Kultura/Ze života studentů

Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

Jsem velmi ráda, že jsem tuto knihu četla. Tato kniha mi zprostředkovala unikátní pohled na schizofrenii očima pacientů, který byl pro mne nesmírně cenný a nutil mě k přemýšlení a přehodnocování spousty mých názorů a přesvědčení, ať již nad postupy v psychiatrických léčebnách, psychoterapeutickým vztahem a obzvláště nad pocity pacientů a jejich blízkých. V následujícím textu popíšu některé mé úvahy, a co jsem si z příběhu odnesla.

Zdroj: www.kosmas.cz

Zdroj: www.kosmas.cz

Celý příběh začíná v okamžiku, kdy Deboru odvážejí rodiče do psychiatrické léčebny. Jsou zde popsány obavy obou rodičů, zda se rozhodli správně, snaha působit a chovat se normálně, a tím povzbuzovat Deboru, druhého rodiče i sebe. Velmi těžkým momentem rodiče prochází při vstupním interview, kdy na ně těžce doléhá atmosféra léčebny, jako jsou mříže na oknech a řev pacientů z „déčka“. Svádí těžký vnitřní boj a zvažují, zda je tohle příšerně působící místo opravdu to nejlepší pro jejich dceru, zda je to opravdu tak vážné. I doktor přebírající Deboru si naštěstí uvědomuje obtížnost této chvíle a snaží se Deboru co nejdříve odvést, protože se často stává, že příbuzní nebo partneři budoucího pacienta si hospitalizaci ještě rozmyslí.

Myslím, že je velmi důležité si uvědomit, jak se rodiče cítí a že bojují s tím, zda je tohle řešení opravdu to nejsprávnější. Rodiče sice vědí, že s jejich dítětem není něco v pořádku a potřebuje pomoc, nicméně je hrozně těžké přijmout fakt, že jejich dítě trpí duševním onemocněním, že je takříkajíc „cvok“. Nehledě na to, že je často těžké odhadnout závažnost onemocnění, máme snahu některé věci „nevidět“, přehlížet a hledat méně bolestná vysvětlení.

Navíc například v tomto příběhu se Debora snažila působit navenek co nejvíc normálně, to je také velmi časté. Dalo by se v tom vidět pozitivum, že má stále relativně dobrý náhled na to, co je „normální“ a co už ne. Na druhou stranu, když se pacient dostává k odborníkovi, až když přijde akutní ataka, pak obvykle trvá léčba delší dobu a i prognózy do budoucna nejsou tak dobré, jako když se nemoc začne léčit ještě v prodromální fázi.

Myslím, že je dobrý postup pacienta co nejdříve odvést, potom se vrátit k rodičům, promluvit si o jejich obavách a pocitech. Poskytnout náhled na situaci a „normalitu“ jejich pocitů a obav, tedy že obdobně to prožívají i ostatní, kteří touto situací prošli. Určitě je také dobré poskytnout informace o nemoci, i když to je asi lepší až později. Možná jen zmínit, kde hledat informace a že se na ně mohou obrátit s dotazy.

(Vím, že v Bohnicích je vzdělávací seminář pro rodiny, kterého se můžou účastnit blízcí pacienta a někdy je přítomen i pacient, kde se vysvětluje, co je to schizofrenie, jak se člověk se schizofrenií cítí, jak myslí apod. Navíc se tam setkají s dalšími rodinami a možná jim to pomůže si uvědomit, že v tom nejsou sami. To je určitě pro všechny zúčastněné dobře a pomáhá to i při následné péči, kdy třeba přetrvávají negativní příznaky.)

Samotná Debora řeší úplně něco jiného. Samozřejmě se jí také dotýká odchod do léčebny a izolace od rodičů, ale zrovna je ve Středosvětě a řeší spoustu dalších problémů. Jak se v knize postupně dozvídáme, hlavně během terapií, Debora si stvořila jiný svět- Yr, protože skutečný svět byl příliš složitý a zlý. Středosvět je mezi Yr a Nyní, to je Debořin název pro náš svět. Takže se ve chvíli nástupu do léčebny zabývá spíše tím, jak oba světy vybalancovat a působit navenek normálně. Debora si ovšem neuvědomuje, že tyto jiné reality stvořila ona sama a věří, že skutečně existují, nezávisle na ní.

Debora byla nejprve v Yru šťastná, byla jednou z jeho bohyní, povídala si yrijsky s ostatními bohy, běhala po loukách, v yrijštině dokonce i myslela. Jenže postupem času začínalo být stále těžší schovávat existenci Yru před lidmi, bála se, aby se neprořekla, nezačala třeba místo angličtiny mluvit yrijštinou i ve skutečném světě. Z toho důvodu vznikl Cenzor, aby dohlížel na ochranu Yru před prozrazením a Deboru za yrijské přeřeky a další chyby trestal. V reálném světě se zásah Cenzora často projevuje jako myšlenkový záraz. Později vzniká Jáma, dimenze ve které Debora trpí.

Ve svých dalších světech Debora začíná zažívat čím dál více utrpení a ponižování. Chce z toho ven, a tak se pořeže. Její rodiče netuší, co prožívá, jakými bludy a halucinacemi trpí, navenek se jí celkem stále daří působit relativně normálně. Právě ublížení na zdraví je signálem, že je něco špatně.

Pořezání také může být Debořin způsob volání o pomoc, je možné, že se bojí říct, co skutečně prožívá, že žije i v jiné dimenzi, a tak udělá něco, o čem podvědomě ví, že se bude řešit. Pro tuto domněnku hovoří trochu i fakt, že při vstupním vyšetření se opakovaně táže, zda jí pomohou.

Když jsem na začátku knihy četla právě dialog doktora a Debory, kde se ptá, zda ji pomohou, drásalo mi srdce, že doktor uštěpačně odpovídá: „To závisí na vás.“ Bylo mi jí hrozně líto a měla jsem potřebu ji uchlácholit a vlastně jsem asi chtěla, aby řekl: „Od toho jsme tady.“ nebo „Pomůžeme vám.“ Ted´ ale vím, že je důležité neslibovat něco, když si nejsme úplně jistí, že to půjde. Asi by to ani pacientce nepomohlo, protože tomu stejně nevěřila, akorát by si řekla, že jde o dalšího lháře.

V knize se častěji objevuje myšlenka toho, že ačkoliv se zdá, že ataky, ubližování a záchvaty vzteku se dějí úplně náhodně a pacient nad nimi nemá kontrolu, nemusí to být tak úplně pravda. Debořina terapeutka několikrát upozorňuje Deboru, že je zvláštní, že se úplně přestala hlídat a dovolila si „spadnout od Jámy“ zrovna ten večer, kdy měla službu její oblíbená doktorka, které důvěřuje. Nebo v nějaké situaci, kdy nevěděla, jak jednat, jestli to zvládne, a tak utekla pryč, „spadla do Jámy“, čímž situaci svým způsobem vyřešila.

Další obdobnou situací je, když ke konci knihy Debora bydlí mimo areál léčebny, dochází jen ambulantně na terapii a před školní budovou jí popadne panika, svět začne mizet a přichází halucinace bohů, Kolektu a další, přesto zvládne dojít až do léčebny a teprve tam se nechá definitivně strhnout. To je velmi zajímavá myšlenka a postřeh. I tím v pozdějších fázích terapie doktorka vysvětluje, že Yr je Debořin produkt, tím pádem ho může na jisté úrovni ovládat ona sama, a dokonce že ho může opustit.

Debora je nejprve umístěna na oddělení B, kde nejsou až tak závažné případy. Po nějaké době je ovšem přemístěna na déčko, oddělení pro neklidné pacienty, v podstatě nejhorší oddělení. V knize byl popsáno, že to tak často bývá, u pacienta se z počátku hospitalizace neprojevují tak závažné příznaky a teprve po nějaké době se projeví naplno. Může jít o podobný princip jako v předchozím odstavci, zkrátka pacient ví, že si to může dovolit, přestane se úzkostlivě snažit působit co nejnormálněji. Deboru samotnou oddělení D a jeho pacientky také děsí, ale poté co se tam dostane, objevuje jeho výhody- nemusí se hlídat.

Příběh se odehrává po druhé světové válce, kdy ještě nebyly dostupné antipsychotické léky a jediným způsobem léčby byla psychoterapie.

Debora měla veliké štěstí, protože její terapeutkou byla Frieda Fromm- Reichmannová, domnívám se, že většina jiných terapeutů by Deboře pomoci nedokázala. Podstatné pro navázání terapeutického vztahu a další práci bylo získání Debořiny důvěry. Doktorka Fromm- Reichmannová Deboře nelhala, neslibovala nemožné, aby si ji získala, tím mám na mysli, že neříkala, že jí určitě vyléčí.

Název knihy vlastně perfektně vystihuje její přístup, tedy: „Věřím, že když budeme obě pilně a tvrdě pracovat, může se nám to podařit, ale nebude to lehké.“ Nevyvracela Deboře její přesvědčení. Ze začátku se hlavně snažila pochopit a trochu proniknout do jejího světa, získávala důvěru. Byla autentická. Když něčemu nerozuměla, tak to přiznala a požádala Deboru, zda by jí to mohla přiblížit. Na druhou stranu Deboře všechno neodkývala, že to tak skutečně je. Reflektovala, co vidí a dávala Deboře najevo, že jí na ní záleží.

Silným momentem bylo, když od ní Debora dostala dárek, což bylo velmi ojedinělé. Sama doktorka říkala, že to nedělá, ale že si ho Debora zaslouží, taky zde bylo podstatné, že už to bylo po nějaké době spolupráce a Debora věděla, že je to pravda, že dárky nedává, že si jí nekupuje a nesnaží se jí obalamutit, proto si toho tak vážila. Jedním z těch dárků, jak je nazývala sama Debora, byla ulomená květina. Druhý moment, jež Debora vnímala jako dárek, bylo když se jí doktorka svěřila s jedním detailem ze svého života, to nikdy nedělala a Debora se cítila bližší doktorce jako člověku.

V protikladu k přístupu doktorky Fromm-Reichmannové byl přístup doktora Roysona, ke kterému Debora chodila přes prázdniny, kdy byla doktorka nepřítomna. V té době už udělala společně s doktorkou Fromm-Reichmannovou velký pokrok, dokonce se nechala ještě před jejím odjezdem přeložit zpátky na oddělení B. Ovšem přístup doktora Roysona jejímu uzdravování nepomohl. Snažil se jí logicky vysvětlit, že její svět je nesmysl, a tak se Debora zase zhoršila a vrátila se na oddělení D.

Debora také popisuje, že jakmile jí její kamarádka Carla řekla, že odchází z déčka na béčko, nebo doktorka, že tu přes prázdniny nebude, přestaly být pro Deboru důležité, vlastně jakoby přestaly existovat. U doktorky to vzala jako smrt a na Carlu v podstatě ihned zapomněla. Pravděpodobně půjde o obranný mechanismus, aby jí jejich ztráta nebolela a neublížila. Emoce a vzpomínka na ně a její vztah k nim se objevily, když se vrátily, i když smrt doktorky jí občas předhazoval Cenzor.

Příčina vzniku a rozvoje schizofrenie není známá, pravděpodobně jde o kombinaci genetických faktorů, je zvýšená pravděpodobnost výskytu u rodin, kde někdo tímto onemocněním trpí nebo trpěl, a prostředí.

Doktorka Fromm-Reichmannová postupně odkrývala, že v Debořině životě bylo mnoho okamžiků, které vzniku nemoci dost napomohly. A často se v pozdějších fázích terapie dařilo nacházet paralely mezi nějakou představou v Yru a její předlohou ve světě (Nyní).

Debořinu rodinu velmi ovlivňoval její dědeček, který se narodil jako chudý a handicapovaný Evropan a později se díky své píli stal bohatým Američanem a v podstatě chtěl ze své rodiny udělat novodobou šlechtu. Důležité pro něj bylo, jak rodina vypadá navenek, že si můžou kdeco dovolit, že žijí v přepychu ve vilové čtvrti mezi ostatními bohatými. Jenže jejich sousedé byli bohatí již několik generací, a tak jimi opovrhovali.

Když bylo Deboře 5 let, měla nádor v děloze. Ještě předtím než se na to přišlo, bývala trestána a napomínána svou guvernantkou, že neudrží ve svém věku moč. To muselo být velmi ponižující a obdobně ji později uráželi a ubližovali bohové.

Doktoři v nemocnici jí říkali, že operace nebude bolet a necitlivě s ní zacházeli vzhledem k tomu, že šlo o intimní oblast. Po operaci to samozřejmě bolelo, takže Debora věděla, že jí lhali. Navíc se cítila zostuzená, protože už v té době vnímala, že se jedná o intimní oblast. Po operaci byli všichni rádi, že je zdravá, ale ona sama se nádoru nikdy nezbavila, pořád měla pocit, že tam je, dokonce někdy bolel.

Další důležitou okolností bylo, že vyrůstala jako Židovka v křesťanské společnosti a často byla kvůli tomu přehlížena, nadávali jí nebo ubližovali.

Také si vybavovala, že zpočátku nenáviděla svou sestru jako vetřelce a vzpomínala si, že ji jednou chtěla vyhodit z okna. Doktorka si ale uvědomila, že popis situace je nereálný a nikdy se to takhle nemohlo stát. Čímž se ukázalo, že jedna z věcí, za které se nenáviděla, se nikdy nestala. Možná si to představovala, těžko říct, jak tahle vzpomínka vznikla.

Každopádně Debora měla pocit, že je špatná a nepatří mezi lidi- bohové jí říkali: „Ty nejsi z nich.“ Postupně uvěřila tomu, že v sobě má jedovatý nganon, a dokonce že může nakazit ženy ve svém okolí, hlavně matku a sestru.

Je tedy možné, že si nejprve připadala méněcenná, jiná (Židovka) a poškozená (operace). Necítila se příslušnicí lidí, cítila, že je špatná, že za všechno si může sama- to by mohl být blud autoakuzační. Později se přidalo, že svou špatnou podstatou- nganonem může nakazit další- to by mohl být blud ovlivňování. Postupně si vytvořila svět, kdy jí bylo dobře a jemuž rozuměla- byla tam bohyní, jenže podobně jako v životě, kde se narodila jako budoucí „šlechta“, „princezna“, všemi zbožňovaná, se z ní za nějakou stala otrokyně místo bohyně a ten jiný svět jí taky začal ubližovat. A protože ona věřila, že je reálný, nemohla odejít

Zdroje:

Greenbergová, J. (2012). Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem. (Vyd. 2., 278 s., Překlad Libuše Trávníčková, Luboš Trávníček). Praha: Triton.

Zvolský, P., & Raboch, J. (c2001). Psychiatrie. (1. vyd.) Praha: Galén.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter0Share on TumblrShare on Google+0Email this to someoneShare on LinkedIn0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>