Archiv štítku: poruchy stravování

Deprese, panické ataky, PPP: XII. část

Co potřebujeme? Náruč a pochopení.

understoodJe to již 5 let co jsem ztratila cestu k sobě samé. Po celou dobu tu byla spousta lidí, kteří se mi snažili pomoci najít správný směr. Ukazovali mi cestu, po které se mám vydat, avšak já jsem byla slepá. Čas plyne a já se cítím pořád stejně zmateně jako před pěti lety. Jak je to možné? Copak jsem takový slaboch, že jednoduše nedokážu poslechnout rady okolí? Jsem snad tak povrchní, že pořád lpím na svých problémech? Dělá mi dobře topit se ve svém trápení? Užívám si snad, že o své nemoci mohu mluvit?

Je velmi jednoduché nemocného zaškatulkovat a dát mu nálepku, proč se své nemoci nechce vzdát. Je snadné radit a být naštvaný, že nemocný neposlouchá. Život vedle člověka s poruchou není vždy procházka růžovým sadem, ale sama za sebe mohu říct, že právě ti lidé, kteří mě nikdy neopustili, pro mě mají největší hodnotu. Zůstali při mně v každé situaci a nikdy nehodili flintu do žita. Patří jim obrovský dík za trpělivost, laskavost a odvahu. Jak to tak ale bývá, lidská trpělivost je omezená a jednou skutečně dojde. Každá urážka, každé jedovaté slovo neskutečně bolí. Bolí jako bodnutí nožem a nepřestává bolet ani dlouho poté. Čím to je, že lidé mají dojem, že ve snaze „otevřít oči“ vám mohou říct vše pořádně od plic? Každá poznámka způsobí opravdový zmatek v hlavě. Nakonec vždy začnu pochybovat, zda dotyčný opravdu neměl pravdu. Dojdu k závěru, že jsem ještě horší, než jsem si celou tu dobu myslela. A kruh sebeobviňování se uzavírá.
Nevím, kde lidé nabývají dojmu, že je anorexie projevem sobeckosti, touhy vyniknout či se zviditelnit. Pokud jde o mě, tolikrát jsem si přála být neviditelná. To se mi nikdy nepovedlo. Anorexie je pro mnohé snahou zmizet. Dusí se ve svém těle, dusí se na světě. Je pravdou, že se nebojím o problémech mluvit.  Hlavním důvodem jsou ta slova, která se mi vryla do paměti. Bolí pokaždé, když si na ně vzpomenu a připomínají mi, jak je důležité nebát se mluvit. Když si vzpomenu na dané momenty a situace, mám pocit, jako by mi trhaly srdce z těla.

O víkendu jsem navštívila festival duševního zdraví Na Hlavu, kde jsem absolvovala přednášku na téma „Moje jméno není diagnóza“, kde mluvili lidé s duševními poruchami a vyprávěli své příběhy. Celou přednášku jsem brečela. Ne smutkem, ale dojetím. Dojetím, že chápe moje vnitřní utrpení. Dojetím, že v tom nejsem sama. A právě v tom okamžiku jsem pochopila, co mi opravdu schází. Vždycky jsem si myslela, že potřebuji rady, co mám dělat, ale to byl velký omyl. Sama totiž moc dobře vím, co musím udělat. Uvědomila jsem si, že je to POCHOPENÍ a pocit bezpodmínečného přijetí, co mi tolik schází.  Přijetí se vším všudy proto jaká jsem, nebo možná spíš přesto, jaká jsem.

Deprese, panické ataky, PPP: X. část

Zdání klame

Bio word made of organic sproutsJe velice jednoduché oklamat okolí, a jak jsem již zmínila, tak také samu sebe. Již od úplných počátků mého onemocnění se setkávám s reakcemi typu: „Ty jsi pořád tak pozitivní!“, „Jak to děláš, že jsi tak optimistická?“, „Je skvělé, že se tak snažíš, určitě to překonáš!“, „Vidím, že se CHCEŠ vyléčit.“ Realita je bohužel většinou někde úplně jinde.

Anorexie vás naučí, jak dokonale oklamat lidi, ba je dokonce přesvědčit, že se snažíte a daří se vám lépe. Tato velká lež začala již před 5. lety, kdy jsem dokázala naprosto beze stop zamaskovat fakt, že téměř nic nejím. Všechno jídlo bylo snězené (popravdě spíš vyhozené či schované), já jsem byla pořád plná energie a optimismu, alespoň tehdy, když jsem byla mezi lidmi. Celé dny jsem dokázala být aktivní, školu zvládat na samé jedničky a ještě se u toho tvářit, že mě to nestojí žádnou námahu. Tak jsem si sama kolem sebe upletla síť, ze které se mi později velice těžko rozmotávalo. Tuto masku jsem dříve nebo později stejně musela odhodit.

Po celou dobu mě lidé viděli jako silnou, nezávislou a ambiciózní dívku, která zdánlivě neměla problém. A pokud bych ho měla? Tak ho přece vyřeším sama, protože žádnou pomoc nepotřebuji. Ve skutečnosti jsem netoužila po ničem jiném, než aby mi někdo podal pomocnou ruku. Tolik jsem potřebovala náruč a lásku. Nejhorší na tom celém byla SAMOTA. To neskutečné prázdno a osamělost, kterou jsem prožívala.

Je až neuvěřitelné, jak dokážete bez mrknutí oka lhát okolí a ještě se přitom tvářit, že je vše v naprostém pořádku. Dokonce mi nedělalo problém přesvědčit lékaře, že dodržuji jejich rady a snažím se. Je to takový klam v podobě „radostné spolupráce“. Okolí tedy získá falešný pocit a naději, že se váš stav lepší, a vy si přitom vesele dál pokračujete v nemocných rituálech. Z vlastních zkušeností můžu říct, že přístup odborníků v léčbě PPP je nesmírně důležitý. Jedním z nejdůležitějších aspektů komunikace je důvěra. Opravdu podstatné pro mě bylo, když jsem si uvědomila, že na jedné straně stojím já a lékař, a na druhé anorexie, proti které společně bojujeme. Občas ze sebe mám totiž pocit, že bojuji já s anorexií proti lékařům.

Není odborník jako odborník

Další z možných klamů, který jsem prokoukla, jsou někteří rádoby odborníci a alternativní léčitelé, kteří vám prezentují svoje metody, které vám pomohou vyléčit nevyléčitelné. Po nedávných zkušenostech, kdy mi bylo jedním rádoby odborníkem sděleno, že mám hodně tuku v těle a velké sklony k celulitidě (jen díky blízkých přátelům jsem dokázala tuto informaci zpracovat a nezbláznit se), a také po přednášce, kterou jsem navštívila, jsem se rozhodla, že se o tom musím zmínit v dalším článku.

Vzhledem k tomu, že jsem chtěla zkusit alternativní přístup v léčbě, tak jsem o prázdninách vyzkoušela Jonášovu terapii, která se zakládá na teorii, že naše tělo je znečištěné a je třeba ho detoxikovat. Brala jsem patery bylinkové kapky, které mi měly detoxikovat organismus a ulevit mé psychice. Žádné významné změny jsem nezaznamenala, avšak moje anorexie ano.

„Dnes jsem byla na Jonášově terapii, kde zjistili, že mám alergii na kasein, tudíž nemůžu jíst mléčné výrobky. Jsem fakt strašně tlustá, ale aspoň nemusím zase něco jíst.“

Od té doby jsem k podobným přístupům velmi obezřetná. Na nedávné přednášce nám bylo sděleno, že jejich metoda spočívá v tom, že se podívají lupou do očí, kde se zaznamenávají veškeré naše nemoci a pomohou nám sestavit jídelníček. Argument byl takový, že nám rodiče přeci vždy říkají: „Jsi nějaký nemocný, vidím ti to na očích.“ Nejvíce se mi líbil rozbor jednotlivých jídel.

  • Ke každému jídlu nám doporučovali pít víno nebo pivo (už se těším na odtučněnou activii s vínem!)
  • Každý den vepřové maso a brambory (které mají nejvíce vitaminu C!)
  • Když jsme nemocní, tak nemáme jíst citrusy, které zevnitř ochlazují a my jsme proto nemocní mnohem déle.
  • Po ránu bychom tedy neměli pít vodu s citronem (asi si dám vodu s bramborou, když má tolik toho vitaminu C).
  • Další moudrá rada byla nejíst ovesnou kaši, která zahleňuje (voda a ovesné vločky?!).

Přednášející nám vysvětlila, že ona sama trpěla osteoporózou (dříve držela dlouhodobě redukční diety) a hrozila jí závažná operace. Nicméně tato metoda jí uchránila od operace a ona již netrpí podobnými problémy. Osobně se domnívám, že před operací ji zachránila normální nedietní strava, která obsahuje živiny, nikoliv tento alternativní přístup.

Je neskutečné, kolik lidí má možnost propagovat různé metody pod nálepkou ALTERNATIVNÍ. Slovo alternativní je velmi zrádné, protože v nás vyvolává pocit, že se jedná o přírodní a tím pádem bezpečné metody. Zdání zde opět může klamat. Od jisté chvíle tedy pečlivě zjišťuji, zda je daný člověk vzdělaný ve svém oboru a nejedná se jen o dalšího alternativního léčitele, který se snaží prodat „přírodní“ přípravky (např. výtažky z hlívy ústřičné za pouhé 2000 Kč!). Jak se říká, že „tonoucí se stébla chytá,“ tak jsem byla zděšená, kolik žen v místnosti projevilo nadšení a zájem se tuto léčebnou kúru podstoupit. Podobné metody nás stojí hromadu peněz, zmatek v hlavě a jako bonus rozhozený metabolismus. Jedinou radou, jak nepodlehnout podobným „odborníků“ je obezřetnost a hlavně ZDRAVÝ ROZUM.

Deprese, panické ataky, PPP: IX. část

Nemoc bez hranic

drunkorexiaČím dál více si uvědomuji, že anorexie je nemoc, která nemá hranice. Od dětství jsem milovala sladké a nedokázala jsem pochopit, jak dívky dokážou nejíst. V té době jsem však ještě netušila, že to zažiji na vlastní kůži. Nikdy jsem si nemyslela, jak daleko budu schopná ve své nemoci zajít.

Nejprve jsem si začala nalhávat, že zhubnu jen pár kilo a budu spokojená, což byl jeden obrovský omyl. Nikdy to nebude dost. Ačkoliv jsem chtěla zhubnout na svoji původní váhu 3 kg, dostala jsem se na váhový úbytek 15 kg. Pokaždé, když jsem začala pravidelně cvičit, tak mi mozek diktoval, že musí cvičit víc a víc, nezávisle na tom, jak jsem unavená. Opět zde nebyla žádná hranice, na které by se moje nemoc zastavila. Z relaxačního cvičení se tak stala každodenní dřina, počítání kalorií a výdeje energie. Anorexie mi nedala spát – a to doslova. Dříve jsem ráda dlouho spala nebo jen tak lenošila. Bohužel je to však něco, co vám anorexie nedovolí. O víkendu jsem byla zvyklá spát klidně do 10:00, což se začalo radikálně měnit. Nejen, že jsem se budila hlady a nešlo mi spát, ale můj vnitřní hlas mi říkal, že musím vstát. Nejprve jsem začala vstávat v 7 hod., ale později se mé hranice opět posunuly. Vstávání kolem 4. hodiny ráno, v extrémních případech i ve 3 hodiny. Sedávala jsem v kuchyni a pila čaj „spánek a nervy“. Byla jsem totálně vyčerpaná a doufala jsem, že už bude brzy nový den, abych mohla fungovat. Vždy, když se mě paní doktorka ptala na projímadla, diuretika apod., tak jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, proč dívky používají takové látky k tomu, aby byly hubenější. Copak se nebojí toho, že si zničí zdraví? Nebojí. A velice rychle jsem zjistila, že já také ne. Byla bych schopná udělat vše pro to, abych na váze viděla nižší číslo.

Čím více informací jsem měla, tím více jsem byla schopná pro anorexii udělat. Z každé nevinné poznámky či informací od okolí se stal další návod na hubnutí. Tím jsem zvedla laťku hodně vysoko a dovedla svoji nemoc k dokonalosti.

Potlačení základních pudů

„Copak nevíš, že můžeš umřít?“, „A to nechceš v budoucnosti děti?“, „Takhle se žádnému klukovi líbit nebudeš!“, „A to nemáš hlad? Já bych umřel hlady!“ – Otázky a poznámky tohoto typu mě provází po celou dobu nemoci. Odpověď na ně není jednoduchá, protože v anorexii dochází k potlačení našich základních pudů – pudu obživy, sebezáchovy, sexuality, a mateřství.

Co se týče pudu obživy, tak odpověď je zcela jednoznačná. Váš strach z tloušťky a vaše vnitřní motivace zhubnout je silnější. Nemoc je silnější a zanedlouho se naučíte ignorovat pocity hladu. Časem jsem se dokonce začala divit tomu, proč lidé jedí, když to vlastně ani „není potřeba“. Často se mě lidé ptají, zda mám chuť na jídla, která jsem jedla dřív. Většinou odpovídám, že ne. Úplně jsem si odvykla chuti normálního jídla. Dávno jsem jídlo přestala posuzovat podle chuti, ale podle toho co má nejméně kalorií a co je pro mě „nejmenší zlo“.

Dalším výrazně potlačeným pudem je pud sebezáchovy. Vždy, když mě chce okolí vyděsit, tak na mě začne chrlit otázky typu: „Víš vůbec, že můžeš umřít?“, „Zastaví se ti srdce.“, „Selžou ti orgány.“, „To ti na sobě ani trochu nezáleží?“, „Važ si každého dne, kdy se probudíš a dýcháš.“ Myslí si, že mě tím šokují. Opak je ale pravdou. Vůbec si nepřipouštím, že by se mi mohlo něco stát a mám pocit, že v tomto neznám hranic. Bojím se, že i kdybych měla váhu na hranici života a smrti, tak by mi takové výroky stejně neotevřely oči.

Dalším tématem je sexualita. Pud sexuality zde je naprosto utlumený. Psychicky vám je tak špatně, že na podobné věci nemáte ani pomyšlení. Máte co dělat sami se sebou, natož abyste prožívali hluboké city s někým jiným. Nicméně si myslím, že tento znak je společný pro většinu psychických onemocnění. Navíc k tomu nenávidíte svoje tělo a nemůžete se na něj ani podívat, natož se ho dotknout. Pro některé je tedy nepředstavitelné, aby se jejich těla dotýkal někdo jiný. Často jsem si říkala: „Jak mohu chtít, aby mě měl někdo rád, když se nemám ráda ani sama sebe?“

Mateřství je jedním z nejsilnějších pudů člověka. Stejně tak jako u pudu sexuality může být tento pud potlačen, protože máte tolik problémů sami se sebou, že na dítě nemáte ani pomyšlení. Některé dívky mají strach z přibírání na váze během těhotenství. Na druhou stranu těhotenství může motivovat k tomu, aby se vyléčily. Touha po dítěti a pocit zodpovědnosti za někoho jiného než jen za sebe může být velmi pozitivní v léčbě anorexie. Není vůbec divu, že jsou základní pudy potlačené, protože celá nemoc je proti přírodě. Vším, co děláte, jdete proti přírodě, tak jak potom můžeme chtít, aby vše fungovalo tak, jak má?

Deprese, panické ataky, PPP: VII. část

Jídlo není problém

„Bez ohledu na to, co dneska zvládnu, nebo nezvládnu, jsem dostatečně dobrý. Ano, jsem nedokonalý a zranitelný a někdy mám strach, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem taky statečný, hodný lásky a toho, abych někam patřil.“Daisy, Heart, Flowers, Flower Heart, Spring

V dětství jsem často mívala pocit, že nikam nepatřím, že jsem jiná než ostatní. Cítila jsem se nepochopená a zoufale jsem se snažila najít sebe samu. Nikdy jsem nevnímala věci stejným způsobem jako ostatní. Od jisté doby jsem si usmyslela, že mám hodnotu jedině tehdy, pokud v životě něco dokážu. Je celkem jednoduché bezpodmínečně milovat druhé, ale proč je tak těžké obrátit toto milosrdenství na sebe? Jak jsem procházela obdobím hledání sebe sama, tak jsem onemocněla. Onemocněla jsem anorexií, posedlostí, která mi už 5 let nedá spát.

Ze začátku se může zdát, že hlavním problémem je jídlo, ale tak to není. Jídlo je pouze zástupným problémem. Tuto skutečnost si uvědomuji vždy, když mě přepadne „záchvat tloušťky“. Je to celkem jednoduché. Ráno se probudím, podívám se do zrcadla a chytnu paniku, jak vypadám, začnu hystericky brečet a ani nedokážu popsat to vnitřní zhnusení, které cítím. Tyto záchvaty jsou hrozně silné a vypozorovala jsem, že přicházejí vždy po stresové situaci či nějaké jiné události, která mě zasáhla a nevím si s ní rady. První myšlenka, která se objeví ve stresové situaci je „musíš okamžitě zhubnout“. Anorexie a hladovění se tak stalo mým obranným mechanismem. Když hladovíte, jediné, na co dokážete myslet, je jídlo. Ostatní problémy doma, ve škole, v práci, ve vztazích jako by zmizely mávnutím kouzelného proutku. Máte pocit, že ovládáte svůj život, ale je to přesně naopak – nemoc ovládá vás. Nicméně úleva, kterou přináší, je pouze dočasná. Vnitřní stres narůstá a narušené chování v jídle se stupňuje. Skutečné problémy se tak nevyřeší.

Možná tohle je ten důvod, proč se anorexie bojím vzdát. Vzhledem k tomu, že s nemocí žiju dost dlouho, začala jsem ji brát jako svoji součást a je neuvěřitelně těžké ji opustit. Mám totiž strach, že nedokážu řešit problémy normální způsobem. Anorexie se stala mým obranným štítem, aby mi lidé neubližovali. Myslím, že se bojím zklamání. Bojím se, že když svůj štít odhodím, budu zranitelná.

Celou dobu jsem se snažila přijít na příčinu mého onemocnění. Myslela jsem si, že když přijdu na její kořeny, tak se vyléčím, což se bohužel nestalo. Téměř po roce onemocnění jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Dodnes si pamatuji ten pocit, když jsem si uvědomila, že se děje něco nekontrolovatelného. Něco, co se ovládá. Problémem byl fakt, že jsem nevěděla, co to je. Začala jsem sledovat dokumenty a číst knihy s tématikou psychických onemocnění a anorexie. V tu dobu jsem již věděla, že většina příznaků na mě podezřele sedí.
Do svého deníku jsem si v té době zapsala:
„Rozhodla jsem se jít k psychiatričce. Snědla jsem celý banánový chlebíček, klepu se v rohu a brečím. Už nemůžu. Moje diagnóza zní F50 – mentální anorexie. Řekla mi, že hranice hospitalizace je 49 kg.“

Síla vnitřního hlasu

Zezačátku jsem se snažila svoje onemocnění pochopit. Čím více jsem ji začala chápat, tím více jsem ji začala brát jako „společnici, která tu pro mě vždy bude“. Společnice na život a na smrt. Dnes už vím o poruchách příjmu potravy naprosto vše. Jak je tedy možné, že se mě anorexie neustále nechce pustit? Uvědomila jsem si, že jsem hledala v literatuře, filmech a dokumentech, ale nikdy jsem nehledala v sobě samotné. Všechny zdroje poznání pocházely z vnějšku, ale nikdy jsem se nesnažila poslouchat sama sebe. Vždy, když se vydám do knihkupectví, tak mě rozčílí svépomocné manuály – „jak být šťastný, jak být bohatý, jak poznat sám sebe, sebekoučink, ovládněte svou mysl,…“ V knihkupectvích je nepřeberné množství knih, které slibují, že nám pomůžou změnit svůj život.
Chceme na všechno návod. Mám pocit, že se nechceme cítit nepohodlně. Chceme seznam kroků, jak se snadno a rychle dostat ke štěstí. Čeho se vlastně bojíme? Bojíme se vlastního pocitu nepohodlí?
Nebo jen máme strach nahlédnout do sebe samých a zjistit, co nás skutečně trápí?

Můžeme očekávat, že zakusíme strach ze své bolesti. Projevovat bolest je troufalé. Znamená to uvolnit se a dovolit sobě samým směřovat k tomu, co nás děsí. Milovat druhé lidi s jejich nedostatky je jednodušší než obracet toto milosrdenství na sebe.

Proč nedokážeme chovat stejný soucit i k sobě samým? Proč posloucháme hlas vnitřního kritika v nás?

Je zvláštní, jak se někdy cítíme vzdáleni od svého těla. Jako by bylo cizí. Máte pocit, jako by Vaše tělo byla jen pouhá živoucí schránka bez duše. Vnitřní prázdno. Vnitřní chlad. Necítíte nic. Nemůžete plakat, nemůžete se smát. Snažíte se vnitřní pocity potlačit, aby Vám bylo lépe. Pokud však emoce potlačíme, hromadí se uvnitř a dříve nebo později se stejně objeví. Ve společnosti jste šťastní a plni radosti. Nakonec když jste jen sami se sebou, tak upadnete do rutinního prázdna. Snažíte se zaměstnat mozek, který Vám nedovolí odpočívat.

Uvědomíte si, že neumíte jen tak BÝT.

Deprese, panické ataky, PPP: IV. část

Bludy aneb proč lžeme sami sobě?

MistakesJedna žena, které mě provází na mé cestě nemocí mi kdysi řekla, že anorexie je „bludná nemoc“. Toto označení je velice přesné. Nemocný si totiž v hlavě vytváří vlastní „pravdy“, kterým věří. Odmítá jakékoliv fyzikální danosti a žije ve svém světě, kde platí jeho anorektická pravidla. Odmítá se přizpůsobit společnosti. Vytváříte si nesmyslné zákonitosti, kterým bezmezně věříte a odmítáte fakta, která vám dávají odborníci, literatura, studie apod.
První krok, který jsem učinila, byl tedy takový, že jsem si přestala lhát. Na rovinu a přímo jsem si řekla: „Skutečně je to tak, jak si myslíš? Nebo je to zase jen chiméra v hlavě a výplod tvé nemoci?“
Je neskutečně lehké obelhat okolí. Dokážete lhát úplně o všem – jestli jste jedli, zhubli, nemáte hlad (jasně, že máte), zvraceli, cvičili (svoji 4 hodinovou rozcvičku). Vyprávíte, jak vám vadí, že jste zhubli, přitom z toho máte neskutečnou radost.

Většinou slýcháme o tom, jak nemocní lžou svému okolí, ale proč se nebavíme o tom, jak nemocní lžou především SAMI SOBĚ?

Blud č. 1 – „Dnes jsem hodně jedla – určitě jsem přibrala a všichni to na mě uvidí!“

Vždy, když jsem si dovolila sníst nějaké “zakázané jídlo”, tak jsem se na sebe podívala do zrcadla a ihned jsem na sobě viděla kila, která jsem nabrala. Začala jsem se nenávidět za to jídlo, které jsem snědla, a proto jsem následující dny výrazně omezila příjem potravy, abych všechna ta kila zhubla. Moje racionální strana mozku věděla, že je to naprostá hloupost, ale u anorexie jde rozum stranou.
Nechtěla jsem totiž, aby všichni viděli všechno to snědené jídlo.

Blud č. 2 – Až budu mít 50kg, tak budu spokojená a budu jíst!

Jedna z největších lží, kterou jsem si kdy řekla. Anorexie se vám snaží namluvit, že víte svoji ideální váhu, a potom vám dá pokoj. Omyl. Čím nižší váhu jsem měla, tím víc hlas anorexie v mé hlavě zesílil a já toužila vážit ještě míň. Přestávala jsem vidět, jak vlastně v reálu vypadám. Je to taková pomalá sebedestrukce, protože není snad jediná část těla, kterou by anorexie neovlivnila.

Blud č. 3 – „Stačí si vzít pilulku a už bude po smutku!“

Cipralex, Mirtazapin, Trittico, Olwexya, Neurol,… Prášky „štěstí“.
Zní jako zaklínadla, ale bohužel. Tohle všechno jsem už vyzkoušela. Kdy tedy přijde nějaké zlepšení? Proč mám pořád pocit, že přijde nějaká zázračná pilulka, která mé problémy vyřeší? Proč si nalhávám, že když si vezmu nějaké léky, tak nebudu muset jíst a budu v pohodě? kitten pills

Blud č. 4 – „Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně.“

Další z bludů, který jsem si v hlavě vytvářela. Nic se mi nemůže stát, protože na tom nejsem zase tak špatně. Viděla jsem slečny, které na tom byly mnohem hůř, litovala jsem je a říkala jsem si, že takhle nikdy nemůžu dopadnout. V té době jsem ještě nevěděla, jak moc jsem si lhala. Nezáleží totiž na tom, kolik člověk váží, protože největší utrpení je v hlavě. Hlas anorexie, který vám našeptává, co můžete sníst a co nemůžete. Ten hlas, který nikdy neutichá. Média totiž informují o dívkách, které jsou na hranici života a smrti, ale nezmíní, že na anorexii a bulimii umírají také dívky, které mají normální váhu. Nikdy jsem si nepřiznávala, že se mi může něco stát, protože mě nic nebolelo. Doktoři, kteří mě léčí, mi vypráví o dívkách se stabilizovanou hmotností, které přesto umírají na rozvrat metabolismu, nefunkčnosti jednotlivých orgánů (protože světe div se – orgány jsou tvořeny ze svaloviny, které anorektičky moc nemívají), selhání srdce v důsledku dlouhodobého hladovění/zvracení a projímadel. Možná právě proto je anorexie tak zrádné onemocnění. Říkala jsem si, že nejsem unavená (asi díky 6 kávám denně), nic mě nebolí a k tomu jsem ještě štíhlá. Cítila jsem se lepší, že jsem dokázala zhubnout a ostatní to nedokázali.

Tuhle velkou lež jsem prokoukla díky životní lekci, kterou jsem dostala. Ačkoliv je to jeden z nejsilnějších (a bohužel nejbolestivějších) zážitků, který mě ovlivnil po zbytek života.

Rok jsem pracovala jako dobrovolník na psychiatrii, kde jsem si povídala s pacienty a snažila se jejich život udělat aspoň trochu pozitivnějším (zkuste se bavit s depresivním člověkem optimisticky).
Mám pocit, jako by to bylo včera, když jsem tě viděla sedět na židličce na chodbě. Drobnou, vyhublou (velmi jemně řečeno – nemám ráda výrazy „vychrtlý na kost, vyzáblý,…“) blondýnku s lehkým úsměvem a unavenýma očima. Koukala jsi na mě a já se s tebou začala bavit. Hned jsme se daly do řeči a já ti dala telefonní číslo a nabídla ti, abys mi zavolala, pokud budeš chtít, abych zase přišla. Ještě ten den mi přišla SMS, abych se zastavila: „Ahoj Luci, děkuji za dnešní návštěvu a můžeš kdykoliv zase přijít.“ Koupila jsem ti andělíčka a běžela jsem na psychiatrii. Doufala jsem, že ti třeba alespoň maličko pomůžu. Víš, v životě jsou věci, které nemůžeme ovlivnit, ani kdybychom moc chtěli. A tohle byla jedna z nich. Začala jsem tě navštěvovat 3x týdně, povídala jsem ti o svém životě, o životě venku, mimo nemocnici a psychiatrické léčebny. Byla jsi strašně hodná holka, která byla tak moc utrápená, že to ani nejde popsat. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by měl v duši tolik smutku a neštěstí. Byla jsem s tebou až do úplného konce, ale nikdy nezapomenu ten den, kdy jsem stála na schodech a chystala jsem se za tebou jít a teta mi oznámila tu smutnou zprávu. Dnes ti jezdím na hrob a nosím ti tam kytičky a andílky. Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Často na tebe myslím, mluvím s tebou, ale já vím, že jsi tu pořád se mnou a vždy budeš. Budeš totiž navždy v mém srdci. Nikdy na tebe nezapomenu, neboj se.

 

 

Jak nám doba jídlová snědla zdravé uvažování

'Instead of hunting tonight, how about ordering a pizza and eating the delivery man when he comes?'Odposlechnuto v metru:

  • A pak jsem si namíchal protein a zobnul si „bécéáčko“.
  • To já na cvičení radši užívám housenici čínskou, je to bio, chápeš… Bůhví, co je v těhle tabletkách za svinstvo, moje výživová poradkyně mi zakázala jakýkoli éčka.
  • Prosím tě, známej mýho známýho užíval BCAA a měl svaly jak Arnie.
  • Nevim, Schwarzenegger je přehnanej.
  • Jak jako!?
  • Vypadá jako vlašskej ořech. Ořech s hlavičkou.
  • Pch! Když necvičíš pro svaly, není to správnej work-out. Znáš to: Go hard or go home.

Proč by nemohla Barbie existovat:

Na začátku byla Venuše, ta věstonická. A několik takovýhle modelek, sexsymboly své doby. Vzpomeňme na středověký Egypt či Řecko. A co taková renesance v Itálii a viktoriánská Anglie. Jak řekl básník: Měla kypré tvary. Jak řekl kluk odvedle: Bylo jí za co chytnout. A dostáváme se do dvacátých let minulého století a následně poválečného světa s Marilyn Monroe. Tady to ještě byly přesýpací hodiny (a jaký!), když najednou – extrémně hubená postava. Musíš mít plochý břicho a nesmí se Ti o sebe otírat stehna, nezapomeň mít ale velký argumenty a přednosti… Pokud ses zastavila na atletické postavě a nestíháš trendy, jež doba určuje, nevadí, říznutí sem, říznutí tam, plastických chirurgů je už dneska hodně. Radši jdi na prázdniny za kasu a připrav si peněženku. Šok.

Co říká Kniha:

„V supermarketu si bezpodmínečně musíte vyhradit čas na to, abyste co nejpřesněji prostudovali informace na obalech potravin.“ Tak to vidíte – musíme, a to dokonce bezpodmínečně. Cítím to jenom já, nebo je ve vzduchu povinnost? No… něco tu smrdí, ale připálený tuk to nebude, co totiž říká kniha 77 jednoduchých tipů na hubnutí[1] o tucích? „Volba nízkotučného jogurtu by se rozhodně měla stát samozřejmostí. A to platí i pro mnoho dalších potravin.“ Na této publikace se podíleli tři, slovy tři, autoři. A teď si jen uvědomme, kolik takových „příruček“ je. Regály v knihkupectví, které přetékají. A všechny vědí, jak zhubnout snadno a rychle, některé Vám mohou pomoci ke kostře potažené kůží (a k nemocničnímu lůžku). To je přece to, co chceme, nebo ne? Všechny tyto knihy se opírají o slova jako „samozřejmě, musíte, rozhodně, vždycky, bezpodmínečně…“ z doporučení se stala jakási nutnost. Těžko říct, zda tohle skutečně chceme my sami. Jestli se z bezelstné myšlenky, zlepšit si zdraví a vizáž, nestal souboj o to, kdo sní méně kalorií a stráví víc hodin ve fitku.

Extrémy a hranice:

V časopise Psychological Medicine vyšly v roce 1990 výsledky studie z Nového Zélandu, které ukazovaly, že bulimií trpěla 4,5 procenta žen od dosažení dospělosti do 24 let. Zatímco ve věkové skupině 25 – 44 let dosáhla hodnota 2,5 procenta a od 45 – 64 let už byla zjištěná výše jen 0,4 procenta. Přemýšlejme, 4,5 procenta žen a dívek není málo, vždyť se jedná o podobný počet, jako jsou dostupná čísla v počtu gayů – a každý známe nějakého homosexuála. Třeba znáte i nějakou bulimičku či anorektičku, která potřebuje podat pomocnou ruku. Víte o ní?

Právě dívky na prahu dospělosti jsou nejvíce náchylné k tomu, sklouznout do špatných stravovacích návyků, které mohou mít za následek dlouhodobé zdravotní problémy. Peter Cooper ve své knize Bulimie a záchvatovité přejídání[2] píše, že v posledních zhruba 30 letech se bulimie vyskytuje častěji než dřív a zdůrazňuje, že výzkumy poukazují na fakt, že nejvíce ohrožené osoby jsou ty v období rané dospělosti. Dodává, že bulimie je dnes jednou z nejrozšířenějších poruch v psychiatrických ambulancích.

Nátlak, kam se podíváš:

Jednou z tiskovin, kterou prodává Mladá Fronta je časopis Dieta. Jedná se o „moderní lifestylový časopis, který je určen pro všechny příznivce zdravého životního stylu“ a který bude Váš „pozitivně motivující osobní trenér…“ jak se můžeme dočíst na oficiálních stránkách MF.[3] Tento výtisk mívá hlavní titulek zejména v horní části úvodní strany po levé straně. Tento palcový nápis zpravidla prodává. Co se tedy dozvíte, když narazíte v trafice, v posilovně, u kamarádky, v čekárně… na tento výtisk? Tvůrci mají jasno, vedou hesla jako: Detox, sexy, letní dieta, jak se dostat do formy, superjídelníček, super postava, štíhlá, proměna, svátky podle diety,… O posledního „životního hesla“ se zastavím, tento článek vychází v období druhé adventní neděle. Myslím, že se nás většina shodne na tom, že Vánoce nezačínají s prvním čokoládovým Mikulášem vystaveným v regále supermarketu (kdo by taky prožíval svátky v srpnu), ale v momentě, kdy nám provoní první cukroví obývák popřípadě v bodě, kdy větráme půl dne, aby ten závan ze spálené vánočky konečně zmizel.

Závěrem:

Ať už je pro Vás dnešní doba jídlová životní styl, používáte jí jako mantru a žijete s ní v symbióze, nebo ať už je Vám na obtíž, vězte, že nic netrvá věčně. Chtěla bych Vám popřát mnoho vytrvalosti k dosažení cílů, ať už jsou jakékoli. A také nějakého toho Míru pod stromeček, protože bez míry nemůže být náš život v rovnováze. Loučím se v lehkém tónu, ač se jedná o téma závažné (nebudu psát těžké, zbytečně bychom se zase přesunuli k váze). Doufám, že budete mít hezké Vánoce a vytvoříte si program, který Vám udělá dělat radost.

Krásné dny!

 


[1] CHARWAT, B., KEIFER, I., KUNZE, M.: 77 jednoduchých tipů na hubnutí. Praha: Grada, 2008.

[2] COOPER, P.: Bulimie a záchvatovité přejídání. Praha: Portál, 2014.

[3] http://www.mf.cz/produkty/dieta/, 5. 12. 2015

[4] obrázek: http://www.jantoo.com/cartoon/68136144, 5. 12. 2015