Postřehy a názory/Ze života studentů

Zakázané ovoce aneb milostné poměry v psychoterapii

Je to ostuda, že široká veřejnost, místo aby se dozvídala o úspěších psychologické vědy, častěji přetřásá její „úlety“. Otázka intimních vztahů mezi psychologem a jeho klientem už byla předmětem tolika zapálených diskuzí, že se z ní stalo klišé. Proč je tedy stále tak živým tématem?

Sama za sebe musím konstatovat, že jsem neviděla téměř žádný film, ve kterém by vystupovala postava psychoterapeuta jako pomáhající, morální a vyspělá osobnost. Zato jsem ale měla možnost sledovat mnoho snímků, kde hlavním motivem bylo svedení klientky terapeutem či naopak. Jako mladé a naivní děvče jsem si to vysvětlovala tak, že ve filmu je zapotřebí senzace, navíc ten psycholog na plátně byl evidentně černou ovcí všech terapeutů a že v praxi se něco takového rozhodně nestává.

Jak je to tedy ve skutečnosti?

Svou tehdejší naivitu bych přirovnala k dítěti, které věří, že děti nosí čáp a dárky Ježíšek. Milostné poměry mezi terapeutem a klientkou nejenže existují, dokonce nejsou nijak ojedinělé. Výzkumy uvádí různá čísla, nicméně většinou se k poměru s klientkou přizná od 1% do 10% dotazovaných. Když hovořím o vztahu terapeuta s klientkou, není to proto, že chci být genderově nevyvážená, ale beru v úvahu prostý fakt, že případy sexuálního kontaktu s pacientem jsou mnohem markantněji zastoupeny u psychoterapeutů mužů. K tomu je však nutno dodat, že ve všech odhalených případech jde o dobrovolná přiznání a návratnost dotazníků zřídkakdy překračuje 50% (Weiss, 2011). Dá se tedy předpokládat, že zjištěná čísla zdaleka nejsou konečná.

Etické kodexy tento problém řeší dost jasně a nesmlouvavě. Intimní vztah s klientkou je nepřijatelný, zakázaný, a pokud je odhalen, následuje potrestání. Vždyť hned první princip uvedený v preambuli etického kodexu Americké psychologické asociace je vyjádřen slovy beneficence a nonmaleficence. Tedy pomoci klientovi, zajistit mu prospěch a zároveň ho chránit před možným poškozením, ublížením, strádáním.

Přitom je známé a vcelku i evidentní, že valná většina, ne li všechny pacientky, které měly poměr se svým terapeutem, tímto poměrem utrpěly, strádaly a rozhodně jim to nepomohlo k osobní prosperitě a vyléčení. Obzvláště v případech, kdy má pacientka problémy se vztahy, zažila si ve svém životě zklamání, není schopna navázat či udržet vztah, má nízkou sebedůvěru a je celkově oslabená, což jsou mnohdy důvody k vyhledání psychoterapeutické léčby, je zneužití terapeutem obzvláště nebezpečné. Odborník, místo aby jí pomohl na cestě k autonomii, sebeúctě, zdravému partnerskému životu, jí znovu potvrdí, že její pocit méněcennosti je oprávněný, (pokud se s ní později rozejde), že dlouhodobý partnerský vztah nebude fungovat, (pokud je jeden z nich zadaný) a že léčba není cestou k pomoci, ale k další ztrátě a bolesti. V tomto směru vnímám sexuální poměr psychologa a pacientky jako ohromné morální selhání pomáhající osoby. Velmi výstižně to vyjádřil prof. Weiss větou: „Tam, kde začíná vzrušení, končí psychoterapie“ (Weiss, s. 246, 2011).

Jak snadné je soudit

Jakkoli jsem zastáncem dodržování etických pravidel a budování silné a neotřesitelné morálky, musím se podívat i na druhou stranu mince. Jak se tedy tvářit na intimní sblížení terapeuta s klientkou, popřípadě terapeutky s klientem, které vzniklo až po ukončení léčby? Jsou tyto vztahy vždy odsouzeny k zániku a terapeuti k zatracení? Samozřejmě stále musíme brát v úvahu, že terapeutický vztah vznikl za úplně jiným účelem než partnerský vztah a je jednosměrně zaměřený na pacienta. Psycholog je navíc v rámci terapie ve své profesní roli, která může pacientce imponovat, ale jeho chování v běžném životě bývá velmi odlišné. Přes to všechno, co namítnout, pokud oba dva vědí o těchto úskalích, terapie je ukončena, nemají jiných závazků, dobře se poznají a svobodně se rozhodnou, že spolu chtějí být? Pokud přestane působit náklonnost vyvolaná pouhým nasloucháním problémům druhého, pocit zamilovanosti, který mohla způsobit pouhá blízkost, bezmoc či sdělování intimních informací, a ti dva lidé navážou dospělý a zdravý vztah? Má vůbec nějaký etický kodex právo jim v tom zabránit? Moje odpověď na tuto otázku by zněla, že nemá, ale hned na to si uvědomuji krátkozrakost této své odpovědi. Pravděpodobně není dost dobře možné oddělit ty „zdravé“ vztahy terapeuta s klientkou od těch škodlivých. Nikdy nemůžeme odhadnout, zda ten či onen poměr přeroste v celoživotní partnerství či skončí ohromným fiaskem a utrpením. Ráda bych řekla, že tuto zodpovědnost a schopnost správně odhadnout své vlastní emoce a city by měli mít sami terapeuti, ale narážím na fakt, že psycholog je hlavně člověk. Je lidskou bytostí se všemi jejími slabostmi, strastmi, radostmi, hrdinstvími i zbabělostmi.

Proto na závěr nemohu konstatovat jednoznačnou vinu či nevinu všech narušitelů etických kodexů. Nemohu odsoudit paušálně všechny, kteří měli nebo v budoucnu budou mít poměr se svým klientem. Nedovedu přiřknout bezmeznou platnost pravidlům, ať už jsou jakákoli. Umím si představit pouze zodpovědné dodržování etických kodexů v mezích lidskosti.

Literatura:

Weiss, P. (2011). Etické otázky v psychologii. (Vyd. 1.) Praha: Portál.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

One thought on “Zakázané ovoce aneb milostné poměry v psychoterapii

  1. Souhlasím, že se jedná o složitou problematiku. Nedávno kolem mě prošla informace o (velmi krásné a oduševnělé) klientce, která vystřídala několik terapeutů, protože ti vzorní ukončili terapeutický vztah, jakmile se do ní zamilovali a ihned ji deportovali k jinému kolegovi… Brala to více méně s nadhledem, už s tím byla „smířená“.

Napsat komentář k Afroditka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>