Do Vánoc pár dní, že by se to dalo spočítat na jedné ruce. A kamarádova typická prosba: „Co mám koupit mamce?“ Po radě, že snad tím nejvhodnějším by se mi jevilo splnění nějaké tužby, se mi dostaví odpovědi: „Vždyť ona už ale všechno má.“
„Opravdu?“ zapochybuji, „tak zkrátka něco, co jí potěší,“ snažím se.
„A to mám kupovat dárky z principu?“
Taky pravda. Těžko říct, lidi šermující s rolemi ozdobného papíru, spěchající za akčními koupěmi, by tomu snad i nasvědčovali. A když ne oni, snad pootevřená taška paní v autobuse narvaná svíčkami a sprchovými gely, jež nejspíš skončí vzorně zabalené pod něčím stromečkem. A to může být ještě příjemce rád, že Dar nenalezne smotaný v prošlých novinách.
Opačná strana mince alias „honba za nejhonosnějším dárkem“ se mi také nejeví jako úplně šťastná. Přičemž mívají tito dárci ještě sklony k náhodnému zapomenutí cenovky.
I v tom sebeprostším dárku však zajisté vždy figuruje určitá naše sobeckost. Jakpak se asi bude tvářit, až to rozbalí, co na to bude říkat, jestli to dostatečně docení a hlavně ale – aby se dost radoval a projevil patřičný kýbl emocí, radostných, jak jinak… Jinak? Budou zkažené Vánoce a šance na zkritizování špatného rozvěšení ozdob, málo bramborového salátu, či špatně vybraného vzoru na povlečení, stoupá. Já přece chtěla s obrázkem slona afrického, co mám teď s tím indickým asi tak dělat – máš účtenku?
Klid. Na co Vánoce s kýčem. Naplněné koledami v hifi kvalitě, sedíce v měkoučké sedačce před pohádkami promítanými na širokoúhlé plazmě za všudypřítomné vůně vanilky. Přitom Ježíškovi na seně v chlévě vonělo jistě něco docela jiného.
Přeji Vám opravdové Vánoce (ať už to znamená cokoli). A hlavně si užijte každý den (i kdyby nebyl zrovna Š/štědrý).