Archiv štítku: výkon

Marco von Münchhausen: Nenechte se vyrušit

Kolik vteřin trvá, než dojde Vaše elektronická zpráva příjemci? Klik – a e-mail, esemeska či vzkaz na sociálních sítích je během chvilky odeslaný. A to může vyvolávat dojem, že stejně tak rychle musíme i odpovědět.

. . .

Jeden nejmenovaný velký podnik ve Velké Británii, provedl studii, z níž vyplývá, že 85% zaměstnanců odpoví na e-maily během dvou minut. To je 120 vteřin. Sto dvacet… K tomu si dovolím přidat ještě jeden údaj – po vyrušení nám trvá až půl hodiny, než se dokážeme znovu plně ponořit do rozdělané práce.

vyrušit

Často cvičíme své svaly, ale stejně tak je možné trénovat i svou pozornost a soustředění. Právě tím se zabývá kniha Nenechte se vyrušit. Na první pohled se to nemusí zdát, ale snad ještě nikdy nemělo lidstvo tolik prostředků k vyrušení od rozběhnuté práce. Příval urgentních telefonátů, e-mailů, naléhavých dotazů od kolegy, spolužáci chrlící dotazy, zprávy z televize, rádia, novinky na internetu, hluk sousedů, velkoměsta, vlastní hlasité myšlenky a přemítání o starostech, příspěvky na Facebooku, Instagramu, Twiteru,… Ale tím, že využíváme možnosti, které 21. století nabízí, zároveň čelíme nutnosti vypořádat se s nesoustředěností.

Kniha je určena všem, kteří nabyli dojmu, že by měli každé ráno vstávat mladí, krásní, úspěšní a výkonní. Lépe řečeno, výkonnější. Neboť kniha Marca von Munchhausena se snaží pomoct čtenáři dosáhnout mentální svobody. Autor, vystudovaný právník, který se věnuje koučování, v knize nabízí spoustu praktických rad, jak se lépe koncentrovat. Hlavní mantra, která slibuje zkvalitnění našeho vnitřního klidu, je zapomeňme na multitasking, buďme opravdu v téhle chvíli, tady, teď, celí.

Pragmatičtí čtenáři mohou ocenit spoustu příkladů z praxe a komentář k nim, ti kreativní možná uvítají, že kniha obsahuje mnoho různých testů, místa pro vepisování otázek a aktivizující otázky. A Vy, kteří máte milion věcí k dokončení, hromadu práce a tak dále, a tak podobně, nejspíš oceníte, že kniha je úzká a že ji i díky její čtivosti přečtete za jedno odpoledne. I vědecké typy si přijdou na své, dojde i na biogenní aminy, aminokyseliny a prefrontální lalok. Nakonec Vy, kteří máte zkoušku/státnice z obecné psychologie již úspěšně za sebou, si možná řeknete, že kapitoly o pozornosti a rozhodování nelhaly.

Jak se cítíte po dobře vykonané práci, když splníte, co jste si slíbili? Ano, ve stavu soustředění dobíjíme vnitřní baterie. Ve skutečnosti nás jen málo věcí naplňuje a současně šetří energii tak jako činnost, jenž provádíme soustředěně, s plnou pozorností.

Pozitivní výkřik do tmy na závěr, pro všechny nevěřící Tomáše: Koncentrace je možná!

  1. Než začnete, nastavte si jasné konkrétní zadání, čeho chcete dosáhnout.
  2. Nesmí Vás přetěžovat, ale vyzývat.
  3. Odstraňte všechny možné rušivé vlivy.

A poznámka pod čarou, nebuďte na sebe tak přísní, naučte se i odpočívat.

Marian Jelínek a Kamila Jetmarová: Neztraťte motivaci v době blahobytu

Jak již název vypovídá, nová kniha Neztraťte motivaci v době blahobytu od autorů Mariana Jelínka a Kamily Jetmarové se soustředí na nutnost výstupu z komfortní zóny v dnešní době – tedy době, která je charakteristická stále se zvyšující možností v lákavé komfortní zóně zůstávat – a motivaci k tomuto výstupu.

pictureprovider (1)

Kniha je rozčleněna do tří částí, přičemž první z nich čtenáře seznamuje s pozitivní psychologií, obecnými principy spokojenosti a cestami, kterými je možné jí dosáhnout; dotýká se také témat volného času a jeho využívání či svobody a možnostmi volby. V neposlední řadě se zaměřuje na současnou dobu, blahobyt – a to zejména materiální – s ní spojený a možná specifika a rizika, která z něj vyplývají.

Druhá z částí publikace se již blíže věnuje blahobytu a jeho (negativním) důsledkům na jedince. Popisuje možnosti výstupu z komfortní zóny, kterou blahobyt nabízí, a to nejen do ideální zóny učení, ale také zatěžující zóny stresu. Nabízí nejen rady, jak z daných výstupů vytěžit maximum, ale také motivaci k tomu, proč z komfortní zóny vůbec vystupovat a jak výstupy učinit co nejlépe.

Motivací se pak zabývá také třetí část knihy, přičemž se věnuje motivaci již od dětství, kdy poskytuje cenné informace, které lze využít při výchově dětí. Nezapomíná nicméně ani na dospělé. Soustředí se především na motivaci, kterou můžeme najít sami v sobě, nikoli na hledání podnětů a motivů ve vnějším světě.

Nemusíte se nicméně obávat nabádání k neustálému výstupu mimo komfortní zónu; autorům je známa samozřejmě také skutečnost, že není možné být neustále mimo svou komfortní zónu – v neustálém stresu by přeci jen jedinec neprospíval. Podobně však neprospívá ani při neustálém zdržování se v této zóně, ve které nenachází prostor ani možnosti pro vlastní růst. Důležité je proto neustále hledat vhodný poměr, který vede k vývoji. A právě k tomuto kniha čtenáře vede.

Publikace obsahuje mnoho skutečných příběhů, kterými ilustruje veškerou teorii, kterou čtenáři předkládá. Příběhy většinou popisují životní cestu světově známých a úspěšných jedinců, zejména sportovců, vhodně jsou nicméně přizpůsobeny běžnému čtenáři. Motivaci nachází také v rozličných náboženských a filozofických směrech.

Velmi pozitivně hodnotím také seznam zdrojů, ze kterých autoři čerpali, i doporučení na další relevantní literaturu. Tak nadto činí velmi nevtíravým způsobem, kdy čtenáři další vhodné publikace pouze zmíní, případně krátce uvedou, čím by mohly obohatit.

Jako negativní nicméně shledávám jistou rozvláčnost textu. Nadto publikace nepůsobí uceleným dojmem; jednotlivé kapitoly na sebe nenavazují a jejich uspořádání vyhlíží značně náhodně a chaoticky.

Za sebe bych knihu doporučila všem, kteří pracují na svém osobním rozvoji a hledají nové podněty, které by je na jejich cestě mohly posunout dále. Vhodná bude i pro rodiče, kterým nabídne nový úhel pohledu při výchově jejich dětí.

Deprese, panické ataky, PPP: XV. část

details studies bookSlovo stres je v dnešním světě skloňováno ve všech pádech a používáme ho téměř denně a v různých situacích. Jedním z takových období, které považuji za jedno z nejvíce stresových, je jednoznačně zkouškové období na vysoké škole, a vzhledem k aktuálnosti tématu jsem se o něm rozhodla napsat článek.

Přibližně na začátku května jsem byla odhodlaná, že se nebudu zbytečně stresovat a říkala jsem si, že pokud něco nevyjde, tak se nic neděje, protože je to na vysoké škole úplně normální. K mé smůle jsem neudělala hned první test (který mimochodem zítra píšu počtvrté!), což mě hned na začátku dokonale položilo. Nastala naprostá panika, že je to můj konec a že mě vyhodí ze školy (jsem extremista s černobílým myšlením, takže klasická reakce). Začala jsem se hroutit s tím, že končí svět. Vzhledem k tomu, že jsem vždy měla v hlavě rovnici škola = život, tak si dovedete představit, jak dramaticky jsem na danou situaci zareagovala. Všichni mi do hlavy vtloukají, že se nic neděje, že nejde o život. Ale opravdu to tak je? Co když máte pocit, že pokud nezvládnete školu, tak váš život nemá smysl?

Snažila jsem se najít nějaké řešení této situace. První myšlenka, která mě napadla: „Nebudu jíst a všechno se vyřeší.“ (Tohle nebyl dobrý nápad). Druhá myšlenka byla, že mě určitě vyhodí ze školy a že jsem úplně blbá. Po dlouhých probrečených hodinách jsem došla ke spásnému řešení, a sice k závěru, že jsem udělala svoje maximum a víc jsem pro to udělat nemohla, tudíž daná situace nebyla v mých rukách. Není příjemné zjistit, že nějakou situaci neovládneme, ani kdybychom se snažili sebevíc. Vzhledem k tomu, že jsem byla naprosto fyzicky i psychicky vyřízená, tak jsem si řekla následující: „Buď se zblázním a školu určitě nedodělám, nebo ji možná nedodělám.“ Nakonec jsem si vybrala druhou možnost. Je to opravdu těžké si uvědomit, že ačkoliv se učíte na 200%, přesto se výsledek nemusí dostavit.

Odjakživa jsem byla zvyklá se hodně učit a nikdy mi nepřišlo neobvyklé, že se učím 12 hodin denně a téměř bez přestávky. Pokaždé nasadím takové tempo, učím se v kuse a pořád a poté se divím, že se psychicky i fyzicky sesypu (jak nečekané, když úplně ignoruji své fyziologické potřeby). Od chvíle, kdy mi bylo takovým způsobem špatně, že jsem myslela, že už neudělám ani krok a nenaučím se jediný řádek, jsem si řekla dost. Dost tomuhle nesnesitelnému tlaku.

Učím se dbát na své základní potřeby a uvědomit si, že jsem také jen člověk, který POTŘEBUJE ODPOČINEK. Stejně tak jako jsem dokonalý sebekritik, tak se učím sama sebe pochlácholit a říct si, že si zasloužím pauzu a nějaké to rozptýlení. Hledám způsoby, které mi pomáhají přežít ten neskutečný tlak, který cítím (a který na sebe z velké části vyvíjím sama). Neskutečnou oporou jsou mi také druzí lidé, kteří mi vždy ukážou správný směr, pokud se opět dostanu do toho svého tunelu, kdy kolem sebe nevidím a neslyším a jediné, co mě zajímá je VÝKON.  Man climbing stairs in house

VÝKON. Tohle slovo je naprosto toxické. Pokaždé, když přede mnou někdo zmíní slovo výkon nebo výkonnost, udělá se mi fyzicky špatně. Vždy jsem byla taková, že jsem potřebovala neustále dosahovat nějakých cílů, být výkonná, být vytrvalá… bla,bla. Takhle jsem vždy fungovala nějakou dobu, než jsem se opět sesypala. Navíc uspokojení z dosaženého cíle, nikdy netrvalo dlouho. Úspěchy jsem prožívala velmi povrchně, naopak neúspěchy pro mě znamenaly konec světa (a to doslova).

Díky zkouškovému jsem zjistila jednu zásadní věc pro život, a sice že úspěch je důležitý, nicméně nestojí na něm svět. Pomalu ale jistě si začínám uvědomovat, že život je mnohem ale mnohem víc.
Protože pokud by to tak v životě bylo, tak toho život nabízí opravdu hodně málo.
Život totiž může nabídnout víc.

Deprese, panické ataky, PPP: XIII. část

Umění přijmout za sebe zodpovědnost

 Man adjusting tiePřijetí odpovědnosti za své činy a chování může být velké břímě, které nás tíží a omezuje. Když se na to podíváme z druhé strany, odpovědnost za sebe samé nám dává rozhled a možnost ovlivnit dění kolem sebe. Mohu tedy s něčím něco udělat a nejsem pouze ve vleku okolností.

Úplně stejně to funguje i v léčbě. Ačkoliv jsem ve věku, kdy se snažím postavit na vlastní nohy, nemoc ze mě paradoxně dělá nesamostatného a mnohdy nesvéprávného jedince.  Často si kladu otázku, čeho se tolik bojím. Je to snad vědomí, že bych konečně musela PŘIJMOUT ZODPOVĚDNOST ZA SEBE SAMA? Není jednoduché přijmout veškerou tu nejistotu a obavy v životě. Na druhou stranu si říkám, že přeci nejsem takový „srab“, abych se tomu všemu nedokázala postavit čelem.

Paní doktorka mi řekla, že pojetí sebe sama – mám se ráda/nemám se ráda, je otázkou vůle. S tímto tvrzením úplně nesouhlasím, protože kdyby to tak bylo, tak to už dávno udělám. Krůček po krůčku si vytvářím mechanismy, kterými se snažím přijímat skutečnosti tak, jak jsou. Především se učím radovat se. Radovat se ze svého vnitřního bohatství. Přijímat se. Ale je to tak jednoduché? Přijímat se neznamená být se sebou do puntíku spokojen. Přijímat se znamená uvědomovat si své chyby a být za ně odpovědný.

Jednou z věcí, která mi zaměstnává mozek, je smysl vlastní existence. Musím se sama sobě smát, protože nechápu, proč se touto otázkou zabývám v 19. letech. Smysl života přeci přijde v průběhu života, no ne? Urputně se snažím najít ten svůj, problémem však zůstává:

Co to vlastně ten smysl je?

Odjakživa jsem měla v hlavě jasnou definici smyslu života – vzdělání a budoucí kariéra. Doma se vždy kladl důraz na vzdělání, a já jsem si v hlavě vytvořila chiméru, že můj život má smysl jedině tehdy, když něco dokážu. Co to ale znamená „dokázat něco“? Mám pocit, že se celý život za něčím honím a jedinou náplní mého života je výkon. Dosahování cílů. Je tohle skutečně to, co považuji za smysl svého života? Pokud je to skutečně pravda, není toho v mém životě nějak málo?
Postupem času zjišťuji, že pojmy, které jsem považovala za naprosto jasné, jsou velmi relativní a subjektivní pro každého z nás. Jak jsem se o této otázce bavila s různými lidmi, dostala jsem mnoho odpovědí – peníze, kariéra, rodina, dítě…

Ačkoliv je kariéra pro budoucí život důležitá, není měřítkem hodnoty člověka. Existují totiž činnosti, které nejsou založené na výkonu, a přece mě dělají šťastnou. Učím se naslouchat tomu, co mi říká srdce a dodatečně si začínám uvědomovat určité principy, které se snažím ve svém životě uplatňovat.

  1. Dělej to, co tě baví a naplňuje.
  2. Do své práce dávej kousek sebe sama a dělej ji s láskou.
  3. Řiď se heslem: „Netlač řeku, teče sama.“
  4. Každá činnost nemusí nutně znamenat výkon a „být nejlepší“.
  5. Vždycky může být někdo lepší, tak se s tím smiř.
  6. Jediné na čem záleží je to, jak hodnotíme sami sebe.
  7. Nenech se rozhodit jedním blbcem, protože na ně budeš narážet celý život.
  8. Neboj se požádat o pomoc, když si unavený nebo si nevíš rady.
  9. Něco na odlehčení 🙂 – „Když ti někdo život ničí, usměj se, a dej mu tyčí.“
  10. A konečně – přijmi odpovědnost za sebe a svůj život.