„No tak! Pojď dolů. Musíš něco jíst!“Bouchla jsem dveřmi a otočila klíčem. Může si do těch dveří mlátit jak chce. Teď už je neotevře. Ať mi dají sakra všichni pokoj. Praštila jsem sebou o postel a schovala obličej do dlaní. „Měla bys ven, mezi lidi!“ Ona to prostě nevzdá. Proč nechápe, že potřebuju být sama?! Matky… Myslí to vždycky dobře, ale dělají špatně. „Týno, prosímtě, zavolej Lucce nebo Míše. Nebo prostě jen vylez z toho pokoje.“ Chvilka ticha. Teď začne vyhrožovat. „Kristýno, moje trpělivost už je pomalu u konce. Jestli neotevřeš, tak nechám ty dveře vypáčit.“ No jistě, znám ji líp než kdokoliv jiný. Ale ona nezná mě. Nikdo mě nezná. Jedině on. On mě znal. A nemyslete si, že jsem jedna z těch, co fňukají po rozchodu a myslí si, že skončí svět… Ne, tohle bylo trošku jinak. Celý příspěvek →