Čtení knihy Sny a podsvětí není žádný úvod do problematiky pro začátečníky. James Hillman je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvyhraněnějších představitelů archetypové školy jungovské psychologie. Po knize jsem sáhla s představou, že si rozšířím znalosti o základy hlubinné, analytické resp. archetypové psychologie. Nutno říct, že jsem si při čtení zažila horké chvilky. Text je to vskutku hutný.

Sebe sama autor v knize popisuje jako člověka se slabostí pro radikální a pohoršlivé nové přístupy, s dětinskou zálibou dívat se císaři skrz šaty. První vydání knihy Sny a podsvětí, v originále Dream and the Underworld, vyšlo již v roce 1979. Myslím, že právě i díky schopnosti navazovat na myšlenky C. G. Junga a S. Freuda a stejně tak se od myšlenek zmíněných velikánů odvážně a radikálně odlišovat, se knize dostalo pozornosti u širokého čtenářského publika, opakovaným vydáním a rozporuplným reakcím. Zatímco jedni obsah knihy vyzdvihují jako průkopnický, jiní myšlenky autora označují jako nepřístupné, nejasné, matoucí.

“ (…) skutečná podstata každé věci má snahu se skrývat.”

Autor cituje Herakleita, když vysvětluje, proč je třeba vstupovat do temnoty věcí, abychom dospěli k jejich podstatě. Zatímco mytologie je psychologií minulosti, dnešní psychologie je podle Hillmana mytologií moderní doby. Sny patří do říše podsvětí a jeho bohů. Práce se sny pak otevírá cestu k hlubším a archaičtějším rovinám duše, která zde interaguje s mrtvými, se smrtí, s bohy a mýtickými bytostmi.

James Hillman disponoval obdivuhodným přehledem v oblasti antické filozofie a řecké mytologie. Naneštěstí pro čtenáře, který se v řecké mytologiii tolik nevyzná, to pak ubírá na srozumitelnosti a čtivosti knihy. Autor občas se zdánlivou samozřejmostí odkazoval na různé mytologické postavy, termíny, nebo antické pojmy bez vysvětlení, o co nebo o koho jde a pro laika jako já pak bylo obtížné s autorem držet krok. Opakovaně jsem zažívala pocit, jako když začnete chodit na vysoce odborný, specializovaný cyklus přednášek až v půlce semestru – chvílemi se vůbec nechytáte a jen matně tušíte, že to je tím, že Vám chybí základy z úvodních temat. Plno hlubokých a revolučních myšlenek k přístupu práce se sny mi tak dost možná jednoduše uteklo, protože jsem stěžejní sdělení zkrátka nepochopila. Osobně bych ocenila, kdyby v sekci Poznámky v závěru knihy bylo věnováno více prostoru vysvětlení daných pojmů.

Pochopila-li jsem podstatu autorových sdělení správně, sny a podsvětí přispívají k utváření duše, zároveň ale Hillman varuje od zjednodušující snahy využívání výkladu snů k nápravě každodenního života, čímž se odlišuje od obecně vžité představy, že snový materiál použijeme právě k rozkrývání a nápravě těžkostí bdělého života. Kniha sice obsahuje bezmála šedesátistránkovou kapitolu Praxe, kde jsou předkládány konkrétní symboly (jako např. černá, nemoc, vodní plochy, led, brány ad.) lákající k interpretaci, od té ovšem autor, tak trochu paradoxně, zrazuje. Abychom porozuměli cestám, jakými duše komunikuje se světem snů a podsvětí, musíme se bránit omezování jejich významu tím, že na ně aplikujeme bdělé racionální vědomí. Místo toho bychom měli, podle Hillmana, uvažovat o snech jako o dílech umění duše, které nelze jednoduše shrnout bdělým vědomím, naopak máme naše bdělé vědomí nechat přenést do snového podsvětí a nechat ho absorbovat smysl cesty prostřednictvím přímé zkušenosti.

Sny a podsvětí Jamese Hillmana pro mě byla kniha obtížná, informačně dost hutná. Předpokládám, že se k ní budu vracet opakovaně a opakovaně v ní budu nacházet nové myšlenky. Text pro mě byl natolik složitý, že si netroufám ho hodnotit, hodnocení by se mi zdálo příliš zjednodušující. Průzkumníkům oblastí duše, mýtu a hlubinné psychologie doporučuji knihu do zorného pole a upřímně by mě zajímal jejich dojem z knihy.