!“

Cipralex, Mirtazapin, Trittico, Olwexya, Neurol,… Prášky „štěstí“.
Zní jako zaklínadla, ale bohužel. Tohle všechno jsem už vyzkoušela. Kdy tedy přijde nějaké zlepšení? Proč mám pořád pocit, že přijde nějaká zázračná pilulka, která mé problémy vyřeší? Proč si nalhávám, že když si vezmu nějaké léky, tak nebudu muset jíst a budu v pohodě? kitten pills

Blud č. 4 – „Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně.“

Další z bludů, který jsem si v hlavě vytvářela. Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně. Viděla jsem slečny, které na tom byly mnohem hůř, litovala jsem je a říkala jsem si, že takhle nikdy nemůžu dopadnout. V té době jsem ještě nevěděla, jak moc jsem si lhala. Nezáleží totiž na tom, kolik člověk váží, protože největší utrpení je v hlavě. Hlas anorexie, který vám našeptává, co můžete sníst a co nemůžete. Ten hlas, který nikdy neutichá. Média totiž informují o dívkách, které jsou na hranici života a smrti, ale nezmíní, že na anorexii a bulimii umírají také dívky, které mají normální váhu. Nikdy jsem si nepřiznávala, že se mi může něco stát, protože mě nic nebolelo. Doktoři, kteří mě léčí, mi vypráví o dívkách se stabilizovanou hmotností, které přesto umírají na rozvrat metabolismu, nefunkčnosti jednotlivých orgánů (protože světe div se – orgány jsou tvořeny ze svaloviny, které anorektičky moc nemívají), selhání srdce v důsledku dlouhodobého hladovění/zvracení a projímadel. Možná právě proto je anorexie tak zrádné onemocnění. Říkala jsem si, že nejsem unavená (asi díky 6 kávám denně), nic mě nebolí a k tomu jsem ještě štíhlá. Cítila jsem se lepší, že jsem dokázala zhubnout a ostatní to nedokázali.

Tuhle velkou lež jsem prokoukla díky životní lekci, kterou jsem dostala. Ačkoliv je to jeden z nejsilnějších (a bohužel nejbolestivějších) zážitků, který mě ovlivnil po zbytek života.

Rok jsem pracovala jako dobrovolník na psychiatrii, kde jsem si povídala s pacienty a snažila se jejich život udělat aspoň trochu pozitivnějším (zkuste se bavit s depresivním člověkem optimisticky).
Mám pocit, jako by to bylo včera, když jsem tě viděla sedět na židličce na chodbě. Drobnou, vyhublou (velmi jemně řečeno – nemám ráda výrazy „vychrtlý na kost, vyzáblý,…“) blondýnku s lehkým úsměvem a unavenýma očima. Koukala jsi na mě a já se s tebou začala bavit. Hned jsme se daly do řeči a já ti dala telefonní číslo a nabídla ti, abys mi zavolala, pokud budeš chtít, abych zase přišla. Ještě ten den mi přišla SMS, abych se zastavila: „Ahoj Luci, děkuji za dnešní návštěvu a můžeš kdykoliv zase přijít.“ Koupila jsem ti andělíčka a běžela jsem na psychiatrii. Doufala jsem, že ti třeba alespoň maličko pomůžu. Víš, v životě jsou věci, které nemůžeme ovlivnit, ani kdybychom moc chtěli. A tohle byla jedna z nich. Začala jsem tě navštěvovat 3x týdně, povídala jsem ti o svém životě, o životě venku, mimo nemocnici a psychiatrické léčebny. Byla jsi strašně hodná holka, která byla tak moc utrápená, že to ani nejde popsat. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by měl v duši tolik smutku a neštěstí. Byla jsem s tebou až do úplného konce, ale nikdy nezapomenu ten den, kdy jsem stála na schodech a chystala jsem se za tebou jít a teta mi oznámila tu smutnou zprávu. Dnes ti jezdím na hrob a nosím ti tam kytičky a andílky. Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Často na tebe myslím, mluvím s tebou, ale já vím, že jsi tu pořád se mnou a vždy budeš. Budeš totiž navždy v mém srdci. Nikdy na tebe nezapomenu, neboj se.

 

 

http://foter.com/photo/black-and-white-image-of-young-woman-sitting-on-bench/

Deprese, panické ataky, PPP: II. část

Nikdy nekončící dilema

Black and white image of young woman sitting on benchNe nadarmo se říká, že poruchy příjmu potravy vám ovládají celý život. Lidé si představují anorexii jako touhu po štíhlé postavě – ve skutečnosti je za tím mnohem více.

Každé ráno se budím s pocitem, že celý den strávím posloucháním dvou hlasů v mé hlavě – jedním z nich jsem já a druhým je anorexie (otázkou zůstává, která z nás je silnější?). Mívám pocit, že snad blázním, když mi druhý hlas v hlavě našeptává, co mám a nemám dělat.

Po probuzení si jdu pro odtučněnou Activii (slova jako „light, odtučněná, dietní, fit, fitness, hubnutí,…“ mi rezonují v hlavě jako zaklínadla) a k tomu si udělám půl litrovou kávu.
Následuje další dilema – výběr oblečení. Vyzkouším si všechny kalhoty, které mám, ale žádné mi nesedí. Ve všech mám neuvěřitelně široká stehna. Nedokážu ani popsat to vnitřní zhnusení, které cítím, když se vidím v zrcadle. Snažím se myslet na slova, která mi říkají ostatní. Nefunguje to. Nakonec vyházím celou skříň, abych zjistila, že nemám nic na sebe. S odporem na sebe navléknu první kalhoty, které vidím a odcházím. Po cestě přemýšlím jen nad tím, jak strašně vypadám a chce se mi brečet.
Začínám pociťovat kručení v břiše, a proto si dám další půl litr kávy – zní to skoro poeticky „mám hlad, a proto se musím jít napít“.

Dnešek mám opravdu hodně nabitý, a proto se nestihnu naobědvat. Není to skvělé? Nemusím jíst a mám k tomu důvod. „NE, nesmíš tomu podléhat,“ ozývá se moje zdravá část mozku. Musím si připravit něco na cestu. Moje kroky samozřejmě vedou k zelenině – mám v lednici zbytek zeleniny („zbytek“ zeleniny, který by stačil celé rodině na týden).
Jedu do školy a dávám si sójové latte. Tím pádem nemusím obědvat, ne? Kafe bude stačit.
Ale ne Lucie, musíš si dát oběd, káva není jídlo!
Jedu autobusem na terapii a začínám mít trochu hlad. Až pojedu vlakem domů, tak si dám ten salát.
Konečně sedím ve vlaku! Hlad mě přešel, vždyť jsem se „najedla“ tím latté, takže to opravdu bude stačit. Po celodenním uvažování, zda ho sníst nebo ne, zareaguje moje zdravá část mozku a salát přeci jen sním.

Odpolední svačina je každý den stejná – půl litru kávy se sójovým mlékem, 2 knäckenbroty s Gervais light. Volný čas trávím s kamarády, které bezmezně miluji a nevím, co bych bez nich dělala. Cítím se v bezpečí. Cítím se normálně. Co to vlastně je „být normální“?
Když se blíží 16. hodina, začínám být nervózní, protože se blíží čas mojí večeře.

Večeře roztáčí další kolotoč úvah, co si dát k jídlu. Nejprve se rozhodnu pro salát. Svoje rozhodnutí v zápětí změním – dám si červené zelí s půlkou tofu. Ale není půlka moc? Stačí jen 1/3. Najednou si uvědomím, že tofu má 148 kcal/100g, a tak si dám Šmakoun, který má jen 42 kcal/100g.
Moje večeře je tedy červené zelí, jedno rajče a 50g Šmakouna (abych se „nepřejedla“).

Spánek se zdá být vysvobozením z toho neustálého kolotoče – to je bohužel také omyl.
V noci se budíte hlady, kručí Vám v břiše a nemůžete spát. Ráno se budíte kolem 4-5 hodiny a jdete se nasnídat. Konečně je nový den a já mám nárok na jídlo. Neexistuje, že bych si dala něco večer.
Já totiž svoje fyzické potřeby zásadně ignoruji (s trochou sarkasmu samozřejmě).

Je neuvěřitelně těžké vysvětlit zdravému člověku, že máte strach z jedné odtučněné Activie, protože si myslíte, že když ji sníte, tak hrozně přiberete. Každý den se přemlouvám, abych si dala med do čaje, že po něm nemohu nijak přibrat. Největším paradoxem je, že racionálně víte, že je to hloupost, přesto převáží iracionální část mozku.
Paní doktorka, která mě provází na mojí cestě mi říká: „Lucka je ta krásná, inteligentní dívka, která má tuhle hnusnou nemoc.“ Opravdu se snažím neobviňovat se za moji nemoc, protože jsem si po těch letech konečně uvědomila, že to nebyla moje volba. Já si tuhle nemoc nevybrala, ani si ji nijak neužívám. Je to každodenní boj a zápas s nemocným mozkem, který vám diktuje, co máte dělat. Je neskutečně těžké mu vzdorovat. Kladu si otázky: „Jak se mohu snažit a být motivovaná, když se vidím obézní?“ Rozpor v mozku mezi Vámi (skutečnou osobností, která Vás definuje) a mezi nemocí, která se Vás snaží ovládat.
Jedna kamarádka mi kdysi řekla: „Představuji si anorexii jako ošklivou vychrtlou dívku, která nemá žádné přátele ani rodinu a je neuvěřitelně osamělá. Snaží se, abyste byli s ní a cítili se stejně.

Opravdu chci taková být? Co mi vyhublost přináší? Proč je pro mě tak důležité být štíhlá?

Hlavní prioritou není ovládnout svůj život a své nedostatky a udělat ze sebe dokonalého člověka.
A vůbec, co slovo „dokonalý“ znamená? Podle současných ideálů bychom si představili úspěšného, nezávislého, upraveného jedince s dokonalými mírami. Mnozí si ale neuvědomují, že i takový člověk má emoce a „dokonalost“ má své stinné stránky… Je tedy i toto dokonalost?
Když se řekne dokonalost, představím si ideál krásy „kalokagathia“ = harmonie těla i DUŠE. Současný ideál však harmonii zaměňuje za „perfekcionismus“ a lpění na povrchních prioritách a hodnotách.

Nenabízí toho naše společnost málo?

 

 

Deprese, panické ataky, PPP: I. část

film_08_2016_012Jmenuji se Lucie, je mi 19 let a s psychickými onemocněními se potýkám již 5. rokem.
V následujících řádcích se pokusím nastínit počátky mého onemocnění. Ačkoliv bych zde mohla popisovat svoji zkušenost s anorexií, depresemi a panickými atakami, mám pocit, že bych se opakovala. Opakovala bych vše, co již bylo řečeno v mnoha článcích a knihách.
Ráda bych poskytla čtenářům náhled do duše člověka s psychickým onemocněním – primárně se zaměřím na překážky a pocity každodenního života. Ačkoliv se společnost snaží mluvit o duševním zdraví, mám pocit, že stále bagatelizujeme nebo zaměňujeme význam jednotlivých nemocí. Často obviňujeme nemocného, mnohdy reagujeme nevhodně a neuvědomujeme si, jak naše slova mohou ubližovat.
Impulsem pro moji tvorbu a snahu o destigmatizaci psychických onemocnění byla životní lekce, kterou mi udělili lidé na počátku mého nového života v Praze.  Zpočátku jsem si myslela, že jsem opravdu tak „nenormální“ a začala jsem přemýšlet o tom, zda by mi nebylo lépe, kdybych tu nebyla. Postupem času jsem potkala mnoho opravdových kamarádů a díky nim jsem si uvědomila, že není hanba mít psychickou poruchu, není hanba o tom mluvit a hlavně – nebát se požádat o pomoc. Ve Vašem okolí je mnoho lidí – takoví, kteří Vaše onemocnění nebudou chtít pochopit, a na druhé straně lidé, kteří Vás budou milovat takové, jací jste a podají Vám pomocnou ruku ať se děje cokoliv.

Nacházím se někde před čtyřmi lety, kdy jsem chodila do prvního ročníku gymnázia. Začínám znovu. Moje nové já. Vyrostla jsem na klasické české kuchyni a navíc jsem (byla?) milovníkem sladkého jídla! Pořád jsem hubená holčička. Jím, jím. Jím vše, na co mám chuť. Tělo se začíná měnit z holčičky na ženu. Nechápu. Jsem zmatená. Vážím 63 kg a měřím 173 cm. Hrůza. Nedopnu šaty na taneční. Přeci stačí jen jíst zdravě! Kamarádka jí také zdravě a je hezky štíhlá. Nebudu jíst cukr, smažené, sladké, tučné, mouku a maso a bude to dokonalé.

Jídelníček

Snídaně: Activia

Svačina: 30g ořechů, mrkev

Oběd: špenát

Po chvíli vážím 58 kg jako dříve a připadám si skvěle. Vzhledem k tomu, že se řídím heslem: „Krásnou se narodíš, dokonalou se stáváš,“ tak se nechávám inspirovat módou a modelkami. Chyba. Modelky Victoria Secret prý váží 55kg. Hloupá 3 kila.

Jupí, vážím 55 kg! Radost mi však zkazila kamarádka, protože napsala zprávu rodičům, že prý nic nejím. Hloupost. Vždyť se tolik cpu. Naši vyhrožují psychiatrií. Copak jsem blázen? Jde mi jen o to být zdravá a krásná. Copak to je hřích? Proběhla strašná hádka mezi mnou a tátou. Psychiatrie se nekoná.

Odjíždíme na cyklistický pobyt se třídou, tak si s sebou musím vzít hodně knäckenbrotů, abych měla co jíst. Budu mít přeci fyzické vypětí, a tak nesmím zanedbat životosprávu. Postupně zjišťuji, že jsem unavená a knäckenbroty nestačí. Přijíždím domů a přichází vážení. Vážím 50,5. Sakra, to jsem v plánu neměla. Listuji diářem a zjišťuji, že jsem 3 měsíce neměla menstruaci. To určitě bude tím stresem.

Konečně prázdniny! Vůbec neřeším jídlo – možná jsem měla, protože vážím 48 kg. Stále ale nechápu, proč se o mě lidé strachují. Hádky s rodiči se stupňují, kamarádi mi nutí jídlo. Přeci nebudu jíst ty nezdravé potraviny. Jsou hloupí, že to nedokážou, protože já ano! Nemají důvod se o mě bát, protože já jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla. Je léto, nemám starosti, jím hodně a jsem štíhlá. Co víc si můžu přát?
Blíží se Vánoce a začínáme péct cukroví. Miluji pečení a těším se na to celý rok! Vůně cukroví mi vždycky připomíná rodinnou pohodu. Vánoce považuji za nejkrásnější období roku, protože je volno ve škole, plno cukroví, pohádky, návštěvy příbuzných, plno dárků. To jsem ale ještě netušila, že se můj pohled na Vánoce tak radikálně změní.
Všude vůně cukroví a mě tedy samozřejmě láká ochutnat. Možná proto chci všechno sníst. Začínám záchvatovitě jíst. Je mi špatně, bolí mě břicho a jsem ze sebe znechucená, co všechno jsem snědla. Nedělá mi problém vypít litr mléka, sníst sušenky, jogurt, banán, knäckenbroty. Vzhledem k tomu, že jsem vynalézavá (a má nemoc také), tak přicházím na způsob, jak jíst aniž bych přibrala. Z ochutnávání se stane záchvatovité přejídání, které jsem kompenzovala nejedením a zvracením. Přeci nesmím ztratit kontrolu! Celý život mám v linkách, harmonogramu a plánu, který dodržuji. Nikdy se mi nestává, že bych něco nesplnila.

Po ročním hladovění jsem se začala přejídat a záchvatovitě jíst. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsem začala hltat ještě teplou bábovku z trouby a celou jsem ji během pěti minut snědla. Byla jsem hrozně zmatená a nechápala jsem, co to vlastně dělám. Sedla jsem si do rohu kuchyně, začala jsem se klepat a brečela jsem. Začala jsem ambulantně docházet k dětské a dorostové psychiatričce, kterou jsem brala jako spřízněnou duši, protože byla mým jediným spojencem proti té zákeřné nemoci, který nikdo jiný nerozuměl. Snažila se mi poradit nějaké zdravé potraviny a motivovat mě k tomu, abych začala jíst zdravě. Opravdu to fungovalo. Postupem času mi začala předepisovat antidepresiva, která se u mě střídala jako na běžícím pásu. Každý měsíc jsem u ní trávila 2 hodiny a snažila se mi anorexii vymluvit. Najednou jsem viděla, že jí dochází trpělivost a neví kudy kam. Naše názory se začaly rozcházet. Měla jsem pocit, že je na mě naštvaná za to, že se nesnažím.

A měla pravdu. Opravdu jsem se nesnažila. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože to nešlo. Cítila jsem se zablokovaná a bezmocná. Sama proti všem. Nedokázala jsem nikomu vysvětlit, že to nedělám naschvál. Cítila jsem, že tudy moje cesta nevede.

Dalším krokem kupředu byla léčba na Psychiatrické klinice VFN v Praze, protože jsem tajně doufala, že zde najdu svoji odpověď na moji otázku: „Jak se konečně zbavit anorexie?“ a „Jak se rozhodnout, že JÁ CHCI?“ Vím ale, že nikdo mi tuto odpověď nemůže dát. Najdu ji totiž pouze v sobě. Paní profesorka mi vždycky říká: „Musíš začít jíst,“ ale copak to je tak jednoduché? Opět se cítím bezmocná, nešťastná a osamělá. Z této zkušenosti mohu říct, že NIKDO vám žádnou zázračnou radu poskytnout nemůže, protože klíč je u každého a každé z vás.

Další léčení, které absolvuji je u MUDr. Navrátilové v Brně, která je internistkou se specializací na poruchy metabolismu a poruchy příjmu potravy. Paní doktorka se sestřičkou jsou pro mě něčím jako anděly na mojí cestě s anorexií. Obě mají neuvěřitelně laskavý přístup a jedině tam se necítím provinile. Paní doktorka mi vždycky říká, že anorexie mě nedefinuje: „Lucka je krásná inteligentní holka, která bojuje proti zákeřné nemoci.“ Na každé návštěvě mě sestřička mě váží, měří a probíráme jídelníček. Poté následuje edukace, jak by měl vypadat ukázkový jídelníček (samozřejmě vždycky nechápu, jak bych toto všechno mohla za jeden den sníst?!). Paní doktorka vletí do dveří se slovy: „Tak budeme dnes Lucinku chválit nebo nebudeme?“

V následujících článcích Vás provedu pocity člověka s duševním onemocněním, jeho každodenní boje, překážky a starosti. Doufám, že díky mé otevřenosti alespoň pár lidí pochopí skutečný význam a podstatu psychických poruch a pomůžu Vám tak nahlédnout do našeho „nemocného mozku“.

Jak nám doba jídlová snědla zdravé uvažování

'Instead of hunting tonight, how about ordering a pizza and eating the delivery man when he comes?'Odposlechnuto v metru:

  • A pak jsem si namíchal protein a zobnul si „bécéáčko“.
  • To já na cvičení radši užívám housenici čínskou, je to bio, chápeš… Bůhví, co je v těhle tabletkách za svinstvo, moje výživová poradkyně mi zakázala jakýkoli éčka.
  • Prosím tě, známej mýho známýho užíval BCAA a měl svaly jak Arnie.
  • Nevim, Schwarzenegger je přehnanej.
  • Jak jako!?
  • Vypadá jako vlašskej ořech. Ořech s hlavičkou.
  • Pch! Když necvičíš pro svaly, není to správnej work-out. Znáš to: Go hard or go home.

Proč by nemohla Barbie existovat:

Na začátku byla Venuše, ta věstonická. A několik takovýhle modelek, sexsymboly své doby. Vzpomeňme na středověký Egypt či Řecko. A co taková renesance v Itálii a viktoriánská Anglie. Jak řekl básník: Měla kypré tvary. Jak řekl kluk odvedle: Bylo jí za co chytnout. A dostáváme se do dvacátých let minulého století a následně poválečného světa s Marilyn Monroe. Tady to ještě byly přesýpací hodiny (a jaký!), když najednou – extrémně hubená postava. Musíš mít plochý břicho a nesmí se Ti o sebe otírat stehna, nezapomeň mít ale velký argumenty a přednosti… Pokud ses zastavila na atletické postavě a nestíháš trendy, jež doba určuje, nevadí, říznutí sem, říznutí tam, plastických chirurgů je už dneska hodně. Radši jdi na prázdniny za kasu a připrav si peněženku. Šok.

Co říká Kniha:

„V supermarketu si bezpodmínečně musíte vyhradit čas na to, abyste co nejpřesněji prostudovali informace na obalech potravin.“ Tak to vidíte – musíme, a to dokonce bezpodmínečně. Cítím to jenom já, nebo je ve vzduchu povinnost? No… něco tu smrdí, ale připálený tuk to nebude, co totiž říká kniha 77 jednoduchých tipů na hubnutí[1] o tucích? „Volba nízkotučného jogurtu by se rozhodně měla stát samozřejmostí. A to platí i pro mnoho dalších potravin.“ Na této publikace se podíleli tři, slovy tři, autoři. A teď si jen uvědomme, kolik takových „příruček“ je. Regály v knihkupectví, které přetékají. A všechny vědí, jak zhubnout snadno a rychle, některé Vám mohou pomoci ke kostře potažené kůží (a k nemocničnímu lůžku). To je přece to, co chceme, nebo ne? Všechny tyto knihy se opírají o slova jako „samozřejmě, musíte, rozhodně, vždycky, bezpodmínečně…“ z doporučení se stala jakási nutnost. Těžko říct, zda tohle skutečně chceme my sami. Jestli se z bezelstné myšlenky, zlepšit si zdraví a vizáž, nestal souboj o to, kdo sní méně kalorií a stráví víc hodin ve fitku.

Extrémy a hranice:

V časopise Psychological Medicine vyšly v roce 1990 výsledky studie z Nového Zélandu, které ukazovaly, že bulimií trpěla 4,5 procenta žen od dosažení dospělosti do 24 let. Zatímco ve věkové skupině 25 – 44 let dosáhla hodnota 2,5 procenta a od 45 – 64 let už byla zjištěná výše jen 0,4 procenta. Přemýšlejme, 4,5 procenta žen a dívek není málo, vždyť se jedná o podobný počet, jako jsou dostupná čísla v počtu gayů – a každý známe nějakého homosexuála. Třeba znáte i nějakou bulimičku či anorektičku, která potřebuje podat pomocnou ruku. Víte o ní?

Právě dívky na prahu dospělosti jsou nejvíce náchylné k tomu, sklouznout do špatných stravovacích návyků, které mohou mít za následek dlouhodobé zdravotní problémy. Peter Cooper ve své knize Bulimie a záchvatovité přejídání[2] píše, že v posledních zhruba 30 letech se bulimie vyskytuje častěji než dřív a zdůrazňuje, že výzkumy poukazují na fakt, že nejvíce ohrožené osoby jsou ty v období rané dospělosti. Dodává, že bulimie je dnes jednou z nejrozšířenějších poruch v psychiatrických ambulancích.

Nátlak, kam se podíváš:

Jednou z tiskovin, kterou prodává Mladá Fronta je časopis Dieta. Jedná se o „moderní lifestylový časopis, který je určen pro všechny příznivce zdravého životního stylu“ a který bude Váš „pozitivně motivující osobní trenér…“ jak se můžeme dočíst na oficiálních stránkách MF.[3] Tento výtisk mívá hlavní titulek zejména v horní části úvodní strany po levé straně. Tento palcový nápis zpravidla prodává. Co se tedy dozvíte, když narazíte v trafice, v posilovně, u kamarádky, v čekárně… na tento výtisk? Tvůrci mají jasno, vedou hesla jako: Detox, sexy, letní dieta, jak se dostat do formy, superjídelníček, super postava, štíhlá, proměna, svátky podle diety,… O posledního „životního hesla“ se zastavím, tento článek vychází v období druhé adventní neděle. Myslím, že se nás většina shodne na tom, že Vánoce nezačínají s prvním čokoládovým Mikulášem vystaveným v regále supermarketu (kdo by taky prožíval svátky v srpnu), ale v momentě, kdy nám provoní první cukroví obývák popřípadě v bodě, kdy větráme půl dne, aby ten závan ze spálené vánočky konečně zmizel.

Závěrem:

Ať už je pro Vás dnešní doba jídlová životní styl, používáte jí jako mantru a žijete s ní v symbióze, nebo ať už je Vám na obtíž, vězte, že nic netrvá věčně. Chtěla bych Vám popřát mnoho vytrvalosti k dosažení cílů, ať už jsou jakékoli. A také nějakého toho Míru pod stromeček, protože bez míry nemůže být náš život v rovnováze. Loučím se v lehkém tónu, ač se jedná o téma závažné (nebudu psát těžké, zbytečně bychom se zase přesunuli k váze). Doufám, že budete mít hezké Vánoce a vytvoříte si program, který Vám udělá dělat radost.

Krásné dny!

 


[1] CHARWAT, B., KEIFER, I., KUNZE, M.: 77 jednoduchých tipů na hubnutí. Praha: Grada, 2008.

[2] COOPER, P.: Bulimie a záchvatovité přejídání. Praha: Portál, 2014.

[3] http://www.mf.cz/produkty/dieta/, 5. 12. 2015

[4] obrázek: http://www.jantoo.com/cartoon/68136144, 5. 12. 2015